--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Mezi Charybdou přímé a Scylou zástupní demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0004/017 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra
V postkomunistických zemích, kde nejen nejsou dosud obnoveny důležité mechanismy spravedlnosti pro všechny, ale naopak vládne korupce a utajování i na institucích nejnižších, nelze se divit, že volání po přímé demokracii zní jako lákavé řešení. Mám-li se vyjádřit k materiálům pana Jířího Poláka ue Švédska, které v NN otiskujeme na pokračování pod názvem "Přímá demokracie zítra", musím konstatovat, že mi tu především chybí spouštěč proveditelnosti. Něco jiného je totiž vědět a znát a věc jiná je chtít a realizovat. Z logického hlediska bychom měli zkoumat otázku její možnosti, protože pokud by jsme zjistili, že přímá demokracie je dnes nemožná, asi by nemělo smysl se jí zabývat jen jako pouhým přáním. Krom toho nesnáz zjistit zda její praktické fungování je reálné začíná již v tom, že všechny demokracie ve světě jsou dnes převážně zastupitelské. Společnost si neřídíme my sami, ale naši zástupci, které si k tomu účelu volíme. Chceme-li najít vzor jakési "čisté" demokracie musíme se za nim vydat až do Středomoří v časech antického Řecka. Ale ani zde nenajdeme stav ve kterém by vládci a jejich poddaní byli čímsi totožným a stejnou mírou se podílejícím na moci. Je pravda, že v Attice se úředníci jako v loterií vybírali losováním, nebo si je do funkcí volili občané přímo, ale všechny tyto starověké přímé demokracie měly jeden znak, že měly nevypočítatelně bouřlivou a krátkodobou existenci, po kterých se společenská pravidla často prudce měnila v pravidla opačná. Filosof Aristoteles, který byl jak známo velmi realistickým pozorovatelem a svědkem událostí, které vedli k pádu antických svobod, řadil demokracii mezi zkorumpované politické formy. Nazýval jí s jistým despektem "vládou chudých", neboť jak správně usoudil "mnozí" nebudou nikdy bohatí. Skutečná samospráva jak jí Řekové praktikovali si totiž vyžadovala, aby se občané zcela věnovali veřejnému životu. Vládnutím sobě samému znamenalo doslova strávit život vládnutím. Stupeň zapojení do politického života byl natolik vyčerpávající, že to vyvolávalo hlubokou nerovnováhu ve všech společenských funkcích. Toto pěstování politického života vedlo ve všech antických polis postupně k atrofii ekonomiky. Stručně řečeno: všichni si chtěli vydělávat řečmi, dělat se však nechtělo nikomu. Protože hlavním zaměstnáním občanů byla jejich vlastní svoboda, na práci měli otroky, kterým se pokaždé s rostoucí vzdělaností dostávalo i více tolerance. Čím však byla taková demokracie dokonalejší, tím se paradoxně stávala i chudobnější. Na řešení ekonomických obtíží do kterých se takové obce dostávaly bylo nakonec vždy třeba konfiskovat bohatství a při tom pochopitelně docházelo k revolucím, které nakonec s neúprosnou logikou způsobily konečný společenský rozvrat. Tak končily všechny pokusy o "totálního" občana.
Pokud bychom chtěli změnit společnost jakýmkoliv radikálním způsobem, nelze vyloučit, že taková změna by přinesla stejné katastrofy k jakým již docházalo v řeckých městech před více jak dvěma tisíci lety. Když totiž všechno ve společnosti stavíme pouze na politice, ostatní společenské aktivity jsou nutně nevyužity a společnost se ocitá v ohrožení s nepředvídatelnými následky. Podstata neúspěchu přímé demokracie spočívá v tom, že čím více lidí je v ní zainteresováno, tím méně efektivní je právě tato jejich spoluúčast. Pokud tedy jde o velká územní teritoria, či dokonce rozlehlé státy, je přímá demokracie prakticky neuskutečnitelná. Mimo to účast na výkonu moci neznamená ještě individuální svobodu. Dohodnou-li se občané v obci na takových zákonech, že za "kažení mládeže" má být smrt, jakýkoliv moudrý Sókrates může být donucen vypít číši bolehlavu a z hlediska pojetí přímé demokracie to bude spravedlivé.
Přesto si myslím, že Polákova přímá demokracie, kde by lidé jako laboratorní krysy podle svých podmíněných reflexů mačkali knoflíky referend, je dnes již v době počítačů a velkého rozvoje spotřební nadhodnoty uskutečnitelná. V případě referenda národního, tedy týkajícího se příliš velkého počtu občanů, individuální rozhodnutí se však rovná prakticky nule. Jiným závažným problémem je podnět referenda. Je totiž rozdíl být pouze o věci informován, či být jí znalý. Poznání totiž znamená zvládnout informace na úrovni vědomí (být si jich vědom) a vyvodit z nich rozumné výsledky. To pouhá povrchní informovanost nedokáže. Je tudíž jasné, že ani oněch tisíc Polákových občanů, pokud budou pouze informováni, a to ještě špatně, nevytvoří z omylu pravdu. Pokud voliči pouze mačkají knoflíky a volí, může tento problém ujít naší pozornosti. Lze jej totiž obejít, nebo oklamat. Problému poznání se ale nelze již vyhnout v případě, kdy předpokládáme, že se voliči mají o tomto problému rozhodnout opravdu zodpovědně. Zde již nestačí být pouze informován, zde je třeba i vědět, aby se většina mohla rozhodnout zprávně. Otázkou však zůstává jestli pouhá účast a mačkání knoflíků referenda učí poznávat tak jak definice poznání zní. Mám totiž obavy, že pouhým reagováním na knoflíky se občan toho nenaučí víc než Pavlovův slintající pes. Mohlo by se také stát, že by v referendu přehlasovala tato pouze informovaná většina menšinu, která by byla věci znalá. Zcela demokratickou cestou by tak mohl zvítězit názor mylný nad pravdou. Proto široké národní referendum svojí bezobsažností bude jako skvělý populistický trik zcela jistě nejvíce propagováno levicovými politiky, uplatňováno v praxi však tato "tyranie většiny" nic pozitivního nepřinese. Lze proto mít za to, že ideály i v tomto případě hnané do extrémů působí vždy protisměrně a čistě referendová demokracie by byla vlastně jen společenská sebevražda. Závěr je tedy takový, že i když jsme znepokojeni zneužíváním Scyly zastupitelské demokracie, neměli bychom skončit v čelistech Charybdy demokracie přímé. Je proto třeba zůstat prozíravý jako Odysseus a proplout tak, že ač budeme vábeni oběma, zůstaneme připoutáni ke stěžni svým vlastním úsudkem, který nám radí využít předností obou. Zastupitelská demokracie má své nesporné výhody. Vytvořila velice efektní aparát, který usnadňuje řízení společnosti. Mít referendum na všechno by totiž bylo málo praktické a zatěžovalo by to síly občanů natolik, že by zbylo málo času na jiného. Ale k tomu, aby mohla fungovat zastupitelská demokracie skutečně pro občany a nikoliv pro zájmy mocenského centra, občané musí mít právo kontrolovat a střídat lidi, kteří jsou u moci. Proto je bezprostředně nutné, aby se nedělalo ze všeho utajování státního tajemství. Viz absurdní případ, kdy Petr Cibulka měl být trestně stíhán za vyzrazení státního tajemství, protože jako novinář splnil svoji povinnost a zveřejnil seznamy agentů StB. Mimo to by měly by vzniknout opravdu funkční nástroje přímé demokracie, které by zahrnovaly: 1) občanské komise a další tzv. nevládní iniciativy, 2) možnost volby nezávislých kandidátů, 3)přímo volené ombudsmany, 4)neformálně uskutečňovaná referenda a především skutečně nezávislé novináře a nikoliv lokaje moci. Poučení o tom hledejme v modelu švýcarském, kde demokracie zastupitelská a přímá se navzájem doplňují.