--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel
Název: Řícmanický případ
Zdroj: NN Ročník........: 0004/017 Str.: 031
Vyšlo: 01.01.1994 Datum události: 01.01.1994 Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
MLHAVÁ VZPOMÍNKA
Soudní, prokurátorské a policejní vyvanutí případu napadení a zbití manželů Effenbergerových v jejich vlastním domě se odehrálo již téměř před čtyřmi roky. Zdá se, že pachatelům a spolupachatelům účastným při vyšetřování vyšla taktika hry o čas smývajícím všechny stopy. V události, která v demokratických zemích vždy vede k nepokojům. Proto, že občanské uvědomění je motivováno zkušeností, podle níž obrana domovní svobody souseda je obranou nedotknutelnosti svobody domova vlastního.
Možná, že si v této souvislosti čtenáři také vzpomenou na případ, který se před léty odehrál v Londýně. Policisté tehdy v jedné části města obývané většinou přistěhovalci z rozvojových zemí při jinak bezpečnostně zcela obhájitelné akci porušili domovní svobodu černošské rodiny. Obyvatelé čtvrti rozhořčeně vyrazili do ulic. Bílá i bohatá část Londýna s důvody protestu solidarizovala, i když se nestotožnila s jeho násilnými projevy. Ono anglicky posvátné "můj dům - můj hrad" je hodnotou, která by nám všem měla být vlastní i ve sledované kauze. Selhání soudu, prokuratury a policie je proto z hlediska hierarchie našich občanských svobod a práv neomluvitelné a trestuhodné. I v případě, kdy by nešlo o rodinu pétépáka a člena KAN, nýbrž byt, dům a rodinu člena KSČM, příslušníka StB... Nikdo nás nesmí beztrestně mlátit v našich domech a bytech. A přesto se tak v Řícmanicích stalo. Odpověď na otázku proč by mělo dát vyšetřování a nahlédnutí do osudů a kariér.
NA STINNÉ STRANĚ CHODNÍKU
Pétépácký úděl se v české lituretuře objevuje ve dvou krajních polohách. Protipól pivní švandě protagonisty z "uměleckých kruhů" ve Švandrlíkových Černých baronech tvoří existencialistický intelektuál v Žertu brněnského prozaika Milana Kundery. Vedle těchto postav, "které do toho spadly řízením absurdity", prošly službou v černých výložkách desetitisíce mužů "bez šance a vlastní viny". Nevyhovovali třídním původem, měli příbuzné v "kapitalistických" zemích, bránili svůj konservativní hodnotový systém rolníka-hospodáře nebo živnostníka-podnikatele proti kolektivizačním snahám a podobně. Odsouzeni ke každodennosti bez šance na vzestup. Pokud se nové realitě nepřizpůsobili, nevstoupili do KSČ, nezačali spolupracovat s StB a podobně, jak se v případech tzv. kulackých a živnostenských rodin stávalo, aby se opět v nové situaci stali úspěšnými privatizátory a restituenty. Obyčejné životy však publikum nudí. A tak tvoří jen křoví velkých námětů. Obyčejný život pétépáka pochybného třídního původu s příbuznými v"kapitalistické cizině" žil i Ladislav Effenberger "odsouzený" komunistickou kádrovou praxí k dělnické profesi. Vykonával ji svědomitě a dobře až do své invalidity. V polovině sedmdesátých let se zadlužil a prodal vše, co šlo, aby mohl pro rodinu postavit v Řícmanicích dvougenerační dům. Tak se dostal do sousedství Ing. Tuška, JUDr. Hoplíčkové a dalších osob, které už v příběhu byly představeny. A tehdy vše začalo.
V poúnorovém vývoji za pomoci násilných metod, v nichž bič táborů nucených prací doplňoval cukr korupce, komunisté dokázali během dvou generací změnit tvář a morální charakter naší vesnice. Původní přirozené autority, jimiž byli kněz, učitel, střední rolník-"hospodář", starosta, volení předsedové politických stran a spolků a náčelníci tělovýchovných organizací, byly nahrazeny výborem ZO KSČ a vedením JZD. Jejich absolutní moc nad vesnicí byla odvozena od nomenklaturní politiky vedoucí síly KSČ prostřednictvím nadřízených zemědělských správ, referátů OV KSČ a národních výborů řízených ministerstvem vnitra. Rozhodovali o všem. I o tom komu zabaví majetek a koho vystěhují, komu dovolí pracovat v továrně... Rozhodovali i o životních šancích vesnických dětí. A také o tom, nad čím se přivře oko, kdo může beztrestně krást z družstevního či státního pro svůj záhumenek nebo při stavbě domu, a kdo bude objektem revoluční bdělosti. Podle zásady "kdo není s námi, kdo nám komplikuje život a nedrží hubu a krok, je proti nám". Pétépák Effenberger "hubu a krok" nedržel. Protestoval proti pochybnému návozu materiálu na parcelu JUDr. Hoplíčkové. Bránil se její snaze učinit spolu s Ing. Tuškem z příjezdové cesty ke svému domu neveřejnou komunikaci a podobně. Takto se dostal do pověstného mlýna komise veřejného pořádku, pokusu o postavení dcery proti otci a politickou kriminalizaci své osoby, zmlácení ve svém bytě a dalších obvinění z poškozování pověsti JUDr. Hoplíčkové, odposlouchávání jejího telefonu atd. Skutečnost, že v Řícmanickém případě předlistopadová skupina osob z báze KSČ a jejích spolupracovníků hraje úspěšně stejnou roli i v polistopadové době potvrzuje trvající kontinuitu jejich moci v ovládání naší vesnice a soudní soustavy. S jistou nadsázkou lze říct, že předlistopadový "fakovací panák pro výstrahu ostatním" pétépák Effenberger jím zůstal i po listopadu s tím rozdílem, že ho již lze i beztrestné mlátit v jeho vlastním domě. A pěstí dát na pamětnou i jeho manželce. BUDOU NÁS MOCI ZÍTRA V NAŠICH BYTECH A DOMECH BEZTRESTNĚ STŘÍLET A DÁVAT NA PAMĚTNOU NAŠIM ŽENÁM A DCERÁM JEJICH ZNÁSILŇOVÁNÍM A PRZNĚNÍM TŘEBA JAKO V BOSNĚ? Vyviněni záhadně neprofesionálními výkony policistů a úradky státních zástupců a soudců?
Vývoj ukázal, že pan Effenberger byl ve své občanské obraně společenských a osobních zájmů sice neúspěšný, ale prozíravý. A to i v takovém detajlu jakým je otázka příjezdové cesty k jeho domu. V červenci 1992 byl JUDr. Hoplíčkovou vyzván k uzavření dohody o odpovídající úhradě za užívání příjezdu ke svému domu a obviněn z pokusu o bezdůvodné sebeobohacení jejím užíváním. Ve věci, kterou se snažila prosadit již dopisem č.j. 618399/87 presidentovi Husákovi s "přímluvným" dopisem řícmanické ZO KSČ ze dne 9. listopadu 1987, a prosbou o zrušení pokuty uložené Ing. Hoplíčkovi za porušení stavebního zákona. Pro pochopení toho, "jak to na vesnici chodí", a kdo zde má skutečnou moc, v tomto z hlediska surrealistické metody "vysvětlujícím detajlu", je třeba přetisknout následující dokument.
"Policie ČR Okresní ředitelství - DI 611 33 Brno - venkov
V Brně dne 3. srpna 1992
adresát: Stavební úřad
BÍLOVICE NAD SVITAVOU
Věc: ŽÁDOST O SDĚLENÍ
Ve věci zřízení příjezdové komunikace k rodinným domkům v Řícmanicích /Effenbergerovi, Tuškovi, Hoplíčkovi.../ požadoval Dopravní inspektorát Brno - venkov předložení projektové dokumentace jejího napojení na státní silnici č. II./383. Vzhledem k tomu, že v současné době je již údajně napojení provedeno, žádám vás o sdělení na základě jaké dokumentace a proč tato nebyla předložena k odsouhlasení tak, jak bylo požadováno.
Vedoucí
kpt. Ing. Vladimír OTEVŘEL"
Závěr byl prozaický i v tomto případě. Na rozdíl od těch, co nejsou jako my, pária komunistické společnosti Effenberger, člen KAN, pétépák a "via justitia" fackovací panák kraje lesů, vod a strání, opět přísně dodržel zákon. Vzal krompáč do ruky, popral se s desítkami kubíků zeminy a vykopal ve svahu příjezd k domu pro sebe a svého souseda. O nedělích při práci poslouchával Hovory z Lán. Jejich "humanistická" slova mu pomohla vyjasnit si svou existenci. Pochopit, že pro něj pověstné "existenzerh"olung" Karla Jasperse v jeho případě i po listopadu "via facti" znamená setrvání v páriovské roli. Své revolty se však nevzdal.
DRUHÉ OHLÉDNUTÍ:
IMAGE PRO POLISTOPADOVOU DOBU
A ŽALOBA NA OCHRANU OSOBNOSTI
Bílovicko není bohužel jediným krajem, jímž jsem na přání jeho obyvatel chodil jen nocí "tak, aby mě nikdo neviděl". Chtěl-li jsem znát jejich názory. Nevyčítám jim nestatečnost, protože vím, že snad všude žijí vyděděnci z rodu Effenbergerů a ti druzí, kdo z nich je bit a kdo to má stále v rukou. Jsem si vědom i toho, že nemám právo soudit jejich strach hluboce zakořeněný v předlistopadové i polistopadové zkušenosti s dobře zorganizovanou a zakonspirovanou komunistickou mocí. Pro ni volby neznamenaly a neznamenají žádnou hrozbu, nýbrž jen praktický organizační a personální problém. Snadno řešitelný jako v případě příslušníka LM Ing. Tušky z řícmanického příběhu, po listopadu 1989 úspěšně působícího v "šabatovském" KC OF v Brně. Naštěstí je možné alespoň vše popsat.
V případě rodiny Effenbergerových hrála významnou roli paní JUDr. Jitka Hoplíčková-Matějíčková. Byla hlavní autorkou předlistopadových stížností na komise veřejného pořádku, jejichž přestupkové spisy v polistopadových soudních sporech vydává za listinné důkazy a závazná rozhodnutí v souladu s existujícím pojetím kontinuity komunistického práva. Dokázala na čas postavit dceru manželů Effenbergerových proti nim. Vystupovala jako svědkyně proti panu Effenbergerovi v pokusu Ing. Tušky o jeho předlistopadovou politickou kriminalizaci. V kauze 7C 325/90 podané soudu 28. listopadu 1990 na ochranu osobnosti dosud neunesla břemeno soudního důkazu v obžalobě pana Effenbergera a pana Kocara /vydavatel časopisu "Zvláštní vydání"/ z poškozování její občanské a odborné pověsti s žádostí o omluvu a vyplacení odškodného ve výši třičtvrtě milionu korun. V červnu 1990 byla účastna se svým bývalým manželem a psem služebního plemene již popsaného zbizí manželů Effenbergerových v jejich domě. O dva roky později oznamuje JUDr. Hoplíčková Zvláštní kontrolní komisi FS ČSFR, že je "sledována a je jí odposloucháván telefon pomocí nefunkčního elektroměru", které posloužilo jako příloha k obviňování manželů Effenbergerových u zaměstnavatele paní Effenbergerové jíž je Městská telekomunikační správa Brno. V úředních aktech se lze dočíst obvinění z toho, že pan Effenberger kradl slepice a podobně... Prokousávat se těmito šanony je, brněnským hantecem řečeno, "na raplhaus". Kdyby to všechno nemělo logickou provázanost s aktivitami podavatelky a stěžovatelky. Kdyby to všechno nesouviselo s vysokoškolsky vzdělanou ženou JUDr. Hoplíčkovou, která si po kariéře právní čekatelky krajského soudu v Ostravě a v Brně, předsedkyně senátu brněnského městského soudu, právničky Jihomoravských dřevařských závodů, televize, JZD Ořechov, Tesly, První brněnské strojírny a ČKD postavila po listopadu 1989 nové mety, v jejichž zájmu se zaštítíla Stranou zelených a neoprávněně se vydávala za členku KAN.
HORKÁ FAVORITKA JUDr. PETRA PITHARTA A SOUPEŘKA PETRA MILERA?
Citované oznámení JUDr. Hoplíčkové adresované Zvláštní kontrolní komisi Federálního shromáždění ČSFR ze dne 5. března 1992 obsahuje hned v úvodu velmi zajímavou pasáž: "V souvislosti s mými soukromými aktivitami v oblasti pracovního prostředí, byla jsem před jmenováním nové vlády ČR předvolána předsedou vlády Petrem Pithartem k neveřejnému konkurzu na křeslo ministra práce a soc. věcí ČR. Konkurz jsem vyhrála a křeslo, které mně předseda vlády nabídl jsem přijala. K mému oficielnímu jmenování nedošlo a důvody mně nebyly sděleny." Po protieffenbergerovské části následuje informace o návrhu Strany zelených, za které spolu s RNDr. Slezáčkem podavatelka kandidovala v parlamentních volbách 1992, doporučující JUDr. Hoplíčkovou do funkce soudkyně Ústavního soudu a objev odposlechu: "...byl odposloucháván telefonní kabel nad mým domem, na což mě upozornil soused pan Ing. Ctibor Kučera..." V témže podání je odposlech umístěn na vadném elektroměru, později je v podezření telefonní sloup a krabice s poznámkou, že sousedka paní Effenbergerová je pracovnicí spojů...Do hry je v citovaném oznámení vtažen také Stanislav Devátý dílčí činností ve prospěch JUDr. Hoplíčkové a Ing. Ivan Dřímal označený za "předsedu nejaktivnější strany za samostatnost Moravy" a obviněný ze zpochybnění její kandidatury na funkci ústavní soudkyně. Avšak o KAN zde již není ani slovo. Proč? Jaký byl skutečný záměr dopisu? Jen "odposlech"? SOUDNÍ SPIS 7C 325/90
OS BRNO-VENKOV
Častá oznámení na komisi veřejného pořádku a pokus o předlistopadovou politickou kriminalizaci vedla pana Effenbergera k nutnosti pečlivě dokumentovat svůj život a dění ve svém okolí. Díky této vnucené činnosti se v polistopadové době mohl postavit kariérním snahám některých osobností z řícmanického případu. Opět neúspěšně. Autor politického udání z hanobení rasy a přesvědčení Ing. Tuška si dokázal opatřit v rámci OF dostatek doporučujících podpisů a hlasů s jejichž pomocí uhájil svoji pozici v "šabatovském" KC OF. Pokus o upozornění prostřednictvím tisku skončil u soudu žalobou na ochranu osobnosti, obviněním ze záměrného maření profesních šancí JUDr. Hoplíčkové a poškozování její pověsti, zbitím ve vlastním domě atd. Fakta naznačují, že na rozdíl od manželů Effenbergerových si druhá strana této zdánlivě sousedské války postavila prestižní mety ministryně, poslankyně, ústavní soudkyně, ředitele závodu a podobně. Byly podpořeny rozsáhlým zázemím v politických kuloárech a tisku osobami evidovanými v registrech tajných spolupracovníků StB. Ani vlastní tiskové aktivity nejsou prosty paradoxů. Na stránkách Svobodného slova se JUDr. Hoplíčková stala dokonce i bojovnicí za práva třetího odboje. Hodnotu její pomoci politickým vězňům velmi vážně snižuje citovaný soudní spis, ve kterém je usvědčena z šíření nepravd o sobě v době aspirace na funkci ústavní soudkyně, kdy se vydávala i za členku KAN. Tuto nehoráznost vyvrátil svědeckou výpovědí pan Daniel Šíma a následující písemný důkaz. "ÚSTŘEDNÍ RADA KAN
ŠTEFÁNIKOVA 17, PRAHA 5
V Praze dne 17. prosince 1992
POTVRZENÍ
Tímto potvrzujeme, že JUDr. HOPLÍČKOVÁ nebyla a v současné době není evidována v Klubu angažovaných nestraníků.
Marie Weinfurterová
vedoucí sekretariátu KAN"
Sledovaná kauza není bohužel jediným příkladem pokusu o zneužití vysoké morální prestiže KAN a jeho kompromitaci. Lidové přísloví o krátkých nohách lži bohužel nenaznačuje ani stínem škody, které tyto krátké nohy dokáží v krátkém čase napáchat... CHVÁLA "STARÉ ŠKOLY"
Když jsem před dvěma měsíci sdělil vedení KAN, že odjíždím do Řícmanic, kde hodlám navštívit taky manžele Effenbergerovi, neubránil se Milan Dratnal sarkastické poznámce: "Já si tvůj rozhovor s Effenbergerem nedovedu představit a rád bych byl při tom. Vy jste totiž oba hrozně ukecaní." Měl pravdu, ale pracovní kázeň držela naši ukecanost celých deset hodin na uzdě. Pan Effenberger se v průběhu rozhovoru občas obracel na manželku se slovy "on je ještě horší než ten bisák co tady byl" pronášenými na moji adresu, ale nenechal se mojí vlezlostí odradit. Nezalezl do ulity a na všechny otázky mně s manželkou upřímně a otevřeně odpovídal. Někdy asi je z hlediska břemene soudního důkazu nezbytné hrabat se v lidské bolesti a intimitě. Takto se sám sobě obhajuji, aniž jsem si svojí obhajobou jist, když jitřím proti své vůli rány. V životě manželů Effenbergerových jí stále je rozvodová pře jejich dcery a syndrom Pavlíka Morozova v jejím dočasném postoji proti otci. Unikala mému chápání. Paní Effenbergerová na omluvy za to, že se ryji v jejich bolesti a přitom nic nechápu bezděčně reagovala slovy: "Všechno nejde pochopit možná proto, že to nejde ani sdělit. Víte, my s manželem jsme ze staré školy a rozvody neuznáváme. Žili jsme jinak. Já jsem si vzala za muže chlapce, kterému jsem v patnácti dala svou první pusu. Čekala na něj až se vrátí z vojny u pétépáků a byla mu věrná. Nemám pocit, že bych se o něco ochudila. Celý život pracuji i u téže firmy. Víte, podle nás je manželství a rodina jednou z nejvyšších životních hodnot, které nesmíme opustit ani tehdy, když si myslíme, že jsou pro nás nevýhodné. I v lásce je tomu tak. Podle mne neexistují výhodné a nevýhodné lásky. Nelze takto měřit. Ten, kdo to dělá, nemiluje."
Možná, že jsou slova paní Effenbergerové tím nejlepším závěrem Řícmanického případu a ohlédnutím za krajem lesů, vod a strání, do něhož vnášíme se svými dramaty i lásku. Pokud jí jsme schopni.
Pavel Blažek