--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Durdil Miroslav
Název: Tenkrát v Javoříčku
Zdroj: NN Ročník........: 0004/015 Str.: 028
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1945 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Občan, žijící v bývalém komunistickém Československu, měl již od svého narození nalinkovánu cestu, po které se měl ubírat. Nejjednodušší proto bylo neptat se po věcech, které sami od sebe vyvolávaly kontraverzní odpovědi.Učitelé na školách vychovávali své žáčky, ať chtěli či nechtěli, v duchu internacionalismu a dětičky jim svěřené, nesměli moc přemýšlet, zda přednesené je pravdou.Povinné návštěvy muzea V.I.Lenina, sovětských budovatelských filmů i divadelních představení, to byl úděl žáků nejen pražských škol. Já sám si dobře pamatuji představení v Divadle loutek na Gorkého náměstí, ve kterém velký ruský Ivan, představovaný blonďatým hercem výšky zhruba 18O cm,v závěru "díla" dupe po loutkách znázorňujících ty nenáviděné opaty a ruskou šlechtu. Ideový výklad nám před představením poskytla sama paní ředitelka, což o to,my páťáci jsme tomu jaktak rozuměli. Ale pro prvňáčky to byl šok. Těžko mohli chápat něco jiného,než že člověk, nám ztvárněn pomalu jako bůh,rozšlapal dřevěné loutky. Nebylo divu, že místo potlesku se ozvaly z prvních řad vzlyky těchto drobečků. Obdobně tomu bylo i při povinných návštěvách zařízení, hrdě zvaných kina. Plejada filmů pojednávajících o "hrdinném boji" za socialismus nebrala konce. Jen dokončení školní docházky znamenalo vysvobození od stupidních filmů. Na ty odrostlejší však čekali rozsáhlé seriály, ve kterých se komunističtí tvůrci doslova předháněli. Odstrašujícím příkladem budiž seriál "Rodáci"... V životě je vše ale poněkud jinak, než se tvůrci "podařených dílek" nám snažili vsugerovat. Bohužel však stále existují u nás občané, pro které jsou ideology marxismu-leninismu "překroucené" události,brány stále vážně.Jedním z problémů, nastolených po druhé světové válce je i otázka činnosti partyzánských oddílů, působících na území tzv.protektorátu. V bývalém Československu byl snad každý třetí občan partyzánem, ve východní části pak každý prvý,druhý...

Následující řádky mohou vyvolat souhlasnou i nenávistnou odezvu našich občanů. Činnost některých,podotýkám některých partyzánských skupin, však nesmí být zamlčována. Nejen my starší,ale hlavně ti mladší musí vědět pravdu o událostech, tvořící dějiny území Čech, Moravy a Slezska.

TENKRÁT V JAVOŘÍČKU

Malá obec ležící v Moravském krasu, poblíž města Litovel, bývá často nazývána Moravskými Lidicemi. Těsně před koncem druhé světové války byla obec vypálena a osmatřicet mužů popraveno. Akci provedla jednotka SS jako odvetu za pomoc obyvatelstva partyzánům. Muselo však k tomu dojít?

Náš čtenář pan K.Outrata z Konic nám zaslal dopis, pojednávající o této, bezezporu tragické události: "Partyzánské hnutí, zejména ta jeho část, která byla organizována výsadky ze Sovětského svazu je v současné době výzvou historikům, zejména těm vojenským. Nepůjde o to, aby provedli pouhý výčet bojových úspěchů, ale aby posoudili efektivnost ze strategického hlediska. Nezdá se totiž být příliš šťastným řešením použití partyzánské taktiky a způsobu boje osvědčeného v Bělorusku a Karpatech, v oblastech nepoměrně více zalidněných, s hustou sítí komunikací. Jak zkušenost ukázala, vhodnější bylo budování zpravodajských sítí a ozbrojený boj vedený gerilovým způsobem. Například byl velmi úspěšně použit ve Francii a u nás,odbojovými skupinami Jana a Josefa Čapků na Olomoucku. Byly velmi efektivní, což bylo způsobeno i tím, že v jejich čele stáli vojensky i obecně vzdělaní vlastenci. Pokud se týká přímo Javoříčka, v minulém režimu vyšlo poměrně dost publikací o partyzánské činnosti organizované z Moskvy. Faktograficky nejserioznější práce vyšla v roce 1985 pod názvem Javoříčko varuje. Publikace sice nevybočuje ze standartu své doby, ale autorovi slouží ke cti, že alespoň v náznaku čtenář pozná, proč partyzány provázela vedle úcty, kterou mnozí zasluhují dodnes, také obava z nevypočítatelného násilí, mnohdy zaviněného opilstvím. Je snad symbolické,že partyzánská skupina, která osud Javoříčka tak poznamenala(dne 3O.září 1944 vysazená u Ruprechtova), zdědila svůj název po nemilosrdném kolonizátoru sibiřských kmenů, kozáku Timofejeviči JERMAKOVI. Ten v létech 1581-84 rozšířil krutě ruské samoděržaví až k řece Irtyš.Pokračoval by dál, kdyby se v roce 1586 neutopil. Sibiřany to však, jak víme stejně nezachránilo.

Vysazená skupina se po mnoha přesunech rozrostla a poté rozdělila na samostatné jednotky. Podnikla několik bojových akcí, z válečného hlediska však bezvýznamných.Typickým příkladem je přepad autokolony ve Vícově. Akci provedli opilí partyzáni přímo v obci, kde se předtím dopustili i loupeží. Při přestřelce s Němci padl partyzán Volkov,ovšem na jejich diletanství doplatili životem čeští rukojmí. V již zmíněné publikaci(z roku 1985, autor František Lón)je napsáno,že partyzáni fyzicky zlikvidovali kolaboranty asi v osmi obcích. Nikdo však neprozkoumal, zda se skutečně jednalo jen o udavače či také o sousedskou mstu. Autor dopisu (pan Outrata)zná případ hajného,který byl zabit partyzány na popud lesního dělníka, zloděje dřeva. Hajný jej upozornil, že krade dříví v takovém množství,které už nebude moci utajit. Zloděj pak hajného označil za pomahače Němců a ti jej odsoudili k smrti. Shrneme-li veškerou bojovou činnost partyzánského oddílu JERMAK,vedeného Andrejem Fursenkem, shledáme, že se převážně jedná o loupeže,násilí a vraždy páchané na civilním obyvatelstvu. Počet zabitých příslušníků německých ozbrojených sil je od druhé třetiny měsíce dubna, téměř stejný jako počet zavražděných civilistů (!). Ve zpravodajství(duben 1947)ze soudního procesu s Němcem Otmarem Viktorou, původně označeným za strůjce zkázy Javoříčka, se dozvíme i okolnosti, které autoři oslavných publikací vydaných po roce 1948 opomíjeli. Partyzáni totiž v Javoříčku naše občany nejen okrádali,ale občas i ztloukli(!). Před soudem o tom vypovídali příslušníci několika rodin. Jinak ovšem partyzáni žili a pili v pohodě,neboť posádka SS, dislokovaná v pět kilometrů vzdáleném Bouzově je nijak neznepokojovala. Mezi ní a partyzány trvalo ozbrojené příměří. K jeho prvnímu narušení došlo při incidentu,který mohl být příčinou tragedie obce, kdy byla vyvražděna rodina hajného Viktory. On sám byl krátce před koncem války povolán ke službě u SS. Viktora byl viděn v Javoříčku naposledy dne 1O.února 1945. Byl zajat v Rakousku a vrátil se zpět domů v srpnu téhož roku. Od okupační správy americké armády dostal nejen povolení k této cestě, ale ještě dobrozdání, že se zúčastnil protifašistického odboje. Byl zadržen na olomouckém hřbitově,kde hledal hrob svojí ženy a dětí. Soud následně neshledal jeho vinu na tragedii Javoříčka,byl poté odsouzen za službu u SS. Jak vlastně došlo k vyvraždění jeho rodiny ? V jeho nepřítomnosti žila v javořičské hájence jeho manželka se dvěma dětmi ve věku kolem tří let. Podporovala partyzány,podobně jako předtím její manžel, bývali u nich velmi často. Poněkud propletené milostné vztahy a žárlivost však způsobila tzv.krvavou noc desátého dubna roku 1945. V Pospíšilově hotelu žárlivá manželka pana hoteliéra vsugerovala opilým partyzánům myšlenku,že je Viktorová zrazuje. Neméně žárlivá členka oddílu Naděžda si rovněž přisadila své polínko do ohně. Na mol opilí partyzáni Griško,Leonid a Naděžda spolu s Čechem Blažkem vtrhli do hájenky. Zastřelili Viktorovou i s jejími dětmi. Potom hájenku vykradli a posléze zapálili. Hrůza však pokračovala...Ještě téže noci byl zastřelen javoříčský občan pan Dostál spolu s dvěma Armény, které ukrýval. K ránu padl zavražděn partyzánskou kulkou i starosta Malínek z blízkého Veselíčka,který k hořící hájence přijel spolu s hasiči. Celkem sedm mrtvých,vskutku otřesná bilance...

POOPRAVENÁ HISTORIE

Hrůzu z partyzánského oddílu JERMAK však neměli jen lidé z Javoříčka. Zalistujeme-li v kronice obce Vrážné, ležící asi dvacet kilometrů západně od Javoříčka, zjistíme že pár týdnů před ukončením války zde zastřelil partyzán jménem Petrůj uprchlého zajatce,Kanaďana, který se k oddílu přidal. V tomto případě však byl Petrůj velitelem spravedlivě zastřelen před nastoupenou jednotkou. Koncem dubna,jak uvádí kronikář obce,přišli do Vražného opět Fursenkovi partyzáni. Vyvlekli ing.Šidla z jeho bytu, začali jej mučit a posléze jej zastřelili. Šidlova manželka,původem Němka, prohlásila, že chce následovat svého manžela a stejně se rozhodli i jejich děti. Dvanáctiletý syn,šestnáctiletá dcera tak byli spolu s rodiči na rozkaz Andreje Fursenka zastřeleni... Když pátého května 1945 projela Vrážném poslední německá kolona,partyzáni obec obsadili a rozpoutali další krveprolití. Zatímco v Javoříčku umírali, vražděni německým komandem místní obyvatelé, ve Vražném partyzáni vyvlékli z domu Němce Tutsche, který nebyl nikdy z ničeho podezříván. Po výslechu jej propustili. Netrvalo však dlouho a byl znovu předveden. Ač se zdálo,že vyvázne životem,při cestě k domu jej jeden z partyzánů na návsi zastřelil. Na základě nařčení byla popravena i třicetiletá Bohmová. Byl u ní nalezen německy napsaný doklad z kterého i v ruštině pologramotný Fursenko usoudil, že jí usvědčuje. Její druh Čech, pan Jelínek se za ní sice zaručil, ale nakonec byl i on zastřelen. Přestaňme však na chvíli počítat mrtvé a vraťme se do Javoříčka...

Když se čtvrtého nebo snad již třetího května r.1945 doneslo k partyzánům, že bouzovská posádka dostala posily, nebylo jasné zda jde o trestnou výpravu či o zastávku ustupující jednotky. Přesto však začali partyzáni utíkat,řečeno vojenskou terminologií, stahovat se na základnu v Nové Rovni.Při přesunu se četa velitele Anatolije střetla s německou jednotkou provádějící zabezpečovací průzkum v okolí.Její část byla zahnána na útěk a zajatce partyzáni popravili.Což byl zřejmě důvod k pozdější trestné výpravě německých jednotek,připočteme-li k tomu zavraždění Viktorové a jejich dětí.S přesunem k Nové Rovni kontrastuje výpověď náčelníka štábu Gluchareva,který před soudem tvrdil,že vydal rozkaz k přesunu mezi obce Mladeč a Měrotín s úkolem přepadat německé kolony.Ode dne údajného vydání rozkazu(prý 3.5.)se však ve zmíněném prostoru nepohyboval žádný z partyzánů.Další z velitelů Blechta vypověděl,že nemohli bránit Javoříčko,protože neměl boje schopnou jednotku.K vraždám ve Vražném však ona bojeschopnost nechyběla(!).Proč tedy partyzáni Javoříčko nebránili(???).Dal jsem tuto otázku(píše pan Outrata)odborníkovi,který prodělal partyzánský výcvik v Sovětském svazu a včasnou evakuací zachránil několik obcí na Vihorlatu.Shodli jsme se spolu v názoru,že v té době neměla německá vojenská moc schopnost provést obkličovací manévry a plně se soustřeďovala na ústup.Javoříčko bylo možné bránit pružnou obranou s nepočetnými silami mnohem déle,než bylo zapotřebí času k evakuaci obyvatel do lesů či do jeskyň.Proč k tomu nedošlo ? Výpověď, kterou u olomouckého soudu přednesla svědkyně paní Trefilová podává kruté vysvětlení. Po zkáze Javoříčka k ní přišla početná skupina partyzánů, mezi nimi i již zmíněná Naděžda.Na otázku, proč nebránili Javoříčko, odpověděla paní Trefilové slovy: "Přece se nenecháme v posledních hodinách války postřílet" (!!). Má-li čtenář pocit,že případ Javoříčka měl být vysvětlen hned po skončení války, má pravdu. Veřejnost i tisk prahla po objasnění události, ale tehdejší ministerstvo vnitra, nacházející se již ve značně pokročilém stádiu bolševizace,o odhalení pravdy nestálo... Svědectví, které nám pan Outrata poskytnul, poodkrývá uměle vytvořené tabu činnosti partyzánských oddílů. Je pravdou, která se možná, bude někomu zdát být krutá... Miroslav DURDIL