--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cába Stanislav
Název: Pohled zpět
Zdroj: NN Ročník........: 0004/012 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
III. část
Pak opět týdny a měsíce ve vojenských kazematech litoměřické věznice. Kdy často celé týdny byly známkou života venku, jen ruka strčená do okénka dveří se studenou, úzkostlivě vyměřenou záchovnou dávkou stravy. Pak jednou. Těžko říci, kdy. Nebylo už možné pamatovat si měsíc, natož potom den. Na počátku konečně nadcházející noci, kdy jsem měl právo ulehnout pod zatuchlou deku a sbírat síly k dalšímu dni. Rozlétly se dveře cely a před celou muž v civilu. Ne, to nebyl zabiják! Naučil jsem se odhadnout na první pohled, kdo je kdo. Dal mi nasadit pouta a vedl mě do vyšetřovacích kanceláří. I se zavázanýma očima jsem už v podstatě znal hlavní trasy mých cest. A první dojem. Jakmile jsme se ocitli z dohledu bachařů, šetrné vedení. Zatímco ti se obvykle bavili tím, že mi "zapomněli říci" pozor schod a bavili se potom nahlas tím, jak jsem ze schodů s pouty na rukou a se zavázanýma očima spadl, měl jsem pocit teď naprostého bezpečí a přítomné lidskosti. Pak pokyn. Nastavte ruce. Odmykání pout. Sundejte si z očí ručník. Vše tiše, zase konečně jednou hlas člověka. Ne krvežíznivé bestie. A stál jsem v kanceláři náčelníka, sám s oním neznáným. První, co udělal, bylo, že zamkl kancelář. Pak mě laskavým a přátelským hlasem oslovil. Pane Cába, teď jste až do rána v naprostém bezpečí. Chci, abyste se najedl a pak si odpočinul. Budu bdít nad vaším klidem. Z aktovky vyndal čokoládu, pomeranč, šunku, housky. Už dnes ani nevím, co všechno. Poučen zkušenostmi jsem odmítl s tím, že nehodlám měnit svůj postoj ani pod hrozbou násilí, ani pod nabídkou potravy, byť by pro mě v té chvíli možná znamenala záchranu života. "Ne, nic pro vás nechci a nebudu chtít. Až se najíte, lehněte si na gauč, přikryji vás dekou a vyspíte se. V klidu. Budu sám bdít nad vaší bezpečností." Jezte jen prosím vás pomalu. Vidím, v jakém jste stavu. Máte na odpočinek celou noc. Nic se vám nemůže teď stát. A já najednou cítil, že je to člověk! A už bez jakýchkoliv pocitů nebezpečí a nutnosti být ve střehu jsem bez dalšího pobízení usedl ke stolku a jedl. On se, otočen zády ke mně, zabýval zatím jakýmisi spisy. Až na tu čokoládu jsem snědl pomalu vše. Cítil jsem nový příliv sil a posílení. A tiše jsem si říkal "Teď zase vydržím". Pak jsem si, bez pocitu nebezpečí, opravdu lehl na gauč, na kterém se jinak rozvaloval náčelník. On mě přikryl dekou, kterou vytáhl ze skříně a já spal. Zbaven pocitu nutnosti být stále ve střehu, čekat další projevy barbarství. Probudil jsem se, když svítalo. On stále seděl u stolu a listoval v jakýchsi spisech. Usmál se na mě. "Teď už budete muset pomalu vstávat. Ještě musíme něco vyřídit." "Ne, nebojte se, jsem si jist tím, že budete souhlasit." Složil deku, uložil ji opět do skříně a vyzval mě, abych se posadil ke stolku. Pak začal číst protokol, který jsem měl jen podepsat jako svoji výpověď. Hotový, připravený. Četl jsem se zatajeným dechem a s úlevou na duši jsem prohlásil: "Ano, tak to bylo, to mohu podepsat." Byla to perfektně formulovaná má výpověď týkající se majora Salače, bývalého velitele školy pro důstojníky pěchoty v záloze v Těchoníně v Orlických horách. Čestný, charakterní důstojník, který bojoval za války na západní frontě, a aniž věděl, stal se jedním z členů mnou budované organizace Legie svobody v kraji Ústí n/Labem. O jeho členství v organizaci věděli. Touto mojí výpovědí byl zbaven těch nejhorších obvinění. Lépe to nemohlo být provedeno.
Byl dávno vyhozen z armády, jako důstojník nastavující denně svůj život na západní frontě se stal "nespolehlivým". Fáral v té době na dole Ludmila v Kralupech u Chomutova. Byl to skvělý důstojník a při tom člověk. Odsouzení zřejmě unikl, ale díky tomuto protokolu, který jsem za tak záhadných podmínek podepsal, byl zbaven toho nejhoršího. Pak jsem se ještě jednou najedl a nakonec jsem byl poučen, abych si tabulku čokolády, kterou jsem nesnědl, přidržoval prsty v rukávě s tím, že při odvedení do cely nebudu prohlížen a že si ji pak na cele mohu sníst. A už za bílého dne mě odváděl na celu. S pouty na rukou a se zavázanýma očima. Při styku s bachaři se choval naprosto autoritativně. Z hlasu bachařů bylo slyšet bázeň a úslužnost. Skutečně, mě proti všem pravidlům nikdo neprohlížel ani při vstupu do cely. Sundal mi pouta, podal jsem ručník, který jsem si sám odvázal z očí, a dveře cely se zabouchly. Nějakou dobu, každou chvíli pohyb kukátka ve dveřích. Pak klid. Neriskoval jsem a čokoládu jsem celou hned snědl. Cítil jsem se zase silný a odolný.
Pak najednou, to už byl ale horký letní měsíc, jsem byl vyveden na vycházku. První vůbec. Nikdy nezapomenu na ten první pocit. Všude kolem pivoňky v plném květu, horký letní den. V oknech civilních bytů, na která bylo vidět, vyložené peřiny, deky, několik mladých žen vyložených z oken. Obraz klidu a pohody. Musel jsem na chvíli ztratit vědomí, protože jsem se najednou zvedal ze země. Slabý, rozechvělý, ale nezlomený. A odtud rovnou zase na výslech k náčelníkovi. "Vidíte, život jde dál a nikoho nezajímá, že tady hnijete v díře." A zase jako vždy předtím, kolem dokola. Bez výsledku. Pak zase dlouho nic, a najednou přemístěn na společnou celu. Ne, napřed ještě několikadenní společník na cele, obývané jinak jen mnou. 3 x za sebou. Pak ta společná cela. A tu mi došlo, že mě čeká další.
Krátce před vánocemi 1954 jsem se ocitl na jednom z koncentračních táborů Jáchymovska. Mariánská - důl Eva. Slabý, vyčerpaný, potácející se slabostí. Zařazen jako pomocník lamače na dílo v uranovém dole Eva. Ubytování na jednom z baráků a první projevy sounáležitosti a lidství. Na palandě už připraveno mléko, chléb a dnes už ani nepamatuji, co všechno. Po těch měsících soustavného hladovění úplná hostina. Vše mi tam připravili spoluvězni, kteří už byli zavedeni. Samozřejmě političtí spoluvězni. Mirek Brichvín, Hans Ríha a pak další. A pak otrocká práce pod zemí. V těch nejtěžších podmínkách, jaké si lze představit. A zase nezištná pomoc těch z nás, kteří už stačili zesílit a pomáhali tam, kde jsem na uložené mi úkoly při nejlepší vůli nestačil. Ejhle, lidé! Po práci, po vyfárání, brigády na bourání starého lágru Mariánská. V zimě, mrazu, nedostatečně oblečeni a obuti, vyčerpáni prací pod zemí. Zařizování nového - nové Mariánské. To podle kláštera, ze kterého si StB udělala vyšetřovací zařízení. Vládl mu major Ryšavý. Ten, který nás, nové vězně, vítal na ústředním táboře ve Vykmanově slovy: "Tak vás tady máme. Z vás naděláme otroky a z vašich manželek kurvy." A nad koncentračním táborem nápis: "Prací ke svobodě". Otrocký překlad z nacistických koncentračních táborů, nad jejichž branami se vždy "skvěl" nápis: "Arbeit macht frei." A na lágru také kápa v černých uniformách. Výlučně těžcí kriminální zločinci. Vrazi, příslušníci podsvětí. Na baráku, na které jsem byl já ubytován, obrovitý Galba. Uplatňující svoji hrubou sílu a pěst, kdy se mu zachtělo. Člověk neurčité národnosti, ale krutý vykonavatel vůle svých pánů v uniformách s červenými výložkami. Stejný lidský materiál jako oni. Až na některé výjimky. I mezi nimi zůstali někteří lidmi. Čkalov - přízvisko pro bachaře, příslušníka, který prý býval pilotem. Rozbil prý letadlo a dostal na vybranou. Vnitřní ostraha koncentráků, nebo vězení. Vybral si to první a nepřestal být člověkem. Jména až na některé výjimky jsme nesměli znát. Náčelník Vašíček. Prý číšník z nádražní restaurace v Brně. Krutý a nemilosrdný. S velkým potěšením posílá vždy o svátcích určitý počet politických vězňů do korekce. Jen tak, byl to jeho způsob oslav. Byl jsem například jedním horlivým příslušníkem, který skákal okny do světnic, aby načapal co největší počet státních vězňů při nedovolené činnosti, přistižen, jak se učím španělštinu. Jen tak, abych nezakrněl. Okamžitě jsem musel hlásit nástup v korekci. 10 dnů. Do betonové cely, pod níž tekl potok. Nevytápěná. Ve spodním prádle. Na noc jednu deku. Zatuchlou, špinavou. První dva dny kousek chleba a černá melta denně, třetí den vždy kromě toho takzvaná záchovná dávka jídla. Zemřít jsme nesměli. A tak pořád dokola. A to v zimě v mrazech, jaké ještě na Jáchymovsku umí být. Trávil jsem tam i Štědrý večer. Vešel náčelník Vašíček a udělil všem kriminálním vězňům amnestii. Byli hned propuštěni a mohli odejít do lágru. Já zůstal a přišel se mi vyšklebovat na celu. "Za co jste tady." "Učil jsem se španělsky." "No vidíte, já neumím žádnou cizí řeč a sem náčelníkem." A s úsměvem odešel. A tak to šlo kolem dokola. Pracovní Škarka, zvaný Karakum. To snad nebyl vyloženě zlý člověk. Ale přesto dbal o důkladné využití každého přiděleného otroka. Příslušník fárač, zvaný Černá máry. Slídící nepřetržitě pod zemí a dbající o to, aby se nikdo neulejval a byl pořád plně zapřažen. Příslušník zvaný Prečo, protože byl pověstný tím, že se často rozhořčoval: "Prečo ma nezdravíte. Pána Boha nevidíte a zdravíte ho. Ma vidíte a nezdravíte ma." A jedna scénka dokumentující IQ příslušníků vnitřní ostrahy. Na světnicích baráků se směl v lágrových kantýnách provádět jen hromadný nákup pro celé světnice. Platilo se táborovými poukázkami, ve kterých bylo vypláceno kapesné. Pro nákup chodil jen "velitel světnice" s dekou, do které pobral nákup všech. Šlo o marmeládu, cukr, zubní pastu, čaj, sušenky. A když každý měl opravdu jen trochu, když se to vysypalo na stůl na světnici, kdy bylo ubytováno až 28 chlapů, byla z toho hromada. A v jednom z takových případů přišel zrovna na světnici na kontrolu příslušník, o kterém se vědělo, že neumí psát a který byl ale o to důležitější a nebezpečnější. Postavil se mezi dveřmi, zadíval se na tu hromadu na stole a prohlásil: "Chlapi, vy se ale máte." Kolem samí političtí vězni. Někteří už několik let obyvateli lágru. Jeden z přítomných vězňů, tuším, že to byl bývalý kriminální komisař, mrkl na ostatní a se zkroušeným hlasem: "Co je to, pane veliteli, platné, když už jsem neměl půl roku poluci." "A na kolko percent pracujete?" "Pořád na 130 a víc a nic." Onen příslušník se zatvářil důležitě, vytáhl notes a dělal, že si zapisuje. Chtěl jméno, číslo světnice a ta procenta plnění. "Zariadím to, dostanete to." A důležitě odešel. Nebo. Na táborové ošetřovně. Lékař Honza Šmíd. Politický vězeň, skvělý lékař, téměř bez možností pomáhat. Ale dělal vždy, co bylo v jeho silách. Býval prý osobním lékařem Hany Benešové. Šéfoval mu příslušník, který si nechal říkat "Pane zdravotní rado". Z těch, o kterých se právně povoleným termínem říká, že jsou mdlého rozumu. Byl jsem svědkem toho, jak řval na doktora Šmída za to, že uznal neschopnými několik politických vězňů. A ten klidný, vždy se ovládající doktor Šmíd za toho řevu pomalu svlékal svůj bílý plášť, složil ho do jakéhosi bandalíru a za hlasitého pronášení různých vyloženě neuctivých výrazů tím mlátil "pana zdravotního radu" po hlavě. To vypadalo zle. Musel samozřejmě hned na 10 dnů do korekce, ale protože ošetřoval také rodiny všech příslušníků, včetně náčelníka Vašíčka, byl po deseti dnech opět vyhublý a vyčerpaný uveden do svého zaměstnání na ošetřovně. K velké radosti ostatních spoluvězňů. Ale o tom všem by se dalo i mělo říci mnohem víc, ale příklady snad stačí. Bude užitečnější věnovat se zase dalším zkušenostem. Záhadné sebevraždy v korekcích. Zabití a zmrzačení při práci pod zemí. Zanedbávání těch nejzákladnějších bezpečnostních předpisů. Zneužívání vězňů civilními zaměstnanci, kterým byli vězňové přidělováni jako otrocké pracovní síly, pracující v těch nejtěžších podmínkách často za krabičku cigaret nebo svačinu. Zatímco jejich pán (vždy dobře prověřený) bral 30 000 Kčs měsíčně. A žádná ochrana před radioaktivním zářením. Děravé gumáky, roztrhané fárací obleky. Po vyfárání ze šachty promočení a zmrzlí tak, jak jsme byli ponecháni na mraze, ve vichru, mrazu, vánici. Často s předstíraným hledáním vězňů, kteří nechyběli. Trestné nástupy v mrazech a vánicích, při kterých jsme museli stát na místě i řadu hodin. Nikdo si nesměl ani zakrýt dlaněmi uši. Za jediný nástup 64 omrzlých vězňů. A příslušníci v kožiších a beranicích. My v děravých šněrovacích botách s onucemi, v jednoduchých, po celý rok stejných vězeňských mundurech, bez šálky, bez svetrů. Samozřejmě bez kabátů. Jak jsme mohli přežít? Určujícím faktorem byla zřejmě vůle. Vůle přežít, nevzdat to. Ale ne každý ovšem přežil. Ne každý vydržel. Byla to i otázka osobní kondice, celkového zdravotního stavu, psychického stavu každého jednotlivce. Mnoha jiných vlivů, působících nezávisle na nás, na naší vůli. A někdy to mělo i všechny známky osudovosti. Nezapomenu nikdy na Jirku Knora, jednoho z našich moderně hospodařících zemědělců odněkud z Karlovarska. Dostal se do koncentráku, protože odmítal vstupit do JZD a ostatní následovali jeho příkladu. Byl pro ostatní vzorem. Inteligentní, sebevědomý, charakterní. Poznali jsme se na lágru v době, kdy jsme oba dělali dřeviče. Každý sice na jiném patře šachty, ale věděli jsme o sobě. Já v té době byl určitým chráněncem směnmistra Herbeho. Byl to prý Němec, bývalý kapitán ponorky. Odpovídá-li to skutečnosti, nevím. Choval se ke mně ale velmi dobře. Pověřoval mě různými zvláštními pracemi a zajišťoval mi plnění normy pro mě i spolupracovníky. Volával mě občas k sobě, aby mi vysvětlil, co ode mě v šachtě chce, a mohu-li to udělat. A protože to někdy trvalo déle, dal mi pak fárací známku, která mě opravňovala fárat do šachty už po fárání vězňů. Jinak zmeškání fárání znamenalo zase koreci, ne-li "pokus o útěk". V jednom takovém případě, když jsem vybaven touto známkou dodatečně fáral, se přede mnou objevil Jirka Knor. Pobledlý, s tím, že si byl brousit sekeru a ujelo mu fárání a co ho teď čeká. Byl jsem si jist, že mi směnmistr Herbe vyhoví, až mu vysvětlím, oč jde, a požádal jsem Jirku, aby se zatím schoval, že mu přinesu fárazí známku, jakou mám sám, aby mu nemohli nic udělat. Pamatuji si, jak na to reagoval. "Snad bych se měl raději nechat zavřít do díry. Mám takový pocit, že bych dnes neměl fárat." Zarazil jsem se, protože jsem sám s tušeními měl své zkušenosti. Doporučil jsem mu, aby se tedy raději nechal zavřít do korekce. Nic víc, že se mu snad stát nemůže, že ho potřebují jako dobrého dřeviče. Chtěl tu známku, protože má rodinu doma v zoufalé situaci, a přec jen tam nějakou korunu dostane, bude-li dělat. A tak jsem mu pro tu známku šel. Směnmistr Herbe mi ji bez otálení dal a popřál nám štěstí. Sfárali jsme pak společně, každý na jiné patro. Za hodinu nato se na mé patro donesla zpráva, že Jirku to zavalilo několik desítek metrů na překopu, kudy před tím prošly desítky jiných vězňů. Byl na místě mrtvý!
Pak jsem byl znovu souzen za podvracení republiky, protože jsem se nechal vyprovokovat k určitým, pro komunisty nelichotivým výrokům. A dostal jsem 2,5 roku navíc. To už jsem tedy měl 27,5 roku trestu. Největším mým proviněním bylo, že pod mým vlivem se dva civilní zaměstnanci vzdali členství v komunistické straně. A všechny naše, téměř všechny, výroky pečlivě evidoval a hlásil prý bývalý hlasatel Svobodné Evropy, který se vrátil, Vladimír Kučera. Odněkud z Kladna. Prý mluvčí čtvrtého stavu.
Pak jsem se po kratším pobytu na Ústředním táboře ve Vykmanově otil na dole Rovnost a táboře Rovnost. S puncem politického recidivisty. Náčelník Dobrovský, zvaný "prdelatý" nebo také "císařův pekař." Opět jeden z drábů, pyšných na svoji funkci. Z té doby mám jednu celkem živou vzpomínku. Ne, mám jich pochopitelně hodně, ale tahle je zřejmě nejvýmluvnější. Bezprostředně po vyfárání z noční směny pod zemí, padající únavou, hladový, žíznivý, toužící po chvíli odpočinku, jsem byl volán do kanceláře náčelníka. Okamžitě! Takovému pozvání se nedalo odporovat, chtěl-li jsem si zachovat alespoň současný stav věcí. V kanceláři náčelník Dobrovský, bezpečnostní referent tábora (jméno jsem se nikdy nedozvěděl) a jakýsi civilista. Asi padesátník, rozložité postavy, na první pohled reprezentant MV. Po zahlášení příchodu jsem musel zůstat stát u rozpálených železných kamen. Z chování náčelníka a bezpečáka jsem ihned poznal, že jde o podstatně vyšší šarži. Byli k němu až devotně uctiví. A sotva se hned ujal onen neznámý. Připomněl mi hned úvodem lákavou nabídku náčelníka Moučky z Ruzyně, kterou mi učinil bezprostředně před zahájením onoho supertajného procesu. Po tolika letech. A prohlásil, že je mi dána ještě jednou, a to naposled možnost přijmout, anebo odmítnout se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Potil jsem se vedrem, únavou, vyčerpáním a také vzteky. Prohlásil jsem, že na mě dělá dojem celkem sympatického strejdy, ale že si zřejmě neobstaral potřebné informace, než se za mnou vypravil. Zděšení ve tváři náčelníka, ohromení ve tváři bezpečáka. Než stačili něco říci, zeptal jsem se, jak mu vlastně mám říkat. "Říkejte mi třeba pane referente." "Tak tohle byla, pane referente, opravdu zbytečná cesta. Od doby mého zatčení Státní bezpečností až do dnešního dne se nestalo vůbec nic, co by mi dávalo právo revidovat svůj postoj k tomu, co se u nás dělo a děje. Naopak, byl jsem po celou tu dobu utvrzován v přesvědčení, že můj postoj je jedině možný a správný, a že jsem konal správně." "Neukvapujte se, to chcete opravdu až do konce hnít v lágrech nebo věznicích, když je vám nabízena taková velkorysá pomoc?" "O pomoc tohoto druhu nemám zájem. Dříve nebo později bude můj rozsudek, tak jako všech ostatních odsouzených v naší věci, revidován a zrušen. Nehodlám v žádném směru spolupracovat s těmi, kteří se na rozsudku jakkoliv podíleli." Pak už jen zjevná snaha dát mi zabrat. Musel jsem u těch rozpálených kamen stát ještě asi hodinu, přičemž jsem byl už jen nucen poslouhat výklady pana referenta. Pak jsem byl propuštěn na barák s prohlášením "Vybral jste si sám!"
Krátce nato, za několik dnů, další předvolání k náčelníkovi. Po zahlášení příchodu hned: "Máte 10 dnů korekce. Jděte a hlašte se tam." "Smím se zeptat, za co, pane náčelníku?" Začal provokativně přemýšlet a nakonec: "No, třeba za to, že jste kritizoval můj projev k mezinárodnímu dni žen na kulturním sále."
"To neobstojí. Já totiž vůbec nevím, že jste nějaký projev měl, zřejmě jsem byl zrovna na směně."
"Hm, to máte pravdu, tak třeba, ... třeba ... Kritizoval jste snížení cen."
"Tak to už je úplně nesmyslné. Mám rodinu v takové situaci, že musím být rád za každou korunu, kterou nebude muset vydat." "Hm, no to máte asi pravdu, tak třeba, třeba - soustavně porušujete kázeňský řád."
"Smím se zeptat, čím?"
"To už vás nemusí zajímat. Jděte!"
A tak jsem nastoupil zase 10 dnů korekce. Zima, hlad, žízeň, totální vyčerpání. S perspektivou, že za to vše mi pak ještě naúčtují 28 Kčs denně - protože jsem na ně nevydělával. A vedle slamníku, ležícího na holé zemi žiletka. Celá. Tam, kde nesměly být ani tkaničky v botách, žiletka. Pochopil jsem hned. Nabídka k úniku cestou sebevraždy. Ne, chodil jsem celých 10 dnů, slabý, potácející se tam a zpět a tam a zpět, abych se ochránil před zápalem plic či něčím podobným. A po deseti dnech hned zase fárat! Jako dřevič jsem musel do komínů po žebříkách tahat až 5metrové, syrové klády, na výdřevu komínů, a to někdy až do výšky 60 m. Jednou rukou se přidržovat žebříků a přeručkovávat a ve druhé ruce za sekeru zaťatou do klády popotahovat kládu kus po kuse nahoru. Ne, to si neumí představit ten, kdo něco takového nemusel dělat. A ještě k tomu v takovém stavu a tak vybaven. A když jsem si navíc uvědomoval, že je to zřetelný pozdrav "pana referenta z MV", musel jsem se hodně přemáhat, abych zůstal věrný svým zásadám.
Trvale mi také v paměti zůstalo a zůstane mé zařazení do seznamu asi patnácti pol. vězňů, kteří byli dáni k dispozici pro všechny práce na lágru. Nesměli jsme prostě mít ani chvilku času pro sebe. Před odpolední směnou celé dopoledne, hned po ranním nástupu na brigádu, po ranní směně hned po shltnutí jídla. Protože současně s příjmem jídla jsme byli zase hned rozhlasem voláni k okamžitému nástupu na brigádu. Úklid lágru, odhazování sněhu, škrábání brambor pro celý lágr atd. atd. A také jsme museli odhazovat sníh od baráků, na kterých nebydleli žádní političtí vězni a jejichž osazenstvo se dívalo z oken a dělalo vtipy na náš účet. Dělali jsme prostě "černé koně lágru". Ale nezapomenu také nikdy na solidaritu těch politických vězňů, kteří na tomto seznamu "trestního komanda" nebyli a chodili nám pravidelně dobrovolně pomáhat. To posilovalo. A ti nakonec také po delší době přispěli k tomu, že bylo toto komando rozpuštěno. Vedení lágru totiž zjistilo - hezky pozdě - že nám vlastně tímto způsobem organizuje shromažďování, za těch podmínek jinak neuskutečnitelná. A uvědomilo si, že nás taková shromáždění posilují všechny a že nám vlastně tím umožňují, abychom žili politicky.
Stanislav Cába