--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cába Stanislav
Název: Pohled zpět
Zdroj: NN Ročník........: 0004/011 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

II. část

A pak to jednou přišlo. Pršelo. Do kanceláře vpadl osvětový důstojník, který se tam jinak vyskytoval už jen sporadicky. Měl spleen. Přišel s tím, že se už taky musí jednou podívat, co se tam děje, že už o tom nic neví. Požádal mě o klíče od trezoru a šel se probírat jeho obsahem. Asi po půl hodině "Člověče, vždyť to jsou samé posudky na prezidenty!" Já na to bohorovně: "Vždyť to také jsou samí budoucí prezidenti, vychovával jste je přece vy." Zase klid a nakonec "Jakto, že tady máš v trezoru prověřovací známku?" A zřetelný údiv a rozhořčení. Řekl jsem si "Tak je to tady." "Víte, co, zamkněte napřed, pak se dobře posaďte a já vám to vysvětlím." Zadíval se na mě, pak skočil ke dveřím a zamkl, posadil se a vysoukal ze sebe "Mluv!" Je to totiž velmi prosté. Já tu známku nemám kam nalepit. Nikdy jsem nebyl, nejsem a nebudu členem KSČ. Proto jsem také nikdy neměl a nemám legitimaci této strany." Zbledl a pak: "Jak to vyřešíme?" Já "No řešit se to dá. Nikdy jsem přece netvrdil, že členem vaší strany jsem. Když jste se ptal, kdo je členem strany, nepovažoval jste za slušné se zeptat, které. Já býval sociální demokrat. Už nejsem ani to. Ale jsem přesvědčený demokrat a z toho prostého důvodu se nemohu nikdy členem KSČ stát. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal na váš rozkaz. A nikdy jste se mě na členství ve straně nezeptal."

"Nelhal jsem, o nic jsem neusiloval. Byl jsem ke všemu donucen. A velitel VZK (voj. záv. kuchyně) jde do důchodu a já bych to místo vzal." "Myslím, že to bude rozumné řešení i pro vás". "Dej sem klíče, faximilku." Druhý den jsem byl v plukovním rozkaze uvolněn z kanceláře osvětového důstojníka a jmenován velitelem VZK. S pernamentkou v kapse, která mě opravňovala jezdit za nákupy, čili být prakticky kdykoliv mimo posádku. Až na zdržovaná povýšení se mi nic nestalo a vojenskou prezenční službu jsem tak v podstatě dokončil. To byl konec další kapitoly mého života.

Vrátil jsem se do služby na ONV, jako plánovač a byl zase hlídán oněmi třemi komunisty, doufajícími stále, že mě do té strany dostanou. Oženil jsem se. Vnitřně jsem víc a víc zuřil nad projevy bezuzdného teroru, ale i projevy omezenosti kolem sebe. Celkem krátce po návratu z vojny jsem byl vyzván akademickým sochařem prof. Kokrdou k účasti v organizaci, která po svém dobudování chce veřejně vystoupit s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN. Znal jsem ho už delší čas. Jezdil do naší obce za příbuzným, místním obvodním lékařem MUDr. Jiránkem. To byl přítel naší rodiny.

B. Kokrda začal budovat organizaci s názvem "Legie svobody" spolu s mjr. Novákem, naším bývalým atašé v Budapešti. Souhlasil jsem a stal se dalším členem ústředí a vedoucím této akce v kraji Ústí n/Labem. Postupně jsem v uvedeném kraji vybudoval organizaci s počtem nad 500 členů. Byly tam i některé ženy. Souběžně s tím začal můj otec budovat organizaci v kraji Č. Budějovice. Chtěli jsme v odporu proti teroru komunistů sdružit co největší počet obránců demokracie, bez rozdílu politického přesvědčení či náboženského cítění. Zdůrazňovali jsme, že se zříkáme jakékoliv formy násilí, odmítáme jakoukoliv činnost, která by takto mohla být chápána. Tedy žádnou špionáž, žádné sabotážní akce, nic podobného. A také žádné držení zbraní. Souběžně s tím byly budovány i další organizace Legie svobody v ostatních krajích. O těch vím jen tolik, kolik jsem se dozvěděl při procesu před Nejvyšším soudem. Po dobudování organizace, která měla prostoupit celou republiku, měli všichni její členové na daný signál vystoupit veřejně s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN. Chtěli jsme mít do té doby nejméně jednoho člověka v každé větší obci a v každém větším závodě. Naši akci měli zvenku zaštítit někteří vedoucí činitelé tím, že by o ní referovali po jejím vystoupení na veřejnosti prostřednictvím tisku a rozhlasu. Nedělali jsme si velké iluze o zdaru této akce. Počítali jsme s tím, že celá organizace může být rozbita ještě před jejím dobudováním a že i v případě zdárného dobudování bude třeba počítat s reakcí komunisty ovládané StB podle obvyklých praktik. Tedy zatýkání, procesy. Předpokládali jsme ale i v tom případě určitý zjevný dopad celé akce na veřejnost doma i v zahraničí. Naplnila se ta první předpokládaná možnost.

Při budování organizace se naráželo na existující již skupiny s různými cíli a různých kvalit. Některým jsme nabídli společný postup pod podmínkou přijetí našeho programu a cíle, jiné jsme odmítali. Právě to se ale zřejmě stalo osudným pro celou budovanou organizaci. Někdy v první polovině roku 1953 se touto cestou do organizace dostali přímo přes B. Kokrdu dva provokatéři řízení orgány ministerstva vnitra. Získal jsem zcela konkrétní důkazy o tom, že vše bylo vlastně řízeno průběžně Ústředním výborem KSČ, kterému orgány ministerstva vnitra musely předkládat pravidelné zprávy. A pokud jde o ty provokatéry, měli za úkol dosáhnout zkreslení činnosti a cílů organizace podle pokynů StB. Jejich šéfem na ministerstvu vnitra byl "orgán Mikuška". A šlo o zvláštní výtečníky. Oba byli za okupace zkompromitováni spoluprací s nacisty. A vedoucí této dvojice Vilém Dovara byl pak po válce v hodnosti škpt. velitelem zpravodajské oblasti v České Lípě. Tam se dopustil činů, za které byl tehdejším ministrem národní obrany armádním generálem Ludvíkem Svobodou degradován, vyloučen z armády a odsouzen do těžkého žaláře na 5 měsíců. A to ještě nebyl souzen za zločiny tak obludné, že jejich odsouzení by bylo těžce poškodilo zájmy republiky v zahraničí.

Po komunistickém puči v únoru 1948 byl přijat do služeb ministerstva vnitra, povýšen (vystupoval jako plukovník) a posílán jako provokatér proti demokratickým silám odporu. Byl pochopitelně povolným nástrojem komunistického ministerstva vnitra, sloužícího bezvýhradně Ústřednímu výboru KSČ. A protože se mu přes B. Kokrdu podařilo proniknout přímo do centra budované organizace, využil dokonale jeho důvěry a získal přístup k základním informacím.

Výsledkem toho bylo zatýkání. 13. listopadu 1953 ústředí organizace - já také. Pak postupně v celkem rychlém sledu ostatní. Zatčení se vyhnuly jen organizace na ústředí v Praze, dosud neevidované. Posloužily hlavně písemnosti zajištěné při domovních prohlídkách u pí Klánové a p. Nováka v Praze. Legie svobody byla rozbita. Převážná část jejích členů ve vazbě StB. A tím začala další, nejtěžší část mého života. Když mě 5 estébáků přišlo ve 3 hod. ráno zatknout, počínali si, jakoby přišli zatknout mnohonásobného vraha. Zpupní, arogantní, provokující. Sloužili přece své straně! A ta se cítila být vážně ohrožena. Skončil jsem na Ruzyni, Ústřední vyšetřovací vazba StB. Řada katrů, co katr, co stráž, atmosféra hrůzy a strachu. A ještě tutéž noc výslech prováděný plukovníkem Moučkou. (To jsem se ovšem dozvěděl až mnohem později). Byla to mafie v pravém slova smyslu. Jejich jména jsme nesměli znát. K výslechům jsem byl voděn se zavázanýma očima a za neurvalého postrkování. A můj první výslech u plukovníka Moučky? "Tak vás tady máme. Tak čím chcete začít? Trháním nehtů, nějakou tou zlomeninou žebra, nebo ruky? Vyberte si." Jistě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem necítil hrůzu a strach. Ale byl jsem především pobouřen tou neurvalostí a tou demonstrací barbarství a ničím neomezované síly. "Nebudu vám to nijak ulehčovat. Vybírat si nebudu. Začněte čím chcete. To, že se to tady děje, vím, to je také jeden z důvodů, proč jsem tady. Určitě budu řvát, jako řve každý mučený člověk. Ale určitě nebudu řvát to, co chcete slyšet." Zarazil se. "To se tady nedělá. Zkoušel jsem vás." Snad jsem svoji tehdy spontánní reakcí vyhrál. Nevím. Mlácen jsem nebyl. Ono bylo tolik jiných, stejně účinných prostředků, které dokázaly člověka srazit až na dno jeho fyzických a psychických možností. Využívali zřejmě bohatých zkušeností svých poradců. Celonoční a vzápětí celodenní výslechy, kdy se střídali v odpočinku, zatímco já byl pořád sám a sám. Sám proti tomu obrovskému zaběhnutému aparátu dobře živených, privilegovaných a ve vztahu k Ústřednímu výboru KSČ servilních představitelů hrubé moci. Tehdy byla krutá zima. Já na cele u katru, dole v přízemí. Lněný vězeňský mundur, kalhoty nad kotníky, bosé nohy, pantofle. Topení studené. A pokud jsem zrovna nebyl u výslechu, pak chodit, chodit, chodit. Sedačka zamčená do zdi. Lůžko zamčené do zdi. Tehdy jsem poprvé poznal, že je možné naučit se spát vestoje. Za pochodu. Čtyři kroky tam, naráz na stěnu, probuzení, otočení, čtyři kroky zpět, náraz, probuzení, otočení atd. atd. A pak většinou k výslechu. A pokud ne, pak trhaný spánek pod dekou, kdy mrzla ramena, ruce i nohy. Ruce totiž musely být pořád vidět! Jakmile člověk usnul, bylo podvědomou reakcí na strašnou zimu schovat si ruce pod deku. V ten okamžik rány na dveře. Řev. "Ty ruce". A tak to šlo až do 6 hod. do rána, kdy byl budíček. Hrůza! každé zarachocení zámku dveří znamenalo hrůzy další. Nikdy úlevu.

Soud. Nejvyšší soud, vojenské kolegium, supertajný proces. Když jsme již byli připraveni v řadě za sebou před soudní síní na Pankráci, u každého jeden strážný, objevil se plukovník Moučka. Pokynem ruky odvelel mého strážce a zavedl mě do cely naproti. "Ten rozsudek děláme my, ne oni," a ukázal pohrdavě hlavou na soudní síň. "Pokusíte-li se dělat advokáta vaší věci, budete třeba jako jediný viset. Budete-li rozumný a necháte věcem volný průběh, dostanete 25 let. Stejně vás tam neuslyší nikdo jiný než my. A váš otec nebude zatčen. Nemáme o něj zájem. Je už starý a nemocný. Necháme ho klidně doma. Ať se vám stará o ženu a o dítě." A pak mi nabízel obchod. Přijmu-li, budu si moci nejpozději do roka vybrat kariéru, jakou budu chtít. Třeba na krerékoliv naší ambasádě venku, na Západě. Když jsem kategoricky odmítl, prohlásil, že to není naposled, kdy mi dává možnost. Ještě se tak stane jednou, pak už ale naposled. A pak soud. Kromě soudu 3 důstojníci StB v uniformách, 2-3 v civilu. Jinak nikdo. Právní zástupce ex offo vnucený mi proti mé vůli, bez jiné možnosti. JUDr. Synek z Prahy. Viděl jsem ho před tím jednou jedenkrát, asi 3 dny před procesem, kdy mi přišel sdělit, že byl pověřen mojí obhajobou. Ostentativně dával najevo, že neposlouchá, co mu říkám, za necelých dvacet minut vypadl. A teď zdůraznil nebezpečnost mého počínání a souhlasil s tvrdým trestem. Jedinou mojí polehčující okolností prohlásil mé mládí a dosavadní zachovalost. A hotovo. Jen v té poslední větě se lišil od prokurátora, který hřímal o nenávisti, která se jako rudá nit táhla celým mým dosavadním životem atd. atd. Uvědomil jsem si, že odpor za dané situace nemá smysl. A tak jsem v podstatě odříkal naučený protokol a toužebně si přál, aby to už bylo za mnou. Dostal jsem oněch slíbených 25 roků, konfiskaci majetku, ztrátu občanských práv na 10 let. Souzen třetí v pořadí za Kokrdou a Novákem. Ti dostali myslím oba doživotí. Kokrda určitě.

Pak asi 14 dnů na Pankráci na odd. 3A. Tresty nad 20 let. Naproti cely pro odsouzence k smrti. Se mnou na cele Dr. Timonoci, zástupce biskupa Vojtašáka, se kterým se po letech setkávám ve Valdicích na třetím oddělení. Také bývalý velitel brněnské protektorátní policie. Jméno si už nepamatuji. Asi po čtrnácti dnech mě najednou převedli do jedné z cel smrti naproti. Změna rozsudku, který si stejně dělala StB? Stále otevřené okénko ve dveřích, nepřetržité pozorování. Po stěnách nápisy vyškrábané do omítky. Poslední sbohem manželce, dětem, rodičům, snoubence! Prostředí, ve kterém se v mysli nevyrojí jediná příjemná myšlenka. Čekání. Pak pro mě přišli znovu. Zavázat oči, pouta na ruce a táhnou mě kamsi. Slyším otevírání a zavírání několika katrů, šeptání, pak sestupujeme, cítím, že jsme někde venku. Pak mě nutí sehnout se a někam mě cpou. Cítím pach benzinu a dojde mi, že je to do osobního auta. Povalí mě na podlahu, přikryjí těžkou houní a nařídí: "Nehýbat se." Chvíli nic a pak zřejmě vyjíždíme. Zastavení, zřejmě na bráně a pokračování v jízdě. Ležím se spoutanýma rukama a zavázanýma očima pod dekou, všechno mě tlačí, ruce dřevění, ale nehýbám se. Po delší době jízdy najednou auto zastavuje. Slyším otevírání dvířek auta, zavření a pak dlouho ticho. Najednou nade mnou střelba z pistole, zřejmě z okénka auta ven. Počítám rány a čekám, která půjde do mě. Napadne mě, že mám být vyprovokován k pokusu o útěk, abych byl venku zastřelen. Vydržím a počítám rány. Celý zásobník. Pak zase delší dobu absolutní ticho. Pak se rozjíždíme. Dojde mi, že to byla průprava na věci příští. Pak zastavujeme, slyším hlasy, otevírání brány, vjíždíme. Vytahují mě z auta, když napřed stáhli deku. Podklesávají pode mnou nohy, prsty rukou téměř necítím. A tak mě nakonec táhnou mezi sebou dva strážci. Pak katry, schody, katry, cela. Teprve uvnitř si smím sundat ručník z očí a jsou mi sejmuta pouta. Temná cela neznámo kde. Pak objevím na slamníku razítko "Věznice Litoměřice". A už vím, kde jsem. Krajská StB si mě po rozsudku vyžádala, aby se mnou trochu předpažila. A v noci první výslech. Osobní případ náčelníka StB. Celou noc. Chtějí vědět všechno možné i nemožné. Zkouší na mně nová jména. Některá znám a nehlásím se k nim, jiná slyším poprvé. A tak to jde den po dni, týden po týdnu a nakonec po měsících. Dávám najevo apatii. Mám být zřejmě povzbuzen k chuti žít. První návštěva, se kterou jsem vůbec nepočítal. Manželka s dcerkou. Byl jí rok, když mě ozbrojení pacholci vládnoucí strany odvlekli v poutech z domova. Jenže tehdy jsem vážil 78 kg a dnes 49 kg. Shodou okolností - ale zřejmě i to patřilo do režie Státní bezpečnosti, jsem byl bezprostředně před tím po dlouhém čekání předveden k vězeňskému lékaři, vzhledem ke svému neutěšenému zdravotnímu stavu. Těžký zánět průdušek, horečnaté stavy, celkové vyčerpání. Bezprostředně před fyzickým zhroucením. To shledání! Nečekané a o to působivější. Dcerka mezi tím už mluvila, perfektně artikulovala, hrnula se ke mně, abych ji pochoval. Řev dohlížejícího příslušníka, který ji zmrazil v načatém pohybu ke mně. Vyděšená zůstala stát uprostřed cesty ke mně a čekala, co řeknu. Pokusil jsem se jí alespoň dotknout rukou. Další řev příslušníka a pláč dcerky. Vystrašené, chvějící se hrůzou a strachem. Udivené, proč nesmí k tátovi, kterého jí právě ukázali a kterého by ani samozřejmě nepoznala, kdyby jí matka neřekla, kdo jsem. Tehdy jsem si přísahal, že neodpustím. Že nikdy nesmí být zapomenuto, čeho se komunisté v tomto státě dopustili. Jaké barbarství, krutost a bezpříkladné pohrdání vší lidskostí prolínalo každý jejich čin, každé jejich slovo. Ano, to byli komunisté. A ve jménu čeho? Ve jménu neoprávněně, násilím získané moci, kterou byli rozhodnuti udržet si stůj co stůj. Bez ohledu na vůli národa, bez ohledu na všeobecně platný kodex morálky a slušnosti. Zpiti mocí, kterou uchvátili. Tak probouzeli a pěstovali nenávist i v těch, kteří ji ve svých srdcích nikdy nepocítili. Kteří byli ochotni přisuzovat mnohé z křivd a bezpráví prostě omezenosti těch, kteří se jich dopouštěli. Chvíle, jako byla tato, se nedají ani zapomenout, ani odpustit. Bezprostředně po odchodu manželky s dcerkou opět výslech u náčelníka StB Litoměřice. Šlo zjevně o to zjistit, jak na mě návštěva zapůsobila, probudila-li moji ochotu žít - za každou cenu. Žít ano, ale rozhodně ne za každou cenu. Předsevzal jsem si vydržet, už jen proto, abych mohl jednou přednést svoji žalobu. Svědčit proti těm, kteří se denně těchto zločinů proti lidskosti dopouštěli a získávali za to uznání a chválu, spojenou s výhodami, kterými komunisté platili za prokázané služby.

Stanislav Cába