--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pilous Jiří F.
Název: Otázka sudetských němců ve světle morální roviny aneb kdo komu dluží
omluvu
Zdroj: NN Ročník........: 0004/052 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1994
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
----------- Pokus o analýzu jednoho problému
OTÁZKA SUDETSKÝCH NĚMCŮ VE SVĚTLE MORÁLNÍ ROVINY aneb KDO KOMU DLUŽÍ OMLUVU A PROČ?
V předchozích měsících a týdnech hladinu veřejného mínění opět rozviřuje otázk a česko-německých vztahů. Přesněji řečeno, jde o problém vzájemného se vyrovná ní s minulostí. Jsou toho nejen plné sdělovací prostředky, ale slyšet se nechá vají i politici obou zemí. V tomto smyslu stačí připomenout některá nedávná pr ohlášení: Například sudetoněmeckých představitelů, neoficiální či oficiální st anoviska vedoucích funkcionářů německé vládnoucí koalice resp. opoziční německ é sociálně demokratické strany, rozp oruplné reakce nebo názory české politick é scény a osobností společenského případně veřejného života... Nelze ani opome nout protiněmecké provokace z nedávných měsíců organizované extrémní Sládkovou republikánskou stranou v Terezíně a jejich stranickými kolegy společně s neok omunistickými a postkomunistickými silami v Chebu. Nezanedbatelné je také anti německé a nacionálně šovinistické působení Rudého práva. A konečně, svůj význa m má v uvedené souvislosti i poslední návštěva současného a bývalého mini stra zahraničních věcí Spolkové republiky Německo pánů Klause Kinkela a Hanse-Diet richa Genschera v Praze, uskutečněná 30. září 1994.
(Zmíněné rozporuplné nebo spíše nevstřícné chápání celého komplexu citovaných otázek oběma stranymi, tj. českou veřejností a sudetskými Němci, má ovšem své kořeny. Hned na počátku tohoto článku je totiž nutné dodat, že ony nekomunikat ivní postoje vycházejí nejen ze záporných zkušeností třicátých let s působením německé menšiny v našem pohraničí, z následného rozbití Československa a z ok upace naší země Německem. Mnohem víc se podepsala všeovládající komunistické i deologie, která prostřednictvím účel ového pojetí historie po více než čtyřice t let falšovala některé skutečnosti a předkládala občanům k uvěření polopravdy , často i vědomou lež. A bohužel, ono pojetí dosud u většiny lidí převládá. St ejně tak jako neadekvátní reakce a pořadavky sudetských Němců, vycházející z p ocitu ukřivděnosti. Ale o tom později...)
* * *
Na podzim letošního roku jsme si připomínali padesáté šesté výročí podepsání M nichovské dohody. Můžeme proto ono datum považovat za vhodný "odrazový můstek" ke zhodnocení vzájemných česko-německých vztahů od podepsání mezistátní smlou vy z 27. února 1992. A také jako příležitost k malé exkurzi do problematiky sp orných bodů sudetoněmecké otázky ve vztahu k českým zemím v předvečer druhé sv ětové války a v letech 1945 a 1946.
I.
PŘÍLIŠ MNOHO NADĚJÍ
Vraťme se však k úvodním řádkům, kdy bylo konstatováno narůstající napětí. A u veďme, že česko-německé vztahy se nerozvíjejí tak, jak se předpokládalo před v íce než dvěma roky při podpisu smlouvy mezi ještě tehdejším Československem a Spolkovou republikou Německo. Připomněl to v létě roku 1994 německý mínistr za hraničí Klaus Kinkel ve svém interview pro Hospodářské noviny, kdy prohlásil, že v tomto směru očekával mnohem více. Šéf opoziční sociálně demokratické stra ny Německa Rudolf Scharping při svém pobytu v Praze počátkem dubna téhož roku pak konstatoval, že po podpisu smlouvy existovala naděje na "nový počátek", a le teď je vidět spíše opak, tj. snaha po recidivitě minlosti. Stejným způsobem , byť s jistým nádechem optimismu do budoucna se 30. září 1994 vyjádřili v Pra ze také bývalý a současný německý ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Gens cher a Klaus Kinkel.
(O chybách v základních směrech české zahraniční politiky po rozdělení federac e ve vztahu k Německu obecně hovoří při každé vhodné příležitosti i zástupci d omácí opozice včetně jisté části vládní koalice. Západní sdělovací prostředky zase často ústy svých pražských korespondentů zdůzazňují německé chyby směrem k České republice. Sama českomoravskoslezská veřejnost pak vesměs cítí, že jsm e se ocitli v jakémsi bludném kruhu vzájemných očekávání a výčitek, z něhož dí ky neústupnosti všech zúčastněných s tran, tedy i jí samé, lze najít východisk o jen velmi obtížně. Pokud, jak uvidíme později, vůbec nějaké existuje.) * * *
Vraťme se však k oné smlouvě. Jestliže dnes budeme číst zmíněný dokument, pode psaný 27. února 1992 spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a tehdejším českoslov enským presidentem Václavem Havlem, musíme vzít v úvahu, v jaké to atmosféře v lastně vznikal. Duch času a politické klima byly takové, že se hovořilo předev ším o budoucnosti. Oboustranná snaha udělat "tlustou čáru" za minulostí našla své zdůraznění jen v preambuli smlouvy, když v jejím vlastním textu se už hovo ří pouze o česko-německé (v té době československo-německé) spolupráci a dobré m sousedství obou států v budoucnosti.
Jenomže v tehdejší atmosféře optimismu zapadlo několik elementů, které s odstu pem doby stále více o sobě dávaly znát. A to tak silně, že v posledním období způsobují v česko-německých vztazích vážné tření. V prvé řadě se jedná o finan ční odškodnění českým obětem fašismu, kde bylo konstatováno, že bude řešeno od děleně: Přesněji řečeno ze strany Německa v rámci ustavení speciální nadace po dle tzv. "polského" vzoru.
Mnohem důležitější je ovšem druhý problém smlouvy, resp. její úvodní preambule . Přes protesty některých tehdy československých historiků se tam totiž objevi l ve vztahu k sudetským Němcům termín "vyhnání" místo původně navrhovaného "od sunu" či neutrálního "vysídlení".
(Právě tato záměna však ve svých důsledcích znamenala jeden z hlavních důvodů prudkého zhoršení zpočátku tak slibně vyhlížejícího vzájemného česko-německého sbližování. Ukázala se totiž vodou na mlýn jak sudetským Němcům, kteří nepřes tali volat po právu na vlast, tak i části české veřejnosti, jež se stále nachá zí pod vlivem starých komunistických doktrín vytyčujících coby hlavního nepřít ele naší národní existence Němce. Takže diskuse, kdo se komu má vlastně omluvi t, se dostaly na pořad dne. Jestli Č eši sudetským Němcům za vyhnání, či sudet ští Němci Čechům za nacistickou okupaci a hrůzy druhé světové války...) VYHNÁNÍ, NEBO ODSUN?
Lze konstatovat, že otázka položená v mezititulu je v současných česko-německý ch vztazích především z pohledu naší společnosti kardinální. Termín "vyhnání" totiž mnoho občanů České republiky z morálně politického hlediska jen nerado b ere na vědomí: jako by v daných souvislostech vůbec neexistoval. Lidé nechtějí přiznat, že uvedené slovo ve své podstatě znamená negativní ocenění faktů a u dálostí spojených s více méně brutálním vysídlením sudetských Němců z Čech, Mo ravy a Slezska v době po kapitulaci hitlerovského Německa počátkem květnu 1945 a před postupimskou konferencí vítězných států v srpnu téhož roku. Čili jinak řečeno, česká veřejnost, bez ohledu na to, zda to jsou historici, p olitikové či obyčejní občané, onen pojem "vyhnání" odmítá. Zejména proto, že s e nemohou shodnout na hodnocení tzv. "divokých" odsunů sudetských Němců z naše ho pohraničí. A to bez ohledu na skutečnost, že zachované dokumenty a čísla, n ejen uváděné německou stranou, ale uložené i v československých archívech, jas ně hovoří o násilí, páchaném na německé národnostní menšině v naší zemi právě v prvních třech poválečných měsících (V roce 1991 vyšla v Praze, v nakladatels tvích Academia a Naše vojsko, publikace Tomáše Staňka nazvaná "Odsun Němců z Č eskoslovenska 1945 - 1947". Události, které jsou v ní popsány a doloženy, přím o vyvracejí oficiální verzi, předkládanou komunistickou historiografií a propa gandou české veřejnosti a světu po celých téměř 45 let. Informace o tom, co na příklad Češi dělali Němcům v Praze, kde v rámci kolektivní viny Němců za Mnich ovskou dohodu, protektorát a válečné útrapy zabíjeli německé děti a ženy, v Ú stí nad Labem, kde bylo ubito v malé chvíli od pěti set do dvou tisíc Němců, v Brně, kde při transportu do Rakouska z více než 20.000 odsunovaných osob drti vá většina cestou zemřela či byla ubita, z Chomutova, kde při obdobné události rovněž několik tisíc lidí zemřelo, z okolí Přerova, kde bylo z pomsty zastřel eno 71 mužů, 120 žen a 74 dětí, občanů německé národnosti ze Slovenska pocháze jících převážně Dobšiné, jsou otřesné. Stejně tak jako údaje o dalších tisícíc h svévolně zabitých z Lanškrouna , Žatce, Mostu, Teplic, Litoměřicka, Libereck a, Nového Bydžova, Českých Budějovic, Děčína, Terezína, Náchoda, Svitav, Morav ského Krumlova, Znojma, Ostravy, Bruntálu, Tanvaldu, Folmavy, Postoloprt, Kašt ic u Podbořan, Chrastavic u Domažlic, Doupova... Pochopitelně, očití svědci re sp. přímí účastníci oněch masakrů tehdy mlčeli a dodnes zamlžují pravdu. A mno ho našich občanů nechce zmíněná fakta ani v současnosti vzít na vědomí. Přesto že stále více sdělovacích prostředků je začíná uveřejňovat... A přest ože o zm íněných zvěrstvech se objevuje stále více průkazných faktů...)
* * *
Nutno ovšem podotknout, že ony tzv. "divoké odsuny" a násilí, páchané při nich na příslušnících německé národnostní menšiny v Československu, měly svou jist ou logiku. Nikoliv pouze vzhledem k mnichovskému diktátu a válečným letem 1938 /9 až 1945. Nemohly by se totiž takovou formou uskutečnit, kdyby neměly oficiá lní posvěcení nejvyšších státních míst: Počínaje presidentem Benešem přes tehd ejší populární koaliční politiky, např. Klementa Gottwalda, Václava Kopeckého, Zdeňka Nejedlého a Josefa Smrkovské ho (KSČ), Bohumila Laušmana, Zdeňka Fierl ingra a Václava Majera (sociální demokracie), Prokopa Drtinu, Jaroslava Stráns kého a Jožky Davida (národní socialisté), Bohumila Staška (lidovci) až po vede ní armády a bezpečnosti.
V rámci svého snažení za každou cenu se po válce pozbýt německé, případně maďa rské národnostní menšiny a utvořit jednotný stát, složený pouze z Čechů a Slov áků, vydal Beneš nejen ony pověstné tzv. presidentské dekrety, ale přednesl i několik zásadních projevů. Tak třeba 12. května 1945 v Brně mj. prohlásil: "Ná š zběsilý soused... si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dneš ní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležeící trest... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat ." Dne 16. května na Staroměstském náměstí v Praze pak jasně prohlásil: "Bude třeba... vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čech ů a Slováků provést." Konečně v projevu v Lidicích 10. června 1945 zřetelně po tvrdil princip kolektivní viny: "Jde o přímou vinu převážné většiny Němců a pr oto Němci jako celek jsou odpovědni."
A ostatní politici? Např. Prokop Drtina uváděl, že "musíme začít s vyháněním n ašich Němců z našich zemí důsledně a důkladně, před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat..." Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý v této souvislosti hovo řil o tom, že je "nutno nekompromisně postupovat... proti Němcům" a že "nemáme pokrokové Němce a neznáme je." A místopředseda vlády Jožka David pak v Liberc i prohlásil: "Nyní nastala historická chvíle, kdy se zbavíme jednou provždy st aleté přítěže německých menšin u nás (Tady stojí za povšimnutí nejen proklamov ání tzv. kolektivní viny, nerozlišování mezi dobrým a špatným Němcem, ale jasn é konstatování, že jde o plánované a programové "vyhnání". "Vyhnání" za každou cenu a jakýmkoliv dostupným způsobem. Nelze se pak divit, že nabádání či inst rukce politiků, a při vší úctě k presidentu republiky Edwardu Benešovi i jeho, našlo ohlas u obyvatelstva, armády a bezpečnosti v tak drastické podobě...) PRÁVO A STÁTNÍ TERORISMUS JEDNO JSOU
Pochopitelně, to, co se dělo v prvních měsících po německé kapitulaci, bylo pr ávně zakotveno v tzv. Benešových dekretech. A právě z této příčiny nelze o oně ch akcích hovořit nijak jinak než jako o státním terorismu. Už proto, že reali zaci zmíněných "divokých odsunů", které se rovnaly "vyhnání", organizovaly pln ě ve své režii ozborjené složky Československé republiky, tj. armáda, bezpečno st, obecně uznávané a armádě podřízené různé revoluční gardy, tzv. "partyzánsk é oddíly za pět minut dvanáct", žive lně ustavované národní výbory coby orgány státní moci... Důkazů o tom existuje víc než dost.
Např. už dne 15. května 1945 vydává generál Novák, stojící v čele velitelství ALEX, v dodatku k rozkazu směrnici, v níž se objevila rovněž formulace: "Všech ny Němce vykažte z území historických hranic." V tzv. Desateru pro čs. vojáka v pohraničním území, které bylo vydáno 5. června rozkazem velitele první vojen ské oblasti, najdeme následující výzvy: "Němec zůstal naším nesmiřitelným nepř ítelem. Nepřestaň neávidět Němce... Chovej se k Němcům jako vítěz... Buď tvrdý k Němcům... I německé ženy a hitler ovská mládež nesou vinu na zločinech Němc ů. Buď neústupný i k nim." Čtvrté oddělení Hlavního štábu ministerstva národní obrany ve svém tajném výnosu z 12. června 1945 pak přímo nařizovalo vystěhová ní Němců.
Vojenské a bezpečnostní složky společně s některými dosud nerozpuštěnými revol učními gardami a partyzánskými oddíly, které jim, jak již bylo uvedeno, přímo podléhaly, a ve spolupráci s národními výbory, zřizovaly a zabezpečovaly také internační a záchytné tábory, pracovní a kárná střediska resp. speciální vězni ce. V prvním případě se jednalo o 1215 objektů, ve druhém o 846 a ve třetím o 215; věznicemi údajně prošlo na 350.OOO osob...
(Odtud se organizovaly transporty sudetských Němců v té době téměř výlučně do sovětských okupačních zón v Německu a Rakousku, pěší kolony většinou žen, dětí a starých lidí, často donucených okamžitě bez čehokoliv opustit své domovy, p řípadně i zmíněné už tábory či střediska... Z počátku to bylo v průměru 5350 o sob denně, ovšem náčelník Hlavního štábu čs. armády generál Boček požadoval 24 . nebo 25. července 1945 při jednání s maršálem I. S. Koněvem ve Vídni zvýšení frekvence odsunů zhruba na 24.00 os ob denně. Armáda spolu s bezpečností a "p artyzány" také organizovala v mnoha případech tv. samosoudy, konfiskovala něme cký majetek, beztrestně vraždila sudetské Němce. A jak již bylo řečeno výše, v še s požehnáním nejvyšších politických míst státu...)
* * *
Že se jednalo skutečně o tzv. "divoké odsuny, koordinované pouze se sovětskými vojenskými místy a bez vědomí ostatních západních vítězných mocností, zřeteln ě prokazují i některé naše archivní dokumenty. Např. tajný rozkaz prvního oddě lení Hlavního štábu ministerstva národní obrany z 27. července 1845 nařizoval urychlení akce. Následující den se k tomu vyjádřil jeden z přítomných vysokých důstojníků a v souvislosti s postoji západních mocností k odsunu uvedl, že čs . vláda je sice rozhodnuta respektov at jejich stanoviska (postoj Sovětů se ho dnotil jako "blahovolný"), ale že současně "nechce ztrácet čas a hodlá postavi t velmoci před hotovou věc".
(Lze tedy konstatovat, že jeden z argumentů, o něž se opíral a dosud opírá sou hlas většiny české veřenosti s tím, co se v prvém poválečném období na území Č eskoslovenska dělo, propaganda zmaniplovala. Zamlčela, že vítězné mocnosti byl y na postupimské konferenci v podstatě pouze donuceny legalizovat to, co už dá vno probíhalo "divoce". Takže zůstal jen názor, podle něhož "divoké vysídlení" se rovnalo spontánní reakci na skutečnost, že sudetští Němci spojili před vál kou svůj osud s hitlerovským Německe m, čímž se přičinili k rozpadu tzv. první Československé republiky. Čili princip kolektivní viny: Všichni Němci jsou vi nni a to, co se stalo, mělo své morální opodstatnění, právní legitimitu... Ti "všichni", to bylo téměř tři milióny "vyhnaných" mužů, žen, dětí a starců... K olik z nich bylo za první republiky členy sudetoněmecké strany a později v NSD AP, kolik sloužilo ve vermachtu, SS, či říšské policii, to nikoho nezajímalo. Proč taky, když vinni byli "všichni!)
II.
KDO SE MÁ KOMU OMLUVIT?
Tím, kdo první po "listopadové revoluci" porušil dosud zaběhlé schéma v chápán í problematiky odsunu sudetských Němců a veřejně odmítl obecně uznávané zásady kolektivní viny, byl president bývalého Československa Václav Havel. Stalo se tak už v lednu 1990, kdy se jménem Čechů a Slováků omluvil sudetským Němcům z a křivdy, spáchané na nich v době vysídlení od května 1945 do léta téhož roku. Lze říci, že ono gesto vyvolalo, mírně řečeno, kontroverzní reakce, a to na ob ou stranách. Zejména v Čechách většina tamní společnosti, ale i politici, odmí tli omluvu akceptovat a chápali ji málem jako národní zradu. Naopak sudetští N ěmci ji přivítali. A s nimi také všichni Němci: Zmíněné gesto totiž podle nich , i vzhledem k nadšení ze zhroucení komunismu v Evropě, položilo základ pro vy tváření nových česko-německých vztahů. Pochopitelně včetně předpokladů k budou címu uzavření smlouvy o vzájemné spo lupráci a dobrých sousedských vztazích me zi oběma zeměmi.
(Když zmíněnou smlouvu v únoru 1992 kancléř Helmut Kohl nakonec podepisoval, v yjádřil naději, že "nadešel čas, abychom při formování budoucnosti mohli klidn ě rozmlouvat také o minulosti". Protože o tom, že Češi a Němci si mají hodně c o říct, není pochybnosti. Stejně tak jako o tom, že uzavřená smlouva v sobě ob sahuje mnoho nedostatků. Např. pominuté majetkové otázky byly na základě verbá lní dohody odkázány na pozdější dobu: České oběti fašismu měly podle představ Bonnu získat odškodnění pomocí ustav ení zvláštní nadace, hovořilo se o humani tárním gestu německé vlády, o domech veřejné péče atd.)
* * *
Omluva prezidenta Václava Havla, nahrazení termínu "odsun" termínem "vyhnání" a slova kancléře Helmuta Kohla o potřebě znovu zahájit "historický" dialog, po sloužily ovšem také coby silný impuls k ne zrovna šťastným reakcím části sudet ských Němců. V tamním tisku a v dopisech starostům obcí z českého pohraničí se totiž opět začínaly objevovat staré požadavky: právo k návratu do bývalé otči ny a na vrácení konfiskovaného majetku. Přidáme-li k tomu časté návštěvy "vysí dlenců" či "vyhnanců" v dříve sudeto německých vesnicích resp. městech a prote sty proti privatizaci někdejších německých firem, nelze se divit, že to v Česk é republice vyvolalo poplach a obavy. Lidé, zejména v pohraničí, dostávali z N ěmců znovu strach. Zejména potom, když se sudetští Němci nechtějí znát k tomu, aby se recipročně omluvili českému obyvatelstvu za příkoří, jež mu způsobili svým hlavním podílem na mnichovském diktátu a pozdější okupaci.
(Ostatně, k omluvě obětem druhé světové války na území Čech, Moravy a Slezska se oficiálně nemá ani spolková němcká vláda, přestože podobné gesto už ústy pr esidenta Herzoga učinila nedávno vůči Polsku. V takto se vyvíjenící situaci je pak nabíledni, že se za vydatné pomoci neokomunistického Rudého práva a někte rých dalších levicových či bulvárních tiskovin podařilo opět vzkřísit český na cionalismus a začaly převládat antiněmecké nálady. Sudetský problém znovu vypl ynul na povrch... A vlastně zbytečně * * *
Poprvé jako český president navštívil Spolkovou republiku Německo Václav Havel na jaře 1993. Tehdy se ještě zdálo, že v česko-německých vztazích se všechno bude vyvíjet bezproblémově. Havel zde připomněl ono humanitární gesto, na kter é čekají čeští vězňové německých koncentračních táborů, ale v Bonnu, s výjimko u slov porozumění ze strany kancléře Helmuta Kohla, žádné konkrétní sliby nepa dly. Nikdo neví, jak k tomu došlo, ale po návratu presidenta Havla do Prahy se v českém tisku objevila částka 120 miliónů marek, které údajně hodlali Němci poskytnout v rámci odškodnění...
(Je pochopitelné, že na reakci nebylo třeba dlouho čekat. Šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Franz Neubauer a vedoucí činitelé bavorské Křesťanskosociální un ie z Mnichova, kteří sudetské Němce morálně a politicky zaštiťují, se hlasitě ptali, proč jsou peníze na odškodnění Čechů, když ti nejsou ochotni se ani oml uvit za násilí, páchané při odsunu: Ba nechtějí ani jednat o otevřených otázká ch. A Bonn? Ten dělal, že nic neslyší...)
Ještě na podzim roku 1993, kdy Václav Havel se podruhé, tentokrát neoficiálně, potkal ve Spolkové republice Německo s Helmutem Kohlem, se mohlo zdát, že oba pánové se na humanitárním gestu konečně domluví. Nic takového se však nestalo : Německo už v té době žilo v očekávání budoucích parlamentních voleb a bonská vládní koalice nehodlala riskovat ztrátu hlasů sudetských Němců.
III.
KDO S KÝM MÁ HOVOŘIT?
Napětí mezi sudetskými Němci a bonnskou vládní koalicí na jedné straně a česko u politickou scénou na straně druhé tak nabíralo neustále vzrůstající tendenci . Přičinil se o to například i bavorský premiér Edmund Stroiber, který při pří ležitosti sudetoněmeckých dnů v Bavorsku vyzval k dialogu o sudetoněmecké otáz ce Klausovu kabinet, což v České republice vyvolalo pobouření. Především proto , že partnerem Prahy prý není bavorská vláda, ale pouze bonnská. Po vlažném po kusu vytvořit jakousi speciální "dis kusní" komisi složenou z představitelů ko aličních stran, pražské mocenské centrum na projekt rozhovorů rezignovalo a na výzvu z Mnichova se vůbec nebtěžovalo odpovědět.
Současnou krizi česko-německých vztahů pak prohloubily také výsledky oficiální návštěvy delegace Poslanecké sněmovny České republiky ve spolkovém sněmu. "Šo kem" pro předsedu českého parlamentu Milana Uhdeho se ukázal návrh jeho protěj šku, Ritty Süssmuthové, aby oba nejvyšší zastupitelské sbory, český i německý, současně prodiskutovaly zásady odškodnění pro Čechy a problematiku sudetských Němců. Milan Uhde, ve shodě se zásadou přijatou v Praze, že o otázkách spojen ých se sudetskými Němci se nebude na oficiální úrovni vůbec jednat, rezolutně odmítl. V tom okamžiku šance na "historický dialog", o kterém tak nadějně v ú noru 1992 hovořil Helmut Kohl, byly definitivně pohřbeny...
(Po kategorickém "ne" Prahy na návrh Němců teplota vzájemných vztahů klesla je ště níže a obě strany se zakopaly "do vlastních zákopů". Vládní koalice pak pr ostřednictvím ministra zahraničí Josefa Zielence rozhodla, že bez ohledu na bu doucí případné humanitární gesto Spolkové republiky Německo vyplatí oněm 11 ti sícům spoluobčanů, kteří přežili koncentrační tábory a nucené práce v "Říši", symbolické odškodnění z "vlastní kapsy". Po projednání v Poslanecké sněmovně K lausova vláda kon cemroku 1994 rozho dla k těmto účelům uvolnit miliardu korun . A sudetští Němci? V odpovědi na pražské "ne" k dialogu prohlásili, že se bud ou svých práv domáhat prostřednictvím Mezinárodního soudu v Haagu...) ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ
Tolik tedy pokus o jakousi analýzu celého problému. Lze říci, že na jedné stra ně stojí fakta o tom, co se dělo v Československu se sudetskými Němci od květn a do srpna roku 1945 a snaha oněch sudetských Němců vést o přetrvávajících pro blémech dialog, na druhé pak nechuť české politické reprezentace a většiny veř ejnosti o čemkoliv vůbec diskutovat. Prostě, zachovat na "věčné časy" v platno sti doktrinu, která byla na téma sudetských Němců vytvořena v těsně poválečném období. Nikoliv "vyhnání", ale "ods un". Nikoliv "zvěrstva", ale "spravedlivý hněv lidu" a "odplata za Mnichov a okupaci". Nikoliv "zločiny jednotlivců", a le "kolektivní vina všech". Diví se pak někdo sudetským Němcům, že rovněž trva jí na svých názorech a stanoviscích?
(Tady ovšem, zdá se, české politické reprezentaci shodně s míněním oné většiny veřejnosti chybí jaksi punc důslednosti. Pokud totiž umíněné trvá na principu kolektivní viny sudetských Němců za Mnichovskou dohodu a rozpad státu resp. o kupaci a následné hrůzy druhé světové války, musí být důsledná ve všem všudy. Tedy trvat na kolektivní vině nejméně miliónu sedmiset tisíc československých komunistů a příslušníků jejich rodin za hrůzy a zvěrstva páchané za více než č tyřicetileté komunistické diktatury. Za stovky popravených, desetitisíce umuč ených, statisíce vězněných... A tyto komunisty či jejich potomky musí, stejně jako sudetské Němce a jejich potomky, postavit mimo zákon. V rámci oné proklam ované kolektivní viny. Protože rozdíly mezi komunismem a fašismem nejsou, což sama současná politická reprezentace tohoto státu nejednou daklarovala. Navíc oba jejich reprezentanti, KSČ a sudetoněmecká strana, byly ve srovnatelném obd obí úředně povoleny a měly ze všech politických sujektů největší zastoupe ní v parlamentu. A ještě něco: komunistům včetně jejich nejvyšších funkcionářů nik do za zločiny spáchané na vlastním lidu nezkřivil na hlavě ani vlas, kdežto su detští Němci byli potrestání dvakrát. Poprvé pogormy a hrubým násilím, podruhé ukradením majetku a vyhnáním z domovů. Přesně po vzoru generalissima Stalina, který v tehdejším Sovětském svazu ze msty vyvražďoval a přestěhovával celé ná rody a národnosti z evropské části Ruska a Ukrajiny na Sibiř či na Kavkaz. Jen omže, tam alespoň Gorbačov přizn al vinu státní moci... Což však česká strana odmítá a trvá na tom, že o minulosti jednat nebude: Pouze o budoucnosti.) * * *
Shrnutí ovšem zasluhuje též status quo současných česko-německých vztahů. Přes něji řečeno zmíněný už názor "ne" minulosti a "ano" budoucnosti. Čili rozhodnu tí vládní koalice jednat pouze o hospodářských vztazích, obchodu a ekonomice, o spolupráci v kultuře a vědě, a nepřipustit jakéholiv vyrovnání se s minulost í. Je to krátkozraké: Něco jako uložení onoho problému do trezoru, který se už nikdy nemá otevřít. Jenomže bez vyrovnání se s minulostí nelze jít dopředu. A nelze také budovat dobré sousedské vztahy a přátelství s někým, s kým máme ob oustranně nevyřešené problémy, nevyjsněné sporné otázky. Ostatně, bez schopnos ti nazývat věci pravými jmény, bez schopnosti přiznat pravdu, ať je jakákoliv, se těžko do Evropy budeme vracet. A Evropa nás jako konfliktní stát těžko bud e do svého středu přijímat. Což by si pánové premiér Václav Klaus a jeho minis tr zahraničních věcí Josef Zieleniec měli uvědomit. Stejně tak jako naše veřej nost.
Jiří F. PILOUS