--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: Floskule Jiřího Leschtiny a jiných takových versus čin Petra Cibulky
Zdroj: NN Ročník........: 0004/014 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 16.12.1993 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

"Obžalovaný Václav Havel využil přelíčení k sokratovské obhajobě, v níž vmetl do tváře nejen svých žalobců, ale celé společnosti zásadní otázku:

Komu ku prospěchu?"

Tohle přesně napsal v MF DNES dne 16. prosince 1993 řečený Leschtina. Zopakoval Rychlý Tomáš v RP a jiní.

Jaksi milému Leschtinovi uniklo, že Václav Havel hlavně vmetal do tváře svých žalobců nepravdu, - jakož i do tváře společnosti. Protože na svá tvrzení, která byla předmětem žaloby, neměl dokladu, uchýlil se k intelektuální nepoctivosti. V zásadním rozporu se svým prvopočátečním prohlášením k Chartě 77 z roku 1977, když tatáž pouze disidentská ústa stanovovala zásadní jako zásadní premisu: SKONČIT S VYCHCANOSTÍ. Tudíž čeština, abychom tak řekli, rovněž extramentní, ale v mezní situaci disentu i své osobní, ji tehdy Václav Havel považoval za adekvátní. Podobně považoval za adekvátní Petr Cibulka reagovat na výlevy vychcanosti, lišáctví, všedního chytráctví a bohorovného porušení procesního řádu výrokem, který mu vynesl trestní stíhání podle - 103. Výrokem, s jehož formou nemusíme souhlasit, ale právě jen s formou.

"Zhanobený" ústavní činitel měl samozřejmě možnost zastavit trestní stíhání už v době, kdy pan Leschtina psal o "pracném navlékání korálků". Nebyl ostatně sám, z koho se podobné plytkosti tehdy vysypávaly, ale čirou náhodou mám jeho roztomilá uvažování před sebou právě dnes. Václav Havel mohl zastavit trestní stíhání, pokud skutečně nesouhlasí s ş 103, už tehdy, 16. prosince loňského roku. Ale to by si justiční orgány dosti nezaúřadovaly, ba i prezidentské kanceláři by se zřejmě nedostávalo agendy. Takže hlava státu potřebovala na své rozhodnutí 104 dny.

Čin Petra Cibulky, kterým tuto vznešenost hodil jejímu tvůrci i předmětu hanobení zároveň pod nohy, současně odpovídá na rádoby sokratovské tázání.

Zásadní odpověď totiž není v jakémsi navlékání pofidérních korálků na tolik přetrhanou niť demokracie filozofa Leschtiny, ale v pohledu na prospěch nositelů zla zajištěný bezcharakterností těch, kterým nešlo o spravedlnost, ale opět právě jen o jejich osobní prospěch. Narozdíl od Jiřího Leschtiny i Václava Havla Petr Cibulka volil mravnost a jednal jako muž, a nikoli jako vyvařený odvar muže. Neboť spravedlnost, a nikoli vodopády žvástů jsou základem státu. A právě o tu zde jde. O její prospěch.

Nic více, nic méně. Práve jen to. Jan Beneš