--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Václav Havel obdržel cenu Indiry Gándhiové
Zdroj: NN Ročník........: 0004/011 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

A co na to Jan Beneš ? Zase jedna cena, zase jedno moudro

Své znalosti o Indii jsem si rozšířil v roce 1972, protože jsem sdílel střechu nad hlavou asi se čtyřiceti zdravotními sestrami z Indie, které si přijely (za americké peníze) prohloubit do USA kvalifikaci. A pak seznámením se synkem jakéhosi maharadži, který by se zpočátku hodil do nějakého filmu o Karlových Varech let předválečných. Ačkoli nikdo z nich k tomu nebyl nucen, velice rychle všichni v USA opustili svou dovezenou kulturu, třebas tedy synek maharadži se tradičně oblékal, nepil alkohol a nekouřil, kdykoli měl přiletět jeho otec. Což se dělo dvakrát do roka. Jinak se vypracoval už v době studií na bezkonkurenčního ochutnavače vína, a po graduaci, když samozřejmě setrval v USA, na nejuznávanějšího amerického toxikologa.

Ke zkáze "nursek" jsem přispěl, třeba nechtě, osobně na Vánoce 1973, při Multicultural Party harvardského Adams House (prosím, žádná spojitost s Harvardskými fondy). Ze zadrátované klece se totiž tehdy podařilo uniknout manželčině sestře a moje žena za ní odjela do Němec. Party jsem obohatil bednou Jelínkovy slivovice objevené při inventarizaci skladiště v přístavu v Bostonu. Byla to slivovice tak mocná, že do kelímků PVC, kterými se americká party vyznačují, to dělalo díry a "nursky" to do sebe tedy házely na ex, aby se nenadělalo na podlahu. Ta slivovice totiž byla, celkem 36 lahví, z roku 1939.

Přesné číslo nevím, ale do Indie se jich myslím také vrátilo nemnoho. K indické kultuře totiž patří spousta věcí, které k americké nepatří, například upalování žen již obnošených (nejenom vdov, prosím), a to za tím účelem, aby si manžel pomohl k věnu manželky nové. Tu upálí až její finanční přínos do manželství prošustruje.

Synek maharadžův pak vykládal o koncích americké potravinové pomoci tamto, podle něj každá loď obilí znamená jednu vilu jednoho nového zbohatlíka, a americké obilí v naprosté většině sežerou v přístavech krysy, anebo shnije. To vše proto, že Indie nemůže strpět nějaké vměšování do vnitřních záležitostí v tom smyslu, že by si Amíci své věnované jídlo v zemi i sami rozdělovali.

Jinak je to ovšem vše marno, největší demokracie světa, s ústavou z roku 1949 šitou namíru podle Americké konstituce, plná podivuhodných věcí, které nám spíše přiblížil Kipling a jiní koloniální autoři, než kdokoli jiní.

V minulosti vítala Indie, země mnoha mírových iniciativ, Husáka i Novotného, o celé plejádě státníků sovětských ani nemluvě, a teď tedy přijala Václava Havla, který tam samozřejmě také přednesl projev a obdržel cenu. Dobrou polovinu z těch 80 000 USD rozdal na místě, missii Matky Terezy, sektě Ráma Krišna, exilovému Dalajlámovi, prostřednictvím ženy Olgy, pak blíže neupřesněným postiženým indickým dětem.

Ve svém projevu zdůraznil ideu nenásilného odporu, kterou prý Indie obohatila svět. Tady člověka poněkud zamrzí, že byl opomenut Petr Chelčický a celá řada církví po světě, které se tím staly známé rovněž. Amišové, Kvakeři, Jehovisti atd. atp. Nu a zcela opomenut Masaryk, kterého snad nelze mezi násilníky počítat, ale který řekl cosi o tom, že demokracie je ten nejlepší systém pro demokraty, a proti těm, kdo takoví nejsou, je třeba ji bránit železem.

Mnohem více alarmující jsou ovšem slova českého prezidenta o "globální civilizaci", do jejíž éry vstupujeme (Psal o tom Emery Revers už roku 1940). Jenže pak napsal Karel Čapek: Masarykovi stačí myslit (nemusí mluvit), k vyjádření se musí sám víceméně nutit. Hezky promluvil pan prezident o tom, že v novém světovém pořádku nebude nikdo nikoho dusit z titulu jinakosti, ale velice je s ním nutno nesouhlasit v tom, že v rámci tohoto pořádku bude rozumná a odpovědná většina lidstva vnucovat (klima rovnoprávnosti) nerozumné a méně odpovědné menšině. Což zní sice ohromně rozumně, dokud to není domyšleno do důsledku, kdo bude hodnotitelem nerozumnosti. Momentálně jsou zajisté velice nerozumnou menšinou v Indii Tamilové a Gudžáradci, pokud jde o národnost a kulturu, a Sikhové, pokud jde o náboženství, a velice pilně se v oné neustálými mírovými iniciativami proslulé zemi pracuje na tom, aby nerušili mírové úsilí, a to prostředky, které přinejmenším tyto subjekty nazývají genocidou.

Jinak jsme se tedy dozvěděli cosi o cílevědomém vdechování civilizace, která nás obepíná. Prezident se rovněž přihlásil k odkazu Ghándiho Mahatmy, jehož život ho údajně fascinuje (Ghándi nepil, nekouřil, nejedl maso, postil se, držel hladovky), zejména v době, kdy se sám postavil do cesty krvavého konfliktu mezi hindy a muslimy, a dokázal tak oslovit to nejlepší ve svých spoluobčanech, atd. atp. z nedostatku umění nalézt výměr pojmu opakuje řečník vše podobné do úmoru znovu a znovu.

Mezistátnická turistika už od poloviny padesátých let velice vzkvétá, a státníkům je v Indii rozhodně lépe než turistům, protože je neruší pohled na lidskou bídu tak hroznou, že je prostě nepopsatelná, aniž je ruší ranní vynášení mrtvol z nádraží v kterémkoli indickém městě. Chtít vtěsnat naši civilizaci, i se vší korupcí, nepotismem a dalšími negativismy, do rozměrů všech těch věcí v Indii, je ale nutno považovat za šílenství přesahující hranice obvyklého vrtochu rozmazleného intelektuála.

Cynismus vůči obětem komunismu, podvod na exilu, ochrana zločinců z povolání, zvláště těch patřících ke straně duchovního podsvětí lidstva, projekty přesahující vždy alespoň půl zeměkoule, namísto oné drobné denní práce, které si Masaryk tolik vážil a v jejímž duchu sám žil, staví projev pana prezidenta Republiky České do dosti vážné kontradikce s jeho státnickou praxí, domnívám se. Mimo tento projev pak už jen úděsné uspokojení nad tím, že v těch dálných krajinách přistupuje se ke královu hostu po kolenou, které jsem si vyslechl v "živých slovech" hovořených z Lán, a že je v tom cosi přirozeného, ba vznešeného... Inu, pane prezidente, v našich krajinách a v této civilizaci už pěkných pár století ne. Vzrůstající plytkosti a mělkosti projevů hlavy státu však je mi, vzhledem k obavám o osud této země, líto. Obavy o osud této země mám pak proto, že sice chápu úsilí po ocenění vyvolané dekádami znevažujících komunistických pomluv, ale méně bylo by více. Nevím, kdo vypisuje Mallapartovu cenu, vzhledem k politické orientaci tohoto dobrého spisovatele to raději ani vědět nechci, ale vím, že malý výlet na Capri, který si při té příležitosti hlava státu dopřála, hrozí světovou ostudou.

Pokud jde o Indii, dovoluji si tvrdit, že ve světě je o této zemi o cosi více informací než ty, se kterými disponoval pan prezident.

Jan Beneš