--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: I kdyby to byla pravda
Zdroj: NN Ročník........: 0004/045 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

I K D Y B Y T O B Y L A P R A V D A. Připusťme, že se bývalý policejní prezident, pan Stanislav Novotný, chtěl osam ostatnit, že tedy zdůvodnění jeho odvolání má reálný základ. A že něco na tom bude, potvrzují i v tisku publikované výroky samotného pana Novotného. Bylo by ale na tom něco špatného? Toto budiž obsahem následujících řádků Po léta totality podléhal Sbor národní bezpečnosti a s ním tedy i příslušníci VB, ministerstvu vnitra s vyjímkou období působení Ministerstva národní bezpeč nosti existujícího v dobách krátce po únoru 1948 do počátku let padesátých. Us iloval-li pan Stanislav Novotný o osamostatnění policie , usiloval o skutečnou - systémovou změnu, ne o změnu firemního štítu, jakou bylo přejmenování Veřej né bezpečnosti na Policii České republiky, jakým bylo vydání zákona o policii, který nahradil zákon ze sedmdesátého roku o Sboru národní bezpečnosti. Bezpečnost občanů, ochrana jejich majetku, zdraví a životů není něco, co by mě lo být předmětem trumfování politických stran v předvolebních kampaních. Jde t otiž o vysoce odbornou činnost, jež má být svěřena jen do rokou lidí na politi ce absolutně nezávislých. Takovou osobou však nikdy nebude a ani být nemůže mi nistr vnitra. Jako každý jiný ministr je i on závislý na vůli politické strany jejíž je členem a ať chce nebo nechce, musí se podřídit jejím zájmům a musí j ejí zájmy v rezortu, který řídí, prosazovat.

I když by ani osamostatnění policie nevedlo k důsledné apolitičnosti policist ů, bylo by alespoň její zárukou. Jak se totiž ukazuje, ve stavu podřízenosti p olicie politikovi, jímž ministr nepochybně je, jsou policisté mnohdy na rozpac ích, mají-li zasáhnout tam, kde cílem jejich zásahu by byl politik, nebo polit ický zájem strany jejíž členem je jim nadřízený ministr. Obavy z možných nepří jemných následků jim svazují ruce. K tomu uvedeme modelové případy, jejichž po dobnost s případy skutečnými je čistě náhodná.

Natírá-li kdo cizí věc na růžovo, třebas jde o ruský tank či leze-li někdo po soše svatého Václava a pak se jako blbé kotě bojí dolů, jde o výtržnost a řád ný apolitický policista si s výtržníky poradí, ať je to Standa nebo Mirek. Ale když je Standa členem téže politické strany jako je nejvyšší policistův nadří zený, to už se obušku nechce z pytle ven. A naopak, sympatizuje-li policista s Mirkem, velkým předsedou své oblíbené strany, pomůže mu, bojí-li se, jako kot ě ze stromu, slézt ze sochy zpět na zem. Ono se to nějak omluví, jen když bude oko u příštího vůdce státu či alespoň příštího možného ministra vnitra. To vš e, pokud jde o policii pořádkovou.

Policie kriminální jistě ráda zohlední podezřelého se zřetelem na jeho stranic kou příslušnost shodnou s příslušností páně ministrovou. Či v případě, kdy je rumem cítit opozice, zacpe si vyšetřovatel nos tehdy, zapíjel-li tím samým pá chnoucím rumem své budoucí postavení slibované mu na volební vítězství se těší cím opozičním politikem.

Takovým situacím může totiž zabránit jen a jen vyčlenění policie z podřízenost i politikům.

V Praze dne 1.listopadu 1994,

pro NN Vladimír Kolář