--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Marek Jan
Název: Energetický zákon
Zdroj: NN Ročník........: 0004/011 Str.: 019
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Energetická komise Sdružení měst a obcí: "Nepřejeme si, aby v této podobě byl návrh Energetického zákona parlamentu vůbec předložen."

Teplo a elektřina jsou v naší zeměpisné šířce jednou ze základních životních potřeb. Hospodaření s nimi je pečlivě sledováno. Není se ostatně co divit. Náklady na jejich zajištění činí často podstatnou položku rozpočtu podniku i domácnosti. Všichni dnes již dobře ví, jak je důležité šetrně užívat teplo a elektřinu. Známe i důsledky současného, stále pokračujícího, plýtvání. Platíme ho nejen penězi, ale především zdravím. Již málokdo si však uvědomuje, že podmínkou úsporné výroby energie, hospodárné spotřeby a tím přijatelných společenských nákladů, je dobrý energetický zákon, vycházející z promyšlené a objektivně posouzené (oponované) energetické politiky státu. Dlouho na něj, zatím stále marně, čekáme.

Koncem roku 1993 obdržely konečně některé podniky a organizace k připomínkovému řízení vládní návrh Energetického zákona. Očekávali bychom výzvy k celorepublikové diskusi a její všestrannou podporu. Za samozřejmé bychom považovali zapojení především odborníků a zainteresovaných podniků (institucí), krátce všech, kteří energii vyrábějí, distribuují, ale i spotřebovávají.

Jaká je ale skutečnost? Projednávání Energetického zákona probíhá zatím téměř v tajnosti a na přání ministerstva průmyslu a obchodu dokonce s vyloučením sdělovacích prostředků, neboť "je to teprve návrh". Nikdo v ČR přitom určitě nepochybuje o zásadní důležitosti tohoto, stále citelně chybějícího, zákona. Výroba, distribuce a hlavně ceny energie výrazným způsobem ovlivní chod celého národního hospodářství, ale i náladu obyvatelstva. Jde o zákon nadmíru potřebný. Bohužel hned úvod jeho projednávání připomíná hru "na tichou poštu". Sporným se stal především ş 3 vládního návrhu, nazvaný Autorizace. Jím bude ministerstvo na určité území přidělovat pouze jednu autorizaci. Bude-li více uchazečů, dostane přednost ten, "jemuž předpoklady nejlépe zaručují kvalitu dodávané energie, ochranu živoního prostředí a úroveň energetických služeb".

Není těžké odhadnout, co se může v praxi odehrát. Nadobro zmizí konkurence, základní prvek a motor otevřeného trhu, a tím i podstatná podmínka pro zdravě tržní prostředí. Mají-li výrobci energetických zařízení např. spočítáno, že energetická rezerva jen v redukci tlaku páry je asi 2 000 MW, pak je tímto zákonem asi nikdy nevyužijeme. Každý, kdo si elektřinu vyrobí, bude ji muset nabídnout držiteli autorizace, nikoliv za tržní, ale určenou cenu. Možnost dodávek jinému smluvnímu partnerovi odpadá. Úspěšná transformace naší energetiky jednoznačně vyžaduje důslednou demonopolizaci trhu dodávek a odběru energií. Zatím je, bohužel, stále snahou konzervovat současný nevyhovující stav charakterizovaný nákladnými investicemi do neefektivních, ekonomicky a ekologicky bezperspektivních elektráren, vyrábějících pouze elektřinu a tedy trestuhodně plýtvajících vzácnou primární surovinou (uhlí, uran). Příkladem za všechny je potom křečovité dostavování nepotřebné a neskutečně drahé JE Temelín.

Každý prosperující stát má ceny energií pod kontrolou. Tu zajišťuje exaktně vymezený regulační orgán, který je uznávaným vrcholným arbitrem. Respektuje cíle státu a nekompromisně vyžaduje optimální chování všech subjektů zabývajících se výrobou a distribucí energií. V případě potřeby hájí zájmy odběratelů. Kdo a proč brání u nás stále jeho vzniku?

Zmíněný kontrolovaný jednotný systém však nemůžeme zaměňovat s monopolem, protože tímto způsobem nelze nikdy dojít k potřebnému partnerskému vztahu mezi výrobcem a odběratelem energie. Vyšší cena energie nemůže sama o sobě nikdy vyřešit náš problém její nadspotřeby. Monopolní výrobce a distributor ji bude samozřejmě bránit. Čím více totiž vyrobí a dobře prodá, tím vyšší budou jeho zisky. Tato skutečnost je nám všem z nedávné minulosti i současnosti velmi důvěrně známa.

Vyloučení konkurenčního prostředí může vést pouze k promarnění využitelných výkonů, dalšímu růstu cen energií, pokračování v plýtvání (stále u nás roste spotřeba energie na jednotku HDP). Především pak k nevyužití možnosti nabízejících se značných úspor (úsporné spotřebiče, moderní technologie, izolace budov, diverzifikace zdrojů a výrobních zařízení s omezením ztrát, společná výroba tepla a eletkřiny, využívání obnovitelných a netradičních zdrojů ap.) jednoznačně nejvýhodnějšího a výsostně ekologického způsobu získávání energie (teplo, elektřina) v našich podmínkách.

Nemá-li dále hazardováno s důvěrou a plodnou aktivitou lidí, musí být ihned otevřena široká demokratická diskuse k vládnímu návrhu Energetického zákona.

Je skutečně pozoruhodné, že v demokratické společnosti usilující o uznání vyspělého světa toto není již samozřejmostí. Vždyť se jedná o významný právní akt s obrovským věcným, ekonomickým, ekologickým i lidským dopadem. Jde o dokument, jenž svými důsledky rozhodujícím způsobem ovlivní jak náš bezprostřední život a hospodaření podniků, tak i další vývoj energetické a palivové báze naší republiky, a to na několik desítek let dopředu.

Podobně "v plenkách" je i tzv. "atomový zákon", kde zatím existují jen nedomyšlené teze. Přitom Zásady státní energetické politiky, bohužel jaderně laděné, byly přijaty již na přelomu let 1991/1992. Nejde opět o službu Temelínu? Jeho bezproblémovému dostavování totiž absence omezující, požadující, resp. i zakazující legislativy znamenitě vyhovuje. V případě JE Temelín se např. dosud nepodařilo prosadit řádné posouzení vlivu provozu stavby na zdraví obyvatel a životní prostředí (zákon č. 244/1992). Přitom bez tohoto projednání nelze dnes uvést do provozu ani kravín. Fatálně nebezpečné experimentální dílo, slepenec zastaralé ruské, české a v USA již odložené (výstavba posledního reaktoru v USA byla objednána v roce 1978) americké technologické kultury však ano. Co se změnilo?

(S využitím článků v Technickém týdeníku) J. Marek, Praha