--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Halík Tomáš
Název: Komu slouží masmedia
Zdroj: NN Ročník........: 0004/025 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Komu slouží masmédia? To je jasné každému, kdo si pozorně pohlédne jejich obsah a zamyslí se na d ním. Přitom mu jasně vyniknou tyto sledované cíle:

- snaha o co nejrozsáhlejší zkomercializování sdělovacích prostředků v čele s televizí,

- odbourání jakýchkoli morálních zábran v reklamě a propagaci: kdo si zakoupí čas k reklamě v rozhlase, v televizi, v tisku, ten ho smí užívat bez jakýchkol i mravních omezení;

- úpadek kulturní úrovně zábavy, které masmédia poskytují obecenstvu: tento úp adek by se mohl zdát být jenom nutným zlem, provázejícím demokratizaci či zlid ovění obsahů a hodnot, přenášených masmédii. Ve skutečnosti je záměrný a cílev ědomý. Nesleduje se zde totiž zlidovění, nýbrž zmasovění kultury, vytvoření ku ltury pro masy.

Co lze říci o masovém vkusu kromě toho, že je masový? Je tento vkus převed en na úroveň nejnižšího jmenovatele? Předpoklad nejnižšího jmenovatele vychází z toho, že kultura, má-li být přijímána co největším počtem lidí, jak to vyža duje zkomercializovaný zábavní průmysl, musí být srozumitelná i esteticky nejm éně náročným divákům. Proto se řídí vkusem těch nejzaostalejších. Přitom vyvstává závažná otázka: Je úpadek vkusu záměrný nebo je to jenom n eblahý vedlejší účinek vytváření masové kultury? Velký národohospodář Václav K laus, jehož hlavní teorie ekonomického růstu byla kdysi vymyšlena Rostowem, al e dnes už je ve světě dávno překonaná, má na to svůj názor. Vyjádřil jej v tel evizi dne 25. května l994 v besedě o občanské společnosti. Uváděl, že pro výro bce není podstatné, zda produkuje klozetpapír nebo umění či vzdělanost, a obrá til se přitom vyzývavě vůči panu Jařabovi, kterýžto rottarián zde zastupoval r ektorát olomoucké univerzity. Ten mu ovšem pohotově přizvukoval. Pokud debatu sledoval u televizní obrazovky také pan Tošovský, jistě by mu byl jakožto nejv yšší představitel ROTTARY-CLUBu v naší zemi zatleskal. Pro ně je totiž lhostej né, zda se vyrábějí konzervované okurky anebo umělečtí kritici či atomoví fyzi ci. Důležitý je pro výsledný zisk. Na druhé straně však nejvyšší představitelé finanční lobby ve světě tvrdí, že naopak cílevědomé snížení estetické a mravn í normy v masách je důležitý předpoklad v dlouhodobé strategii vytváření rozsá hlého světového trhu pro odbyt pokleslé a produkčně nenáročné kultury, resp. k ulturních odpadků industriální společnosti.

Tedy, zatímco samotní výrobci nemají zájem na zhoršování vkusu, ani na to m, aby dávali přednost upadlému vkusu před vytříbeným, neboť se pouze snaží us pokojit předpokládaný nejrozšířenější vkus, který pomocí reklamy prosazují jak o reálný průměr občanské společnosti, finanční magnáti v honbě za ziskem jsou dál: záměrně sledují dosažení co nejnižší úrovně masového vkusu. Vždyť jeho us pokojení je nejméně náročné a nákladné. Vzhledem k tomu, že ve společnosti, kd e se kladou peníze na oltář jako božstvo, kterému se dělají ústupky, jež přesa hují všechny meze slušné morálky, jakož i vkusu, takže se dopředu dere neomeze ná vláda peněz, je jasné, že i naivnější názor pana Klause postupně ustoupí ná zoru dravějšího kapitalismu.

V současné masové kultuře se tedy svádí rozsáhlý boj. Střetají se zde různ é proudy. Z těch výraznějších vynikají:

- naivní snahy pozitivistů typu Václava Klause, podle něhož se masový výrobek nemusí nutně zaměřovat na nejhorší vkus, ale má vycházet z průměru; - naivní snahy pozitivistů typu Pavla Tygrida. Jeho kulturní politika se už za číná rýsovat: stát podporuje pouze takovou kulturu, která si sama pomoci nemůž e, neboť její tvůrci už zemřeli (světské kulturní památky), zatímco kultura tv ořená živými lidmi (vč. církevních kulturních památek) má své ochránce a ti ať se postarají. To je prostě jen druhá krajnost v kulturní politice, než jakou zaujímal dřívější ministr kultury Uhde (Pro Uhdeho měla smysl naopak jen živá, právě nyní tvořená kultura, zatímco památky považoval za mrtvou kulturu, odso uzenou k zániku). Přesto i Pavel Tygrid připouští výjimečnou státní podporu ži vého umění, totiž umění připomínající utrpení židovského národa (Viz: filmy So fiina volba, Holocaust, Schindlerův seznam, Hoši z Brazílie, atd.). Málo si př itom uvědomuje, jaký hrozný bumerangový efekt může takový široce založený sion istický brainwashing způsobit. Anebo to dělají staré komunistické struktury ve sdělovacích prostředcích? Odpovědnost za to nesou ti, kdo je tam v rámci revo lučního sametu nechali a nechávají.

- Ještě naivnější jsou snahy snílků typu pana Václava Havla, který se snaží po zvednout kulturní úroveň národa svými absurdními hříčkami, ze kterých ty nejle pší nejsou ani původní. (Např. hra Zahradní slavnosti, kterou si pan Havel zař adil do souborného vydání svých her, je dílem Ivana Vyskočila).

- Neméně naivní snahy katolických peciválů z biskupské konference, kterých je tam velká většina. Zavírají oči před touto pokračující kulturní devastací náro da. Snaží se jí čelit pouze svou modlitbou. Ta je potřebná, ale nenahrazuje či nnost.

- Realističtější snahy vyvíjejí lidé z okruhu pana Tošovského. Jsou přesvědčen i, že nakonec i ty kulturní památky, které nemají žádného živého ochránce, než li státní památkáře, přijdou na buben. Jestliže si pan Rothschield vzpomene, ž e chce mít zámek Hluboká přestěhovaný do USA, bude ho tam mít, navzdory národn ímu povstání v českých zemích. Jen aby chtěl , povzdechl si teď nejspíš pan T ošovský.

Této soustavné kulturní dekadenci v rádobydemokratické společnosti, o jaké sní Velký dramatik na Hradě, značně pomáhá zednářské umění. Takové umění, zap řáhnuté do služeb svobodných zednářů, stahuje národní kulturu do obdobného mar asmu, do jakého ji zatahovali komunisté se svým diktátem socialistického reali smu. Takové umění, vzniklé v podstatě na objednávku svobodných zednářů z Holly woodu nebo z Barandova, máme-li na mysli naše malé české poměry, má lví podíl na lavinovitém šíření hnutí New Age.

V roce 1975 natočil režisér Miloš Forman film Přelet nad kukaččím hnízdem. Děj tohoto filmu se odehrává v blázinci, kde ryzí lidství, které se projeví o tevřeně, podléhá v boji o život. Naopak lidství Indiána, uplatňující se dlouho dobu jenom latentně, skrytě, neokázale, projeví se nakonec naplno a volně. Ja k? Násilným útěkem z blázince do odlehlé panenské přírody. Zkrátka ve stylu ro usseauovského divocha, v duchu idejí zednářství a osvícenství. Obecenstvo si z toho má odnést takový závěr, k jakému ho navádí hnutí Nová doba. A to zní: Čl ověk dosáhne osobní transformace a vyššího stupně vědomí až po delším vytrvalé m neokázalém psychotréninku a meditacích. Přitom je lhostejno o jakou formu vy šších hodnot se přitom jedná: může chvíli meditovat s papežem, chvíli s velmis trem francouzského Velkého orientu Ragachem, chvíli s dalajlámou, a chvíli zas e třeba se svobodomyslným básníkem Rushdiem, autorem Satanských veršů. Formanův film Vlasy, natočený v roce 1979 v produkci Lestera Persky-ho ješt ě otevřeněji hájí ideje hnutí Nová doba. Hned v první písni se zpívá o tom, že začíná věk vodnáře, a další děj tohoto filmu navenek protiválečného to potvrz uje.

Poté, co Miloš Forman předvedl své nesporné nadání, dostal od zednářů příle žitost natočit filmový pomník slavnému skladateli Wolfgangovi Amadeovi Mozarto vi, o jehož zednářství bylo napsáno nepřeberné množství knih. Velkoproducent S alamon... požadoval natočení tohoto filmu podle divadelní hry Salieri, napsané od jemu národnostně blízkého dramatika Petra Schäffera. A Miloš Forman se své ho úkolu zhostil na výbornou. Aspoň pokud jde o technickou stránku díla. Nazva l je Amadeus. Amadeus, neboli bohem nadaný dává Salierimu najevo, že jeho sk ladby jsou ubohé. Ten vyhlašuje svému soupeři válku a současně se vzbouří prot i samotnému bohu, zato, že zůstává hluchý k jeho vytrvalým prosbám a modlitbám o tvůrčí inspiraci, a zato že naopak zdarma obdarovává hudebním nadáním prost opášníka Mozarta, který si to vůbec nezaslouží. Salieri proklíná boha. A pak s e už před dívákem objevuje na plátně kříž vržený do ohně. Hořící kříž je dávný m symbolem svobodných zednářů. F. Murray Abraham v roli Salieriho se zde stává filmovou hvězdou. Ve svém interview, přineseném před nějakou dobou časopisem KINO, říká, že tuto svou roli přijal v touze vyjádřit svou vlastní osobní nená vist vůči bohu, církvi a jejímu papeži.

Spojí-li se pronikání zednářských obsahů a významů ve společenských sdělo vacích prostředcích s esteticky líbivou zábavou, pak se stává takový film či t elevize apod. okouzlující pro rozsáhlé vrstvy společnosti. Líbivou a nanejvýš svůdnou cestou lidskosti pak orientují celé národy k "diktatuře humanity" jako maskované vládě zvrhlé nadlidské inteligence. Bez boha je to samozřejmě cesta jedině a pouze k nietzscheovské plavovlasé bestii. Není pochyb o tom, že se t o bude dít k překvapení všech těch velkých dramatiků, básníků a filozofů, kteř í v naší vládě sní o humanitě, ovšem podobně jako jejich komunističtí předchůd ci, totiž bez ohledu na boha. Potom se každý takový intelektuálský humanismus dříve nebo později obrací proti člověku.

Mezi předními českými umělci, kteří v tomto směru takto okouzlují rozsáhlé obecenstvo a získávají si jeho srdce patří bezesporu nadaný filmový režisér M iloš Forman. U filmů natáčených ve skromnějších českých poměrech využíval Form an nejrůznějších levných triků, (např. i používání neherců) k tomu, by vzbuzov al v obecenstvu dojem, že jde o amatérské dílo; sotvaže zaujal obecenstvo přes vědčivostí neherců a humorem, začal je promyšleně ovlivňovat v jiné rovině. Ja kmile se mu podařilo získat podporu bohatých amerických filmových producentů, spojil své nadání s nákladnou filmovou technikou; tato plodná syntéza se ukáza la být velmi nosná k cílevědomému šíření obsahů a významů zednářského původu. Přitom nejde zdaleka jen o velkofilm "Amadeus" (z r.1985), kde je souvislost s e svobodným zednářstvím historicky zřejmá. Humanitářství a pacifismus jsou pat rné i v ostatních filmech (např. Přelet nad kukaččím hnízdem, 1975; Vlasy, 197 9). Temným tónem, prostupujícím např. film "Vlasy", který snadno uchvátí mladé obecenstvo, nejen pro očividnou sympatii s nekonformitou mladého člověka, ale také pro hudebně přiléhavý doprovod, je filozofie "New Age", která je zde obe censtvu jakoby mimochodem vštěpována.

T.Halík