--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pilous Jiří F.
Název: Necelých 5 let po 17. listopadu začíná pozvolná rehabilitace
Zdroj: NN Ročník........: 0004/017 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 05.04.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

POKUS O ANALÝZU JEDNOHO PŘÍPADU:

V jednom z pražských listů, v DOBRÉM VEČERNÍKU, se ve středu dne 5. dubna 1994 na straně 7 objevil rozhovor PETRA SEDLÁKA s bývalým důstojníkem I. správy StB (tzv. rozvědky federálního ministerstva vnitra), později příslušníkem II. správy StB (boj proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli), a ještě později pracovníkem Prognostického ústavu ČSAV panem KARLEM KOECHREM. Protože jde nejen o zajímavý materiál, ale ve značné míře i o zveřejnění zkreslujících a v mnoha částech také nepravdivých faktů, rozhodli jsme se jej v Necenzurovaných novinách přetisknout celý s patřičným komentářem. Pochopitelně doplněným o konkrétní údaje, jež by uváděly rozporuplné věci na správné místo. A snažily se vysvětlit určité souvislosti, mající vztah k dnešku. (Zdá se totiž, že publikování příslušného článku pražským večerníkem "Dobrý večerník" spíše úlohu některých příslušníků StB glorifikuje. Napomáhají tomu nejen odpovědi pana Koechra, ale i patřičným způsobem kladené otázky. Ale, vraťme se k rozhovoru v Dobrém večerníku, který je uveden obrovským titulem ... MĚL JSEM ZDISKREDITOVAT HAVLA...)

Dobrý večerník

dnes (tj. 5. dubna 1994, pozn. autor) přináší exkluzivní rozhovor s Karlem Koechrem, bývalým pracovníkem analytického oddělení CIA, exponentem naší dřívější tajné služby.

* od roku 1965 do roku 1983 jste v CIA. Můžete nám podat informaci o této organizaci:

"Vedení této organizace je složeno z vysoce kvalifikovaných odborníků a intelektuálů, o kterých mohu z vlastních zkušeností říci, že jsou výkonní, vzdělaní a - slušní. Analytické oddělení v podstatě vpracovává závěrečný produkt. Má k dispozici zpravodajský materiál z družic a jiných technologických odposlechů a kouzel a také zprávy živých zpravodajců. Tato část je ovšem - asi díky spisovatelům a filmařům - trochu více zdůrazňována, než tomu je ve skutečnosti. Toto oddělení na tomto základě analyzuje situaci v tom kterém místě nebo čase a vypracovává příslušné prognózy. Demarkační linie mezi různými odděleními jsou téměř neprodyšné. Systémové vedení prostě nepustí člověka k informacím, o kterých je přesvědčeno, že je nepotřebuje. Oddělení je celá řada, ať už se jedná o oddělení operativní, technická, výzkumná atd. Také skutečně existuje oddělení "špinavých triků", které má každá pořádná tajná služba." * Kolik zaměstnává agentura lidí a nakolik je "čistá"? "Počet lidí, kteří jsou na výplatní listině, kolísá mezi 20 až 100 tisíci. Kmenových zaměstnanců je asi 20 tisíc, pak tu jsou ovšem "externisté", kteří jsou najímáni na zpravodajské operace. Je pochopitelné, že se tam vyskytují i lidé velmi pochybného charakteru, kteří jsou ovšem nabíráni cíleně. Agentura prostě počítá s kalkulovaným rizikem."

* Jak jste se do CIA dostal?

"Studoval jsem na špičkové americké Columbia University filosofii a politologii. V dosti rekordním čase jsem získal oba diplomy. Vydobyl jsem si přitom pozornost profesora Brzezinského, který byl oponentem mé doktorské práce a který mě vlastně do agentury doporučil. Nepovažoval jsem se za řadového zpravodajce, ale za zpravodajce, který měl možnost zprávami a analýzami ovlivňovat politiku a činnost obou stran, což považuji za vrchol této profese. Nikdy jsem nechtěl poškodit zájmy Spojených států, ale například, když jsem zjistil, že sovětský diplomat v Columbii byl vyhlédnut k naverbování pro agenturu, doporučil jsem prostřednictvím Prahy, aby byl odvolán. Ona totiž taková činnost není moc pro jemné duše, takže nejjednodušší bylo hocha odvolat - už v jeho vlastním zájmu. V Moskvě mého doporučení nedbali a k verbování došlo pod kontrolou, zřejmě ve spolupráci s dotyčným diplomatem a KGB. Je to smutný příběh, ten člověk později zahynul podivnou sebevraždou v SSSR."

* Jaké byly Vaše vztahy s nadřízenými u nás? "Čím dál tím horší. Moje analýzy totiž neodpovídaly vžitým stereotypům komunistického myšlení. Ani nemohly, neboť vycházely z principů americké politologie, a byly proto v jádru antikomunistické. Navíc jsem byl ve spisech StB veden jako zastánce Václava Havla. To bylo tak. Zcela na začátku mé přípravy k vyslání do USA, koncem 1962 nebo začátkem 1963, za mnou přišel můj řídící důstojník s dotazem, zda znám Václava Havla. On totiž Havel byl pozván do Západního Berlína na premiéru své hry Zahradní slavnost a StB měla velký problém, zda mu vystavit pas, nebo ne, a hledala podklady pro nějaké rozhodnutí. znal jsem Havla velmi bídně, ale řekl jsem jim, že ho znám dobře a že mu mohou pas klidně dát. Jistě i Vy si ještě vzpomínáte na pravidelná sobotní odpoledne v kavárně Slavii. Dotyčný důstojník se na mne zahleděl a řekl: Dáte nám to písemně? Řekl jsem že ano, sedl si k psacímu stroji, napsal krátkou zprávu, začínající slovy "zaručuji se za Václava Havla" a podepsal jsem to. Což mi ovšem, zvláště po roce 1968, nemohli odpustit.

Druhé dějství bylo vážnější: Byl podzim roku 1976, Václav Havel připravoval Chartu, a vedení KSČ si usmyslilo, že já ho zdiskredituji jako agenta imperialismu během připravovaného monstrprocesu. Byl jsem v té době v Praze na utajené návštěvě , můj americký pas v trezoru StB a rozkaz byl jasný. Bylo to krátce po zahrdinuvzetí kapitána Minaříka a předpokládalo se, že ještě většího hrdinu prostě nadšeně "vezmu". Vypil jsem půl láhve vodky, která tam pro mě byla připravena jako občerstvení - a pak jsem kategoricky, konečně (a velice vulgárně) odmítl. Zavládlo zděšení a nikdo nemohl pochopit, proč to dělám. Po několika dnech "kysání" mi byl dán pokyn sbalit si své kufry a - s "psychologickou" zastávkou před ruzyňskou věznicí - mne vsadili pod vlastním jménem (!) do letadla mířícího do Vídně. Rozloučili se se mnou "Sbohem, Američane!" s varováním, že budu-li proti nim pracovat, tak to nepřežiju. O pět let později jsem dostal v New Yorku návštěvu: pražská centrála poslala osobní omluvu a slib, že nebudou více politizovat mou práci. Zároveň jsem se dozvěděl, že reformně orientované špičky v americké divizi KGB si váží mého úsudku a chtěly by, abych ve své prognóze pokračoval, a tak podpořil úsilí o skončení studené války." * Nechceme to dávat nijak do souvislosti, ale jak došlo k Vašemu odhalení?

"Zcela určitě zradou z Prahy nebo z Moskvy. U neostalinistů a odpůrců dorozumění jsem platil za škodnou. Tak si touto cestou zřejmě vyřídili účty."

* Můžete srovnat dvě agentury - CIA a KGB? "V přímém styku s KGB jsem nebyl, ale je rozdíl, jak se chovají ke svým odhaleným pracovníkům. Pro Američany je spolupráce s tajnou službou v podstatě obchodní propozicí, a pokud dojde k jejich odhalení, mají prostě smůlu. Totéž se nedá říci o KGB, která má postoj ideologičtější, a i proto je ke svým pracovníkům loajálnější. Tedy kádrovým pracovníkům, tj. důstojníkům rozvědky. Námezdní agenti mají smůlu i tam. Tak jako Ames, který "vytěžoval" uprchlé ruské špiony, kteří zpívali, až se hory zelenaly. Bylo mu již teď prokázáno, že zavinil smrt asi 10 ruských špionů, kteří informovali FBI, konkrétně Valerije Martynova a Sergeje Motorina. Je jasné, že Amesova motivace byla "tržní" a že pomáhat mu nikdo nebude."

* Tím přicházíme k otázce peněz.

"Ano. O částkách nebudeme mluvit, ale byla mi řádně vyměřena odpovídající penze. Ovšem byla vyměřena z platu, který jsem nikdy nedopsal a který měl být ukládán na konto. Za ta léta zhruba milión. Kdo si namastil v Praze kapsu, nevím, a asi se to už nikdy nedovím."

* Mohl byste pro naše čtenáře srovnat profesionální úroveň našich tajných služeb se světovou úrovní?

"Ne, k tomu bych se raději nevyjadřoval. Ale jednu poznámku mám. Je jistě správné trvat na tom, aby pracovníky našich tajných služeb byli lidé, kteří nejen neměli na nemorálnostech komunistického režimu podíl, ale měli odvahu se proti němu i postavit. Naprosto ovšem nesouhlasím s názorem, že tuto odvahu měli pouze disidenti. Bylo možné býti členem některé ze struktur starého režimu - včetně bývalé rozvědky -a klást odpor proti poškozování našich národních zájmů a politickým persekucím. Chtělo to ovšem zatraceně hodně důvtipu a také tu odvahu, zcela jistě alespoň tolik, kolik jí projevili disidenti. Ale spíš víc. V rozvědce mohlo také jít o život. Je ovšem zřejmě vyloučeno, aby někdo takový dnes u nás zastával tyto funkce. Nemluvím o sobě, já tuto ambici nemám. Upřímně řečeno, kdybych to měl dělat znovu, oklikou bych se tomu vyhnul. Nestojí to za to."

*

Tolik tedy doslovné znění rozhovoru Petra Sedláka s KARLEM KOECHREM, který byl dne 5. dubna 1994 uveřejněn v pražském listě DOBRÝ VEČERNÍK. Jak již ale bylo řečeno už v úvodu, vyznívá ono "interview" zdánlivě atraktivně a tím i do jisté míry zajímavě, ve skutečnosti však zkresluje fakta a uvádí zřejmě úmyslně nepravdivé informace. Čtenář však chce znát, jak věci vypadaly ve skutečnosti a právem odmítá účelově koncipované polopravdy, předkládané mu na stránkách novin ve stylu někdejší komunistické propagandy. Podívejme se tedy na zmíněný případ očima faktů, tak jak je shromáždil autor tohoto článku, a zkusme si to celé pokusně analyzovat a zasadit do polistopadového vývoje naší země...

Životopis

pana Koechera (v některých pramenech je jeho jméno důsledně uváděno německy, tj. KÖCHER) je totiž poněkud jiný, než jak jej on sám líčí. Byť v základních bodech jakousi shodu s údaji v článku Dobrého večerníku vykazuje. A jak tedy má správně znít?

Karel Koecher se narodil v roce 1934 v Bratislavě, v rodině důstojníka z povolání. Navštěvoval francouzské a anglické gymnázium, po maturitě studoval v Praze, kde v roce 1958 ukončil matematicko-fyzikální fakultu a v roce 1961 fakultu filozofickou. Poté, až do roku 1965 učil na vysoké škole, a zároveň začal od roku 1962 spolupracovat s československou rozvědkou, přesněji připravovat se na práci agenta v cizině. *

Zdá se, že v roce 1965 "školení" pana Koechra úspěšně skončilo (vzhledem k absolvování dvou vysokých škol s relativně odlišným zaměřením během osmi let musel být nadprůměrně inteligentní), proto tak zvaně "emigroval" na Západ: zde následující dva roky působil jako poradce v rozhlasovém vysílání Svobodná Evropa. Ve stejné době pak zakončil studia na dalších dvou školách, na filozofickém a ruském institutu, kde byl mimo jiné žákem Zbygniewa Brzezinského (za presidenta USA Jimmyho Cartera působil coby jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti). Na přímluvu Brzezinského také nastoupil v roce 1972 do CIA (Central Intelligence Agency - Ústřední zpravodajská služba USA), v níž pracoval coby překladatel a analytik...

(A tady je několik prvních nesrovnalostí: V rozhovoru se pan Koecher nezmiňuje o působení v Radiu Svobodná Evropa a naopak uvádí, že nastoupil k CIA už v roce 1965, prý výlučně jako analytik, čili její elitní pracovník. Což, jak vidno, oboje není pravda. Navíc mu jaksi nevyšel čas ke studiu v USA; podle jeho verze snad ví jen Bůh, kdy to zvládl... A hlavně, jaké obory a na čem! Je totiž rozdíl institut a Columbia University, politologie a ruština.) V podstatě je jasné, že už od počátku tzv. "emigrace" pracoval pan Koecher pro československou rozvědku: Ostatně, proto do Spojených států také "utekl". S tím, že analytické zprávy, zasílané pražské centrále, byly využívány coby spolehlivé zdroje hlavně pro rozhodování KGB a sovětského vedení v otázkách vojenské globální strategie. Od CIA pak odešel na vlastní žádost v roce 1976 (čili v době, kdy jeho bývalý učitel a "přímluvce" Zbigniew Brzezinski odchází z funkce poradce pro otázky národní bezpečnosti v souvislosti se skončením presidentské kadence Jimmyho Cartera), zůstal však nadále v USA a učil filozofii a politologii na vysoké škole...

(Další nesrovnalost: Podle rozhovoru v Dobrém večerníku měl odejít z americké zpravodajské služby až v roce 1983. K čemu má asi sloužit onen rozdíl osmi let? Možná k tomu, aby odvedl pozornost jistých kruhů doma v Československu od své tehdejší činnosti v USA. Protože to, co posílal do Prahy či do Moskvy, nebyly od roku 1977 už analýzy CIA, ale informace z vysokých kruhů, tzv. společenské resp. politické smetánky, mezi nimiž se Koecher od druhé poloviny sedmdesátých let tak rád pohyboval. Ostatně, stačí si přečíst Kesslerovu knihu Spy Versus Spy, kde se o tom dovíme víc. Včetně různých pikantních scének, jichž byl sám účastníkem... )

Diskreditace Havla

je další záležitost, která stojí za pozornost: přinejmenším údaje, jež Karel Koecher v souvislosti se zmíněným jménem uvádí. Mnohé z nich se totiž nezakládají na pravdě. V prvé řadě, na přelomu let 1962 až 1963 Havlova hra "Zahradní slavnost" ještě nebyla napsána, natož pak, aby měla v Praze premiéru: ta se odehrávala teprve v prosinci 1963 a v Západním Berlíně až o rok později. Těžko se tedy kvůli ní mohla Státní bezpečnost o Havla zajímat už v citované době, tj. koncem roku 1962 a počátkem roku 1963. A těžko mohl Havel v onom čase žádat o pas k cestě do Západního Berlína právě v souvislosti s premiérou Zahradní slavnosti. Zajímavé také je, že si Karel Koecher plete kavárnu Slávii s poetickou vinárnou Violou, ale to, v porovnání s jinými chybami, v podstatě není už tak důležité...

(Zbývá tedy otázka, proč ony všechny nepřesnosti či záměrné posouvání dat? Ano, záměrné, protože těžko lze předpokládat, že pan Koecher při své vysoké inteligenci a praxi zahraničního superšpiona první kategorie, za kterého se považuje, si plete na stará kolena fakta. Tedy jakoby neúmyslně, resp. vlivem jakési psychické pomatenosti. Spíš tam jde o předem vypočítaný záměr. Stejně tak jako není jen tak samo sebou, že se snaží vystupovat v roli "ochránce" Václava Havla... Čili člověka, který mu údajně měl být ideově blízko a chránit ho před provokacemi StB.)

*

Další problematické tvrzení se týká roku 1976. Koecher ve zmíněném období končil svou působnost v CIA, zároveň však prý pobýval "ilegálně" v Praze. Dokonce se tady stýkal "dekonspiračně" s centrálou StB. A měl na její přání připravit materiály, které by Václava Havla diskreditovaly v očích veřejnosti jako "agenta imperialismu během připravovaného monstrprocesu". Když podle vlastních slov odmítl, posadili ho údajně v Praze pod vlastním jménem do letadla mířícího do Vídně... S výhružkou, že se mu pomstí, dodává jen tak na okraj pan Koecher...

(Samo o sobě je to všechno pochopitelně nesmysl. Rozpory jsou totiž na první pohled evidentní. Jen idiot může připusit, aby špičkový agent, působící v USA, v době svého odchodu z CIA pobýval zároveň utajeně v Praze. Nota bene s cílem připravit kampaň proti jednomu z čelných odpůrců režimu... Ledaže by Američané o panu Koecherovi věděli už dřív a on dělal s jejich vědomím, ale také se souhlasem československé rovědky, "dublera"... Vezmeme-li v úvahu tuto variantu, potom ovšem mnohé věci dostávají poněkud jiné dimenze. Včetně článku otištěného v Pražském večerníku...)

Odhalení

zpravodajské činnosti Karla Koechra se datuje k roku 1984. Prameny dodnes nejsou jednotné v tom, co bylo příčinou jeho dekonspirace. Zda se jednalo o udání některého z bývalých kolegů v CIA, nebo o záměrnou indiskreci centrály StB. (Koecher sám o svém "konci" mlčí, tvrdí pouze, že to byla zrada z Prahy či z Moskvy. Podle něj si "touto cestou zřejmě vyřídili účty". Ovšem, mohlo to být také naprosto jinak: Při útěku Josefa Frolíka, vysokého důstojníka pražské I. správy StB - rozvědky - do USA, si onen pán s sebou vzal množství kompromitujícího materiálu týkajícího se agenturních sítí na Západě. Především ve vztahu k Severoamerickým státům, jejichž zpravodajská služba patřila v Praze do Frolíkovy pracovní náplně. Nelze předpokládat, že by o Koechrovi nevěděl. A vůbec už ne, že by o něm pomlčel... Spíš naopak. Takže Američané ho museli registrovat ještě před nástupem k CIA v roce 1972 a hráli s ním svou zpravodajskou hru. Zřejmě s jeho vědomím. Možná i proto odešel Koecher "na vlastní žádost" od CIA už v roce 1976. Tedy v době, kdy opustil státní funkci i Zbigniew Brzezinski. A v okamžiku, kdy už nebylo potřebné dál ve Spojených státech hrát, ho prostě s jeho souhlasem, a třeba i po dohodě s Prahou, zatkli...)

Po odsouzení a patnácti měsících vězení údajně KGB na přímý pokyn Michaila Gorbačova začala vyjednávat s CIA o výměně Karla Koechra. Vzhledem k tomu, že šlo vskutku o důležitého agenta, nabídla KGB Američanům výměnu za prominentního sovětského disidenta Ščaranského. USA souhlasily, mohlo tedy k uvedené akci dojít...

Událost, o které psal na prvních stránkách veškerý světový tisk, se pak odehrála dne 11. února 1986, kdy sovětský disident Ščaranskij přešel po berlínském mostě Glienicke Brücke do Západního Berlína a odtud naopak do Východního Berlína manželé Koechrovi.

(To samo usvědčuje pana Koechera z nepravdy. Protože pokud by jeho "proval" byl iniciován z Prahy resp. Moskvy, či tvořil součást msty, těžko by jej chtěli Sověti dostat za každou cenu zpět domů. A těžko by jej pak v Praze využili způsobem, jakým to později učinili... Navíc také, což je příznačné, mlčí o tom, jak se vlastně do Československa ze Spojených států dostal.)

Využití

Karla Koechra po návratu do Prahy zřejmě už bylo dopředu připraveno. Po krátkém působení na II. správě StB, kdy se podle některých pramenů údajně též často objevoval v blízkosti tehdejšího vedoucího městského tajemníka KSČ MIROSLAVA ŠTĚPÁNA, totiž nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV. Do bezprostředního okolí takových pánů, jako byli Valtr Komárek, Vladimír Dlouhý, Václav Klaus, Miloš Zeman... Čili lidí, kteří se nacházeli v opozici vůči v té době se už hroutícímu režimu.

(Tady malé pozastavení: Je nanejvýš pravděpodobné, že se Karel Koecher z USA do Prahy vracel právě přes Sovětský svaz, kde ho KGB náležitě "vytěžila" a možná i instruovala vzhledem k jeho budoucí úloze v Praze. Není tedy pravdou tvrzení v rozhovoru uveřejněném v Pražském večerníku, že s KGB nepřišel přímo do styku. Spíš naopak: byl s ní v úzkém kontaktu nejméně už od roku 1972. A zcela jistě ještě dost dlouho po svém návratu ze Spojených států...)

Svou úlohu v Prognostickém ústavu Karel Koecher (možná v souladu s vlastním osobním přesvědčením, třeba ale také v intencích "jistých" kruhů z KGB či StB, o nichž tvrdí, že "byly v opozici" proti nejvyššímu stranickému vedení a nesouhlasily s politickou persekucí...) sám prezentoval po 17. listopadu 1989 slovy: "Domníval jsem se, že by časem mohli v Praze na nejvyšších místech potřebovat člověka, který by měl zásluhu na Východě, a přitom by byl svým formátem, znalostí prostředí a způsobem myšlení vlastně člověk západní..." Což se většinou shodovalo i s představami řady pracovníků Prognostického ústavu, které se nakonec v průběhu roku 1989 dařilo realizovat. Stačí připomenout tehdejší cestu Václava Klause po Spojených státech, jejíž program přímo oplýval důkladnou znalostí věci...

(Nehledě na to, že pan Koecher znal, jak již jsme uvedli dříve, dokonale společenskou a zčásti i politickou smetánku v USA, včetně pana Brzezinského. Pochopitelně, ona jeho též, vždyť k ní dost dlouhou dobu patřil... A nehledě ani na to, že lidé, kolem nichž se v Prognostickém ústavu pohyboval, se po listopadu 1989, prakticky ze dne na den, "vyhoupli" k politickým špičkám v tomto státě: VÁCLAV KLAUS se stal federálním ministrem financí a v současnosti působí coby český premiér, VLADIMÍR DLOUHÝ vykonával funkci místopředsedy federální vlády a ministra hospodářství, dnes je českým ministrem průmyslu a obchodu, VALTR KOMÁREK byl rovněž místopředsedou první polistopadové federální vlády, později ho zolili poslancem Federálního shromáždění a jmenovali ředitelem Prognostického ústavu ČSAV, MILOŠ ZEMAN do zrušení Československa poslancoval taktéž ve Federálním shromáždění a dnes je předsedou největší opoziční politické strany v České republice - sociálních demokratů.)

*

Nelze konečně opomenout ani skutečnost, že Karel Koecher po 17. listopadu 1989 jistou dobu měl údajně vykonávat funkci poradce právě svému někdejšímu blízkému "spolupracovníku" z Prognostického ústavu, v té době už ministru financí ve federální vládě Václavu Klausovi. Kruhy blízké vedení bývalého Koordinačního centra Občanského fóra připouštějí angažovanost pana Koechra i zde.

(Později Karel Koecher "ustoupil" do pozadí. Ovšem, jak tvrdí kruhy blízké Prognostickému ústavu a přelomu let 1989 až 1990,, zdá se, že Koecher některé ze svých "kolegů v Prognostickém ústavu velmi výrazně inspiroval. V případě Václava Klause můžeme dokonce hovořit až o jisté intimní vazbě mezi oběma muži - oba mají stejně sebevědomé vystupování, stejný účes i stejný knír, nosí stejné brýle i stejnou kravatu..."

Dnes je podle vlastních slov Karel Koecher prý už v důchodu, pravdu spíš ale mají informace hovořící o tom, že se pohybuje ve vyšších ekonomických sférách jako podnikatel...

Hodnocení

celého tohoto "malého výletu" do jedné z kapitol komunistických dějin československé zpravodajské služby (anebo naopak do příčin současného stavu naší společnosti) může vyznít různorodě. Existuje totiž několik variant celého "případu Koecher". Od oněch, které naznačují údaje zveřejněné v tomto článku, až po ty, jež zatím díky utajeným faktům zůstávají skryty a čekají na odhalení kdesi v nedostižné budoucnosti. Přesto však základní hypotézu, byť ryze pracovní, lze stanovit: Totiž, že Karel Koecher představoval v sedmdesátých a zejména osmdesátých letech nanejvýš důležitou figuru na šachovnici politické situace v Československu. A to jak pro USA či její zpravodajskou službu CIA, tak pro SSSR, resp. KGB a některé liberálně smýšlející špičky Státní bezpečnosti...

(Otázkou, kterou může v dané souvislosti zodpovědět jen on sám, pak zůstává, zda byl k uvedené "hře v šachy" okolnostmi či "násilím" přinucen, nebo na ni přistoupil dobrovolně... Odpověď by totiž mnohé osvětlila. Například i to, proč právě teď vychází v novinách rozhovor s Karlem Koechrem. A proč v této desinformující podobě..)

*

Dál už je, myslím, zbytečné pokračovat. Protože k tomu, aby se nastíněné varianty přesně definovaly případně pracovní hypotéza analyticky podložila, chybějí další údaje. Archívy Státní bezpečnosti resp. její rozvědky - tzv. bývalé I. správy dřívějšího federálního ministerstva vnitra - své tajemství zřejmě nevydají (otázkou ovšem je, zda příslušné dokumenty nebyly ihned po 17.listopadu 1989 úmyslně skartovány), pan Koecher rovněž dal svými polopravdami jasně najevo, že víc, než řekl, rozhodně neprozradí. Mlčet pochopitelně bude i KGB, o CIA ani nemluvě. A pokud existují svědci, přímí účastníci nebo příslušníci StB či pracovníci předlistopadové rozvědky, kteří o tom něco vědí, lze předpokládat, že taktéž hovořit odmítnou. Škoda. Mnohé by se totiž zcela jistě osvětlilo. Nejenom hlediska minulosti, ale možná také dneška. A třeba i budoucnosti...

Jiří F. PILOUS