--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Lid je jediným zdrojem státní moci
Zdroj: NN Ročník........: 0004/013 Str.: 025
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1993 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V tom rakouském lágru bylo neveselo, nehledě také na to, že nejisto a vlastně nuda převládal strach. Tohle všecko, kromě toho, že byli také oba Čechoslováci, svedlo Lenku a Ludvu, a těch věcí, které prostě vždy a všude, dokonce i v Treiskirchenu, svádí dámy a pány za letních večerů dohromady. Dokonce i ty, kteří právě vzali roha před prašnými pancéři. A ovšem, vším tím, co ty pancéře přivážely s sebou.

Byla z toho svatba, kromě těch teplých letních večerů za to snad mohla i ta malá okolnost, že Ludva, který uměl anglicky, se dočetl o stipendiu na Wall Street School of Banking. Byl obchodní akademik, a jako jeden z mála uměl anglicky. U toho stipendia byla malá podmínka. Bylo pro ženaté.

Married Applicants Only, pravilo se tam. Ludva tam sice napsal ještě jako svobodný, ale než odpověď přišla, a kladná, ženatý doopravdy byl. Dva dny před 1. říjnem 1968 už se všemi potřebnými papíry přistávali novomanželé v New Yorku. O to lépe, že šek na 120 dolarů jim přišel ještě před odletem už do lágru.

Co umí člověk, který přijde z komunismu do kapitalismu? Nic, anebo málo nad to. Neumí si třeba najít byt, protože v komunismu se byty nehledají v inzerci novin. Na byty má komunismus úřad, za to ovšem nemá byty, i když, jak jinak, má bytové zákony, nadměrné metry, užitkové metry a kategorie ty či ony. Zejména takový člověk cepovaný v budovatele lepšího příští ÚV a rodinných příslušníků tohoto neví, i když mu už o inzerci někdo řekne, že jsou prostě místa, kde jeden byt nehledá.

Lenka s Ludvou tuhle znalost neměli. Věděli však, že byt potřebovat budou, a šli po láci. Nalezli pěknou řádkou bytů nabízených za 10 týdně, a nadchlo je to. Levná země tahle Amerika. Narozdíl od Američana jim neřeklo nic, že adresy těchto obydlí jsou někde nad 116 ulici, a to Východní. East Side Story zvaná Harlem. Místo, kde americká civilizace většinou selhává, a kde i automobilista dbá na to, aby měl zajištěné dveře, a pokud může, rak raději riskuje průjezd na červenou, než na ni čekat na křižovatce.

Jenže to všecko ví Američan a nevěděli Lenka a Ludva. Plán města měli, Ludva dokonce zjistil, že právě od té 116 jezdí podzemka přímo k jeho škole, kam po neděli nastoupí. Adresu našli, podzemkou dojeli i s těmi dvěma kufry tvořícími vše, co na tomto světě měli. Bylo to k Subway právě jeden a půl bloku. Jediné bledé tváře byli, Lenka i Ludva, když sem Subway dojížděla, a ovšem, jediné bledé tváře to byly, když s kufrem pochodovaly hejny zvědavých nebledých výrostků k udané adrese. Co všecko to bylo, kromě obecné nechuti člověka ke stěhování, co je tam pak udrželo celé čtyři roky Ludvova pobytu na Wall Street School of Banking, těžko říci. Rozhodně k tomu přispělo to, že tahle ulice je přijala za své. Byli zvláštní, ta bílá ženská nejprve nemluvila anglicky vůbec, a Ludva tím, co se naučil na střední hospodářské v Prostějově, a co všem tady připadalo funny. Čili směšné. Zakrátko ostatně začali patřit k ulici a svému bloku natolik, že na ně místní gang za dlouhých nocí čekával u Subwaye, a dbal na to, aby je snad někdo neobtěžoval. Někdo, kdo nevěděl, že tihle dva sem patří. Byli bezbranní a byli přijati. Nevyvolávali nevůli.

V lágru si člověk nadělá spoustu známostí, ke kterým by jinak nikdy nepřišel. Ahmed byl Jemenec cosi v Praze studující a jeho žena byla Monika či Renáta, případně Yvonna. Jméno, ve kterém se jí zalíbilo, neb jí to obyčejné Hanka nepřipadalo dost exotické. Uprchla před ruskými tanky a její jemenský manžel prchal s ní. Býval prý v Praze báječný. V New Yorku nějak báječný být přestal, v každém případě, když se Ludvíkův závěr studování na Wall Street School of Banking blížil ke svému konci, Hanka od Ahmeda prchla, a to k těm jediným známým, či té jediné známé, kterou v místě měla. Tou byla Lenka bydlící kdesi nad stošestnáctou východní. Ta klícka za deset týdně byly celkem tři místnosti a ekvivalent "železných nedělí" dávno dodal spoustu zařízení, které by tam snad při nastěhování chybělo. V každém případě se tam Hanka vešla.

Jediná nevýhoda byla, že o téhle známosti už z lágru a pak i z New Yorku věděl také Ahmed, a celkem brzy si zjistil, že Hanka je právě tam. Zda na to přišel sám od sebe, či zda mu ten nápad dali kamarádi odjinud z Jemenu, či příbuzných arabských končin, ale v každém případě usoudil, že mu byla ukradena žena, a že je ji tedy třeba přivést zpátky k rodinnému krbu.

Těch kamarádů se posléze sešlo kolem čtyřiceti, a do Harlemu se vypravili společně, aby si odvedli to, co podle jejich názoru bylo jejich kamarádu Ahmedovi ukradeno.

Naštěstí to bylo v sobotu a Ludvík byl doma. Výprava mstitelů přijela vozy a pochopitelně neunikla pozornosti. Když došlo ke kritickému momentu, stačilo jen Ludvíkovi, Lence i Hance zavolat. Na ty černé kamarády, se kterými sedávali za parných nocí (dům neměl aircondition, letitá síť by ho neutáhla) na střeše, anebo na schodech venku.

Byla z toho velká bitva, třebaže nedlouhá, protože ji celkem brzy ukončila policie. Když odjely houkající ambulance, řekl jeden ze seržantů, který si event. zapisoval do bločku:

"Ale věčně vás tu hlídat nemůžeme, víte o tom, že?" "To je v pořádku, Seržo," odpověděl Ludvík, zatímco jiný policista fotografoval jakési nápisy psané spreyem a arabským písmem po zdech, později to experti přeložili jako jakési nebezpečné hrozby, jak zákon káže.

Pokus o spanilou jízdu vyznavačů Allaha, za účelem návratu ženušky k rodinnému krbu, se opakoval ještě dvakrát, ale popravdě řečeno, ve čtvrti, kde obecně převládá pocit, že lidi tam život vypliv a plivou na život, jak pavil básník, neměly ty nájezdy ždibíček šance. Bylo jen úděsné, že sanitky rozvážely do nemocnic a na kolečkové židle další oběti, tak jak pracovaly řetězy i nože, revolvery i pistole a baseballové pálky, o prutech automobilových antén nemluvě. V Harlemu můžete zažít ten nejpříjemnější jazz, ale i věci nepříjemné.

Naštěstí během dvou měsíců Ludva slavně odgraduoval, a téhož dne, kdy vrátil do půjčovny svůj graduační klobouček a graduační plášť nachové barvy, dojel podzemkou až nad 125 ulici, a začal obhlížet vozidla vystavená na parcele, kterou od budovy vhodně uvolnily bouře po smrti Martina Luther Kinga roku 1968, kdy barák stojící tam shořel.

Tohle byla končina, kde bílých zákazníků není, ale zákazník je zákazník a z maringotkové kanceláře vyběhl prodavač a majitel, aby obsloužil.

"Auto, kamaráde?"

"Auto," řekl Ludvík a ukázal na renaultku 10, protože jako člověk evropský bál se amerických bouráků.

"Říkals auto a teď chceš tohle?" pokusil se ještě prodavač distraktovat, ale Ludva byl neoblomný.

Prodavač chtěl 600, Ludva nabízel 400, a na 480 si posléze plácli, když si Ludva auto projel kolem pár bloků, zašli do maringotky a sepsali to.

Prodavač chtěl ještě vědět, odkud má zákazník ten akcent, a když se dozvěděl, že z Československa, neřeklo mu to mnoho, ale spokojil se s tím.

O hodinu později pak Ludva naložil Lenku i Hanku a těch pár věcí, které se do renaultky 10 vešly, propletli se k řece Hudson, a přes Washingtonův most, na kterém se směrem z New Yorku mýtné nevybírá, zamířili po dálnici číslo 80 na západ.

Jan Beneš