--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Holeček Jan
Název: Přímá demokracie zítra
Zdroj: NN Ročník........: 0004/012 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
5. část STÁDIA SOCIÁLNĚ - POLITICKÉHO VÝVOJE
První známé politické systémy byly charakterizovány koncentrací moci v rukou vladařů nebo popřípadě uzavřené oligarchie ( duchovními nebo feudálním panstvem ). První proces dekoncentrace moci je znám z období Starověkého Řecka, a to v období mezi 7. a 5. stoletím před n.l. a končí estabilishmentem přímé demokracie několika městských států. V několika ohledech byly tyto systémy podstatně demokratičtější než dnešní systém stranického parlamentarismu, ale na druhé straně bránil nevolníkům a ženám v jakýchkoli politických aktivitách.
Proces dekoncentrace moci můžeme rovněž spatřovat také v dobách říše Římské, ale tady nebyl nikdy dosažen takový stupeň demokracie jako v Starověkém Řecku.
Po pádu Římské říše byly demokratické ideály na dlouhá staletí, ale jistá dekoncentrace moci své místo zastávala, protože středověké feudální systémy nahradily otroky - kteří byli naprosto bezprávní - otroky, kteří se těšili, i když jen theoreticky alespoň základním právům , a to svým pánům tvz. vis-á-vis (tváří v tvář).
Od 13.stol n.l. se však v Anglii formuje nový proces dekoncentrace moci, (Autor však zjevně opoměl islandskou historii, kde byl vytvořen první parlamentní systém světa - 930 n.l. !!! pozn. redak.) kde byly královo pravomoce limitovány přízní parlamentu. Teprve až na konec 18. století zaznamenal velký progres, a to v podobě Velké francouzské revoluce a estabilishmentu U.S.A. Poprvé v historii tak byla proklamována tvz. všeobecná lidská práva. (na Islandu však skoro o 8 století předtím !!! pozn. red.)
19. stol. však bylo naproti tomu období zápasu konzervativních sil, které si přály udržet moc v rukou tehdejší vládnoucí elity, a progresivních hnutí, jejichž snahou bylo decentralizovat moc ve prospěch co nejširšího okruhu obyvatel. Jejich základním požadavkem pochopitelně bylo všeobecné hlasovací právo. Období revoluční Francie 1789-91 a poté znovu v roce 1794 se zároveň velmi populárním v literární tvorbě. Po oětovném zřízení v roce 1815 bylo určeno v zemi jakýmsi limitem pouze 100 000 vlastníků půdy. Za panování krále Luise Philipa (1830-1848) mělo volební právo pouze 3.5% dospělé mužské populace. V Británii v období 1832-67 to bylo pro srovnání něco okolo 12.5%. Všeobecné hlasovací právo bylo ve Francii zavedeno pouze v roce 1871, po pádu Napoleona III.
V Británii dostali ve městech žijící pracující volební právo v roce 1867. Výsadou volebního práva tehdy disponovalo něco kolem jedné třetiny dospělé mužské populace. V roce 1885 volební základnu tvořily už více než 3/4 mužů. Pouze v roce 1918 bylo volební právo přiděleno všem dospělým mužům a více jak jedné třetině žen. V roce 1928 byla stanovena hranice 21 let, za níž se mohly také ženy plně voleb zůčastnit. Podobný vývoj byl také zaznamenán ve všech evropských státech. Během několika desetiletí 20. stol. se mohlo zdát, že proces dekoncentrace moci je na delší dobu jaksi zakonzervován fašistickou a komunistickou diktaturou na velké většině kontinentu. Dnes je však evidentní, že tyto dyktatury byly pouze jakousi vychýlenou pathologickou deviací od všeobecného vývojového trendu. Parlamentarismus byl ozdravěn v skoro v celé Evropě a pád posledních přežívajících komunistických režimů je jen otázkou času. Bylo by však jakkoli naivní si představovat, že stranický parlamentarismus je posledním stádiem vývoje. Tento proces stále pokračuje.
V rámci studia sociálně - politické historie, jakékoli hlubší proniknutí do této problematiky se musí zobrazit v myšlení každého sociologa : Veškerá lidská společenství se v zásadě vyvíjejí od nižšího k vyššímu stádiu. Po staletích relativní stagnace a zvláště po údobích největší koncentrace moci se proces vývoje uvolnil na konci 18. století a o něco více po 2. svět. válce. Po pádu komunismu v roce 1989 tento proces demokratizace se urychlil téměř dramaticky. Mnoho politologů v rámci studií politického fenoménu používá kvantitativních metod. Tak dalece se vyhýbají měřit touto cestou základní faktor určený stupněm vývoje daného státu, jmenovitě stupeň koncentrace moci. V politologické literatuře můžeme například nalézt něco kolem jednoho sta definicí označující moc. Žádný z nich však nebyl všeobecně přijat. Hlavní ozdravění politického systému však je skutečnost, když moc v tomto systému hraje co nejmenší roli, a ne skutečnost, že se politické dění v systému řídí po vůli salónní reprezentace. Ať je to již vědomě nebo ne, panuje všeobecné pojetí, které neustále omlouvá zneužívání moci ve prospěch vládnoucí elity.
Skutečnost, že se zdá naprosto nemožné definovat pojem "moc" však rozhodně neznamená, že tento všudepřítomný fenomén neexistuje. Pokusme se například definovat pojmy jako láska, krása... Výsledek bude naprosto totožný : Veškeré pokusy o takové definice se budou zákonitě potýkat s určitým odporem. Těžko bude také někdo popírat, že se tyto pojmy nedá aplikovat vzhledem k existujícímu fenoménu.
I když je poměrně značně obtížné definovat pojem "síly" , může být relativně poměřován termíny jako velká nebo malá koncentrace.
Pokusme se nyní aplikovat metodu poměřování stupně sociálně - politického vývoje - stupněm koncenrace moci, jako základním indexem : (viz. tabulka)
Tyto 4 skupiny by byly dostatečné k poměřování stupně sociálně - politického vývoje dané společnosti, jestliže budeme používat kvantitativních termínů. Paraelně s tím můžeme hovořit o tom, že poměřováním stupně sociálně -politického vývoje měříme stupeň demokracie v dané zemi. Realita není nikdy ani černá ani bílá.
Je však zde velké množství odstínů. Podobně také nemůže být politický systém rozdělován v demokraciích a diktátorských režimech, jak se to někdy s oblibou dělá. Je však několik stupňů demokracie, které jsou přímo odvislé od stupně vlivu individuálního občana na rozhodování v rámci politického dění ve státě. Na pohled se zdají být některé tvz. demokratičtější než ty druhé, i když vnitřní politické struktury v dané zemi se jeví veskrze stejné. Jak již bylo výše uvedeno panuje všeobecný trend rostoucího politického vývoje. Je však zároveň pravdou, že společnosti Asie a Afriky jsou charakterizovány daleko větší koncentrací síly než na Západě, kde je ale na druhou stranu výše zmíněný vývoj pomalejší. V případě stability, vzrůstající prosperity a míru, však výše uvedené společnosti Asie a Afriky stále volají po modelu západního parlamentarismu, přestože vládnoucí elity západního stranického parlamentarismu nejsou schopny vzrůstající prosperitu ani stabilitu uchránit a dále rozvíjet.
Téměř "hororovým" příkladem nízké úrovně sociálně - politického vývoje jsou bezesporu útočící strany v rámci tohoto konfliktu.
Vývoj od diktátorského režimu k demokracii, jakožto systému který se plně staví za lidská práva ovšem není možné zastavit. Této logice zároveň lépe pochopit, když budeme hlouběji zasvěceni do této problematiky. Hodně nám přitom může být nápomocen vývoj od kolektivismu k subjektivismu, od objektivismu k subjektivizmu a od konfliktu ke kooperaci. pokrač.příště....
Z anglické verze knihy Dr.Jiřího POLÁKA "DEMOCRACY"
volně překládá J.HOLEČEK