--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Zastupitelská contra přímá demokracie ???
Zdroj: NN Ročník........: 0004/013 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 17.03.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Na stránkách NN, ale i ve výrocích některých představitelů státu se dává do protikladu demokracie zastupitelská proti formě demokracie přímé. Představa pana Klause o zastupitelské - nepřímé demokracii, jako její jedině možné formě, je stejného druhu jako tvrzení opačné. Jde o projev černobílého vidění.
Z á k l a d d e m o k r a c i e
Všeobecně se uznává, že základ demokracie je možnost všech členů společnosti rozhodovat o věcech jich se týkajících. Tam, kde členové společnosti takovou možnost nemají, kde je rozhodováno o věcech týkajících se všech členů společnosti bez jejich možnosti podílet se na takovém rozhodnutí, o demokracii hovořit nelze. D e m o k r a c i e - z p ů s o b r o z h o d o v á n í Ve shora uvedeném smyslu pak je nutno vidět demokracii jako rozhodovací proces o věcech, týkajících se členů společnosti. A naopak, rozhodování o věcech týkajících se všech členů společnosti je demokratické pouze tehdy, kdy ti, kterých se rozhodnutí týká, mají možnost tvorbu rozhodnutí ovlivnit. Zda bude taková možnost členů společnosti uplatněna přímo účastí jich všech a tvorbě rozhodnutí, nebo zda budou vybráni jen někteří členové společnosti, aby rozhodli jménem všech a za všechny, má záležet jen od povahy rozhodované věci. Má-li například rozhodnutí postihnout milion členů společnosti, bude těžko proveditelné, aby se celý milion členů přímo na rozhodnutí podílel. A to i tehdy, bude-li jim rozhodnutí všem předloženo jako otázka v referendu, či jako problematika veřejné diskuze. Vždy bude nutno, aby jen někdo, ať již jednotlivec, nebo užší kolektiv, formuloval otázku referenda či problém předkládaný k veřejné diskuzi. Zato v případech, kdy se rozhodnutí týká tak malého počtu členů společnosti, že je proveditelná jejich přímá účast na jeho tvorbě a vydání, tam bude lépe, když bude rozhodnuto o věci jimi všemi. Je tedy rozsah působnosti rozhodnutí tím, co by mělo určovat, zda se v rozhodování uplatní demokracie přímá či nepřímá.
O b s a h r o z h o d n u t í
Shora je hovořeno o působnosti rozhodnutí co do počtu členů společnosti, jichž se týká. Nezanedbatelným hlediskem k posouzení rozhodnutí je konkrétnost jeho obsahu. Zda se rozhodnutí týká jediného případu, či zda jde o rozhodnutí, týkající se více či nekonečného počtu případů určitého druhu. Dle obecné představy má rozhodnutí postihovat co největší počet případů téhož druhu. Je-li takovým rozhodnutím to, čemu se říká zákon, pak zásadou jeho tvorby má být vymezování hranic jednání určitého druhu týkajících se všech členů společnosti, kteří takto jednají. A v takto vymezených hranicích má být jednotlivým členům společnosti ponechána svobodná vůle. Obecně se pak říká: "Co není zakázáno, je dovoleno". Dle takové zásady jednající člen společnosti jedná jak svobodně, tak i tvůrčím způsobem. Hledá prostředky k dosažení cílů svého jednání, které mu vyhovují ekonomicky, nejsou v rozporu s jeho morálkou. Hranicemi takového jeho jednání bude pak zájem všech členů společnosti jako celku (zájmy ekologie, morálky, sociální zájmy atd.), i individuální zájmy jednotlivých členů společnosti. Lze zde stanovit jakousi úměrnost. Čím větší počet případů téhož druhu má rozhodnutí postihnout, tím obecnější musí být jeho formulace, a tím také širší hranice jím stanoveného jednání.
Z á j e m č l e n ů s p o l e č n o s t i Demokracii, i ve smyslu rozhodování, nelze předepsat, naordinovat shora. Aby byla skutečnou demokracií, musí členové společnosti chtít rozhodovat o věcech, které se jich týkají. Avšak i v té nejtužší totalitě jsou věci, o nichž rozhoduje každý jednotlivý člen společnosti sám. Jde o věci týkající se bezprostředně jeho každodenní existence. Například, sehnat jídlo, bydlení, prostě starosti o přežití ze dne na den. Pokud takové starosti zaberou jednotlivému členu společnosti neúměrně mnoho času, pak jeho zájem o podíl na rozhodování o věcech týkajících se všech členů společnosti, bude, ne-li nulový, pak jistě zanedbatelný. Takto pak ponechá pro rozhodování tohoto druhu prostor těm, kdož chtějí prosadit jen a jen své vlastní zájmy.
Ale ono nejde jen o starosti o věci nutné k přežití ze dne na den, tedy o stav chudoby materiální. Daleko více, v prostředí postkomunistických zemí střední Evropy, jde o chudobu duchovní. Ta zapřičiňuje růst tužeb jednotlivců po zvýšení jejich materiálního standardu, ta vytváří konzumní společnost. Touha po dosažení standardu konzumní společnosti devastuje ty zbytky morálních hodnot, které přežily léta totality. Mezi ně patřila touha po společenském uplatnění ve veřejné správě, zájem o věci veřejné, týkající se všech členů společnosti a osobní odvaha veřejný zájem prosadit.
Vše napovídá, že se zájem členů společnosti přesunul do oblasti materiálních hodnot. Tím více, že polistopadové poměry naplnění takových tužeb usnadňují.
Lze proto říci, že stav materiální a duchovní chudoby určuje zájem členů společnosti o podíl na rozhodování o věcech, jež se týkají všech jejích členů.
P ř í m á n e b o n e p ř í m á Raději obě její formy. Ani jednu nelze pro druhou odříkat, ani jednu nelze oproti druhé upřednostňovat. Je jen třeba stanovit proto okruhy problematiky té či oné její formě.
Obě formy demokracie vyžadují především zájem veřejnosti. Nepřímá navíc vyžaduje vytvoření mechanismu výběru těch, jimž bude právo rozhodovat o věcech týkajících se všech členů společnosti, svěřeno těm, kdož rozhodovat nebudou, a stanovení mechanizmů odvolání těch, kdož takto svěřeného práva zneužijí, a vymezení jejich odpovědnosti.
V Praze dne 17. března 1994
pro NN Vladimír Kolář