--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Když nežiješ tady, tak nejsi Čech
Zdroj: NN Ročník........: 0004/029 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

KDYŽ NEŽIJEŠ TADY, TAK NEJSI ČECH

Na setkání s českými exulanty, kteří se ze všech koutů světa sjeli do Prahy, aby si s poslanci Poslanecké sněmovny - a také navzájem - popovídali o svých problémech, přišlo z pozvaných několika desítek poslanců jen pět. Z každé ze č tyř koaličních stran jeden, pátý poslanec pak reprezentoval celou opozici. Kra jané, kteří poslance pozvali, a kteří sem vážili nijak levnou cestu i přes půl zeměkoule, aby se s nimi setkali, byli poněkud rozčarováni. Poslanci, až na v ýjimky, které se snažily zachraňovat trapnou situaci, nepřišli.

Pan poslanec Payne, mezi exulanty už známý, se dostavil, ačkoliv v té době m ěl v parlamentu zasedání zahraničního výboru. Svou reputaci si ale příliš nena pravil. Hodil české Kanaďany, Švýcary, Němce a Australany do jednoho pytle s v olyňskými Čechy, čímž opět vyvolal určité rozpaky, neboť problémy obou skupin se poněkud liší. Přinejmenším v tom, že naši západní krajané nejsou ohroženi n a životech z atomového záření a nepotřebují od naší vlády žádnou humanitární p omoc. Čekají na slušné zákony, na takové, které jsou obvyklé v civilizovaném s větě. Na zákony, které uznají to, čím tito lidé nikdy nepřestali být, totiž že jsou to také Češi. Zatím se k nim hostitelské země chovají lépe, než jejich v last.

Paní poslankyně Eva Nováková (KDU-ČSL), která se rovněž zúčastnila, a také k e krajanům promluvila, souhlasí se vším, co vyslechla. S požadavkem na dvojí o bčanství, na navrácení ukradeného majetku, na volební právo.

"Mohu vám říci," řekla paní poslankyně novinářům, "že je mi hanba. V tom sho nu, ve kterém pořád žijeme a v tlacích, které na nás doléhají, nepociťujeme př íliš vazby s exilem, což je moc špatné. Je třeba to oživovat a oživovat..." Bohužel, tyto pocity s paní poslankyní většina jejích kolegů v parlamentu ne sdílí. Nevadí jim, že okradený nemá právní nárok na vrácení věci, nevadí jim, že barbary kdysi vyhnaný člověk nemá právní nárok na návrat domů. Rozsudky, kt eré v nepřítomnosti emigranta české soudy vynášely, byly sice zrušeny, emigran ti tedy byli rehabilitováni, jenže jenom trochu, nikoliv plně. Jejich rehabili tace v podstatě znamená, že Český stát jim dodatečně přiznává právo žít, kde c htějí, avšak za trest, že tohoto práva využívají, nesmějí požadovat nazpět svů j majetek, který jim byl komunisty zabaven, a nesmějí v Čechách a na Moravě vo lit.

Mimochodem - kromě Albánie jsme snad jedinou zemí bývalého východního bloku, která nedovoluje svým občanům volit mimo území republiky. Zatímco volební urn y na ambasádách i jinde jsou ve světě běžnou věcí, pro náš parlament je to zře jmě nezorganizovatelná akce.

Proč se naši exulanti nemohou vrátit, požádat o vrácení násilím jim odebrané ho občanství a získat nárok, jako čeští občané, na navrácení majetku i na vole bní právo, je nabíledni. Ti starší pobírají v zemi, která je přijala, důchod, jiní tam mají odpracovaná leta. Nárok na důchod v ČR exulanti nemají, ostatně jej ani nepožadují. Mohli by žít tady a přitom pobírat důchod od státu, kde na něj získali nárok, jenže...

Naše zákony jim to nedovolují. Exulant nezíská nazpět české občanství, pokud se nevzdá svého dosavadního, a to znamená nemít důchod ani od ČR, ani od host itelské země. Řešením je dvojí občanství, což není nic neobvyklého. Švýcar, ži jící a pracující trvale třeba v Austrálii (například po sňatku s Australankou) , pobírá důchod od Austrálie, a to i tehdy, když se případně do své vlasti vrá tí, a současně neztrácí nic na právech Švýcarského občana. Obě země mají pro t yto případy zákon o dvojím občanství. Mají jej i další státy, my mezi ně však nepatříme. Přitom právě my bychom jej, vzhledem k naší minulosti, potřebovali jako sůl. Žádná ze zemí, které dvojí občanství uznávají, nemá statisíce politi ckých emigrantů jako my, žádná se nerozdvojila a nemá své občany v té druhé pů lce státu, jako my...

Tento jediný zákon by, spolu s malou úpravou volebního zákona, vyřešil vše. Nikoho to však nijak zvlášť nezajímá a nelze než souhlasit, že jsme postkomuni stický stát nejen časově, ale i systémově. Do slušné země máme ještě hodně dal eko.

Jitka STUDNIČNÁ