--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mašita Karel
Název: Doplněk pro vzdělávání novinářů
Zdroj: NN Ročník........: 0004/049 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Doplněk pro vzdělávání novinářů Trocha historie nikoho nezabije
A je to tady znovu. Totiž: diskuse o novém tiskovém zákonu. Poslanci českého Parlamentu dávají zasvěcená interview, ohánějíc se demokracií, přestože demok racii zhusta sami porušují. Mohutné aparáty ministerských legislativních odbor ů přitom soustavně ohlupují jak tyto poslance, tak hlavně veřejnost. Nemálo no rmalizačních pisálků, kteří dlouhá léta dusili a konfidovali každou sebemenší snahu o svobodu slova a tisku, náhle haraší právě těmito svobodami. Ze zákona za tuto oblast odpovědný vládní úředník: ministr kultury Pavel Tigrid, ač sám novinář, často novináře ignoruje, potom přizná, že se mu rozpadl celý legislat ivně právní odbor, a jeho náměstek Michal Prokop často ani neví, o čem v této problematice vlastně mluví. Nuže, snad nebude příliš od věci trochu provětrat právní vývoj této oblasti napřed v Republice Československé (tzv. 1. Republika ), potom v Československé socialistické republice (ČSSR) a nyní už jen v České republice (ČR).
Začít lze zákonem č. 189/1936 Sbírky zákonů (Sb.) z 9. července 1936 o praco vním poměru redaktorů, který upravil říšský zákon č. XIV/1914 Sb. o tisku z ro ku 1914, tedy ještě z dob monarchie. Měl 22 paragrafů a konkrétně určil, kdo r edaktorem je a kdo jím není (netýkal se třeba začínajícíh novinářů, externistů , státních či veřejnoprávních redaktorů a řady dalších obdobných profesí) a zá roveň přesně vymezil vzájemná práva a povinnosti redaktora a jeho zaměstnavate le, včetně způsobu odměňování. Tak například v ş 4 výslovně uváděl, že smluven ý plat je "třeba vypláceti měsíčně předem" a že redaktor, který nezavinil před časné zrušení pracovního poměru, není povinen vracet to, co mu bylo vyplaceno. Pro dnešního novináře je zde určitou kuriozitou ş 8, který stanovil, že za do bu, po kterou byl redaktor zbaven svobody v trestní věci, k níž dal podnět obs ah časopisu, jehož je radaktorem, přísluší mu plat nejdéle po dobu 6 měsíců. M nohem zajimavější je ovšem ş 11, který říká, že redaktor nesmí bez svolení zam ěstnavatele samostatně provozovat jiný časopisecký nebo zpravodajský podnik či "takového podniku se zúčastniti" (tedy ani policejního konfidentství!), a ani vykonávat jiné zaměstnání s výjimkou literárně beletristické práce (nejznáměj ší ukázka byl Karel Čapek). Rovněž jeho 14 o předčasném zrušení pracovního pom ěru byl velice důležitý, poněvadž umožňoval redaktorovi předčasně ukončit prac ovní poměr, když například jeho list zásadně změnil směr a "redaktor v něm již proto dál nemůže se ctí pracovati." Zaměstnavatel ovšem redaktora mohl propus tit sám, pokud se redaktor "dopustil při výkonu své služby vědomě nebo z hrubé nedbalosti činu, který ohrožuje čest a dobré jmého časopisu." Žádné omezování ve "státním tajemství či zájmu" tento zákon neznal a pouze v ş 17 určil hrani ce smluvní volnosti, tj. něco na způsob nynějších kolektivních smluv, které se ovšem jednotlivě nesměly odchýlit v neprospěch redaktora. Ve svém závěru pak zákon pamatoval také na dobu po smrti redaktora, po níž pozůstalým náležel jeh o nejméně tříměsíční měsíční výdělek - novinařina už tehdy byla životu nebezpe čná.
Následoval zákon č. 207/1946 Sb. ze 6. listopadu 1946 o udělování státní nov inářské ceny Karla Havlíčka Borovského, kterou koncem kalendářního roku českos lovenská vláda udělovala nejlepším novinářům. Mnohem důležitější však byl záko n č. 101/1947 Sb. z 28. května 1947 o postavení redaktorů a o Svazech novinářů . Ačkoli jsou pod ním kromě presidenta Beneše podepsani také Gottwald, Václav Kopecký, Prokop Drtina a Zdeněk Nejedlý, tento zákon v ş 1 ještě mluví o tom, že se vztahuje na veřejno i soukromoprávní novináře a čekatele (elévové) v zam ěstnaneckém poměru. V 2 určuje, že redaktorem může být jen československý stát ní občan po dovršení 21 let věku, který není vyloučen ze zápisu do volebních s eznamů a který byl v této oblasti činný nejméně půl roku předtím jako čekatel, pokud přislušný svaz neuzná, že čekatelství je nahrazeno dopisovatelstvím, ex terní spouluprácí či jinou rovnocenou činností. Jelikož bylo po II. světové vá lce, nesmírně důležitý v něm byl odstavec 1, písm. c), podle něhož nesměli být novináři všichni ti, kdo prokazatelně aktivně kolaborovali s okupačním nacist ickým režimem. Nikdo nesměl používat titulu "redaktor", pokud nesplňoval podmí nky tohoto zákona, a nikdo ani nesměl být šéfredaktorem v rozporu s tímto záko nem. Ve své práci redaktor a jemu na roveň postavení novináři vykonávali své p ovolání svobodně a nezávisle v souladu jen se svým přesvědčením, byli povinni horlivě, věcně, svědomitě, slušně a pravdivě plnit své úkoly, nesměli porušova t práva jiných kolegů a hlavně nesměli za svoji práci přijímat přímo ani nepří mo žádné úplaty či výhody. Zákon zároveň stanovil existenci Svazu českoslovens kých novinářů se samostanými českým a slovenským svazem. Základní úkoly těchto svazů byly např. hájit ústavou zaručené svobody, péče o demokratické, svobodn é a spolehlivé zpravodajství, avšak bez zásahů do ústavou zaručených svobod. T ím, že tento zákon upravil nejen postavení novinářů, ale pamatoval i na právní ochranu jejich profesně odborových svazů, dal jasně najevo, že toto povolání považuje za společensky velmi významné a že v něm nemínil trpět kolaboranty se zločinnou nacistickou ideologií. Opět ho podepsali Beneš s Gottwaldem a jako ministr informací Kopecký.
Ti také podepsali zákon č. 123/1948 Sb. o znárodnění polygrafického průmyslu z 5. května 1948, který retroaktivně k 1. lednu téhož roku znárodnil veškerý československý polygrafický průmysl. Ústavní zákon č. 47/1950 Sb. o úpravách v organisaci veřejné správy z 18. května 1950 zmocnil vládu, aby k pružné správ ě veřejných věci (sic!) ustavovala ministerstva a jimé orgány veřejné správy, a podepsali ho Gottwald už jako president a celá tehdejší československá vláda v čele s Antonínem Zápotockým. "Novinářský" zákon č. 101/1947 Sb. zatím stále platil a až 20. prosince 1950 Národní shromáždění přijalo vcelku stručný záko n č. 184/1950 Sb. o vydávání časopisů a o Svazech novinářů, který zákon z roku 1947 zrušil a nově určil, že: "Posláním tisku je napomáhat budovatelskému usí lí československého lidu a jeho boji za mír a spolupracovat na jeho výchově k socialismu." Dle ş 1, odst. 2, vydávání a rozšiřování tisku, tj. novin, časopi sů a jiných periodických publikací, nesmělo být předmětem soukromého podnikání a tuto činnost mohly vykonávat už jen politické strany sdružené v Národní fro ntě, státní orgány, odborové organisace, vrcholné kulturní, hospodářské, zájmo vé či sportovní organisace. Tím byly uzákoněny monopoly např. Rudého práva, Ml adé fronty (později i Mladého světa), Práce, Zemědělských novin, Vlasty, Česko slovenského sportu, Stadionu a mnoha dalších. Povolení k jejich vydání dávalo opět Kopeckého ministerstvo informací se sídlem v dnešních prostorách v Praze na Malé Straně, především ve Valdštejnském paláci, odkud vedly (a dodnes vedou ) telefonní a dálnopisné kabely na všechny ústřední orgány, především do ÚV KS Č, presidentské kanceláře a do důležitých míst Sovětského svazu. Mimoto v ş 8 rozhodl, že novinářem může být jenom ten, kdo byl přijat do Svazu čskoslovensk ých novinářů (ČSSN) a zároveň určil, aby Statut ČSSN vydalo ministerstvo infor mací a osvěty.
Kopeckého ministerstvo Statut vydalo nařízením č. 21/1951 Sb. a podepsal ho také Zápotocký. Tím získalo punc obzvláštní důležitosti, bylo mnohem obsáhlejš í než samotný zákon, a především zdůrazňovalo "ideový a odborný růst" a to, ab y "členové Svazu řádně a svědomitě plnili ostatní povinnosti lidově demokratic kého novináře". Novináři museli být v pracovním poměru a tzv. "volné novináře" jako výjimky schvalovalo pouze toto ministerstvo. Svaz a zejména jeho předsed nictvo měly ovšem rozsáhlé pravomoci. Novinářem se totiž mohl stát jen ten, kd o po čekatelské době nejméně jeden rok úspěšně složil zkoušky před zvláštní ko misí Svazu a pokud neuspěl, předsednictvo mu mohlo (ale také nemuselo) povolit její opakování. Členové Svazu byli "ve své činnosti odpovědni pracujícímu lid u", byli povinni věrně sloužit lidově demokratické republice Československé, u držovat bratrství a jednotu obou národů republiky a "upevňovat věrný, bratrský svazek a spojenectví se Svazem sovětských socialistických republik", byli "po vinni aktivně bojovat za mír a demokracii" atd. Celý Statut byl prodchnut tříd ním bojem a nenávistí, samozřejmě pamatoval i na možnost okamžitého vyloučení těch svých členů, kteří by snad nechtěli takto soustavně "bojovat", a pokud je jich vyloučení potvrdilo předsednictvo Svazu, neměl už novinář další šanci na pokračování ve své dosavadní práci.
Poněvadž tisku i novinářům zůstala význačná společenská role, zřídila vláda podle zmocnění ústavním zákonem č. 47/1950 Sb. o úpravách v organisaci veřejné správy vládním a dodnes tajným (sic!) usnesením č. V 550/53 T z 2. dubna 1953 Hlavní správu tiskového dohledu (HSTD) - tedy poprvé rozsáhlý cenzurní aparát . Kuratelu nad činností HSTD měl místopředseda vlády a ministr národní bezpečn osti Karol Bacílek, jejím vedoucím se stal František Kohout a prvním zástupcem Eduard Kovářík. Šlo o aparát, v němž nad denním tiskem, filmovými novinami, r ozhlasem a ČTK mělo dohled 141 pracovníků a v ostatních oborech jeho činnosti pracovalo dalších 270 pracovníků - ovšemže z řad tajné policie. Totéž usnesení stanovilo pro začátek práce HSTD 18 872 000 Kčs, které pocházely z nikdy nezv eřejněných rezerv státního rozpočtu pod heslem "Předsednictvo vlády" a později i pod heslem "Kultura". Hlavními sídly HSTD se staly Praha a Bratislava a zak rátko i Most a Opava. Kromě toho, že toto usnesení je stále tajné, byla by urč itě zajímavá také informace současné "demokratické" vlády o tom, kdy a čím vla stně HSTD byla zrušena (pokud ovšem zrušena byla - sic!), poněvadž v žádných d osavadních veřejných zákonných normách o ní není sebemenší zmínka.
V této oblastí došlo k novému posunu až zákonem č. 44/1958 Sb. z 3. července 1958. Ten změnil ş 8 zák. 184/1950 Sb. o vydávání časopisů a o Svazech noviná řů tak, že zodpovědnost za dodržování ş 1 zákona z roku 1950, tedy novinářské "budovatelské usilí... boj za mír... a spolupráci na výchově k socialismu", s výjimkou státních orgánů (tedy i HSTD) přenesl také na ČSSN jako na instituci. Stejným zákonem zrušil nařízení č. 21/1951 Sb. z roku 1951 o Statutu ČSSN, uk ončil tak předchozí profesní i společenskou výjimečnost novinářů a ČSSN prohlá sil jenom za dobrovolnou organizaci dle zákona č. 68/1951 Sb. o dobrovolných o rganisacích a shromážděních. V roce 1961 Kopecký zemřel, a tak v roce 1962 vlá da nařízením č. 30/1962 Sb. zřídila státní novinářskou cenu Václava Kopeckého, kterou však Zákonné opatření č. 171/1964 Sb. z 24. srpna 1964 spolu s cenou K . H. Borovského zrušilo a místo nich zavedlo státní Československou novinářsko u cenu - tu potom dostávali socialsmu nejoddanější režimní psavci při oslavách Rudého práva vždy 21. září, které byly "povýšeny" na Den tisku.
Přestože v roce 1960 byl přijat zákon č. 100/1960 Sb. s názvem Ústava ČSSR, která zejména v článku 28 zakotvila svobodu slova a tisku, včetně poskytování státních tiskáren a distribučních sítí, 25. října 1966 byl přijat zákon č. 81/ 1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcíc h, který zrušil všechny předchozí "novinářské" zákony. Tento zákon po různých "dobových" úpravách platí dosud a jeho původní znění bylo vskutku zajímavé. Ta k například už v základních ustanoveních vysvětlil, co je to periodický tisk, a hlavně to, že musí sloužit jak socialismu, tak zejména politice KSČ. Tisk op ět nesměl vydávat žádný soukromník a v části o postavení vydavatele, šéfredakt ora a redaktorů znovu už od začátku mluvil o jejich povinnostech v souladu s " cíli socialistické společnosti". Bez ohledu na platnou Ústavu v ş 13, odst. 2 na jednu stranu rozhodl o povinnosti státních orgánů a jiných organizací posky tovat tisku informace, ale už v dalším odstavci určil, že tyto unformace nesmě ly být zveřejněny, pokud tvořily státní tajemství, nebo pokud by jejich zveřej nění mohlo poškodit zájmy státu. Taková ambivalence tedy formálně dala státu p ovinnost novináře informovat, ale ihned své informace směla označit za státu š kodlivé a novinář tak mohl být okamžitě potrestán. Navíc tento paranoidní stav řešil tím, že v rozporu s Ústavou v ş 17 uzákonil další státní cenzuru s názv em Ústřední publikační správa (ÚPS), jejíž zřízením byla pověřena vláda. Ta té měř ihned toto pověření využila a ve svém nařízení č. 119/1966 Sb. z 21. prosi nce 1966 a ve statutu ÚPS pod dozorem ministerstva vnitra názorně předvedla, j ak si takovou svobodu tisku představuje. Jenom namátkou např. v şş 3 - 6 plati lo, že všichni šéfredaktoři v tisku, televizi, rozhlase, ale i ve filmu či v p ouhých estrádách museli včas ÚPS předkládat materiály, které byly určeny ke zv eřejnění, a ÚPS je musela zakázat nejen když tvořily státní tajemmství nebo by ly jeho součástí, ale i jen když vzniklo pouhé podezření, že jejich zveřejnění m by byly "poškozeny celospolečenské zájmy, zabezpečované státními a společens kými orgány". ÚPS zahájila práci 1. ledna 1967, sídlila v Praze a měla své pob očky ve všech krajských městech.
Rok nato však vypuklo "Pražské jaro" a "obrozená" vláda svým velestručným na řízením č. 69/1968 Sb. z 19. června 1968 ÚPS zrušila. Kuriozitou ovšem je, že pod toto nařízení se podepsal Gustáv Husák - tehdy místopředseda vlády ČSSR. T ýden nato zákon č. 64/1968 Sb. novelou ş 17 zákona z roku 1966 označil cenzuru za nepřípustnou a namísto zrušené ÚPS přenesl odpovědnost za obsah periodický ch tiskovin na šéfredaktory. Týž rok si však invazní vojska "bratrských armád" vynutila další novelu tohoto zákona, kterou provedl zákon č. 127/1968 Sb. z 1 3 září 1968 o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hro madných sdělovacích prostředků, který "v zájmu dalšího pokojného vývoje" už v ş 1, odstavci 2 uzákonil novou cenzuru, tentokrát pod názvem Úřad pro tisk a i nformace (UTI), na Slovensku pak Slovenský úřad pro tisk a informace (SUTI). V elmi zajímavý zde byl ovšem ş 6, který stanovil, že "svoboda zveřejňování věde cké a umělecké činnosti není tímto zákonem dotčena", což ještě v osmdesátých l etech velice zaujalo např. Jazzovou sekci, která na to tak dlouho upozorňovala státní orgány, až jí zakázaly jakoukoli činnost, pro jistotu její vedení uvěz nily, nezákonně odsoudily a dodnes řádně neodškodnily.
Přijetím ústavního zákona č. 143/1968 Sb. z 27. října 1968 o Československé federaci došlo v celé ČSSR k výrazným změnám. Tento zákon totiž v článku 8, od st. 1, písm. o) přenesl do celostátní kompetence také účinnost tiskových zákon ů, ale jejich kontrolu a další zákonodárná a už ryze místní specifika přenesl na úroveň ústředních orgánů jednotlivých republik. Podrobněji to vše upřesnil zákon č. 166/1968 Sb. z 19. prosince téhož roku a už zákonem Slovenské národní rady (SNR) č. 207/1968 Sb. z konce roku 1968 vznikl Slovenský úřad pro tisk a informace (SUTI), zatímco v Čechách vznikl Český úřad pro tisk a informace (Č UTI) zákonem České národní rady (ČNR) č. 2/1969 Sb. ze 6. ledna 1969. Zákonným opatřením č. 99/1969 Sb. z 22. srpna 1969, které se výrazně dotko také noviná řské oblasti, začala tuhá husákovská "normalizace", redakce byly rázně očištěn y od "kontrarevolučních a protisocialistických živlů" a jediná kosmetická změn a nastala až zákonem č. 22/1975 Sb. z 26. března 1975 o udělování Českoslovens ké novinářské ceny, který zrušil Zákonné opatření o této ceně z roku 1964. Výrazná změna nastala až koncem roku 1980, kdy byl v druhé a mnohem razantně jší "normalizační" vlně přijat zákon č. 180/1980 Sb. o zřízení Federálního úřa du pro tisk a informace (FUTI). Pravou příčinou jeho vzniku byla sice potřeba někam umístit zasloužilé armádní, policejní, milicionářské a ze soustavné konz umace alkoholu už téměř dementní komunistické kádry, avšak stejně důležitý byl sílící strach z celosvětového protikomunistického vývoje (především vlivem za hraniční politiky USA) a tím i potřeba tvrdé centrální cenzury. I proto tento moloch (opět v rozporu s platnou Ústavou ČSSR) dostal už ze zákona do vínku ro zsáhlé pravomoci, počínaje veškerým rozhodováním v tuzemském tisku, až po zkre slovací a zákazové zásahy do zpráv mezinárodních zpravodaských agentur. Právop latnost jeho existence na úrovní federálního ministerstva podpořil zákon č. 13 3/1970 Sb. o působnosti federálních ministerstev ČSSR a jako takový spadal pod výlučnou kontrolu federální vlády, resp. ÚV KSČ. Dosavadní SUTI i ČUTI tak čí m dál víc ztrácely na významu, až byl v Čechách schválen zákon č. 60/1988 Sb. z 21. dubna 1988 o změnách v organizaci a působnosti ministerstev a jiných úst ředních orgánů státní správy, který v článku II, odst. 1 zrušil ČUTI a v témže článku, odst. 2 přenesl jeho činnost na české ministersvo kultury a na Úřad č eské vlády. Jen pro upřesnění: hlásá-li dnes kdekdo, že republikánský vůdce dr . Sládek ještě krátce před polictickým převratem v roce 1989 pracoval v ČUTI j ako tvrdý cenzor, tak toho moc neví, poněvadž tehdy už tento úřad rok a půl ne existoval. FUTI sice ještě získal stabilnější ukotvení v şş 111 a 112 zákona č . 194/1988 Sb. o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy z pros ince 1988 a s účinností od 1. ledna 1989, jenomže celospolečenský vývoj už dos tával opačné obrátky.
Když KSČ se svými pohůnky, biřici a příživníky v nečekaném spádu politického převratu vyklízela koncem roku 1989 pozice, nemohla samozřejmě najednou rozkr ást a zakonzervovat úplně všechno. Jednou z otevřených oblasti po ní zůstal i tisk, v němž si však přes své poslance v národních radách i ve Federálním shro máždění hodlala zachovat výrazný vliv formou bezproblémového přechodu na soukr omé podnikání, které předtím sama razatně potírala. Hlavně v Čechách o tom lec cos napovídá Zákonné opatření č. 9/1990 Sb. z 12. ledna 1990 (přijaté ČNR 6. ú nora 1990, částka 10/1990 Sb.), které změnilo dosavadní zákony o činnosti orgá nů státní správy a které zmocnilo české ministerstvo kultury k dalšímu postupu také v oblasti tisku. Spolu s už fungující změnou sdružovacího a shromažďovac ího práva tak mohly vzniknout stovky nejrůznějších soukromých vydavatelství (t aké pornografických) s mnohdy značně podezřelýn finačním zázemím. Byla to doba naprostého chaosu a neoprávněné euforie, v níž i zaměstnanci FUTI cítili svůj konec a ve spolupráci s hustou sítí StB a jejích konfidentů cíleně založili c elou řadu novin a časopisů, v nichž jednak uložili svůj předchozí de iure tres tnou činností získaný nemalý kapitál, a za druhé si zachovali vlivové možnosti na další politický vývoj. I oni proto jen přivítali zákon č. 86/1990 Sb. z 28 . března 1990, který zásadně novelizoval předchozí tiskový zákon zrušením všec h cenzurních a vydavatelských omezení a který platí dodnes. A když byl 7. květ na 1990 přijat zákon č. 166/1990 Sb., který jednou větou zrušil FUTI a druhou zákon z roku 1980 o jeho vzniku, bylo to už všem zainteresovaným jedincům i "f irmám" zcela lhostejné, poněvadž mnohem důležitější bylo zachovat si nové pozi ce.
Takový je i současný stav a zřejmě téměř nikoho ze současných poslanců či vl ádních úředníků nezajímá, jakými metodami vlastně FUTI pracoval či dál pracuje a jaké výhody z toho měli a možná dál mají jeho zaměstnanci. To samé platí u pracovníků ÚPS. A ví někdo vůbec, jak a kam hned na konci roku 1989 zmizely vš echny osobní materiály těchto lidí? Už v lednu 1990 po nich nezbyla žádná stop a. Zároveň zde dál zůstává nezodpovězená otázka, kdo, kdy a jak zrušil dosud s tále tajné vl. nař. V 550/53 T z roku 1953 o zřízení Hlavní správy tiskového d ohledu, resp. jaký byl její další osud.
Teprve až budou tyto otázky řádně a veřejně objasněny, může vznikat základ p ro zbrusu nový tiskový zákon a bude možno v zemích Koruny české hovořit o skut ečné demokracii a o svobodě slova a tisku, tak jak jsou v civilizovaných zemíc h samozřejmé.
Karel Mašita