--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kořínek Marek
Název: Zemědělství
Zdroj: NN Ročník........: 0004/051 Str.: 005
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

ROZSAH POJMU ZEMĚDĚLSTVÍ Zemědělství je v podstatě nutno chápat jako odvěkou nutnost člověka zabývat se účelnou činností zabezpečující trvalou obživu sebe sama, rodiny, společnosti a to i nad rámec státu.

Zemědělstvím je veškerá účelová činnost zabývající se pěstěním a kultivování m kulturních i divokých rostlin, stejně jako chov hospodářských zvířat včetně účelného užití poznatku genetiky při křížení a cílené plemenitbě. Zdroje, nást roje a výrobní prostředky jsou původní přírodniny které podléhají ať chceme ne bo ne tvrdým ekologickým podmínkám a přírodním zákonům. Lidské populace od nep aměti užívají tohoto daru přírody a kultivují to nejcennější, zemědělskou půdu , a na prahu přírody se vždy snažily udržet s ní přirozenou a vyváženou harmon ii. Přirozená lidská sídliště, samoty, vesnice i roztroušené grunty sdružovaly v lůně přírody rolnické komunity, ve kterých probíhal hlavní zemědělský život a jeho vývoj. Citlivý malorolnický a selský stav, velkostatky, jak šlechtické , církevní, či pozdější obecného rázu, zajišťovaly vedle potravinové soběstačn osti i stabilitu a malebnost krajiny. Odpovědný rolník, sedlák či statkář dbal základních povinností a v koloběhu látek vracel přírodě odčerpané zdroje a za váděl progresivní agrotechniku a osevní postupy. Dbal hygieny a čistoty životn ího prostředí vědom si toho, že v koloběhu látek by se každý nedostatek předem projevil na zdraví rostlin, zvířat a následně i na zdraví člověka a lidských populací.

Uvážlivé a po mnoho generací děděné selství dbalo zodpovědně na ochranu těch to nejvyšších hodnot a každý hospodář na svém byl zodpovědný svým potomkům pro zachování zdravého rodu.

Industrializace a zprůmyslnění, včetně zavádění strojních technologií a chem izace do polní výroby a chovu dobytka mělo však v neblahé kolektivizaci zemědě lství nedozírné následky. Nejen vyvlasnění majetků, žalářování rolníků, rozorá ní mezí, rozvrácení rodin, vyhnání lidu z pohraničí, pod heslem poručíme větru dešti, znamenalo konec klidu na venkově a konec ekologické stability. Dodnes trvající následky z používání DDT a ještě další důsledky na sebe nechají čekat pozdější chemizace. Ty způsobily vymření stovek živočišných a rostlinných dru hů za práh sukcese a řada těchto a jím podobných jevů se již jeví nezvratnými. Gigantomanie a tovární plánovitý způsob řízení zemědělství jako průmyslového odvětví znamenaly i změnu zvyklostí a tradic. Na venkově byla vychována námez dně pracující vrstva vazalsky přimknutá k honbě za ziskem, vysokými výnosy, pl nění plánu a to za každou cenu, bez ohledu na zásady účelné a neškodné agrotec hniky a bez vědomí odpovědnosti k budoucím generacím. Doba nadšené kolektiviza ce spojená s největší loupeží století sice již nyní pominula, ale zaseté pleve lové semeno do námezdních zemědělských dělníků a pseudointeligence jako dnešní velkoagrární lobby, přináší stále i dnes kyselé ovoce. Neadresné kolektivní v lastnictví je urputně tvůrci "třetí cesty" zachováváno, což mimo jiné umožňuje chabá a děravá legislativa a malá chuť vlastníků pod tlakem bývalých mocipánů z JZD a statků se ujmout soukromého hospodaření. Tak tvrdé podmínky k obnově soukromého hospodaření neměli zemědělci ani po první světové válce a v období všeobecné krize mezi oběma válkami.

NĚCO O LIDSKÝCH VZTAZÍCH

Kdo žije na venkově a zná jen svou ves po svá humna a za druhými vidí jen ja kýsi nekalý prospěch, který unikl právě jemu, jenž se nechal předběhnout, žije jen ve svém uzavřeném a chudobném království.

Ves od vsi je zdánlivě jiná, takže nenechte se mýlit tím, že někde ploty nem ají vůbec a jinde kolem domácího hradu mají neprodyšnou třímetrovou zeď. Ani z dí či hlídacím psem nezabráníš na venkově nahlédnout druhému do talíře. Tak jak v rovinách již dávno vyschly pod koly traktorů a botama bolševíků po slední studánky, v lůně horských údolí vyvěrají potůčky.

Tak, jak na dolině si většina lidí nacpává svá panděra, tak na horách se roz dělí chudší a bohatší o poslední sousto a ztratí vždy dobré slovo a boží pozdr av. Snad je to tím, že na horách je blíže k bohu a v dolině do pekla. Nastane- li však zima po takových změnách, které jsme ani již téměř nečekali, je potřeb né dýchnout do doliny laskavým dechem. Ano, lidské vztahy jsou tím nejcennější m co vždy venkov provázelo a čím se mohl pyšnit. Málokdo si připustí, že právě lidské vědomí a svědomí utrpělo v dobách totality nejvíce.

Oproti duchovní obnově lze i velmi zdevastovanou ekonomiku, půdu či vesnici obnovit snadno a v krátké době. Obnovit však duševní činnost v oblasti lidskýc h vztahů je po období výuky pustého materialismu s takto vychovanými lidmi již krajně obtížné. Uvědomit si svou odpovědnost vůči sousedům, ať blízkým nebo v zdálenějším, znamená vytvářet zdravé prostředí. Takových činů je dnes potřeba ač platí, že "starého psa novým kouskům nenaučíš".

Vytvářet tedy zdravé duchovní prostředí, ve kterém vědomí je schopno produko vat myšlenky a tyto kultivovat, je nejvyšším zázemím pro skutečný život nejen na venkově. Takové prostředí se musí ovšem chtít vytvářet.

Čas, kdy jsme se večer dosyta nacpali výdobytky chlívků a štědrých kuchyní, ráno vstali a šli poslouchat bezduché a přihlouplé příkazy, začali vykonávat č asto nesmyslnou a neproduktivní práci, nebo se museli zůčastnit nesmyslné mani festace, přispět na chudé kubánce, je pryč.

Také povinné sledování "zařazených" filmů, autobusové zájezdy na divadelní h ry s "mecheche" se závěrem ve vinném sklepě, za rytmu uvědomělé muziky se vypa řilo jako pára. Přesto však většina sousedů i dnes zaleze za zabouchnuté dveře a ve falešné anonymitě zkoumá "nesmrtelnost" chroustů, kteří již léta nevylét li. Venkované se stále chovají tak, jakoby venku chodili rozřazovači lidských bytostí, třídili lidské osudy s klackem v ruce a mají přinejmenším strach, že jim bude stále hozen pod nohy.

Přízrak totality je pryč a jen bezzubí a zelení zlostí chodí bývalí protagon isté "světlých zítřků" mezi námi. Bezduší a prázdní, až si jich nikdo ani nevš ímá, což většina bere jako dobré znamení v obrodu jakési pseudominulosti. Najd eme-li v sobě sílu, pak tyto přízraky minulosti snadno obejdeme či přeskočíme. Je nás přece dost, ve kterých zůstalo jadérko slušnosti a v koutku duše krásn á vzpomínka na náš kdysi silný venkov. Právě na dávné slušné tradice je třeba navázat. Soudržnost a láska spolu se vzájemnou podporou, to jsou ty hnací moto ry, které svými výkony smetou temné síly totalitních můr do septiků a čističek .

Takové vlastnosti venkovského člověka se nemusejí dovážet za dolary. Jejich síla je cítit nejen v doposud žijících předcích, ale i v současné mladé genera ci toužící po obnově. Tato duševní energie, pokud bude mít čisté úmysly pod ná zvem lidské vztahy, může rozvinout ty nejsmělejší a v dědictví otců osvědčené plány neustálé obnovy venkova.

KULTURA A VZDĚLÁNÍ

Pokud se obyvatelé vesnic stanou opět kulturním národem, nebudou pak jako ze mědělci převážně odstrkovanou skupinou, neboť se stanou jednou z pevných záruk životaschopné společnosti.

Co všechno si na venkově představujeme pod pojmem kultura? Až si to spolu vyjasníme, bude nám opět jasnější, co je tímto míněno pod poj mem venkov a jeho obnova. V tomto smyslu si musíme zopakovat, že "venkov je vš eobklopující zázemí i okrajů velkých měst či průmyslových uskupení". Nelze ted y zůžit pohled na kulturu pouze jen jako na jakousi kulturu vesnickou. Zahrnuj eme sem všechny kulturní projevy člověka, které vycházejí z podstaty jeho živo ta, přírody, krajiny, volnosti, tradice, které vycházejí z podstaty zdravého v enkova.

Kulturní a umělecké projevy dané do vínku venkovem jako vrozená nadání, jsou zcela přirozené a byly zde odjakživa. Takovéto projevy u člověka přeřazeného do městských center vedou postupně k odtržení od skutečného života v jeho zdra vém základě. Vedou k odklonu od volnosti ke kultuře chápané jako vzpoura proti neživotnému prostředí, a umělecké projevy vzniklé v takových podmínkách vedou až k nesrozumitelnosti a nejsou většinou lidí vůbec chápány, protože přestáva jí k lidem mluvit všeobecně a v přijatelné rovině. Taková kultura nejenže je n esrozumitelná, ale pro lid na venkově je dokonce nepotřebná. Rozpozná to snad každý venkovan i bez uměleckých ambicí a bez znalosti kritiky. Takový "kulturn í" člověk, který oslavuje již jen každodenní běh života, který nazývá všedním, sklouzne rychle mimo chápání kultury vůbec a dostane se k laciné konzumní kul tuře, která samozřejmě nikam nevede.

Uvědomujeme-li si však krásu prostředí, ve kterém žijeme v souladu se zachov alou a krásnou přírodou a lidmi, opěvujeme tím vlasně uměleckým projevem krásu přírodních jevů, dějů a nádheru života. S takovým vědomím se stáváme lepšími, neboť skrze toto vnímání začínáme chápat podstatu života.

Je-li zmíněná kultura velkých sídlištních seskupení, jak městských tak průmy slových, často kulturou rozkladu, pak kultura kvalitního venkova je zárukou ku lturní plodnosti a zachování jejího nosného základu. Takováto venkovská kultur a je nezbytnou "solí" života, protože vzniká z lidské podstaty a je nejen sroz umitelná, ale působí, ať chceme nebo ne, na podvědomí člověka, který pak nevěd omky její ohlasy přenáší jako nové kulturní hodnoty na ostatní lidi. Potom již není osamocených jedinců, ale stáváme se jeden druhému blížním, jak to je dán o lidskému rodu od nepaměti.

Zdravé kulturní návyky začínají tedy v rodině, kde nový lidský tvor začíná p oprvé vnímat své okolí. Kolik životních úskalí dokáže potom překonat člověk, k terý vyrůstal ve zdravém, silném rodinném prostředí!

Stejně neoddělitelnou součástí kultury je vzdělání. A právě škola těsně spja tá s prostředím, ve kterém jsme se narodili, je po rodině dalším stavebním kam enem utváření silného, zdravého a kulturního člověka. První krůčky vzdělanosti musí dostat člověk v místě svého narození, stejně jako první potravu dostává od své matky. Je a zůstává stále největší chybou, vytrhneme-li jakkoliv živého tvora předčasně z prostředí, ve kterém se zrodil. Proto se základní nebo obec ná škola musí vrátit k dětem do jeho rodiště. Stejně jako pro novorozené mládě je jednou ze základních jistot hlas matky, tak první krůčky za vzděláním musí dítě učinit v místě, které mu není cizí, ale v prostředí jemu blízkém, v jeho rodišti. Tak, jak byla zrůdná myšlenka tzv. střediskových obcí, stejně chybná byla politika rušit malotřídní školství na venkově. Zdůvodnění školské centra lizace vyšší kvalitou vzdělání je naprostý omyl a obhajování takovéhoto systém u ekonomickou výhodností je už přímo a doslova neomluvitelná zvrhlost. Vždyť j e nad nebe jasné, že co ušetříme na dětském školním vzdělání, to nenávratně zt ratíme na kulturnosti celého národa.

Zjišťujeme, že základem kultury je rodina a škola. Zde se získávají první ná vyky, vztah k rodišti, vazby k minulosti, k sounáležitosti s prostředím. Dítě, které jde do školy a ví, že tam najde učitele, kterého už dávno zná ja ko člověka, s nímž se denně již po delší dobu setkává, nepovažuje pak již škol u za cizí prostředí, kde si musí zvykat na odloučení od matky a rodinného pros tředí, ale tento významný krok do života bere jako zcela přirozený běh života. Takto přijímané vzdělání se potom stane trvalou hodnotou pevně zakořeněnou v člověku, který je schopen vytvářet nejen hodnoty hmotné, ale i kulturní. Ke sv ému okolí přistupuje přátelsky. Je-li později donucen pozdějším životem žít v prostředích pro něj cizích, je vůči nepříznivým vlivům odolný, neboť má v sobě velmi silný základ venkovského zázemí. Mít někde své kořeny, to dává již samo o sobě životní sílu a jistotu, se kterou se může do tohoto prostředí vždy vrá tit, aby zde načerpal nových sil.

A když jednou člověk i umírá, rád umírá tam, kde se narodil a kde se naučil žít.

J.S.MORÁVEK redakčně upravil

Marek KOŘÍNEK