--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Beneš Jan
Název: 1944 Normandie 1994
Zdroj: NN Ročník........: 0004/025 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

1944 NORMANDIE 1994 Pamětníků už mnoho není, a přece se poslední "Zborovské hry" V Praze odehrávaly roku 1947, jakási reprisa té druhdy slavné bitvy, kterou jsme si p oněkud přeceňovali pro význam té velké války tehdy, ale která pro nás význam m ěla, protože tehdy se poprvé, a úspěšně objevil na válčišti světa českoslovens ký voják. Naše státnost a právo na ni vycházely z naší tehdejší schopnosti naš í brannosti.

Mocní tohoto světa, za pilné pomoci domácích Kondelíků, šlapali pře s naše hlavy, a my jsme tento úděl přijali.

Během Druhé světové, onoho pokusu zvrátit civilisaci do jiných vod než jsou ty naše, se bojovalo, pokud jde o nás za obnovu republiky, která v le tech 1918 až 1938 takovouto civilisaci představovala, a Československé válečné hřbitovy ve Francii i jinde po světě svědčí právě jen o tom. Ne, tam nejsou p ohřbeni Češi a Slováci, jak nás teď kdosi obdařený pustou neznalostí, anebo sk lonem ke lži chtěl přesvědčit, to není Český a slovenský válečný hřbitov, kter ý můžete navštívit kousek od Arrasu to není Český a slovenský, ale CZECHOSLOVA K WAR MEMORIAL, který naleznete v Arromanches, a hlava českého i hlava slovens kého státu při svém společenském blyštění v Normandii roku 1994 návštěvu těcht o hřbitovů do svého programu nepojaly. Takže za víc než společenské blyštění j ejich účast věru považovat nelze. Pokud jde o Slovensko, myslím, že stát k jeh ož odkazu se dnešní Slovensko hlásí, tehdy bojoval na straně, která nemá mnoho co oslavovat.

O tom co byla, proč byla a jak proběhla Invase roku 1944, bylo v tě chto dnech napsáno mnoho, psali samozřejmě i ti, kteří se v komunistickém žold u její význam uplynulých padesát let snažili ztrpasličit, a není třeba k tomu cokoli dodávat. Toto už prostě patří k našemu světu. Patří k němu,ba ano,i mom entální president Spojených států, který se, co nejvyšší úředník své země osla v účastnil, obrazně řečeno seděl na židli, na které před deseti lety seděl jeh o předchůdce Reagan, ale který musil z úst představitele amerických veteránů v yslechnout veřejně slova o tom, že tehdy v Normandii se vedl boj shodný s tím, který se vedl v Korei, ve Vietnamu, u Berlínské zdi.

Asi trpká pilulka pro státníka, který se i pouhé možnosti vzít osob ní účast v onom boji ve Vietnamu, vyhnul útěkem,ke

kterému patřilo, a jak jsme se v Praze osobně mohli přesvědčit dosud patří, i přítelíčkování s nepřáteli svobody člověka.

Projev tohoto veterána bojů v Normandii, pár metrů od Clintona, bud iž tudíž také brán jako lekce o tom jak vypadá svoboda slova i svoboda člověka Made in USA v praxi. Normandii jsem za posledních dvacet let navštívil nejmén ě šestkrát. Poprvé s jakýmsi francouzským bolševičkem, který pilně protestoval proti civilisaci,která ho živila i šatila, díky těm, kteří tam padli. Byl to mladý a hodný chlapec, osvědčený zpěvák protest-songů v paří žské Olympii. Hoch bez vědomí o tom, že dosud mluví francouzsky díky těm, kteř í tam tehdy padli. Nebýt jich jistě by v roce 1968 už hovořil německy, případn ě rusky. Ta návštěva na něj působila, a složil o ní tudíž písničku na ty mrtvé Amíky, která ho v místním levičáckém prostředí stála možnost nadále na prknec h Olympie vystupovat. Proti civilisaci se smělo protestovat, za ni nikoli. Tehdy jsem si však poblíž Point Hoc našel jeden hrob. Hrob americké ho rangera jménem Frank Holejko z Wyomingu, který tam roku 1944 padl a pochová n byl ve věku 19 let. Mladší než ten zpěvák tehdy. A k Frankovi Holejkovi jsem jezdil během těch dalších cest, kterými jsem se cítil povinován. Tak jako jse m jezdil na Československé válečné hřbitovy.

( Vydavatelům Politiky a sestavovatelům seznamů Židů a položidů u n ás, bych ostatně doporučoval,aby sestavil také seznam jmen těchto českolovensk ých Židů tamtéž,opravdu markantní důkaz jak se ti "Židáci" roztahují.) Pokud jde o Franka Holejka, mohl jsem si být jist, že čísi ruce, vž dy na americký Memorial Day (11.listopadu), i na Den nezávislosti,stejně jako na výročí Invase, ozdobí jeho hrob americkou vlajkou. Na těch československých hřbitovech jsem se musi

snažit sám.

Dne 5.června 1944 padl vojín František Juříček, bylo mu 22, napříkl ad. Heinzi Popperovi bylo 29, Isáku Lorberovi 3O, Alexandru Rosenfeldovi 21, L adislavu Lackovičovi 24, Vilému Berglerovi 25, Jakubu Marvan-Mermelsteinovi 3O ,..

Byl by to dlouhý seznam, snad stačí ukázka, ani v nejmenším nezname nající, že méně myslíme na všechny ty, kdož sloužili dobrovolně a položili své životy za věc naší civilisace a nás jako její části.

Pokud jde o Franka Holejka z Wyomingu, neznal jsem ho a nevím kde s tál jeho dům, mohu si však být jist, že také letos byla u jeho hrobu americká vlajka. Jsem si rovněž jist, ačkoli kanléř německý do Normandie nejel, že neoz dobeny nezůstaly ani hroby německé na Německých válečných hřbitovech. Nejsem si, třikrát žel, jist žádnou vlajkou na hrobu kteréhokoli Če choslováka jen o ždibínek dál.Dokonce nám TV žádného z našich státníků neukáza la ani někde u toho Czechoslovak War Memorial v Arromanches. Zřejmě jim to, in u, nestálo za to.

Naši státníci zřejmě mají jiné starosti. Nebo jim cosi chybí. Práv ě tak jako šimpanzi ve smokingu cosi chybí. Právě jen ten krůček k tomu, aby m ohl být považován za gentlemana a nikoli jen za šimpanze ve smokingu. Doufám,o statně, za ty mrtvé, že ačkoli jsem právě jen vyslovil svůj názor, podařilo se mi zároveň naplnit skutkovou podstatu paragrafu vážnost a důstojnost státníků střežící,a bude mi za to pykat.Ti mrtví už totiž mluvit nemohou. Pokud snad některý z našich státníků alespoň jeden hrob jednoho čs. vojáka navštívil, omlouvám se předem, a hana budiž na našich médiích. Tolik, a ani slovo navíc, jsem si přál říci k letošním oslavám v No rmandii. Byla to připomínka toho, že o tvář přítomnosti našeho světa se jednou bojovalo, zatím co dnes tak řečeno "rozdávají karty" o jeho budoucnost. V Nor mandii se bojovalo i za nás, ale mír, který jsme s touhle válkou vyhráli nebyl pro nás časem formulujím nám občanský charakter do podoby zásad života beze s trachu, svobody a šťastného bytí. Hlavně asi proto, že pokud jde brannost, ne chali jsme ji jiným.

Jan Beneš ( Autor jen ještě děkuje korektorům za zachování svého předbolševického jazyka .)