--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Tihelka Oldřich
Název: Mocenský boj o vnitro
Zdroj: NN Ročník........: 0004/049 Str.: 001
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
MOCENSKÝ BOJ O VNITRO K pátému výročí listopadových událostí 1989:
Při všech jednáních u kulatého stolu, která se uskutečnila po 17. listopadu, k omunisté houževnatě hájili stanovisko, že federální ministerstvo vnitra (FMV) musí zůstat v rukou KSČ. Naznačovali, že to důrazně žádá pan Gorbačov z Moskvy . Pokud neměla být ohrožena sama podstata jednání, nešlo zřejmě ani poté, co p adla vláda Ladislava Adamce, zvaná 15:5 (15 členů KSČ, 5 nečlenů KSČ), dosáhno ut ničeho lepšího než kompromisu. FMV, nejmocnější ministerstvo ČSSR, zůstalo bez ministra. Od ustavení vlády národního porozumění mělo být podle dohody u k ulatého stolu 9. prosince řízeno předsedou federální vlády Marianem Čalfou a d věma prvními místopředsedy Valtrem Komárkem a Jánem Čarnogurským. V podstatě t o znamenalo, že FMV bylo vedeno naprosto nekompetentně všemi třemi a nikým z n ich. Do struktury Státní bezpečnosti neměl čas a možnost proniknout ani jeden z určených vládních činitelů. Ve skutečnosti tedy zůstal vládcem tohoto klíčov ého rezortu první náměstek FMV, generálporučík Alojz Lorenc, dlouholetý velite l StB, jeden z hlavních organizátorů všech represí komunistické diktatury v po sledních letech.
Už ve chvíli, kdy vedení FMV (dříve než sama KSČ) pochopilo, že komunisté proh ráli boj o moc, rozhodl se generál Lorenc s ostatními náměstky bývalého minist ra Kincla - plukovníkem Sedlákem a generálem Nezvalem - zničit důkazy zločinů FMV a ÚV KSČ, kterým bylo ministerstvo přímo řízeno. Povedlo se. Většina mater iálů StB byla zlikvidována už začátkem prosince. Rozkaz k likvidaci vydal gene rál Lorenc 1. prosince s odůvodněním, že skartace materiálu má zabránit kompro mitaci rezortu v nových podmínkách. Skartace, které zřejmě na základě ústního rozkazu probíhaly už o několik dní dříve, byly prováděny proti všem předpisům. Podle nich je třeba vyhotovit protokoly o skartaci a materiály likvidovat kom isionálně. Tentokrát stály před kancelářemi pytle, do nichž příslušníci StB do kumenty házeli. Pytle se urychleně odvážely do papíren ve Štětí, pálily se ve Valdicích, v Miličíně a na řadě dalších míst.
Většina cenných a pro budoucnost použitelných dokumentů tedy zmizela. A navíc porušení všech předpisů pro skartaci ovšem umožnilo kterémukoliv příslušníkovi StB, podílejícímu se na této akci, vynést naprosto nezjistitelné množství taj ných materiálů k případnému pozdějšímu využití. Pro budoucnost této země byl k rajně nebezpečný i fakt, že přístup k ničeným materiálům měli prostřednictvím svých důvěrníků i stálí představitelé sovětské bezpečnosti, takzvaní poradci. Bylo jich na FMV dvacet pět, poslední z nich odešli z ministerstva až v lednu. Někteří se ještě dlouho zdržovali na sovětském velvyslanectví. KGB se tak ote vřela cesta k vydírání zkompromitovaných osob československého veřejného život a nebo přímo k jejich verbování do sítě prosovětských agentů, kde jsou vedeni až dosud ... Jak Sovětský svaz, tak kdokoliv podporující komunistickou diktatu ru mohl tedy i bez komunistického ministra získat vše, co pro budoucnost potře boval.
8. prosince 1989 vydal generál Lorenc dva rozkazy. V prvním přikázal zlikvidov at rozkaz o skartaci z 1. prosince s odůvodněním, že jsou v něm nepřesnosti. V e druhém zakázal veškerou skartaci v rezortu. Tímto rozkazem potom dokládal sv oji loajálnost k novému demokratickému zřízení.
Lidé jásali v ulicích a nechápali zatím dosah toho, co se stalo. Většinou o to m ostatně ani nevěděli. Nejpřesněji si nebezpečnou situaci uvědomovali ti, kte ří byli z ministerstva vnitra vyhozeni po roce 1968. Občanské fórum z nich ses tavilo svoji bezpečnostní komisi (...). Jejím předsedou se stal dr. ing. Oldři ch Hromádko, členem pak kromě jiných Jaroslav Procházka. Hned zpočátku se snaž ili formulovat koncepci budoucího zaměření a náplně práce FMV, a proto požádal i o přijetí u dr. Jána Čarnogurského. Prosazovali okamžitou eliminaci StB a jm enování odpovědného vedení FMV. Navrhovali rychlé zřízení odborné komise, slož ené ze spolehlivých znalců problematiky. Vláda ale jejich návrhy nepřijala. I zkušení a dlouholetí pracovníci vnitra cítili nutnost vytvořit zdání, že obá vaná StB skutečně opouští scénu. Navrhli proto zrušení správy vyšetřování StB, které vláda 21. prosince 1989 s radostí schválila. Nikdo z nezasvěcených toti ž nevěděl, že správu vyšetřování StB tvoří minimální procento příslušníků. O j ejím zrušení v okresech a krajích se totiž uvažovalo již v roce 1988, kdy vede ní StB již bylo známo, že nejpozději do konce roku 1989 dojde v Československu k politickému zvratu. Již tehdy, tedy v roce 1988, představovalo 95 % činnost i správy vyšetřování trestných činů opuštění republiky, které přestalo být stí háno po československém podpisu závěrečného Vídeňského dokumentu v lednu 1989. Operativa StB - agenturní síť, odposlechy a sledovačka - tímto opatřením ani v nejmenším nebyla zasažena.
Noviny palcovými titulky ohlašovaly zrušení StB. Lidé opět jásali. Radovali se však předčasně. Kdo se nejvíc smál, to byli příslušníci StB.
***
Trvalo celý měsíc po 17. listopadu, než byl na ministerstvo vnitra dosazen prv ní člověk zvenčí. Novým vládním zmocněncem a krátce na to 21. prosince 1989 do konce prvním náměstkem stále neexistujícího ministra vnitra se stal JUDr. Ivan Průša, docent právnické fakulty, vyloučený z KSČ po roce 1968. Byl mezi přísl ušníky starých struktur úplně sám. I on - v záležitostech StB laik - zůstal st ejně jako vláda odkázán na informace generála Lorence.
19. prosince 1989 předali Oldřich Hromádko a Jaroslav Procházka vládě "národní ho porozumění" Memorandum koordinačního centra OF k otázkám bezpečnosti. Jeho základním požadavkem bylo okamžité jmenování ministra vnitra.
V sobotu 30. prosince 1989 se ve vinárně Vikárka na Pražském hradě sešli členo vé vlády a představitelé Občanského fóra v čele s Václavem Havlem. Ačkoliv u k ulatého stolu bylo jasně formulováno, že do budoucna nesmí být ministrem přísl ušník žádné politické strany, byl na tomto zasedání přijat starý návrh Michael a Kocába z 9. prosince 1989. Ministrem vnitra se stal Richard Sacher, představ itel obrodného proudu v Čs. straně lidové.
Už byl stejně ministrem vlády, zatím ovšem bez ministerstva. Nebylo třeba zdrž ovat se ani skládáním slibu. Ještě týž den telefonovali účastníci schůzky na S lovensko Marianu Čalfovi, aby Sacherovo jmenování jako předseda vlády potvrdil . Stalo se.
Všichni zúčastnění včetně Richarda Sachera se shodli i na budoucím náměstkovi ministra vnita. Stal se jím přítomný Jaroslav Procházka, navrhovaný Občanským fórem. Všichni se domnívali, že ministr se svým náměstkem vypracuje koncepci ř ízení FMV. Richard Sacher a Jaroslav Procházka o tom měli dne 2. ledna 1990 vy dat společné prohlášení v televizi.
Ministr Sacher se ovšem nikdy nedostavil na dohodnuté schůzky. Společné prohlá šení nevzniklo. Až do 19. ledna 1990 se ministr svému budoucímu náměstkovi vůb ec neozval.
Proč došlo k tomuto třítýdennímu odkladu začátku společné práce, během kterého si Jaroslav Procházka dokonce myslel, že z jeho jmenování sešlo? Co se celou tu dobu dělo na ministerstvu vnitra, kam došli v té době z nových mužů revoluc e jen Richard Sacher a Ivan Průša? Ale hlavně: Jak vůbec mohlo při jednání ve Vikárce dojít k porušení základního požadavku, naprosto logického ve společnos ti, snažící se přejíd od totality k demokracii - totiž aby ministrem vnitra by l nestraník? Jak to, že termín nestraník byl vztažen pouze na příslušnost ke K SČ a ne na aktivní roli v kterékoliv politické straně? Základy krize, která se bude následujících měsících zostřovat, skrývaná před veřejností, aby naplno p ropukla uprostřed dubna 1990, tak byly položeny právě na této schůzce. Ve viná rně Vikárka na Pražském hradě. Přestože všichni věděli, že ministerstvo vnitra je nejsilnější politickou zbraní ve státě, vyměnili garanci nestrannosti za n ebezpečí nového zneužití ministerstva ve prospěch tentokrát Čs. strany lidové. A právě v lidové straně bylo podle výpovědí dlouholetých příslušníků StB nejv íc konfidentů. Richardu Sachrovi ale účastníci schůzky věřili. Nikdo netušil ( ...), že se zpolitizuje jako žádný jiný ministr vlády "národního porozumění". A tak jakákoli kritika jeho způsobu řízení ministerstva je ještě dnes pokládán a za útok proti Čs. straně lidové.
12. ledna 1990, den poté, co vláda schválila ministrův materiál o zaměření čin nosti rezortu FMV, oznámil Richard Sacher národu zastavení práce útvarů vnitřn ího zpravodajství StB. Právě tyto útvary organizovaly síť udavačů a represe pr oti "vnitřnímu nepříteli". Bylo vyhlášeno, že archivy vnitřního zpravodajství jsou zapečetěny. Lidé znovu jásají. Ve skutečnosti byly však zapečetěné trezor y ve služebnách v té době už dávno vybrakované.
***
19. ledna 1990 ministr konečně jmenoval své náměstky, kteří mohli začít na min isterstvu vnitra pracovat už před třemi týdny. (...) Kromě Jaroslava Procházky se jimi stali i Viliam Ciklamini a Andrej Sámel, oba slovenské národnosti, po dporovaní Veřejností proti násilí. Až do tohoto dne neprovedl Richard Sacher v e vedení FMV podstatné kádrové změny. Koncepcí náměstků naopak bylo okamžitě p ropustit maximum zdiskreditovaných důstojníků StB. Žádali ministra, aby zbavil funkce náčelníka inspekce Pilského, aby podal Václavu Havlovi návrh na zbaven í generála Lorence jeho hodnosti z důvodů porušování ústavních zákonů (generál y může zbavit hodnosti jenom prezident). V praxi by to znamenalo odchod ze slu žby bez nároku na značnou finanční částku, takzvané odchodné. Ministr však, ja k prohlásil, u generála Lorence ani u žádného dalšího příslušníka StB porušení ústavních zákonů neshledal. A tak když nakonec generál Lorenc k 31. březnu 19 90 po všech peripetiích (konzultant ministra Richarda Sachera s ponechaným fun kčním platem prvního náměstka, úvahy o možném vyslání do zahraničí, jednání o přechodu do Československé armády) odešel na vlastní žádost, dostal odchodné 8 0 tisíc korun. Náměstek Sedlák o něco méně. Náměstek Nezval byl vyslán jako be zpečnostní přidělenec do Etiopie. Zaplatili jsme si StB, aby nám neublížila... ?
31. ledna 1990 konečně došlo k významnému kroku - faktickému zrušení StB. Její příslušníci byli zbaveni průkazů, odzbrojeni a převedeni do takzvaných záloh. Například pouze v sídle kontrarozvědky v Praze bylo odebráno 2714 pistolí a r evolverů, 2618 samopalů, 50 pušek, 38 kulometů, 8 pancéřovek, 175 granátů, a t aké 1313218 nábojů. Příslušníci zrušené StB byli povinni být v pracovní době d oma na telefonu (pracovní poměr zrušen nebyl) a čekat na předvolání před prově rkovou komisi. Prověření příslušníci měli nastoupit do nově vznikajících útvar ů. (...) Byl mezi ně zahrnut i Úřad na ochranu ústavy a demokracie, jehož prvn ím ředitelem se stal Zdeněk Formánek. Úřad měl sdružovat bývalé čtyři správy - kontrarozvědku a technické prostředky (odposlechy, skryté kamery a podobně). A jak se později ukázalo, byl to právě tento úřad, který se stal předmětem mno ha sporů.
FMV opět vydalo prohlášení o zapečetění všech dosud zbylých archivů a registrů StB obsahujících materiály spolupracovníků a konfidentů. A opět šlo o nepřesn ou informaci. Zapečetěny byly jen trezory v místnostech příslušníků StB, nikol i ústřední archív a registry. V těch se mohlo kompromitující materiály vesele hledat dál. To však v této chvíli věděl jen málokdo. Lidé měli pocit, že se St átní bezpečností a jejími praktikami bylo skoncováno definitivně. Takový byl s tav po více než dvou měsících od listopadové revoluce, od níž se očekávalo, že právě StB bude bezprostředně zneškodněna.
***
Několik dní vypadalo všechno idylicky. Vznikl poradní orgán ministra - odborná komise. Byla složena z bývalých příslušníků SNB, vyhozených po roce 1968. Jej í předseda Stanislav Padrůněk předložil 16. února 1990 ministru Sachrovi konce pci Formánkova vznikajícího Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Shodli se na výrazném omezení počtu příslušníků tohoto úřadu na 30 % stavu bývalých složek StB. V Padrůňkově návrhu se uvažovalo o založení úřadoven pouze ve velkých mě stech, nikoliv o rozsáhlé celoplošné síti vnitřního zpravodajství, která by op ět vyžadovala vytvoření nové armády donašečů.
Vznikly i občanské komise s úkolem fungovat jako občanská kontrola ministerstv a, a prověrkové komise pro posouzení činnosti jednotlivých příslušníků StB v u plynulých letech a jejich případné způsobilosti pro další službu. (...) Právě kolem prověrek to ovšem znovu zaskřípalo. Došlo ke sporu ministra s odbo rnou i občanskou komisí o jejich rozsah. Zatímco osmašedesátníci prosazovali r ozsáhlé prověrky všech funkcionářů FMV, ministr byl pro prověřování pouze urči tých složek StB. Vyřadil z prověrek 1500 příslušníků StB, mezi nimi i takzvané červené barety a bývalé náměstky ministra - Lorence a Nezvala ...? A nejen to. I mnohé z vysokých funkcionářů StB, které komise neprověřila pro s lužbu ve sboru. Richard Sacher je nechal sedět na svých místech.
Ke kolika materiálům, důležitým pro budoucnost této země, tak měli tito lidé p řístup...? A co nejhorší, lidé, občané této země, se o tyto "drobné lapálie" p řestali starat, ztratili zájem, opatrnost se stala podřadnou!
(pokračování příště)
Připravil: Ing. Oldřich Tihelka