--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bednářová Otta
Název: Ubytovací podmínky nepřátel režimu něžného pohlaví
Zdroj: NN Ročník........: 0004/011 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.03.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Se zájmem jsem si přečetla v NN č.7.ač.8 roč.IV./1994 články na pokračování Jaroslava Gajdy "Kde je pravda o Kavanovi?" Protože se tu píše i o mně, chtěla bych se vyjádřit především k té části, která se mne týká a kterou lze nazvat" Záběry natočené p.Ivanem Kynclem u opavské ženské věznice. Jde o rok 1980.

Pevná věznice pro ženy je v Opavě uprostřed zástavby, obklopená obytnými domy. Každý občan Opavy v době totality byl informován o tom, že v této věznici jsou výhradně ženy zařazené do první a třetí nápravné skupiny. Vědělo se o i tom, že "jedničky"jsou ve třetím patře. V samotné vězeňské budově se vězněné ženy mohly pohybovat pouze v doprovodu bachařky. Navíc byly všechny chodby sledovány televizními kamerami. Byla zakázána a trestala se každá komunikace mezi těmito dvěma tzv.nápravně výchovnými skupinami. Prakticky však k nim nemohlo docházet, protože i vycházky po vězeňském dvoře měly přísně oddělené. Stejně tak stravování a celý program byl sestaven tak,aby se tyto skupiny nemohly setkávat. Přesto, tak jako v každé věznici a vazbě, docházelo k porušování těchto předpisů. Vězněné ženy na sebe občas volávaly z oken, např.když byly na vycházce "jedničky"," trojky" na ně volaly ze svých cel, protože z oken jejich cel byl výhled na vězeňský dvůr. Většinou žadonily o cigarety,jídlo, tužku a podobně.Riskovaly ovšem trest, "díru"-izolaci, zákaz dopisů, návštěvy, skromného 3kg balíčku povoleného jednou za půl roku atd.,případně i bití. Záleželo na bachařce.

Je pravdou, že i pohyb kolem věznice obehnané 5 metrů vysokou zdí, byl střežen. Volání na vězněné, přehazování potravin či cigaret, se odehrávalo málokdy a mělo za následek nejen potrestání vězněné ženy, ale hrozilo i tomu, kdo předpis porušil zvenčí.

Na vycházkovém dvoře i kolem celé věznice byly opět rozmístěny kamery. Přesto bylo z jednoho domu a to jen z jednoho okna přímo naproti věznici, vidět na vězeňský vycházkový dvůr. Na něm se ve dvojstupu v určenou dobu asi hodinu denně vězněné ženy tak zvaně procházely. Do tohoto okna jsme se snad všechny pokaždé dívaly, protože pro nás znamenalo symbol svobody. Okno bylo velmi často otevřené a plné lidí a bylo zřejmé, že místnost obývá romská rodina. Ta často hostila příbuzné nás vězněných, ať již šlo o příbuzné romské příslušníky či o příbuzné nás "bílých". Občas se stalo, že z tohoto okna někdo zavolal ženské křestní jméno a dotyčná vězněná, aniž by zřetelně reagovala, měla radost, že jí někdo z rodiny přišel povzbudit. Byly to i pro nás ostatní hezké okamžiky solidarity. Někdy ovšem končily potrestáním.

Naše cely, tedy cely jedniček, byly ve třetím patře, uzavřeny společným katrem. Všechny naše cely měly pouze nepatrný rozměr, stejně velký, jako je vazba na Ruzyni v Praze,tj.3 x 2 metry. V každé cele, která se na noc zamykala, byla čtyři lůžka, to znamená dvě a dvě nad sebou, mezi nimi úzká ulička, na zdi skřínka-bunkr,maličký stolek, jedna židle a WC. Malé okénko vysoko nahoře. Všechny cely "jedniček " měly společnou chodbu, kde se odehrával ranní a večerní nástup, "program" atd.atd. a rovněž společnou umývárnu -koryto s tekoucí vodou. Jen tato umývárna měla okno v normální výši a normální velikosti- zamřížované. Odtud jsme se v nestřežených chvílích mohly podívat na ulici, kde za vězeňskou zdí byl normální život, lidé chodili po chodnících, jezdila auta. Občas se stávalo, že někdo z této ulice volal křestním jménem na svou příbuznou ve vězení.Někdy se podařilo dokonce beztrestně takto komunikovat, když bachařka zapomněla okno zavřít( klika na okně pochopitelně nebyla). Tuto hlasitou komunikaci bylo slyšet i do našich cel, naše okna cel byla totiž na téže straně, jako okno umývárny.

Dozvědět se tedy,kde je možné s vězeňkyněmi z "jedničky" takto komuniovat, nebylo nijak obtížné. Lidé z ulice i domů okolo, občas takovou komunikaci slyšeli.Když k tomu dotyčný přidal důvtip,že domluva je možná jen po návratu z práce, že dopoledně zastihne ty, které mají odpolední a obráceně, dalo se to, ovšem s rizikem-uskutečnit.

Já, jako politická,a v té době v Opavě jediná, jsem měla pouze dopolední směny. Můj styk byl omezen pouze na tři osoby v cele. S jednou z nich,V.M.,jsem chodila do práce, pracovala s ní sama v dílně a odcházela s ní z práce,prakticky stále pod jejím dohledem. Byla to psychopatka na mne přímo nasazená a měla za úkol na mně denně podávat příslušníkovi StB hlášení.

Až potud jsem odpověděla na otázky p.J.Gajdy, jak bylo možné pohybovat se kolem věznice, zjistit, kde, z které strany věznice je možné komunikovat z ulice s vězněnou disidentkou z "jedniček" a ve kterém okně se může při troše štěstí disidentka objevit.Dále se pan Gajda zabýval otázkou,odkud disidentka věděla,že venku, asi v 100 metrové vzdálenosti čeká Ivan Kyncl s kamerou na její zamávání.

Samozřejmě, že jsem nic nevěděla. Jednou po směně, tedy kolem třetí hodiny odpolední, kdy mne a V.M. odvedla bachařka z dílny na naší celu a uzamkla katr společné chodby, jsem se jako vždy po práci chystala s V.M. do umývárny. Vtom jsm slyšela hlas svého syna Jiřího Bednáře, který mne volal křestním jménem.Byl to výkřik, který mne doslova zmrazil.Lekla jsem se, bála jsem se o syna. Jeho hlas jsem poznala, jako matka pozná hlas syna, i když se ozve tak nečekaně a z takové dálky.Navíc mám nezvyklé křestní jméno - Otka.

Ihned mně došlo, že jediné místo odkud může volat je právě z chodníku, kam je vidět z okna umývárny. Dříve, než V.M. mohla reagovat ( právě se převlékala),jsem řekla, že jdu do umývárny napřed.I když mně byla stále v patách, podařilo se mi doběhnout k oknu a vidět za sklem svého syna ještě s jedním mužem. Na tu dálku jsem Ivana Kyncla nepoznala, nerozeznala jsem ani kameru.Dávala jsem si prst na ústa, abych naznačila, že nesmějí volat aniž by nebyli ohroženi. Splašeně jsem mávala, jen aby co nejdříve odešli pryč.Skutečně to netrvalo ani minutu a odcházeli. Domnívala jsem se, že mojí gestikulaci pochopili.Vše jsem stihla, než za mnou na umývárnu přišla V.M. a já se dlouho nemohla vzpamatovat ze strachu o syna a jeho společníka. Když jsem nebyla volána k veliteli ani druhý den,poznala jsem, že chyceni nebyli a zůstala jen radost, že jsem alespoň na pár okamžiků viděla syna. Domnívala jsem se, že měl nějakou možnost jet přes Opavu a tak se pokusil mne pozdravit.

Teprve po návratu z kriminálu jsem se dověděla, že mne můj syn Jiří Bednář a Ivan Kyncl filmovali a fotografovali. Kamera nemusí být vždy na stativu, existují i lehké do ruky. Můj syn byl až do podpisu Charty, tedy do ledna 1977 asistentem kamery v Československé televizi, takže práci s kamerou ovládá.Ostatně natáčel i jiné akce CH 77.

Kamera, kterou mne natáčeli v opavské věznici, byla dovezena do Prahy s jinými materiály,tiskovinami, ublikacemi. Jako ostatní materiály, které se do Československa dopravovaly ze zahraničí, vzkazy, knihy atd. k potřebě disentu. Otázka zadržení kamionu v roce 1981 na hranicích právě s takovýmto nákladem, je mi dodnes záhadou. Ale to už je zase o něčem jiném.

Praha,1.března 1994 Otta BEDNÁŘOVÁ

**********

Vážení čtenáři,

přečetli jste si dopis p.O.Bednářové zaslaný p.Gajdovi, který jsme se svolením autorky otiskli.Pokud sledujete seriál"Kde je pravda o Kavanovi" v NN od J.Gajdy,jistě se orientujete oč se jedná.Stanovisko p.Bednářové je vyjádřením svědeckým, nikoliv tedy stanoviskem NN.

Z důvěry paní Bednářové jsem se stala zprostředkovatelkou této polemiky a pouze z tohoto hlediska si dovolím sdělit svůj názor.

A NA TOPOLE PODLE SKAL,ZELENÝ MUŽÍK ZATLESKAL..

Nemám důvod nevěřit p.Bednářové, že se vše odehrálo tak, jak popisuje.Nevěřím však v naivitu a nepromyšlenou nedůslednost vězeňské srávy a StB, která bedlivě neustávala sledovat i vězněné disidenty.Ač se jedná jen o můj úsudek, který nemám podložen ničím jiným, než znalostí praktik StB,myslím, že nic nebylo ponecháno náhodě a ani ve snu by mne nenapadlo pochybovat o dokonalosti jejich tahů. Proto jsem toho názoru, že zdánlivý šlendrián nestřeženého okna romské rodiny k tomu scénáři patřil a bylo tolerováno spojení trestaných za běžnou trestnou činnost s vnějším světem jako volavek. Rovněž opomenutí bachařky-zavřít okno na úmývárně je málo pravděpodobné přisuzovat lajdáctví. Znovu podotýkám, že paní Bednářové a jejímu vyprávění věřím. Není však pro mne přesvědčujícím argumentem, že akce I.Kyncla a J.Bednáře zůstala pro StB neznámou jenom z toho faktu, že nebylo následného postihu. Materiálu mohlo být proti I.Kynclovi a J.Bednářovi použito kdykoliv a v jakýchkoliv souvislostech. Zpravodajské služby pracují s dlouhodobými scénáři.

Je veřejným tajemstvím,jaký byl scénář listopadu 1989.I když samozřejmě akce s kamerou je detailem mozaiky a nemyslím si, že by v r.1980 bylo počítáno s událostmi r.1989, opakuji, vše co se týká StB - není nikdy náhodné.

Jak mi nedavno sdělil rozhněvaný anonym do telefonu, "StB je věčná, nikdy nezhyne, zatímco my parchanti, ano".

A tak se mně vkrádá myšlenka, jak by tyto "nepozornosti" mohly být užitečné v kamionovém story a dalších legendách o statečných a zanedbatelně náhodou pozitivně lustrovaných. Z tohoto hlediska není ideálnější doba k použití zpochybňujících manévrů.

Absolutně čistá O.Bednářová, morálně i lustračně i Jiří a Jan Bednářovi, mohou posloužit k výkladu, že všechno je jinak a bůhví jak to bylo doopravdy.

"Nezměrně nešťastní" agentíci ze seznamů NN sice mají naději, že toho, kdo si dovolil zveřejnit jejich jména dostanou za mříže, protože řekl letitému" příteli" co si o něm myslí když dnes stojí na jejich straně, je však třeba získat i sympatie veřejnosti. Jak víme, posledního půl století se mínění veřejnosti ovlivňuje řízeně, totálním oblbnutím přes informatiku. Davy, tleskající závěrem roku 1989 tomu,že komouši se rozhodli stát kapitalisty,jsou smutným důkazem.

Do redakce čas od času docházejí lidé, kteří nám vyděšeně sdělují, že k nim StB promlouvá přes televizní obrazovku, že mají vykrádané byty, vyměněné obrazy a podobně.Teď zrovna řeším případ pána, kterému bylo uneseno vnouče a dáno k adopci. Tvrdí mi, že dcera byla k zřeknutí se syna donucena. Většinou zjistíme, že tito lidé byli hospitalizováni v minulosti na psychiatrii a co je pozoruhodné, většinou patřili k oponentům komunistického režimu. Mnoho jim pomoci nemůžeme, s vyjímkou útěchy.Je smutnou skutečností, že jejich stav je z hlediska duševního zdraví vychýlen od normálu a v naší práci komunikace s nimi je mnohdy vysilující, neboť jsou řeční a neodbytní a tvrdě se domáhají zveřejnění svých potíží.

V pozadí těchto potíží však vždy mám na paměti, že byli v "péči" psychiatrie za komunistů a dovedu si představit následky dlouhodobě vpichovaného Moditenu a dalších neuroleptik.O tom, že psychiatrie nebyla zneužívána by mne asi přesvědčila jen léčba takto aplikovaná na mne. Vzhledem k tomu, kde žiji, kde píši a co píši, není to tak absurdní představa a nejen pro mne.

Není jistě i zanedbatelné, že návštěvy těchto postižených, telefonáty a jejich snaha o naší práci je v podivně periodických intervalech a vždy všech ve stejných nárazových vlnách.

Paranoa je choroba, kdy si postižený může vymyslet naprosto ucelený příběh, který dokonce nepostrádá logiku. Bez konzultace s ošetřujícím lékařem není novinář schopen posoudit, zda informace, které mu klient sděluje, jsou věrohodné.Stav pacienta, je však lékařským tajemstvím.

Iva SEDLÁŘOVÁ