--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pilous Jiří F.
Název: Zbavit se bolševického smýšlení
Zdroj: NN Ročník........: 0004/029 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Zbavit se bolševického smýšlení je nadlidský úkol aneb Žijeme stále v reálsocialismu?
O tom, že víc než devadesát procent příslušníků naší společnosti a téměř všich ni "polistopadoví" čeští politici dosud zůstávají na platformě zvyklostí, jedn ání a uvažování, jež platily v systému, který byl zaveden do nedávna ještě vlá dnoucí komunistickou stranou, se přesvědčujeme denně. Ba víc: Lze říci, že kon tinuita zmíněných norem zůstala plně zachována i po onom památném 17. listopad u 1989 a prakticky přetrvává až do současnosti. Setkáváme se s ní všude. Nejen v normálním životě či v nově konstituovaných mocenských strukturách, ale i na stránkách převážné části denního tisku a časopisů, na obrazovkách televize, v reproduktorech rádiopřijimačů.
(Mnohokrát jsme o tom psali též v Necenzurovaných novinách. Naposled např. v s ouvislosti s generálem Pinochetem. Přesněji s tím, jak veřejnost, většina masm édií a vládnoucí či opoziční politické špičky hodnotily osobu tohoto bývalého chilského diktátora, který jako nejvyšší armádní činitel Chile s vojenskou del egací své země navštívil na přelomu května a června 1994 Českou republiku. Pub likovali jsme ovšem i články o ministrech a poslancích, kteří "padají" pod tíh ou oprávněné kritiky, ale zuby nehty se drží svých "židliček". A také o noviná ch, prezentujících čtenářům informace ve stylu komunistické žurnalistiky dopln ěné v "nových podmínkách" o bulvár nejhrubšího zrna...)
* * *
Zkusme se teď podívat, v čem spočívá ona podstata shora avizovaného tzv. bolše vického, resp. neokomunistického smýšlení, jež dosud přesvědčivě ovládá naše m ozky, určuje naše stanoviska a řídí naše činy. A hlavně: Proč dosud neskončila a stále převládá, když se všichni jednohlasně sami sobě i světu snažíme dokáz at, že už "jsme demokratickou společností", téměř stoprocentně transformovanou do kýženého kapitalistického systému?
MALÝ VÝLET DO MINULOSTI
Pro lepší pochopení nastíněného problému se vraťme do minulosti a zastavme se u věcí nám do nedávna důvěrně známých. Čili u platnosti zákonů a právního pořá dku státu jako takového. Protože i za komunistů platily zákony a existoval prá vní pořádek. Dokonce velmi precízní... Jejich respektování však bylo vyhrazeno jen pro určitou skupinu občanů. Přesněji řečeno pro většinu společnosti, čili ty obyčejné lidi; ti ostatní, patřící k menšině, čili mezi vyvolené - k stran ickému aparátu a mocenské vládní garnituře resp. jejich přisluhovačům - se v p odstatě zákony a právním pořádkem neřídili. Prostě nedodržovali je. A to přest o, že zákony se přijímaly na jejich příkaz a zejména v takové podobě, jež by j im vyhovovala.
Je pochopitelné, že drtivá část veřejnosti si tento jev uvědomovala. Navenek s e sice tvářila, že zákon samozřejmě platí a že je nutné ho respektovat, ale na druhé straně vyvíjela maximální úsilí ve snaze rovněž jej beztrestně obcházet . Jejich myšlení bylo v tomto směru negativní: Zaměřovalo se především na to, jak po vzoru mocných zákony obejít, hlavně však na to, jaký z onoho nedodržová ní mít pro sebe, rodinu, příbuzné prospěch.
(Čtenář jistě namítne: Přece i na Západě existuje určitá skupina lidí, která t ímto způsobem jedná. Jistě, jenomže ti jsou tam považováni za zločince, krimin ální živly. Převážná většina tamních občanů uvažuje pozitivně; je tady zákon a právní pořádek a já jako obyvatel daného státu se ho snažím dodržovat. A jest liže to dělám já, stejně tak musí postupovat také politik. I když se mu třeba nechce. Protože pokud se veřejnost dozví o porušení zákona, politik sám odstup uje. Často kvůli absurdním maličkostem. Veřejné mínění je tam totiž tak silné, že politik nečeká ani na "rozsudek", ale sám odchází z funkce... Na rozdíl od situace v České republice, kde hraje hru na "mrtvého brouka".)
* * *
Lze tedy konstatovat, že zákon za socialismu prostě neplatil pro všechny a zce la logicky se ho proto snažili všichni jakýmkoliv způsobem obcházet. Což se vz tahovalo zejména pro kastu nedotknutelných, vesměs doživotně usazených ve vlád noucí vrstvě "horních deseti tisíc" vyvolených.
(A ti ostatní? Každý z nás si jistě vzpomene na neoprávněné připisování prémií v zaměstnání, na plnění plánu místo vykazovanými 102 procenty pouhými osmdesá ti, až na zanedbatelné výjimky na výplaty za nekvalitní práci a naopak obrovsk é zizky zelinářů, řezníků, hospodských a melouchářů, na heslo "kdo nekrade, ok rádá rodinu", na podplácení v obchodech, korupci při úředních jednáních....) DEVASTACE VĚDOMÍ PŘETRVÁVÁ
Stejně tak je ovšem možné tvrdit, že tento stav přetrvává dosud. A to i přesto , že jak někdejší Federální shromáždění a Česká národní rada, tak od roku 1993 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, se snažily obcházení zákonů m inimalizovat vydáváním jiných či novelizací těch starých.
(Pochopitelně neuspěly: Nové mocenské struktury, tj. vláda a poslanci zákonodá rných sborů, totiž předpokládali, že s pádem bolševické ideologie se v lidech cosi změní a budou přistupovat k zákonům pozitivně... Zapomněli to však ve své většině aplikovat především sami u sebe. Což se zcela logicky, tak jako v upl ynulých letech komunistické diktatury, zpětně odrazilo: Existuje-li politik, k terý dává najevo, že určitý zákon nebude či z hlediska svého postavení nemusí dodržovat, občan si pomyslí: když ne on, tak já taky ne. Důsledkem je pak situ ace, jaká dnes je. A má stát při takto vzniklém právním mihilismu právo potres tat občana, když politikovi to "projde"? Nebo lépe řečeno: Chce ho vůbec potre stat, trvat na tom, aby se zákony striktně dodržovaly?)
* * *
Na druhé straně však jsme v mnoha případech svědky jevu nového, který komunist ická éra neznala: Totiž vytváření zákonů legislativně nedokonalch, často proti chůdných, které ve své podstatě protiprávní činnost, aniž by byla postižitelná , přímo umožňují. Nikoliv pouze vládnoucí garnituře, ale komukoliv. Četné přík lady z velké či malé privatizace nebo z restitucí jsou toho za poslední čtyři roky dostatečným důkazem. Stejně tak jako stovky miliard korun legálně unikléh o státního, komunistického, svazáckého a odborářského majetku, praní špinavých peněz... A když nakonec poslanci, ne snad z uvědomění si špatného rozhodnutí, ale pod vnějším tlakem, začnou cosi, většinou neochotně, napravovat, bývá už často pozdě. Jako by zde platilo heslo "Účel světí prostředky"... (Mimo ekonomickou sféru je to evidentně vidět třeba u tzv. lustračního zákona. Jeho znění totiž umožňuje, aby formou výjimek nebyl dodržován. A nejen to: I tam, kde výjimky uděleny nebyly, sedí v podstatě legálně na vedoucích místech bývalé nomenklaurní kádry, příslušníci a agenti Státní bezpečnosti, někdejší v ysocí aparátníci z KSČ. Pokud si snad náhodou někdo dovolí na ně upozornit, po dávají žaloby k soudům a vyhrávají je. Přesně podle platných zákonů...) NEOKOMUNISTICKÉ VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ
Ovšem nejenom právní nihilismus společnosti a rozhodující části její politické reprezentace způsobuje, že v lidech přetrvávají bolševické smýšlení či lhoste jnost a žijí nadále v působnosti reálsocialismu. Velmi důležité jsou také chyb ějící dostatečné tlaky veřejného mínění. Ne že by snad nebyly. Ony existují: b ohužel však pouze na úrovni, která k jejím funkcím v západních demokraciích má hodně daleko.
Proč tomu tak je? Problém spočívá v tom, že ono naše rádoby objektivní veřejné mínění je dosud téměř výlučně ovlivňováno levicovými sdělovacími prostředky č i bulvárním tiskem. A obojího je v dnešní době přehršle, protože jiné noviny č i časopisy, až na výjimky, neexistují. Navíc prakticky nediferencovaná masmédi a tlačí na "konzumenty" způsobem a prostředky, jaké ve své původní podobě a se stejnými názvy používala z příkazu stranických tajemníků a jimi řízené vlády v minulosti.
(Stačí se podívat např. na Rudé právo, Mladou frontu Dnes, Práci, Zemědělské n oviny, pražské večerníky Večerník Praha a Dobrý večer... Čtenář nechť se nenec há zmást označením "nezávislé noviny" u většiny z těchto listů a zkoumá jejich obsah, který je stále víceméně značně neokomunistický. Pouze loajalitu a posl ušnost k vládnoucí "elitě" vystřídalo bulvarizování prolémů, negativní přístup y ke společenské a ekonomické transformaci a často destrukce a lhaní. To však přetrvalo, zejména u Rudého práva, z minulosti... O Špíglu a Expresu je v této souvislosti zbytečné hovořit a další tituly jako Lidové noviny nebo Denní Tel egraf jsou pro změnu zase příliš provládní. Co tedy zbývá k objektivnímu příst upu, když televize, ať už veřejně právní, nebo NOVA, je na tom zhruba stejně?) * * *
Utvoření fungujícího veřejného mínění v postkomunistickém prostředí, kde by by l vliv neobolševismu omezen nebo přímo odstraněn, je tedy, jak vidno, proces v elmi dlouhodobý a téměř nadlidský. Souvisí přímo nejenom s více než čtyřicetil etou chybějící tradicí občanské společnosti, ale vztahuje se bezprostředně i k neexistenci právní a politické kultury v té době, občanskou morálku nevyjímaj e. A pro příklady, jak to nevypadá, ale mělo by to v budoucnu vypadat, nemusím e chodit daleko. Stačí jen, když se podíváme do míst, kam tvrdíme, že usilovně , a "hlavně s úspěchem", radostně směřujeme. Do civilizovaného a demokratickéh o světa v Severní Americe či Západní Evropě...
(Zastavme se třeba v USA. Tam po svém nástupu do úřadu president Bill Clinton navrhoval do vlády ženu, jež před jistým počtem let porušila imigrační zákon t ím, že zaměstnala dva Mexičany. Nakonec musel ustoupit, protože se proti němu postavili i vlastní poslanci. To je veřejné mínění. U nás by si toho nikdo nev šiml. A když ano, chápal by to spíš jako dobrý skutek, protože jedním z oněch dvou Mexičanů byla matka s dítětem.)
* * *
Osoba veřejně činná cosi ovlivňuje, sledují ji milióny lidí, proto je tak důle žitý požadavek bezúhonnosti. Pokud si např. někdo před lety v Severní Americe párkrát píchl nějakou drogu a usvědčí jej z toho, nemá šanci zůstat ve významn ější funkci. V Japonsku padli za sebou v měsíčních intervalech tři premiéři je n proto, že jim dokázali někdy v minulosti styky s gejšemi. Jistý ministr v Ně mecku odstoupil vzhledem k podezření, že státní zakázku doporučil firmě svého bratrance. Jiný německý ministr zase rezignoval z důvodu, že při zatýkání zemř el za podezřelých okolností dlouho hledaný čelný terorista...
(A u nás? Stačí se podívat na některé představitele nové vládní moci a bezmocn ě pokrčit rameny. Ministr obrany ANTONÍN BAUDYŠ z lidové strany má afér až nad hlavu a sedí dál na své "židli". Ministru vnitra za ODS JANU RUMLOVI policist é "vesele" páchají trestnou činnost, na ulicích se vraždí, krade a znásilňuje, a on se jen usmívá a dokazuje, že u nás je přece už bezpečněji. Přičemž konce pci bezpečnostní politiky vlády dosud nikdo ještě neviděl, pstože už dávno měl a být na světě... Ministr spravedlnosti JIŘÍ NOVÁK, rovněž za ODS, si svými ve řejnými odsouzeníhodnými výroky a kádrovou politikou u soudů a státních zastup itelstev popudil kde koho, a nic se neděje. Ministr průmyslu a obchodu VLADIMÍ R DLOUHÝ, tentokrát z ODA, je v podezření z ne zrovna čistých zásahů do privat izace některých podniků, a nikdo s ním nehne. Místo důkazů o své bezúhonnosti si naopak stěžuje. Řediteli Bezpečnostní informační služby STANISLAVU DEVÁTÉMU , pro změnu opět z ODS, se pracovníci kontrarozvědky míchají do věcí, po který ch jim nic není, jsou namočeni v kriminálních skandálech a v mnoha případech s e protiprávně rekrutují z mimo zákon postavených příslušníků Státní bezpečnost i, a jejich šéf "nehne ani brvou". Korunu všemu pak dává sám "velký" premiér z ODS VÁCLAV KLAUS: Činy svých ministrů zlehčuje, zaštiťuje je, nebo prostě mlč í, a když už se situace zdá být neúnosnou a sdělovací prostředky odkryly příli š nepravostí, prostě prohlásí, že největšími nepřáteli lidstva jsou novináři.. . Inu, jiný kraj, jiný mrav... Anebo jinak řečeno, neokomunistické smýšlení se nezapře ani v tzv. moderní české pravici, jak se ony zmíněné strany a jejich citovaní ministři rádi prezentují.)
KOALICE, NEBO DIVADLO?
Téměř kabaretem se pak často jeví chování jednotlivých subjektů vládní koalice navzájem vůči sobě a někdy i příslušná, dokonce zásadní rozhodnutí vlády. Na nich se totiž evidntně dá vypozorovat chybějící politická kultura a nedostatek působnosti veřejného mínění. A pochopitelně z toho vyplývající arogance větši ny ministrů vůči kritice, tedy tisku a onomu torzu veřejného mínění, které tad y existuje nebo se ve zdejších ztížených podmínkách formuje.
(Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí připomenout "divadelní výstupy" ko aličních "partnerů" ve vládě v souvislosti s návrhem zákona o vyšších územně s právních celcích nebo účelové výpady ODA, ODS, KDS a KDU-ČSL proti sobě. Ale t aké nerespektování pravidel hry mezi ministry navzájem a ministry a vládou jak o celkem. Či bagatelizaci, ba zesměšňování poslaneckých připomínek resp. hlaso vání v Poslanecké sněmovně o té či oné předloze, a to i přesto, že vláda je Pa rlamentu podřízena... )
A CO POSLANCI?
Obdobnou úroveň chování a jednání, ve srovnání s většinou členů tzv. "polistop adových" kabinetů, mají ve své převážné části také poslanci. Ať už patřili k b ývalému Federálnímu shromáždění resp. České národní radě, nebo dnes k Poslanec ké sněmovně Parlamentu České republiky. A v tomto případě bez ohledu na to, je stli tvořili či tvoří součást vládní koalice případně se hlásí k opozici. Důka zem toho budiž třeba výzkumy veřejného mínění, které, i když jsou diskutabilní , ostatně stejně jako ono dnešní veřejné mínění, jasně posouvají důvěru občanů k Parlamentu standardně hluboko pod hranici třiceti procent.
(Příkladů bychom opět našli přehršle. Od nechutného handrkování a osočování po slanců při jednání Poslanecké sněmovny přes schvalování často nepochopitelných či zvrácených verzí zákonů, jež ve finále mají s předlohami předkládanými vlá dou pramálo společného, až po egocentrismus, nabubřelost a neserióznost poslan ců vůči voličům... V této souvislosi je možné uvést typyckou nechuť poslanců k zákonu o senátu, který chápají jako konkurenci vůči svým mocenským zájmům, ne bo třeba zákon o clech, dávající poslancům jinde ve světě nemyslitelné výhody. .. Za zmínku stojí i nesoudržnost parlamentní koalice při hlasování o zákonech , na jejichž znění se koaliční partneři předem dohodli.)
* * *
Příznačná je však také neloajalita poslanců vůči voličům, jež v západních demo kraciích prakticky neexistuje. A rovněž v postkomunistických státech se mimo ú zemí bývalého Československa, tedy v České republice a na Slovesnku, nevyskytu je. Nejen že zde dochází k přestupu poslanců z jednoho politického subjektu do druhého, ale štěpí se i politické strany navájem. Takže místo devíti poslanec kých klubů z počátku funkčního období tohoto parlamentu jich dnes máme téměř o polovinu víc. Některé politické strany, které se do Parlamentu při posledních volbách vůbec nedostaly, tam teď jsou zastoupeny (LSNS), jistí poslanci, např . JUDr. JIŘÍ VYVADIL, změnili svou příslušnoost za dva roky už čtyřikrát. (Tady je ovšem nutné připomenout, že devastace z minulosti se projevuje nejen na politicích resp. poslancích, ale též na občanech. Protože ti by konečně měl i pochopit, že nesou zodpovědnost za výsledek svého hlasování. V totalitním sy stému totiž nebyli vedeni k tomu, že když vhodí do urny hlasovací lístek, odpo vídají za svůj výběr a berou do rukou osud státu na několik let. A jestliže v nadcházejícím čase uvidí, že politik nedodržuje zákon, že nežije způsobilým ži votem, že neplní řádně svoje povinnosti, že na svou funkci intelektuálně ani o dborně nestačí... a přesto ho v dalším volebním období volí, pak nemohou kriti zovat. Protože zřejmě takové politiky a poslance chtějí...)
NEOBOLŠEVISMUS KONTRA "MALÝ ČESKÝ ČLOVĚK"
Pomineme-li výše uvedené znaky případně rozporuplnosti postotalitního vývoje n aší společnosti, vyvstává otázka, jaké krédum má Česká republika v současné do bě v zahraničí? Cizinec neznalý mentality českého národa a nevidící pod povrch politických a ekonomických poměrů, má zkreslený pohled. Často je totiž tento stát ve světě vydáván za vzor politické stability v postkomunistických zemích, za rodící se "výspu demokracie" v daném prostoru, za příklad pravicového, res p. konzervativního smýšlení většiny obyvatelstva. V posledním případě se jako důkaz uvádějí výsledky průzkumu tzv. veřejného mínění, kde si ve volebních pre ferencích vládní "pravicová" koalice stále udržuje více než padesátiprocentní zisk hlasů a její představitelé jsou téměř v nezměněném pořadí už víc než jak dva roky na čele žebříčku popularity.
Lze říci, že uvedený pohled je pouze jedna, vnější stránka věci. Skutečnost, p roč tomu tak je, však nezasvěcený pozorovatel dokáže už těžko pochopit. Její v nitřní příčiny totiž mají kořeny poněkud jinde. Nevycházejí ve své většině z u vědomění občanů, z negování předešlého socialisického smýšlení, ale naopak z v žitých norem předešlého totalitního systému, či ještě lépe z tradice "malého č eského člověka"...
(Čili jinak řečeno z přetrvávání na začátku už zmíněného bolševického smyšlení v jednání a chování veřejnosti, které velely poslouchat "vrchnost" a nereptat . Protože "páni" nahoře přece dobře vědí, proč to či ono dělat, resp. jak to d ělat. A člověku "dole" nepřísluší se do toho míchat: mohl by z toho mít, tak j ako v minulosti, problémy...)
* * *
Nesmíme ovšem komunistům dávat za vinu víc, než si zaslouží. Oni sice bolševic ké smýšlení vynalezli, ale těžko by jej mohli dovést do tak dokonalé podoby, a by přežilo do dneška, nebýt historických tradic malého českého člověka. Tradic , které vznikly ve druhé polovině devatenáctého století, tedy v době, kdy se f ormovala filozofie moderního českého národa.
(Zárodky toho bychom vlastně našli už v prohrané bitvě na Bílé hoře a v důsled cích oné události pak v celé třistaleté habsburské nadvládě. Ty spočívaly v od evzdanosti, jež posléze u části národa přerostla v politickou kolaboraci s Víd ní. Ostatně, i v letech 1914 - 1918 drtivá většina společnosti spolpracovala a pouze její mizivá část bojovala. Stejně jako v letech německé okupace 1939 - 1945 či po komunistickém puči v roce 1948, o dvacetiletém "posrpnovém" období ani nemluvě. Ve všech těchto případech veřejnost z větší míry spolupracovala r esp. přímo kolaborovala s vládní mocí, nebouřila se proti ní, chovala se pasív ně, často ji také přímo podporovala. Možná i proto se ministři a Parlament cho vají, jak se chovají. Třeba o tomto jevu vědí a jsou přesvědčeni, že přetrvá n ejméně dalších čtyřicet let...)
SHRNUTÍ: SPECIFICKY "ČESKÁ" CESTA?
Vycházíme-li tedy z obecné situace, tak, jak byla v tomto článku nastíněna, do jdeme nepochybně ke smutnému závěru, že staus quo není zrovna dost radostné. B olševické či v mnoha případech neobolševické smýšlení nejen že časem nezmizelo , ale ve většině naší společnosti přetrvává. Zákony se vesměs nedodržují a ty nové se v Parlamentu schvalují spíš proto, aby vyhovovaly jen určité skupině " vyvolených". Mnozí z ministrů se nadále chovají, jako by byli neomezenými vlád ci nepodléhající žádné kontrole, a poslanci svým egoistickým chováním, v mnoha případech podtrženým přímo skandálním hlasováním, jen dokreslují morální úpad ek Poslanecké sněmovny, jejíž kredit se v současné době rovná téměř "bodu mraz u". Sdělovací prostředky zůstávají nadále vesměs levicovými, nanejvýš se odliš ují větším či menším nádechem bulvárnosti. A veřejné mínění? Chová se, na rozd íl od prvních "polistopadových" měsíců, stále lhostejněji, ovšem paradoxně (sn ad vlivem teorie "malého českého člověka") podporuje, tak jako vždy v minulost i spontánně a "uvědoměle", vládnoucí garnituru. Občanská kritika neexistuje a pokud ano, nastěhovala se opět do hospod... Ostatně, proč se bouřit, když daný stav hodně lidem vyhovuje?
* * *
(Čtenář ovšem nechť se neleká: Nehrozí nám totiž ani destrukce, ani všeobecný chaos a rozpad. Přinejmenším v této době ještě ne. To jenom politici vymysleli za pasivní podpory českomoravské společnosti "specifickou" cestu k dosažení k ýžených met demokracie. Pochopitelně "specificky české demokracie". A jaká že je? Především do sebe absorbuje konglomerát zkušeností z oněch více než čtyřic eti let totalitního komunistického systému včetně zohlednění jistých rysů "mal ého českého člověka". Hlavně však: někteří mohou znovu všechno a nikdo opět ne zodpovídá za nic... Tak jako v minulosti. Jedna garnitura nahradila druhou, mí sto socialismu máme kapitalismus. Je o však opravdu kapitalismus? Neříkáme mu tak pouze?)
Jiří F. Pilous
Podpisky pod foto:
1) Antonín Baudyš
Ministr obrany Antonín Baudyš (KDU-ČSL) suverénně vede v "lize ministerských s kandálů". Počínaje jeho soukromou "bosenskou aktivitou přes příslušníky StB-VK R dosud činné v armádě či údajně pozitivně lustrované generály a zatím konče p odivným střlením v ministrově letadle. A pan Baudyš? Jen se usmívá, protože je ho se to přece netýká...
2) Jiří Novák
Ministr spravedlnosti Jiří Novák (ODS) jedním dechem obhajuje politicky skorum pované "kádry" v soudnictví a státních zastupitelstvích. Nedá jim ublížit, ba naopak jejich oběti, podle očitých svědků, nazývá gaunery... V "lize ministers kých skandálů" zaujímá přední místo...
3) Jan Ruml
Ministerstvo vnitra je, co se týče skandálů a afér, přímo vzorovým "semeništěm ", které nemá v Evropě (a možná ani ve světě) obdoby. A jeho šéf Jan Ruml (ODS )? V rámci specificky "české" cesty k demokracii sedí dál na své "židličce" a tváří se, jako by do "ligy ministerských skandálů" nepatřil.
4) Vladimír Dlouhý
Dlouhodobě "nejoblíbenější" politik České republiky Vladimír Dlouhý (ODA), býv alý federální ministr hospodářství, dnes český ministr průmyslu a obchodu. Jeh o spojitost s různými privatizačními aférami, naposledy v souvislosti hotelem AMBASADOR či petrochemickým průmyslem, je evidentní. Místo vysvětlování si vša k pouze stěžuje a dělá, že se ho to netýká. Do "ligy ministerských skandálů" p atří právem...
5) Stanislav Devátý
Prozatimní ředitel Bezpečnostní informační služby Stanislav Devátý (ODS). Do r angu ministra sice nepatří, důležitostí funkce jej však často převyšuje. A mal éry jeho podřízených se nezřídka těm ministerským vyrovnají. Všude jinde na sv ětě šéf kontrarovědky za své "ovečky" odpovídá. Pouze v České republice nikoli v. Inu, jiný kraj, jiný mrav...
6) Václav Klaus
Premiér Václav Klaus (ODS), pro nějž úhlavními nepřáteli lidstva jsou novináři . A protože ubližují nejen lidstvu, ale zejména jeho ministrům, tak je bere ve hementně při každé příležitosti do ochrany. Přednostně ale brání ty, kteří zau jímají čestné pozice v "lize ministerských skandálů"...