--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Zbořil Zdeněk
Název: Korupce, zneužívání moci a změna režimu
Zdroj: NN Ročník........: 0004/013 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Definice pojmu: korupce jako kažení veřejného života vč. úplatkářství. Vybočení ze zvyklostí, porušení mravů. Crimen ambitus - zločin zaujatosti, stranickosti, ale i kupování volebních hlasů a získávání neoprávněných výhod na úkor občanů. Strach z korupce nám dává zapomenout, že se jedná o jeden z nejstarších jevů politiky, skoro láká říci, že jeden z podstatných politických jevů. Od dob, kdy máme první zprávy o existenci určité společenské organizace, kterou můžeme nazvat státem, máme také první zprávy o zneužívání moci politické i ekonomické, o "korumpování" státních úředníků, vojáků, a dokonce i samotných vladařů. Nejsou to tedy jen ti trochu dobromyslní braši v podání Nikolaje Alexejeviče Gogola, kteří dávají, v očekávání, že bude přijato, ale mnohem rafinovanější a nebezpečnější aktéři politických procesů, než si chceme připustit. Ve starém Egyptě, mezopotamských státech, v Číně, Indii, kdekoli, kde se vyvinula struktura státní moci, můžeme zaznamenávat, bez ohledu na další kulturní, sociální, ekonomické i psychologické rozdíly, stále velmi podobné, téměř identické pokusy o kažení mravů, korupci a zneužívání moci. Znají je primitivní kmenová společenství, historické asijské velestáty, středověké i novověké evropské státy lišící se od sebe formou vlády (od primitivního patrimonialismu přes autokracii, osvícenský absolutismus i moderní měšťácké nebo liberální demokracie), ale nikoli úsilím o zneužití moci.

Slovem korupce se odedávna nazývalo v latinou dotčených společnostech "kažení veřejného života", a corruptio původně znamenalo zkázu, kažení, porušení, ale také stav zkaženosti, zvrácenosti. Corruptor neboli kazitel, svůdce a porušitel, se postupně stal kazitelem obecných dobrých mravů, rušitelem, a tím, kdo zvrací řád. Samozřejmě také od nepaměti se tím myslelo především úplácení a braní úplatků, tedy podplácení, úplatkářství.

Bylo to především vybočení ze zvyklostí, porušení dobrého chování souvisejícího s mocí, ať již politickou nebo ekonomickou, úsilí o její zneužití.

Dvojí význam slova korupce, jako zneužití moci a jako podplácení, známe z mnoha evropských jazyků, ale právě v češtině a ruštině nebo polštině se latinyzovaná podoba slova používá k zdůraznění úplatkářství. V češtině však pod slovem korupce, s důrazem na latinský původ slova, jako by již tím šlo o nepatřičnost, se myslí především úplatkářství, podplácení a získávání výhod za úplatu.

Zajímavé je, že Sukův nejmodernější český slovník kriminálního slangu nezná ekvivalent pro uplácení, korupci a dokonce ani protekci. Spíše to ovšem vypovídá o faktu, že korupčníci jsou tradičně soudně nepostižitelní a ve věznicích jich není tolik, aby dokázali přispět k tvorbě jazykového specifika.

Ale lidová a hovorová čeština mají bohatý vokabulář týkající se úplatkářství i zneužívání moci. Téměř již národopisné "strčit za vestu" či "kdo maže, ten jede" a obdobné "podmazat", "podmáznout" či dokonce i "zamáznout", má už modernější podoby jako "pokrejt, polepit Smetanou" či post-federální "dát babičku" (uplácet novou pětisetkorunou s portrétem Boženy Němcové). Nepostrádají jistě poetickou vynalézavost, ale spíše jen lidových básníků, než zkušenějších a pragmatičtějších profesionálů, kteří pracují s finančními objemy několikařádově vyššími, jejichž komunikace je často umožňována nonverbálními sdělovacími prostředky. Legalistické a morální hodnocení: Korupce a zneužívání moci jako historický, kulturní fenomén od dob předřímských až po moderní státy s různými typy vlád. Porušování zvyklostí a právních norem. Již tehdy dávno v minulosti korupce znamenala vybočení ze zvyklostí, porušení mravů, a v souvislosti s mocí, ať již politickou nebo ekonomickou, zejména její zneužití.

Gogol, prý inspirován k napsání Revizora i Mrtvých duší Puškinem (1836) zpopularizoval v našem kulturním prostředí střední a východní Evropy význam téměř jediný: Bere! (jak dokonale ve Fričově zpracování Revizora s Vlastou Burianem předvádí Jaroslav Marvan v postavě nutného protipartnera). Chlestakovovi musí být úplatek dokonce přímo vnucen - to je také jeden z nezbytných rituálů, ale tato hra má svoje různé varianty. Liší se jedna od druhé víceméně jen díky kulturnímu stavu bezprostředního okolí. Legalistická hodnocení korupce jsou v mnoha právních řádech evropských i neevropských států velmi obdobná. Naše známé paragrafy 160-162 definují přijímání úplatku, podplácení a nepřímé úplatkářství vždy v souvislosti s věcí obecného zájmu či s působením na veřejného činitele. Navíc ještě paragraf 158 (zneužívání pravomoci veřejného činitele, s cílem "opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch") či méně známá, ale velmi aktuální ustanovení o pletichách při veřejné soutěži a veřejné dražbě (paragraf 128 a, b, c) obsahují negativní posouzení korupčního chování a jednání (ve smyslu zneužití moci, kažení mravů či staročeského porušování obecného dobrého), a tak je problém soudního rozhodnutí podstatně podmíněn především výsledky vyšetřování a dokazování.

Chápání korupce jako fenoménu kulturního je běžné a myslí se tím obvykle protichůdnost normativních a oficiálních standardů, zejména však v chápání představitelů veřejné části společnosti, jejich výkladu hodnot a jejich interpretaci politických cílů jako služby veřejnosti. Co nejjednodušeji je to jiné chápání zásad politiky jednotlivcem a společností, politikem a občanem, sice participujícím na politické nebo ekonomické moci, ale majícím k jejímu zneužití zcela jiné možnosti než politik.

Všechna nelegalistická hodnocení obvykle definují chápání konceptu korupce na "zneužití veřejné moci s cílem dosáhnout soukromého zisku". Právě slovo zneužití je důležité, protože z dějin známe řadu případů, kdy se vladaři, aristokracie a moderní ekonomicky silné sociální vrstvy obohacovali (ve srovnání s jinými skupinami nebo jednotlivci), avšak nečinili tak tím, že by porušovali platné zvyklosti nebo zákony.

Jde tedy o fenomén, který se historicky vyvíjel, byl a je součástí politické kultury. Jde o jev skupinově psychologický i obecně kulturní. Korupce předpokládá existenci úřadů a institucí, které mají povinnnost nakládat s mocí nebo bohatstvím (ať již materiálním nebo duchovním), nebo s jejich zdroji a tato činnost skýtá možnost jednotlivcům nebo skupinám dosahovat soukromého, individuálního a někdy původně nezamýšleného prospěchu. Historicky jde o záležitost jednoduchou. S rostoucí mocí státu, lhostejno, jednalo-li se o římské imperium, čínské císařství, staroíránskou despocii, fenické námořní osady, řecké městské státy a později třeba klasické kolonie evropských států, vyvíjely se státní instituce i státní správa a stanovovala se stále přesnější pravidla jejich činnosti. Tato pravidla, někdy zákony, někdy jen obecně přijaté zásady, někdy jen předpokládané a možné dohody, byly porušovány v zájmu a prospěchu jednotlivce nebo skupiny na úkor obce. Tak byly dějiny svědky zneužívání moci soudní, výkonné a někdy i zákonodárné. Vždy šlo nejen o porušení práva, ale i určitých zvyklostí a nedbání mravních hodnot, a lze říci, že ani nebyly důležité příčiny a povaha jednání, které ke korupci vedly.

Typy korupce a kritéria pro její posuzování: korupce, individuální, instituční a systémová - jako typy. Veřejný zájem, veřejné mínění a právní normy - jako kritéria.

Starověké státy stejně jako moderní státy novověku a 20. století, bez ohledu na kulturní, psychologické a sociální rozdílnosti, znají stále stejný problém: kořistnictví jednotlivců a skupin na ostatních členech pospolitosti, kteří určité zásady, normy a pravidla uznávají, zneužívání důvěry v přijaté zásady a uznaná pravidla, starosvětsky řečeno: kažení dobrých mravů a kažení, korumpování společenského pořádku.

Zhlediska teoretických zkoumání korupce jsou tedy všeobecně přijímána tato základní kritéria:

- veřejný zájem

- veřejné mínění

- právní normy

Důležitější jsou veřejný zájem a mínění, avšak jejich užití je obvykle problematické. Jednak je vždy obtížné tato kritéria definovat, neustále se vyvíjejí, jejich proměny závisí na nekonečném množství různých veličin, až je téměř možné hovořit o determinovaném chaosu.

Jednodušejší je rozlišení podle charakteristických typů. Nám se při této příležitosti nejvíce líbí typologie, která rozlišuje korupci na:

- individuální

- instituční

- systémovou

Korupce individuální je podle této typologie jakýkoli druh náhodného, příležitostného nebo i častého překračování právních norem, které se odehrává v politickém nebo administrativním, správním kontextu. Korupce instituční je pravidelná, někdy dokonce standardní aktivita, při níž jsou formální odpovědnosti i procedury znevažovány a neuznávány, a její aktéři na ní buď přímo participují, nebo s ní musí být alespoň srozuměni. Systémová korupce se pak objevuje všude tam, kde veřejné a oficiální autority otevřené nebo skryté využívají politický systém ke svému obohacování. Ačkoli je tento typ korupce jen důsledkem obou předcházejících, jde vždy o fenomén, který se neomezuje jen na individuální nebo autokratickou politickou moc, ale často dosahuje měřítek nadnárodních a nadstátních. Zasahuje a ovlivňuje různé typy vlád od monarchie k demokracie, diktatury a totalitní systémy stejně jako svobodomyslné a samosprávné společenství, které pak mezi sebou dokonce nacházejí i různá spojení, která jim dovolují úzce spolupracovat.

Systémová korupce se v nedávné minulosti výhradně identifikovala se zeměmi, které jsme si zvykli nazývat rozvojové, ale šlo spíše o státy a společnosti post-koloniální a korupce a tradiční, zvykové zneužívání politické moci se zde stalo dokonce funkční součástí systému.

Kritika korupce a zneužívání moci v socialistických a komunistických státech:

Neméně aktuální byla systémová korupce v bývalém Sovětském svazu, včetně její téměř gogolovské podoby, a ve státech, které převzaly sovětský politický a ekonomický model.

Když v roce 1975 napsal Václav Havel Gustávu Husákovi svůj "otevřený dopis", zdálo se, že nemůže být pochyb o přesných pojmenováních, určování souvislostí a odvozování závěrů, které ukazovaly na hluboký rozvrat státních institucí, jejich zneužívání ve prospěch jednotlivců a na rozsáhlou "korupci" existujícího pořádku. Avšak nic se nestalo, mnozí, i na těch nejzodpovědnějších místech, si mysleli téměř to samé, a režim existoval dál, nezhroutil se, nepadl a jeho patnáctileté stárnutí mohlo dále pokračovat, nebýt zcela mimořádných okolností, které později způsobily jeho zánik.

Havlovu dopisu předcházela kritická hodnocení komunistického režimu v 60.letech, jejichž autorem byl Jan Procházka. Ten sice hovořil jen o protekci, ale myslel jí především "zneužití úřední moci či vlivu k osobnímu prospěchu" a jeho návod řešení byl skutečně zásadní: "Jsem pro radikální změny, pro originální orientaci, nezatíženou starým balastem ani romantickou setrvačností. Nechtějme použít pro novou stavbu základů staré stodoly: všechno, co bychom postavili, by vždycky byla znovu trochu stodola..."

Pýchu moci učinil tématem své knihy Jak chutná moc? v té době i Ladislav Mňačko a jeho popularita rostla téměř úměrně úpadku morálky politiků a veřejných činitelů. Ale až Milan Šimečka věnoval korupci celou jednu kapitolu své práce obnovení pořádku. Také on, podobně jako Havel, ji popisuje jako korupci systémovou, ale myslí tím zvláštní druh politické korupce - nikoli tradiční crimen ambitus - kupování hlasů nebo kupování sdělovacích prostředků - kažení mravnosti. Doslova říká: "Je to korupce neméně hanebná, i když ji jako korupci nevnímáme, protože je organickou součástí státního řádu." Stát, jako monopolní vlastník výsad za jejich udílení požaduje "jen politickou loajalitu, poslušnost a nahlas projevený souhlas".

Tyto všeobecně známé názory připomínáme zejména proto, abychom si uvědomili stav obecné mravnosti, právního vědomí a politické kultury, která nebyla jen oním zjednodušeným ideologickým "dědictvím komunistické minulosti", ale měla svůj důvod i v atrofovaných kontrolních mechanizmech politické moci na počátku politické změny v roce 1989.

Vnitřní a vnější překážky přeměny postkomunistických států v demokracie.

Paradoxně, nový režim, po listopadu 1989, jehož fenomenologický výkřik "Do Prahy se vrátily dějiny!" měl vyjádřit návrat k "chápání politiky jako věci mravní", se přes všechny dobré úmysly vydal cestou právě opačnou. Nejenom enormní vzrůst kriminality všeho druhu, ale zvláště té hospodářské, ale nemravnost, chceme-li tedy korupce bez ohledu na následky, bez ohledu na budoucnost. Úsilí nalézt lidi mravně způsobilé a vnitřně přesvědčené o nutnosti bránit zkaženosti mravů bylo osudově neúspěšné. Vyhledáváním v rejstříku tajné policie se ztratilo tolik energie, že se zapomnělo vyhledávat v rejstříku trestním a vedle mravně pochybených jednotlivců v nové mocenské elitě se v ní začali objevovat lidé se sklony "k páchání trestné činnosti". Již v říjnu 1991 upozornil Miloslav Jodl, snad jako jeden z prvních, na chování nové politické elity - a na mnohem hlubší kořeny obecných jevů, které nevznikaly jen ve všezahrnující "komunistické minulosti". Hovořil o "zničení přirozeného pocitu práva a zpřetrhání tradice", o šířící se amoralitě, která je zjevná i na stavu rodiny a školy, o nízkosti právního vědomí nových politických elit, nositelů moci a představitelů obecných zájmů. Vliv historické diskontinuity, o němž Jodl mluví hned na začátku své studie o demokracii, a považuje jej za jeden z důležitých vlivů na amorálnost českých politiků, je považován lza jednu z nevyhnutelných podmínek tzv. pravicových politických stran a výsledkem je, že Masarykovo "Nebát se a nekrást!" se změnilo v "Nebát se krást!", dokonce i v ústech nejvyšších představitelů výkonné moci.

Necelý měsíc před vydáním Jodlovy studie publikoval Československý helsinský výbor své stanovisko "Právo občanů na bezpečnost - rozpornost současné situace", zpracované podle výzkumu a názorů několika sociologů a právních expertů. Po shromáždění velkého množství údajů a jejich stručných komentářích upozorňují autoři stanoviska především na opomíjení základních práv a svobod vyplývajících z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jejichž ručitelem by měl být právní stát. Jejich data se týkají především obecné a hospodářské kriminality, odkazují i na ohrožení občanského práva na bezpečnost, které patří nejméně od francouzské revoluce k obsahu základních dokumentů evropské civilizace. Přesto, že se pod stanovisko podepsali vysoké morální autority (a lidé rozhodně bez politických ambicí a neohrožující tehdejší politickou elitu), nevěnovala mu pozornost ani moc zákonodárná, ani výkonná, a nedostalo se jí echa ani v občanském společenství.

Ještě na počátku roku 1992 tehdejší premiér české vlády, jakoby chtěl obě předcházející obavy dokumentovat, v jednom ze svých interview (charakteristicky nazvaném Jak se uplácí) uvádí několik příkladů korupce a její původ vidí v nekontrolovatelné politické moci. Odrazem této situace v soudnictví se zabývala ještě Irena Pelikánová ve stati opět výmluvně nazvané Návrat právního nihilismu.

V nepřímé polemice, snad jakoby na omluvu skutečného stavu věcí, tvrdí rychle stanoviska zaujímající Václav Bělohradský, že existuje jakýsi "kompenzační katastrofismus", obranný instrument občana, který je ztracen v přemíře změn či "transformací", považuje přicházející změny za nepořádek, "zatímco opravdová změna spočívá podle nich v tom, že nějaká velká mravní zásada se stane sdíleným životním způsobem". Tento pokus obhájit tajnou válku o moc a peníze, která má po čtyřech letech skoro více mrtvých, než bylo popravených "třídních nepřátel" v letech padesátých, není podepřen alespoň statistickým přehledem, který by nám pomohl zabránit "nešířit neurčitou nedůvěru k politice" a sdílet autorův optimismus alespoň pro nejbližší volební termíny. Náš pesimismus vychází z teze, že existují vnitřní a vnější překážky demokratického vývoje a za nejdůležitější považujeme: - tradici českého politického myšlení, chování a důsledky hospodářských a kulturních dějin,

- geopolitické faktory, které se většinou projevují často intimními vnějšími zásahy do politické a kulturní reality, ale v současnosti zejména brutálním ekonomickým ovlivňováním, - pocity nedostatečné vnější a vnitřní suverenity,

- nekompatibilnost politických a sociálních institucí, která je někdy zvnějšku vidět ne jako jejich neexistence,

- strategická a vojenská hlediska, která mohou být stejně tradiční jako aktuální,

- nestabilita sociálního a politického pořádku, kterou můžeme charakterizovat nejméně šesti nebo dokonce osmi pokusy o zásadní změnu od let první světové války,

- nízká úroveň právního vědomí, která nebývá kompenzována touhou po vládě pevné ruky, ale jakýmsi sadomasochistickým přesvědčením o tom, že chaos je nejvyšší mírou svobody,

- nemožností vytvářet srovnatelné s bezprostředním ekonomickým okolím ekonomické struktury, což vede, vzhledem ke stálým pokusům o rychlé reformy či transformace, k růstu outsiderovské ekonomiky, pružné, proměnlivé, stojící někdy na ostré hraně legality a ilegality, ale nicméně neustále vytvářející potenciální zdroje sociálních i politických konfliktů. Výsledky výzkumu z období květen 1992 - květen 1993 o korupci a zneužívání moci:

- v rámci privatizace

- při provádění restitucí

- v souvislosti s obecnou kriminalitou Předcházející úvaha o překážkách demokratického vývoje by mohla končit tezí o nepřijatelnosti pojmu "mafie" jako zakrývající metafory nebo nemístného eufeminismu. Její smysl vidíme v tom, že má zakrýt a zároveň diabolizovat tradiční korupci a zneužívání moci pomocí pojmu, pro který nemáme přesný obsah a který můžeme libovolně "domýšlet". V současné době je jejím smyslem zakrýt, že zneužívání moci bylo nejenom problémem komunismu, ale že jde o tradiční ohrožení "tržních ekonomik", které se s ním, podobně jako s prostitucí, nedokáží vypořádat.

Abychom mohli některé tyto svoje závěry doložit, pokusili jsme se sledovat různé typy zneužívání politické a ekonomické moci v České republice v letech 1992-1993, a to výhradně podle v novinách publikovaných informací, interview s významnými osobnostmi politického života a představitelů ekonomické elity, případně oznámení o soudních jednáních a jejich závěrech. Nepředpokládané množství údajů nás pak nutilo omezovat zdroje svých informací jen na tiskoviny dostupné na území Prahy a jen výjimečně se odvolávat na regionální sdělovací prostředky. Předpokládáme také, že většina informací tohoto druhu jsou informace nepřímé, často zkreslované různými skupinovými a individuálními zájmy a prezentované i v zájmu politických stran, skupin a jejich reprezentantů před všeobecnými volbami v roce 1992 a v době postupného zániku československého federativního státu.

Soubor získaných informací můžeme rozdělit podle těchto kritérií: - úvahy teoretické, obecné, snažící se postihnout celý problém - data, statistické údaje a jejich komentáře publikované významnými státními autoritami (ministerstvem spravedlnosti, vnitra, vysokými státními úředníky a představiteli státní moci) - data o aférách malé a velké privatizace

- data o aférách restitucí

- případy korupčních aktivit v oblasti sportu - problémy justice, vnitra a policie

- obecná kriminalita

- problémy související s minulostí (tzv. protikomunistický odboj a rehabilitace, převody majetku KSČ a trestní řízení s bývalými představiteli státní moci)

- politicko-ekologické aféry

Nutno však konstatovat, že často se jednotlivé skupiny prolínaly, překrývaly a bylo obtížné stanovit, do které skupiny tu nebo onu záležitost zařadit. Určitým stabilizujícím prvkem tohoto zkoumání byla skutečnost, že uvedené problematice se obvykle ve všech novinách věnují stále stejní novináři, že se jejich okruh příliš nemění, a že je celkem dobře možné poznat, při opakujícím se množství zpráv, úvah a někdy i analýz, kdo a jak je osobně angažován.

Především bychom mohli konstatovat, že teoreticky se celým problémem zabývali již jen citovaní autoři, a že jejich cílem bylo jiné téma. Závěry o korupci a zneužívání moci jako aktuálním politickém problému, z jejich úvah vyplynuly.

Hlavním naším zájmem byly aféry privatizace, restitucí a případy spojené s obecnou kriminalitou. Z celkového počtu 100 případů pak jen 4 se týkaly zneužívání moci při předávání majetku KSČ, 8 případů se týká sportu, 42 případů bylo spojeno s obecnou kriminalitou. V rámci privatizačního procesu upozornili žurnalisté (celkem 22 autorů) na 33 případů a u restitucí to bylo pouze 13 případů (ale psalo o nich již 85 autorů).

Tato čísla uvádíme i proto, že svědčí o pravidelném zájmu čtenářů a novinářů o určité případy, kterým se museli věnovat opakovaně. Rekord drží kauza Knižního velkoobchodu, která ve sledovaném období prakticky nezmizela ze stránek sledovaného tisku. Druhým poznatkem je, že korupci a zneužívání moci se věnují systematicky jen v Českém deníku, Lidových novinách a Rudém právu, kde, zdá se, pracuje i nejkvalitněji složená skupina, jejíž informace, odmyslíme-li si politickou angažovanost, jsou nejvěrohodnější.

Pokud jde o aféry, které mají svůj původ v obecné kriminalitě, jde obvykle o jednoznačný kriminální delikt, při jehož vyšetřování dochází k pokusům o uplácení vyšetřovatelů (později, v dalším řízení, prokurátorů a soudců). Obvyklý průběh vyšetřování i soudního projednávání je většinou velmi dlouhý, ale je obtížné určit, co je toho příčinou. Lze předpokládat pokusy o uplácení, zasahování do průběhu vyšetřování (např. kauza bratra Stanislava Devátého, ředitele BIS, nebo syna Věry Čáslavské, předsedkyně Českého olympijského výboru, a další), ale můžeme říci, že v takovýchto případech je obvykle spravedlnosti učiněno zadost.

Aféry předávání bývalého majetku KSČ mají v podtextu ideologický revanšismus než skutkovou podstatu trestného činu a většina podezření končila na úrovni ministerstva nebo Výboru státní kontroly. Zajímavější by byla korupční aktivita ve sportu, doméně "druhé ekonomiky" bývalého režimu. V této souvislosti lze konstatovat, že některé ilegální praktiky známé z minulosti zde byly již legalizovány, avšak některé, dosud jen výjimečně zmiňované, svědčí o špičce ledovce rafinovaně skrývané v někdy až demonstrativně projevované legálnosti. (Snad by v této oblasti mohla být vodítkem i vizuální pozorování pantheonu sportovních funkcionářů, která podle bonmotu Oscara Wilda, že "po třicítce každý může za svůj obličej", by nám pomohla lépe se orientovat). Nejzajímavější jsou ovšem aféry spojené s privatizací i restitucemi. Materiál, který se nám podařilo shromáždit, má svoje charakteristické znaky:

- oznámení, někdy až bulvární povahy - opatrné analýzy reakcí do případu zatažených veřejných činitelů (a jejich hysterie, pokud jde o jednoznačně prokázané případy) - výhrůžky, pokusy o ovlivňování, a to až po úroveň premiéra - tiché ztrácení se "nepaměti do propasti", někdy nejenom kauzy, ale i redaktora a na regionální úrovni i novin nebo časopisu.

Za nejdůležitější výsledky tohoto výzkumu však považujeme data uvedená v následující tabulce:

typy korupce počet aprox.fin. potenciální koruptoři afér objem v Kč staré elity nové elity

kupování hlasů x + x x vedení polit. stran

rozbíjení opoz.

aktivit x ß x x vedení polit. stran

výkonná moc

privatizace 33 25 miliard individuální * instituční **

systémoví ***

restituce 13 3,5 miliardy individuální * instituční **

systémoví ***

kriminalita

obecná 42 4,5 miliardy individuální * instituční **

* individuální potenciální korupčníci, příslušníci starých a nových politických elit

** instituční, výhradně nové instituce vzniklé po roce 1989 *** systémoví, participanti a spolutvůrci starého i nového systému, členové aparátů politických stran, státní administrativy, výkonné moci vč. policie, armády aj.

8. Závěr: Korupce jako pokus o získávání nezákonného politického vlivu a materielní kořisti během pokusů o změnu politického a ekonomického systému *

Úvodní konstatování "Nebojme se korupce, je věčná!" se zdá být do jisté míry optimistickým. Ze nemravnou bychom však museli považovat rezignaci na stejně věčné oponování demoralizaci, kterou korupce a zneužívání moci jsou.

Výsledky našeho bádání tedy můžeme shrnout do těchto několika bodů:

- politická změna po listopadu 1989 neodstranila problém korupce a zneužívání moci

- proces transformace ekonomiky a vlastnických vztahů vytvořil ----------------------------------------------------------------- +) Nabídnutí individuelně nevymezeného (pouze účetně globálně ohraničeného) podílu na národním majetku občanům - prostřednictvím vyprofilované politické síly a její vůdčí osobnosti - akorát před volbami, rozhodujícími o budoucí fixaci tohoto sice nevelkého, přesto relativně spolehlivého zisku - nemá snad charakter kupování hlasů?

-----------------------------------------------------------------

nový prostor pro metamorfózu korupce a zneužívání moci a úlohu oponovat tumuto vývoji na sebe berou jen jednotlivci, obvykle bez většího politického vlivu,

- fenomén korupce a zneužívání moci se projevil spojením "starých i nových struktur", symbolicky a okázale prezentovaným i na veřejnosti (např. Macek - Menzl, Tichý. Čermák - Moravec, Mach. Klaus - Schlée, Kožený ...),

- "proměnu" přestály i některé instituce, které zneužívají moc tradičním způsobem, ať již je to na úrovni municipální, centrální státní správy, ale i v rámci sborů zákonodárných či moci výkonné, - neexistencí zákona o střetu zájmů bychom nemuseli považovat za katastrofální deficit, pokud by bylo dosaženo ......... nezávislosti soudů a jejich imunity vůči korupci, ................, musí být považováno za symbolizující, - spojení starých struktur s novou politickou elitou (zvláště po volbách 1992, kdy se tento proces urychlil) vytváří možnosti i pro crimen ambitio, klasickou politickou korupci, která bude pravděpodobně hrát důležitou roli v nadcházejících komunálních volbách. Dokazuje to stabilních 30-33 % potenciálních voličů vládní strany, v českých zemích tradiční limit skupin obyvatelstva, profitujících na změnách politických poměrů a zejména vlastnických vztahů,

- nemusíme snít o komplotu "inteligentních služeb" na podzim 1989, ale faktem zůstane, že politická moc nebyla dobyta, ale předána a nový režim se "v duchu ideje, která jej zrodila", chová a udržuje. (21)

Citovaný již James C. Scott, autorita historických i dobových analýz fenoménu korupce, neznal ani Gogola, ani Haška. Jeho "americky naivní" přístup postihl jednu věc, typickou pro naši současnost, velmi přesně:

"Korupce je pokusem o nezákonné získání vlivu - a tomuto nebezpečí jsou vystaveny zejména "nové země", nové státy, které vytvářejí svoje demokratické instituce a jejichž mocichtiví jsou příliš chudí, aby nemuseli získávat moc a vliv nezákonnými prostředky". (22) Kde je bída materiální, objevuje se záhy i bída mravní, říkával Masaryk, ale i ten je dnes považován v nejlepším případě alespoň za překonaného, přestože je mnohé naše současníky "nepohodlným".

* Korupce "kultivovaná" vnějšími mocenskými (nacionálními či ekonomickými?) subjekty (rivaly, konkurenty) je optimálním, neválečným - a přitom spolehlivým nástrojem likvidace autonomního (suverénního) postavení jakéhokoli oslabeného subjekt (společnosti). Je nástrojem "zplastičtění" jakéhokoli společenství organizovaného podle principu klasické "zastupitelské demokracie". Umožňuje "pružně" ji přeformovat - "zapracovat" do struktur potentnějšího subjektu vnějšího - jakožto podřízenou (amorfní, služebnou) "sílu" těchto struktur - aniž by hrozilo vážnější nebezpečí probuzení účinné obranné reakce oslabené (vnitřně rozleptávané) společnosti (obdoba AIDSu). V transparentnějších dobách středověku bylo ovládnutí obrany neschopných společností, a udělování lén, procesem otevřeně demonstrovaným.

+) Hromadný zlomkový přesun části národního majetku na občany-formou kuponové "loterie" (s "čísly tažební listiny losovanými neviditelnou rukou trhu, a výhrami sice předem nespecifikovanými - zato dosti spolehlivě vracejícími aspoň cenu losu")- nabídnutý (občanstv. ochotnému akceptovat hru) vyprofilovanou politickou silou a jejím lídrem (- ostatně propagandisticky silně s touto hrou spojeným) - právě před parlamentními volbami - nepředstavuje naplnění podstaty jevu zvaného "kupování voličských hlasů"? (Bez ohledu na skutečnost, že pravým záměrem celé hry nikdy nebyla ani dobročinnost, ani nabídnutí reálného podílu na ekonomickém vlivu autonomní insiderské skupině - tedy osazenstvu podniků. Proti profesionálnímu burziánovi nemá totiž osamocený amatérský hráč (z dlouhodobějšího hlediska) reálnou šanci - a dříve či později se stane naopak - jeho "sponzorem").

ß) V době odvržení nepohodlné části federace (cenou za vyšší míru vzájemné nezávislosti(?) je vyšší míra závislosti na silných sousedech a jejich institucích, neboť obě "slobodné" části se staly "lehčími". Účet za tu "avantýru" zaplatí nakonec - jako ostatně vždy - "plebs"), (pro politické hegemony nežádoucí, neboť ohrožující stabilitu jejich pozic) bylo železnou pravidelností koordinované vystoupení segregované, vysoce organizované (- oproti apatickému občanstvu psychicky tvrdě militantní - jasně "lépe motivované") rozbíječské klaky - na každé protestní opoziční manifestaci - zcela bez ohledu na politické zaměření toho kterého opozičního seskupení. Vystoupení této klaky, užívající metod koordinovaného skandování provokačního rázu - případně vajec - obvykle tyto (bez tak dost zakřiknuté) akce paralyzovalo. Šla přitom řeč o "Devítistovkářích", jak byli účastníci oné militantní klaky označováni.

Zdeněk ZBOŘIL