--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: V duchu revolučních tradic
Zdroj: NN Ročník........: 0004/014 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Byl jsem tehdy kresličem-motocyklistou při štábu 22. výsadkové brigády, což mne potěšovalo hlavně proto, že jsem měl permanentní propustku do města a v Prešově byl krytý bazén s velkým množstvím Magdiček a Marií, jiná jména se tam snad nevyskytovala, a předpokládal jsem klidný víkend.

Předpoklad byl špatný, v 16.45 dostavil se do mé kanceláře plukovník Rusňák, takto člen štábu těch hrdých paragánů, občas jsem mu chodíval i hlídat děti a těšil se jeho rádiu Stradivari s automatickým laděním, na kterém se dala polapit Svobodka, BBC i Voice značně snadněji než na čemkoli jiném. Soudruh plukovník totiž ty stanice měl na tom automatu. V případě, že by to chtěl vydávat za odbojovou činnost, rád dosvědčuji. BBC jsme ovšem chytali i na služební Tesla-Lambda. S. plukovník měl přání. V pondělí po tom víkendu se měla konat jakási důležitá konference o morálně-politické přípravě vojáka, a soudruh plukovník tam měl přednést svůj příspěvek. Ten příspěvek chtěl mít přepsaný na stroji. Přepsat jsem měl já.

"Ale mám tam svoje poznámky, proboha mi to nespleťte, Benešku!" nabádl mne ten milý člověk a odešel odpočívat po zasloužilé práci pro vlast, mír a socialismus.

Přepisovat jsem musel z měsíčníku Bojová příprava, kde se o morálně-politické přípravě vojáka pokračovalo v šesti dílech. Poznámky s. plukovníka se skládaly výhradně z toho, že tam, kde byla v těch sešitech, publikovaných před rokem 1956 poznámka o Stalinovi, stalinském geniovi atp., byla tato místa přeškrtnuta a nahrazena slovem sovětský. Celkem toho pak bylo 42 stran rukopisu, takže šplouchání a laškování s Magdičkami jsem ten víkend moc nedal. V pondělí to s. plukovník hezky celé přečetl. A strojopis pak odevzdal, neboť z materiálů té důležité konference byl samozřejmě připraven sborník. Něco jako ten, který vydalo MV z pera Doc. PhDr. Jaromíra Obziny, DrSc. roku 1980, a jehož titul jsem si vypůjčil pro titulek tohoto vyprávění.

Dočítám se teď, a doslýchám, že komunisté si stěžují, že se jim ubližuje, že na jejich lidskou tvář není brán zřetel. Já myslím, že je to od nás opravdu ošklivé. Zvláště proto, že s. Obzina například už roku 1980 "vytyčuje velmi pregnantně" hlavní úkoly SNB a vojsk MV pro léta 1981-2000, která navíc dokumentuje Leninem. A není tam slovíčko o privatizaci!

Vždyť oni soudruzi vždy dbali o tuhle humanitu. Stačí si přečíst jen takový záznam o schůzi politického sekretariátu ÚV, a dočtete se třeba, že na téhle předmětné schůzi 13. srpna 1952 v Lánech soudruzi rozhodli o udělení politického azylu jakémusi Villiusu Bergenovi, a i o tom, že mu bude umožněno pracovní zapojení v některé z našich továren mimo důležité podniky.

Provedení na sebe vzali s. Kopecký a s. Široký. S. Nosek tady nelenil. Ten zase zajišťoval vystěhování nepřátelských živlů z Prahy, ba 800 jich mělo být. Nu, vskutku jsme se brzy stěhovali, vzpomínám.

Celé družstvo soudruhů se zase mělo postarat o to, aby práceschopní příslušníci odsouzených vesnických boháčů byli zařazováni na pracoviště poskytující záruku, že nepoškodí důležité zájmy socialistického státu. Nejlépe prý na statcích vězeňské správy nebo jiných pracovištích /???/.

Ministr vnitra pak měl, prostřednictvím pověřence vnitra, postarat se o to, aby se rodinní příslušníci vesnického boháče (opravdu je tam singulár), provedlo i na Slovensku. Šťastné Slovensko, zůstalo-li u singuláru.

Z nepřátelských osob je ovšem (důvody neuvedeny) vyňat jakýsi Cyril Horáček, vedený pod číslem 797.

S. Čepička se měl postarat o to, aby Maďarsku byla udělena licence na výrobu ocelových nábojnic 7,62 s celou potřebnou dokumentací.

S. Barák zase informuje v únoru 1954 o likvidaci 87 protistátních skupin a dodání 728 osob do vazby. I Eduard Goldstücker se vyskytuje na tomto seznamu. Rozsudky smrti jsou schváleny pro Miroslavu Jeřábkovou, Štefana Baláže, Ferdinanda Daniela, Vladislava Hadaše, Antonína Harazima, Bohumila Jakoubka, Josefa Vávru-Staříka, Timofeje Stimulenka, Maxe Rostocka, Ernsta Hitzegarda a Waltera Richtera. S výjimkou Vávry-Staříka dnes už ani nemáme paměť o těch utracených.

Anna Svárovská a Adolf Kořínek byli povoláni do funkcí poslanců na tomto zasedání a mjr. František Němec schválen jako šéf 2. odboru HS/StB, pokud vás to zajímá.

Do Československa bude pozváno na účet ÚRO 403 lido-demo rekreantů, a do spřátelené ciziny vyjede od nás 750 odborářů. Tak ÚV KSČ rozhodl tehdy.

Bylo to dávno. Já vím. Ale bylo to nějak jinak v době, která nebyla tak dávno? Změnilo se cokoli na podstatě duchovního podsvětí komunistického myšlení? S jakou drzostí se to opět setkáváme? Jsme ochotni nechat to jen tak? A konečně, jakou svobodně volenou vládu to máme, jaké zvláštní a nadbytečné starosti v ní panují, že tohle nechává i jen bez komentáře? Jak se to stará, řečeno s Kishonem, o otáčení kola dějin? Ani Nejvyšší charismatik, kterému tak leží na srdci tolik nespravedlivé zveřejnění Seznamů pohaněčů kola dějin minulosti, k tomu nemá jediné slovíčko? K jakým koncům se má ignorací této drzosti dospět? Dobrým? Pochybuji o tom.

Jan Beneš