--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Jak nakrmit vlka a uchovat kozu
Zdroj: NN Ročník........: 0004/014 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ZAMĚSTNANCI STŘEDISKA PRO DOKUMENTACI PROTIPRÁVNOSTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU NEMAJÍ PŘÍSTUP DO UTAJOVANÝCH ARCHIVŮ

Nedlouho po začátku letošního roku jmenoval ministr spravedlnosti Jiří Novák do funkce ředitele Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu bývalého nezávislého poslance Federálního shromáždění, iniciátora zákona o době nesvobody a člena Konfederace politických vězňů, antikomunistu Bohuslava Hubálka.

Z koordinačního centra pro vyšetřování, patřícího původně pod prokuraturu, se stalo Středisko pro dokumentaci, jehož ředitel je přímo podřízen ministru spravedlnosti.

Nový ředitel po zjištění, jak pramálo bylo zde doposud vykonáno, provedl personální změny a osazenstvo dokumentaristiky vyměnil. K dvěma lidem, kteří zůstali - Michal Plecitý (signatář HOS), jenž se stal zástupcem ředitele a šéfem dokumentaristiky, a Jana Nováková (Antikomunistická aliance) - přibyli brzy další lidé, většinou známí svými rovněž protikomunistickými postoji. Středisko mohlo, i když stále ještě v nedostatečném počtu lidí, začít konečně dobře fungovat.

JENŽE...

K velikému překvapení dává 16. března zástupce ředitele Michal Plecitý svému dlouholetému příteli Hubálkovi výpověď a následující den informuje ministra o faktech, která brání Středisku konat, co konat má. Současně ve své zprávě prorokuje, že takto vedené pracoviště skončí ve velmi krátké době absolutním krachem. "Středisko - to bude krach a velká ostuda nejen pro ředitele Hubálka, a za tohle já odmítám nést jakoukoliv odpovědnost..."

CO SE VLASTNĚ TAK VÁŽNÉHO STALO?

Třetí den po nástupu ředitele Hubálka předložil mu pan Plecitý koncepci, která obsahovala nutná opatření k provozu Střediska. Využil k tomu zkušeností, které získal v době před Hubálkovým jmenováním. Koncepci ředitel zamítl.

Pan Plecitý doporučoval, kromě jiného, aby mimo dokumentaristy byla zřízena ještě skupina zkušených právníků, kteří nejprve posoudí, zda daný případ je aktuální, a pak teprve nastoupí dokumentaristé, kteří shromáždí, dohledají a zpracují vše, co je potřeba. Právníci pak kvalifikovaně dopracují věc po stránce právní, aby ji bylo možné předat státnímu zastupitelství. Nezapomeňme, že mnoho už bylo promlčeno, mnoho bylo prominuto řadou amnestií. Sám pan ředitel svou funkci přijal, jak říká, jen proto, že tento rok je posledním, kdy je ještě možné někoho postavit před soud. V roce 1995 bude téměř vše promlčeno. Jde tedy o to, připravit rychle dokumenty k žalobám těch věcí, které ještě žalovatelné jsou, a ostatní - už jen snad pro historiky - lze odložit a vypracovat kdykoliv později. Nyní se hraje o čas. Ve Středisku pracuje jediná právnička, JUDr. Jandová. Ostatní zaměstnanci jsou neprávníci, nemající ty nejzákladnější dokumentaristické zkušenosti a tudíž nemohou posoudit to, co i pro právníky je často velmi tvrdým oříškem.

Dokumentaristé nemají přístup do archivu ministerstva vnitra ani do centrální evidence obyvatelstva, tedy do dvou velmi důležitých zdrojů informací. Ještě před nástupem B. Hubálka i později na tuto věc M. Plecitý upozorňoval jako na prioritu číslo jedna. Dodnes je stav nezměněn. K tomu, aby se k těmto zdrojům dokumentaristé dostali, potřebují mít osvědčení, že jsou možnými nositeli státního tajemství (zákon 102 o státním tajemství), která vydává pouze ministerstvo vnitra. Jedině pak by bylo možné, aby vznikla meziresortní dohoda (ministr vnitra s ministrem spravedlnosti) o tom, že pracovníci MV umožní pracovníkům Střediska, majícím toto osvědčení, vstup do jejich archivů. Takovou dohodu by musel ředitel Hubálek iniciovat. Pan Plecitý neuspěl u svého ředitele ani v těchto návrzích.

Pan Frolík, zodpovědný za archiv MV, nepustí do svého království pochopitelně nikoho, kdo nemá oficiální svolení, podepsané jeho ministrem, tedy Janem Rumlem.

OŘEZANÁ TUŽKA JE DŮLEŽITĚJŠÍ, NEŽ PŘÍSTUP KE STÁTNÍMU TAJEMSTVÍ Škoda energie, kterou ředitel Hubálek spotřebovává u dveří, aby osobně dohlédl na to, zda někdo nechodní pozdě do práce. Škoda energie lidí, kteří budou muset jezdit po pěti do archivu, aby se využil vůz, který má pět sedadel.

Kdo nezaškrá barevnými pastelkami základní údaje na podání na nejméně čtrnácti stránkách denně a neuloží je do počítače, bude mít s ředitelem problémy. Co asi budou říkat majitelé archivů, když se jim budou vracet barvičkami kolorované dokumenty? K jednomu takovému případu údajně už došlo.

Výměna informací mezi dokumentaristy je dovolena pouze od půl osmé do osmi.

Nařízení ředitele poněkud připomínají řízení manufaktury, kde komunikace mezi lidmi není ani potřebná ani žádoucí, a kde lze stanovovat určité pracovní normy. V tvůrčím kolektivu, kde pracovním nástrojem je inteligence a pracovním předmětem kompilace z pramenů, které však je nejdříve nutné si opatřit, toto vše znamená brzdu.

ŠETŘIT, HLAVNĚ ŠETŘIT!

Osobní sekretářku ředitel Hubálek odmítl v zájmu šetření. Pan Plecitý, na jehož hlavu připadlo starat se o tužky, dát udělat klíče a podobně, servis pro zaměstnance nemínil dělat. Ostatně - Středisko dodnes nemá žádnou hotovost na drobná vydání, ani schválený rozpočet.

Poněvadž dokumentaristé, až na jednu, dvě výjimky, neumí pracovat s počítačem, jenž je pro ukládání dat nepostradatelným pomocníkem, rozhodl pan ředitel přijmout několik operatérů. Na nabízenou 4. tarifní třídu (přibližně sotva 3000 korun hrubého), se nikdo nepřihlásil.

Ředitel dospěl k názoru, že se opět ušetří, když si dokumentaristé budou svá data ukládat do počítače sami. Až se to naučí. Při přijímání po nich ředitel žádné takové znalosti nepožadoval.

Taktéž se ušetří, budou-li přijímáni do dokumentaristiky na brigádu vysokoškolští studenti na půl úvazku, vždy na omezenou dobu 2 - 3 měsíce (jde údajně o návrh pana ministra Nováka a ředitel Hubálek jej podpořil).

Získat alespoň truchu zkušeností k tomu, aby se člověk mohl stát samostatným dokumentaristou, vyžaduje nejméně půl roku. Studenti budou pouhými poslíčky, kteří se ocitnou v ruské národní pohádce "Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co." Pouze člověk, který archivy už trochu zná, ví, co tam přibližně lze nalézt a co hledat jinde. A jak mohou být brigádníci nositeli státního tajemství? Nebo snad Středisko nepočítá s tím, že by se se státními tajemstvími vůbec dokumentaristé setkávali?

A jak tedy dokumentovat zločiny lidí, jejichž skutky jsou doposud státně utajované?

NÁSLEDUJÍ DALŠÍ VÝPOVĚDI

Výpověď podala další zaměstnankyně, která se cítí být panem ředitelem urážena a ponižována, další o výpovědi vážně uvažuje z podobných důvodů, jiná ze stejných příčin vůbec nenastoupila. Pan ředitel prokazuje tak malou odolnost pro psychickou zátěž, kterou jeho funkce přináší, že komunikace s ním se stává pro řadu jeho podřízených velmi obtížnou. Nejvíce si stěžují ženy.

JAK UTOPIT NEPOHODLNÉHO ANTIKOMUNISTU Když skončilo volební období prvního po listopadu zvoleného Federálního shromáždění, pan poslanec Hubálek byl psychicky i tělesně velmi vyčerpán. Několik měsíců se léčil, politiku pověsil na čas na hřebík. "Mě se jen tak nezbaví," říkal. "Až se dám dohromady, pustím se do toho znovu." A skutečně - po delší době opět začal být viděn mezi mezi svými přáteli a lidmi v politice, jako nezávislý publicista.

Všichni věděli, že pan Hubálek by se měl šetřit. Neměl snadný život - věznění, komunisty zničená rodina, otec, kterého komunisté popravili. Energie člověka není nevyčerpatelná. Všichni věděli, že větší zátěž může tohoto muže zcela zničit. Věděli také, že nemá dost tvrdé lokty. Věděli i, o jak složitou problematiku jde, a že než ji nezkušený člověk v celé šíři pochopí, bude konec roku. Věděli, že mu cestičku prošlapávat nebudou, že mu neporadí. Ze svědectví zaměstnanců je zřejmé, že si pan Hubálek zkrátka neví rady.

Není toto pro komunisty ideální situace? Pan Hubálek není sám, kdo si, jak se říká, naběhl. Způsoby, jakými jsou zneškodňováni nepohodlní lidé, kteří se nedají primitivní metodou zkorumpovat, jsou nepřeberné, jen znát lidské slabosti.

JAK TOPIT PO TUCTECH

Každý z nás si zcela určitě vzpomene na mnoho příkladů lidí, kteří před jmenováním do nějaké funkce byli milováni a oslavováni a náhle, k údivu všech, trapní, zesměšnění, změnění k nepoznání. Nemluvme o bezcharakterních lidech, kteří se jen svezli na sametové vlně. Mluvme o lidech slušných, neboť ti jsou pro komunisty největším nebezpečím. Na jednoho působí peníze, na jiného velká psychická zátěž, na dalšího pochlebování a přesvědčování o genialitě, na jiného nic z toho, takže je třeba vypracovat intriku a do čehosi ho nějak namočit (věřme, že současný skandál kolem pana exposlance Tomana, je právě tohoto druhu). A když už nelze ani to, pak je ještě možné zaonačit úmrtí za záhadných okolností, které se nikdy nevyšetří.

Kolik slušných lidí, jejichž slabostí jsou peníze, bylo vlákáno do nečistých obchodů, aniž by cokoliv tušili. Když to pochopí, bývá už pozdě - jsou spolupachatelé a raději mlčí. Je jen otázkou času, kdy to objeví noviny.

V těch vzácných případech, a Bohuslav Hubálek patří mezi ně, kde korupce, ať už přímo či oklikou, nepřichází v úvahu, je jedinečnou metodou navození sebezničení.

Když komunisté potřebovali Václava Havla, zvolili ho jednohlasně v kooptovaném parlamentu do čela státu. Byl příliš populární mezi lidmi, a proto nebezpečný. Bylo lepší udělat z něho nenápadně svého spojence a pak, až pro ně vykoná, co potřebují, ho nechat, ať se spánembohem blamuje. Stalo se. Václav Havel je, z pohledu komunistů zcela neškodný, a je jim celkem lhostejné, jestli bude dál prezidentovat nebo ne. Geniální kousek. Udělat ze svého protivníka nástroj svých zájmů, který se po skončení díla samočinně znemožní, to je vskutku obdivuhodný výkon. Život Václava Havla je tím nejabsurdnějším dramatem, jaké kdy bylo napsáno.

Divadelní scéna s poněkud změněnými dekoracemi je, jak se zdá, připravena i pro Bohuslava Hubálka. Skončilo první dějství. Jaké bude druhé?

Jitka STUDNIČNÁ