--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Nezapomínáme na zbytkové tresty?
Zdroj: NN Ročník........: 0004/012 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 15.03.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Novela zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, která byla přijata Federálním shromážděním pod č. 633/1992 Sb. koncem roku 1992, obsahovala závažná právní ustanovení o otázce rehabilitace u tzv. zbytkových trestů. Týkalo se to těch politických vězňů, kteří vedle velezrady, špionáže a jiných vyloženě politických deliktů byli odsouzeni i za spáchání činů nepolitických, a kterým při rehabilitačním řízení byly zrušeny jen trestné činy politické, zatímco za nerehabilitované činy jim zůstávaly zbytkové tresty. Novela cit. zákona stanoví, že plnou rehabilitaci lze u soudů dosáhnout, jestliže k původnímu odsouzení politického vězně došlo především s poukazem na politický delikt, a jestliže vedlejší trestný čin byl motivován a souvisel se základním trestným činem. Předpokladem pro plnou rehabilitaci i u zbytkových trestů je okolnost, že návrh na zrušení trestnosti podá osoba původně odsouzená nebo její rodiče, děti, vnuci, sourozenci, manželka, družka nebo prokurátor, a že příslušný návrh bude podán nejpozději do konce roku 1993. Zbývá ještě mnoho těch případů, kdy návrhy byly podány a k plné rehabilitaci soudem dosud nedošlo, zbývá však nepochybně i mnoho případů, kdy oprávněné osoby dosud návrh na soudní řízení nepodaly. Je nejvýš pravděpodobné, že postižení političtí vězni již uvedené návrhy podali. Proč však v případě jejich smrti nenastoupily na místo oprávněných osob podle novely další osoby? Čím to je, že zatímco jsme nesmírně citliví na porušování lidských a občanských práv, a že zatímco se soudy s takovým elánem zabývají s čerstvými případy bagatelními a kverulantskými a vynakládají tolik času a námahy na pracné šetření, zda vůbec došlo k porušení práva a zda někdo utrpěl nebo neutrpěl křivdu, ponecháváme porušení práva flagrantním způsobem a prokazatelně utrpěnou křivdu bez vyřčení rozhodného slova? Jak si máme vysvětlit takovýto způsob uvažování i u blízkých příbuzných muklů, kteří dosud nebyli očištěni a kde ani prokuratury neplní svou zákonem stanovenou povinnost?
Vysvětlením bude, že asi v nás ještě stále vládne příliš toho komunistického ducha, kterého jsme vstřebali v době čtyřicetileté, že jednak máme zájem na tom, aby se naše zločiny, ale i naše netrpění zla a indiference staly předmětem zapomenutí, a že si to ani nechceme připomínat a nechceme hasit to, co nás příliš nepálí. Ale ono nás to pálí. Zločiny a křivy páchané na dnes již zemřelých muklech, kteří jako první pozdvihli svůj hlas v padesátých a dalších letech proti komunistickému zlu a v mezích svých možností také proti tomuto zlu bojovali, pokud zatím nedošlo k odčinění těchto nepravostí režimu a křivd na řádných občanech, zůstávají stále palčivou stránkou našeho života, ať se to snažíme zapomenout a nechceme si to připomínat, a dokud věc nebude řádně vyřešena a ukončena, poneseme si i do svobodné budoucnosti nezaplacený dluh minulosti, který negativně poznamená náš charakter, charakter jednotlivého občana i celého národa, charakter představitele státu i toho posledního soudce či úředníka. Nedořešením otázky zbytkových trestů a zapomínáním na spáchané křivdy a zločiny oslabujeme v sobě i v národě vědomí práva a spravedlnosti a stavíme tím svou budoucnost na nepevný základ. Jsme ti toho aspoň vědomi?
KPV
dokumentační komise KPV
v zast. JUDr. Josef Plocek
V Praze dne 10. prosince 1993
Doktor Plocek se zabývá více filozofií problému, než jeho právními aspekty. Protože:
1) Poznamenává, že novela zákona o soudních rehabilitacích počítá s rehabilitací trestů zbytkových, pokud trestný čin, za nějž byly uloženy, spáchal rehabilitovaný při uplatnění svých lidských občanských práv. Např. bránil se i se zbraní v ruce proti pohraničníkům při útěku za hranice. Bránil tedy svůj život, který byl ohrožen uplatněním zvůle moci bránit mu v odchodu za hranice. Nebo bránil svůj majetek zabavovaný komunistickou byrokracií. 2) Poznamenává, že možnost podat návrh na rehabilitování zbytkového trestu mají stejné osoby, jako osoby, které podaly návrh na rehabilitaci obecně.
3) Sám však poznamenává, že není možno podat návrh na rehabilitaci v případě, že již nežije žádná z osob, které jsou podle zákona o soudních rehabilitacích, povinny podat návrh na rehabilitaci zbytkového trestu. To se však týká obecně podání návrhu na rehabilitaci.
4) Zamýšlí se sám nad důvody necitlivosti k flagrantnímu porušení práva v souvislosti s jeho porušováním v létech padesátých, oproti zvýšené, až malicherné citlivosti na porušení lidských a občanských práv v případech současných.
Tu se naskýtá odpověď jednoduchá: Bližší košile než kabát. Co tě nepálí, nehas, atd.
Možným řešením by bylo stanovit novelou zákona o soudních rehabilitacích zákonnou povinnost orgánu soudní moci, či orgánu vyšetřování, zahájit v případech, kdy již nežijí osoby oprávněné podat návrh na rehabilitaci, rehabilitační řízení ze zákona. Toto by měl učinit sám soud, v případech, kdy zbytkový trest uložil, nebo jiný orgán, v případech, kdy rehabilitační řízení nebylo zahájeno vůbec, protože osoby oprávněné návrh na rehabilitaci podat, již nežijí. V úvahu by mohl přicházet i tzv. společenský zástupce, například právník pověřený Konfederací politických vězňů.
Tak by došlo ke změně vztahu ustanovení druhého a třetího oddílu zákona 119/90 Sb. o soudních rehabilitacích. Ze své zkušenosti, kterou jsem učinil jako přísedící Městského soudu v Praze u rehabilitačního senátu, vím, jaká je nechuť k otevírání rehabilitačních případů. Bouři nevole vyvolala již novela zákona 119/90 Sb., k níž došlo v roce 1992 zákonem č. 633/92 Sb., o zbytkových trestech.
Pragmatismu dnešní doby vadí podled do minulosti již principiálně. Nehodí se do krámu, zatěžuje soudní aparát, který by měl, podle představ pragmatiků, sloužit cílům jiným. Navíc, mnoho z těch, kteří se k pragmatismu uchýlili, by pohledem do minulosti nastavili zrcadlo sami sobě.
V Praze dne 15. března 1994
Vladimír Kolář