--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Polák Jiří
Název: Ke kritice myšlenky přímé demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0004/017 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 07.04.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Můj článek "existuje na Západě demokracie?", uveřejněný mimo jiné v Necenzurovaných novinách, vzbudil velký ohlas. Do redakce Vydavatelství DD došla celá řada dopisů, z nichž většina - ale ne všechny - byly spíše negativní. Poněvadž žiji ve Švédsku, nemám bohužel možnost sledovat, zda byly nějaké komentáře uveřejněny i v Nezávislých novinách, ale na dopisy adresované Vydavatelství chci reagovat. Místo abych odpovídal každému zvlášť - což by bylo časově příliš náročné (některé dopisy byly ostatně anonymní), činím to opět ve formě článku. Diskuse o demokracii - přímé či nepřímé - se týká životně důležitých problémů všech lidí na světě, a měla by proto zajímat každého, komu nejsou tyto problémy lhostejné.

Především chci zdůraznit, že má kritika stranického parlamentarismu není namířena proti nynějšímu režimu v České republice. Tento režim je samozřejmě ve srovnání s komunistickou diktaturou velkým pokrokem a po určitou dobu (možná nějakých patnáct, dvacet let) zůstane jedinou reálnou alernativou. Češi však nepochybně dohoní a v některých oblastech možná i předhoní nejvyspělejší západní země. Je proto užitečné zamyslet se už teď nad krizí, kterou politické systémy těchto zemí procházejí. Z dopisů většiny čtenářů mám dojem, že vidí takzvanou demokracii na Západě v příliš růžovém světle, což je pochopitelné vzhledem k jejich zkušenostem s totalitními režimy a nedostatkem informací během komunistické éry. Kromě toho získává přirozeně obrovská většina lidí informace - tak jako dřív - z omezeného počtu nepříliš objektivních zdrojů (televize, některé noviny a časopisy), a nemá tudíž potuchy, k jakým poznatkům dochází na Západě vědecký výzkum v oboru společenských věd. Tím lze do jisté míry vysvětlit neúplné pochopení pro mé hledisko. Já žiji ve Švédsku od roku 1965 a má tvrzení se proto mohou opřít o dlouholetou osobní zkušenost, co se týče stranického parlamentarismu, jehož fungování po všechna ta léta každodenně sleduji, a dále o rozsáhlá univerzitní studia (sociologie, historie a politická věda - obor mezinárodní politika, z níž mám doktorát). To všechno samozřejmě není žádnou zárukou toho, že mám pravdu proti laickým názorům, ale mělo by to aspoň přimět mé kritiky k větší opatrnosti a snaze o větší přesnost chápání mých formulací.

Nyní k některým námitkám:

1. "Fyzika není relevantní pro politiku, jde o nesrovnatelné pojmy, vývoj fyziky nic nedokazuje v politické oblasti."

Tato námitka překrucuje to, co jsem napsal. Ve společenských vědách nikdy nemůže jít o nějaké důkazy, o ničem takovém také není v mém článku řeč. Hledají se jen tendence, hlavně kovariace na základě statistického měření. Fyzika samozřejmě není ve fenomenologické oblasti pro politiku relevantní, ale v hlubší, ontologické sféře existuje pozoruhodná afinita - i mikrofyzika přešla od determinismu k indeterminismu a ke statistickým metodám. Jde-li se do hloubky, lze podobnou tendenci pozorovat i v jiných vědách, jakož i v umění. To všechno samozřejmě nic nedokazuje, ale promítneme-li pokračování tohoto vývoje do budoucnosti (a nevidím důvod, proč a jak by mohlo dojít ke zvratu), pak lze tuto univerzální tendenci chápat jako argument na podporu hypotézy, že budoucí politické systémy začnou vycházet z jedince místo z politické organizace, poněvadž pokrčující emancipace a vzájemná diferenciace jedinců politickou organizaci (stranu) rozvrátí. K tomu dochází rostoucí měrou už teď, stačí sledovat, co se děje ve světě.

Zda mám v tomto ohledu pravdu, to se ukáže až za několik desítek let.

Naproti tomu plně souhlasím s postřehem jednoho pisatele, že kvantová mechanika a na ní budovaná vědní teorie (philosophy of science) je příliš jednostranná, poněvadž nebere v úvahu individuální rozdíly mezi pozorovateli. Na toto téma jsem také před lety uveřejnil článek v jednom odborném časopise. Potíž je v tom, že fyzikové nemívají znalosti v oboru společenských a jiných věd.

Toto je ovšem problém daleko přesahující rámec fyziky nebo kterékoli jiné jednotlivé discipliny. Dnešní obrovský růst vědomostí nutí ke specializaci na úkor celkového pohledu. Tím důležitější - i když stále obtížnější - se stává syntetizující přístup, o jaký se pokouším já.

2. Kritika téze, že filozofie v tradičním smyslu je dnes mrtva. Toto není jen můj názor, odkazuji pisatele na odbornou, hlavně německou literaturu. Z jeho dopisu cituji: "Filozof, který si dělá jakýkoliv nárok na tzv. "obecnou platnost", se mi jeví už v zárodku špatným filozofem." Nuže, četl-li tento pán díla velkých filozofů, od Platona přes Descartesa a Kanta až k Husserlovi a Sartrovi, nemohlo mu ujít, že snaha o obecnou platnost, o zobecnění vlastní zkušenosti, je společným rysem všech, ať to říkají po lopatě nebo ne. Všichni jsou tedy špatnými filozofy, tvrzení, se kterým v jistém směru souhlasím. Například Paul Valéry považoval veškerou filozofii za pouhý literární žánr. Chápat filozofii takto naprosto neznamená zlehčovat její význam pro pokrok lidského myšlení, ale nelze se vyhnout závěru, že její původní záměr - z výše uvedených důvodů - ztroskotal. Soudobá filozofie, tak jako jiné vědy, přechází do jisté míry v sociologii. A to lze jen vítat. Představte si, že by někdo opravdu odhalil nějakou definitivní pravdu! Pak už by nám ostatním nebylo co odhalovat. Jak nudná perspektiva!

3. K problému optimismu ohledně budoucího vývoje. Samozřejmě souhlasím s poukazem na to, že optimismus může být založen na malé informovanosti a přílišné naivitě. Můj optimismus však vyplývá z pozorování výše zmíněné tendence - postupující emancipace jedince. Jsem totiž přesvědčen, že většina hrůz, které ztrpčují nebo zkreslují lidem život, je zaviněna nedemokratickými politickými systémy, které - pod různými ideologickými záminkami - nutí většinu občanů jednat proti vlastním zájmům a na podporu zájmů vládnoucích elit. Takové podnikání může být úspěšné jen tak dlouho, dokud si lidé nezačnou uvědomovat, že jsou využíváni a manipulováni, dokud nezačnou požadovat právo rozhodovat sami o sobě, místo aby nechali za sebe rozhodovat někoho jiného. Závratný vývoj počítačové a informační techniky (to, co vidíme dnes, je teprve začátek) jim tuto možnost rostoucí měrou dává. Proto jsem přesvědčen, že oligarchické vládě v nejvyvinutějších zemích bude brzy odzvoněno, čímž vzniknou možnosti radikálního zlepšení životní kvality většiny lidí. Žádná oligarchie se ještě neudržela u moci natrvalo a společenský vývoj se čím dále tím více zrychluje. Toto je zdroj mého optimismu.

Myslím, že sklon k pesimismu, malá sebedůvěra a přehnaný obdiv k západním vzorům je rysem české povahy vzniklým historickou zkušeností - područí nejdříve pod Rakouskem, pak pod Německem a nakonec pod komunismem. Myslím však také, že je načase připomenout si tradici husitskou a čerpat z ní sebevědomí a inspiraci.

Dlouholetý pobyt v cizině rozšiřuje obzor. Člověk si začne uvědomovat některé kvality vlastního národa, které dříve považoval za samozřejmost. Na základě své životní zkušenosti jsem přesvědčen, že intelektuální kapacitou a důmyslem nezůstávají Češi za nikým pozadu. Není třeba nikoho napodobovat, je možné jít vlastní cestou. Není vyloučeno, že Češi někdy v budoucnu ukáží Západu, jak se dělá opravdu demokratická politika. Záleží jen na nich.

4. Poznámka k mé formulaci "mládí nepotřebuje konflikty". Zde došlo k nedorozumění ohledně slova konflikt. Názorové konflikty, i konflikty mezi generacemi budou jistě existovat vždy, a nezvrhnou-li se v násilnosti, záštiplné napadání, podrazy a podobně, pak budou jistě plodné. Já jsem měl však na mysli zhoubné, často iracionální a uměle vyvolávané konflikty (rasistické, nacionalistické, etnické, třídní), konflikty, které zneužívají politické elity pro vlastní prospěch. Tedy konflikty, z nichž vznikají války, terorismus a jiné pohromy. Díky internacionalizaci, výměně studentů, rozvoji turistiky atd. se mladí lidé z různých zemí a z různého prostředí dnes osobně poznávají mnohem víc než dřív, stávají se přáteli, vzniká v nich pochopení pro jiné a tolerance. To je další zdroj mého optimismu.

5. Obavy některých debatérů, že by přímá demokracie zvýšila možnost manipulace občanů pomocí televize a podobně, a mohla se zvrhnout v demagogii. Nuže, je mi zatěžko představit si větší manipulaci než tu, které jsou vystavováni občané ve švédských sdělovacích prostředcích. Manipulace spočívá nejen v tom, co se říká, ale také - a možná ještě víc - v tom, co se neříká, co se zamlčuje, v autocenzuře. Je známým faktem, že ten, kdo chce ve Švédsku vystoupit na veřejnost s nějakým názorem, musí buď mluvit jako představitel nějaké organizace (politické strany, odborů apod.), nebo být etablovaným žurnalistou. O této problematice existuje i sociologický výzkum. V jiných západních státech je tomu (i když v menší míře a částečně z jiných důvodů) podobně. Přímá demokracie bude mít mnohem lepší možnosti držet pokusy o manipulaci pod kontrolou. Ve svém modelu (viz mou knížku Democracy - Direct or Indirect) navrhuji časové omezení všech politických funkcí (na Západě může být člověk např. kryptoprofesionálním poslancem celý život) a kvótování (50 % mužů, 50 % žen v parlamentu a všech ostatních politických orgánech). Už jen tím by se možnosti manipulace značně snížily.

6. Jak přímou demokracii nastolit? Samozřejmě jen širokou diskusí a rostoucím tlakem veřejného mínění (rozhodně ne pokusy o násilí a revoluci). Takový tlak vznikne, až situace uzraje. Souhlasím, že dosud zralá není.

7. Jeden komentátor píše: Přímá demokracie není lékem proti lokálním konfliktům - viz např. to, co se děje v Bosně. Odpověď: Snažit se zavádět přímou demokracii v tak zaostalých zemích jako bývalá Jugoslávie, by bylo samozřejmě absurdní. Přímá demokracie může existovat jen v zemích vysoce vyspělých. Ale tam dnes často dochází právě ke konfliktům tohoto druhu. Dám příklad: Vláda se rozhodne postavit u obce X v odlehlé části země přehradu, aby zlepšila zásobování elektřinou. Obyvatelé obce X se však nechtějí stěhovat, a i mnozí jiní chtějí zachovat místní krásnou přírodu. Ve stranickém parlamentarismu vláda prostě místní obyvatelstvo a přátele přírody převálcuje a přehradu postaví s odvoláním na to, že rozhodnutí bylo učiněno "demokraticky" - to jest s odvoláním na to, že rozhodnutí bylo učiněno "demokraticky" - to jest dohodou stranických frakcí v parlamentu. Ve Švédsku byla celá řada takových konfliktů, při nichž docházelo i k násilnostem proti zoufalým "objímačům stromů" a jiným demonstrantům. Ještě horší je to, že je mnohým průmyslovým podnikům centrálními orgány povolováno znečišťovat místní prostředí přes protesty lidí, jejichž zdraví nebo i životy taková činnost ohrožuje. Naproti tomu zůstává faktem, že produkce elektřiny i průmyslová výroba jsou nutné pro blahobyt země a zaměstnanost. V přímé demokracii by se takové konflikty řešily vyjednáváním, zvažováním různých aspektů a hledáním kompromisů, při nichž by vždy musely mít hlasy přímo dotčených větší váhu než hlasy lidí na druhém konci země. Konflikty nikdy nezmizí úplně, ale mohou a mají být řešeny mnohem cilivěji a s přihlédnutím k dlouhodobým ekologickým následkům. Stranická politika takový přístup do značné míry znemožňuje.

8. Souhlasím s názorem jednoho debatéra, že je možné (i žádoucí) dospět k cíli evolucí, zaváděním prvků přímé demokracie do existujících stranických systémů. K tomu též dochází např. zaváděním volby osob místo stranou nadiktovaných kandidátek. Pokusy v tomto směru se ve Švédsku konají, přes zuřivý odpor těch, jejichž koryta jsou tím ohrožena. Další možnost je omezit maximální dobu trvání poslaneckého mandátu. I o tom se zde diskutuje, ale prozatím jen diskutuje.

9. Nutnost depolitizace ekonomie, kterou postuluje jeden anonymní debatér, je samozřejmostí. Ekonomie je do jisté míry používána jako mocenská základna nejen v komunismu, ale i ve stranickém parlamentarismu. V přímé demokracii, charakterizované mnohem menší koncentrací moci a mnohem lepší možností občanské kontroly, bude zneužívání ekonomie pro politické účely značně ztíženo, ne-li úplně znemožněno.

Tímto jsem se pokusil odpovědět na hlavní dosud došlé námitky a připomínky. Zatím se jednalo spíše o teoretické úvahy, ale k problému stranického parlamentarismu je možno přistoupit i jinak, konkrétněji. Položme si otázku, jak se tento systém osvědčuje v praxi, co udělal pro své občany, jak se k němu vzdělaná veřejnost na Západě staví?

Výsledek první světové války bylo ještě možno chápat jako vítězství demokracií nad konzervativními monarchiemi. Vlna fašismu a nacismu od dvacátých do ranných čtyřicátých let však neměla tak velký, i když dočasný úspěch díky vlastní výbornosti, nýbrž následkem selhání pseudodemokratických parlamentárních systémů. Jak ospravedlnit, že to byla "demokratická" Británie a Francie, které vydaly Československo na pospas Hitlerovi? Jak omluvit, že Churchill, představitel "demokratické" Británie, ke konci války z vlastního rozhodnutí pouhým škrtem pera přidělil do Stalinovy mocenské sféry země Východní Evropy, mimo jiné i Československo? Následkem toho Západ nehnul prstem při maďarském povstání r. 1956 (naopak, napětí v Evropě tenkrát využila Británie a Francie, spolu s Izraelem, ke vpádu do Egypta, čímž se značně usnadnila pozice sovětských utlačitelů) a při okupaci Československa r. 1968. Jen velmi naivní člověk by mohl spatřovat v takových událostech něco demokratického. Šlo - a jde - o mocenské zájmy, osobní prestiž a hmotné výhody úzkých elit, ať se schovávají za jakékoli fráze a hesla. Nikdy nezapomenu na rozzářenou tvář Deana Ruska, tehdejšího ministra zahraničí USA, když se spokojeným úsměvem oznamoval senátu vpád vojsk Varšavského paktu do Československa. Tato událost byla západním oligarchiím velmi vítaná, neboť potvrzovala černobílý obraz politických realit, potvrzovala "nutnost" jaderného zbrojení a celé politiky studené války - jejich mocenské základny. Socialismus s lidskou tváří jim byl stejně nepohodlný jako sovětům.

A jak to vypadá dnes například v Itálii? Kolaps celého systému, politický chaos, diskreditace politiků a stran na běžícím pásu, včetně "mediového mogula" Berlusconiho. A co Francie? Demonstrace mládeže ztrativší naději v budoucnost, demonstrace hrozící přerůst v revoluci. Jedním slovem: krize. Nedávno se lidé v celé Evropě smáli výborné satiře "Yes, Minister!" a "Yes, Prime Minister!", produkované BBC. Všem zastáncům stranického parlamentarismu vřele doporučuji tyto seriály shlédnout. Myslím, že by je to přimělo k přemýšlení.

Ne, v tomhle nemůže být politická budoucnost vyspělých zemí. Až do nedávna byla jedinou alternativou diktatura, silná vláda, která udělá "pořádek" a které proto mnozí dávali přednost před zkorumpovanými pseudodemokratickými stranickými systémy. Tato alternativa přestala být realistickou, lidé už jsou příliš chytří, než aby sedli na lep falešným prorokům totality. Místo toho otvírá fantastický vývoj moderní techniky perspektivu právě opačnou: přímou účast obyčejných lidí jako, vy a já, na rozhodování o jednotlivých problémech týkajících se našeho vlastního života a budoucnosti našich dětí. V podstatě jde o tohle: Budeme nadále přenechávat politické rozhodování o nás někomu jinému, nebo je vezmeme do vlastních rukou? Já hlasuji pro tuto druhou alternativu, protože vím sám nejlépe, jak si chci zařídit život a nepotřebuji, aby mi někdo vnucoval shora nějaké recepty. Možná, že je tento můj názor prozatím ojedinělý, ale to mě nevzrušuje. Velmi bych se divil, kdyby k témuž stanovisku nezačali ve stále větším počtu dospívat i jiní. Nedá se nic dělat, jsem zkrátka optimista.

Jiří Polák

(příloha dopisu Vydavatelství DD ze dne 7. 4. 1994)