--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín
Název: Státní občanství České republiky
Zdroj: NN Ročník........: 0005/001 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Státní občanství České republiky Úvaha o etice, spravedlnosti a srovnatelnosti zákona č. 40/1992 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR s pojmem demokratického a právního státu
Jaroslav Anděl
Každého Čecha, žijícího kdekoli na světě, i doma v České republice, který má aspoň trochu pojem o demokracii, právním státu a spravedlnosti, musí po přečtení zákona České národní rady - dnes Parlamentu České republiky - č. 40/1992 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky přepadnout hluboký smutek. Smutek nad tím, kam až, do jaké hloubky dokázal zatlačit přirozený pocit práva a spravedlnosti u lidí - i u zákonodárců - téměř půlstoletý nedostatek demokracie, práva a právní jistoty v České republice.
Vydání každého zákona kdekoli na světě má vždy nějaký účel, a to buď:
- má zavést jako zákon něco obecně prospěšného, co dosud ve státě chybí, a zlepší to život občanů i státu jako celku, nebo - má zavést jako zákon něco, co se pro obranu a ochranu života, zdraví, bezpečnosti, životního prostředí a oprávněných zájmů jednotlivců i celého státu ukázalo jako nezbytně nutné, nebo - má zavést jako zákon něco, co se pro správu státu i jeho částí, pro jeho ekonomiku a mezinárodní styky a vztahy ukázalo jako nezbytně nutné.
Každý zákon každého demokratického a právního státu má však mít jeden společný a nezbytný účel: Salus aegrotus - blaho všech. Již před více než dvěma tisíci roky platila ve starém Římě právní zásada: "Salus publica (populi) suprema lex (esto)" - "Obecné blaho je nejvyšší zákon". (Cicero, De legibus. III.).
Obecné blaho, tedy pro všechny a ne jen pro některé. Avšak žádný zákon, vydaný po tzv. "sametové revoluci", pokud se jen trochu týkal exulantů, tj. Čechů žijících podle jejich práva, zaručeného mezinárodními právními normami, mimo hranice České republiky, tuto tisíciletí platnou právní zásadu nejen nerespektoval a nedodržoval, ale naopak nejhrubším způsobem porušoval. A přirozeně totéž dělá i zákon číslo 40/1992 Sb., protože filozofie závisti a nenávisti vůči příslušníkům vlastního národa, kteří žijí mimo hranice České republiky, jež se jako státní filozofie v České republice vyvinula, byla vůdčí myšlenkou i při konstrukci tohoto zákona, a bohužel trvá dodnes.
Je přirozeně právem každého státu, a tedy i České republiky, stanovit podmínky pro nabývání a pozbývání jejího občanství. Avšak stejně tak je povinností každého právního státu svými zákony nikoho proti druhému ani nepreferovat, ani nepoškozovat, a dodržovat vlastní zákony, zejména ústavou zaručenou rovnost občanů před zákonem.
A žádnou z těchto podmínek, které všechny v právním a demokratickém státě platí jako conditio sice qua non, tedy jako bezpodmínečné podmínky, zákon č. 40/1992 Sb. nejen nedodržuje a nerespektuje, ale naopak hrubě porušuje.
Je obecně známo, že každý normálně jednající stát má zájem mít své příslušníky kdekoli na světě, protože se jich a případně jejich pomoci může jako svých příslušníků kdykoli dovolat. Přitom současná státní příslušnost jiného státu, tedy dvojí státní občanství, nemůže žádný stát nikdy a v ničem poškodit, ale může mu naopak přinést prospěch.
V tomto duchu je zhruba půl milionu švýcarských občanů současně příslušníky jiných států, avšak není mi znám ani jediný případ, že by takové dvojí občanství přineslo Švýcarsku nějakou škodu. Naopak, Švýcarsko s těmito svými občany udržuje trvalý kontakt, přiznává jim volební právo, které mohou vykonat na švýcarském konsulátě, a i jinak se o ně všestranně stará.
Nikdo při projednávání zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR nejen neprokázal, ale ani neuvažoval o prokázání, že by v České republice druhé státní občanství jejích občanů mohlo přinést nějakou škodu. Naopak, mohlo by přinést jen prospěch. A proto ustanovení ş 17 tohoto zákona:
Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství,
není nic jiného, než akt závisti a nenávisti proti příslušníkům vlastního národa, kteří se proti němu ničím neprovinili, kteří ale měli odvahu zkusit své životní štěstí jinde. Takové emoce však v zákonech právního a demokratického státu nemají co dělat a jsou zcela nepřípustné a vyloučené.
Avšak nejen to. Tímto zákonným ustanovením se stal tento zákon nejen nespravedlivý a nelogický, ale je v přímém rozporu i s vlastní Ústavou České republiky, protože porušuje ústavou zaručenou rovnost občanů před zákonem. Zákon č. 40/1992 Sb. zavádí totiž dvě skupiny občanů s různými právy: Jedné skupině občanů právo mít dvojí občanství nejen přiznává, ale připouští i možnost je v budoucnu získat narozením nebo sňatkem, stejně tak těm, kteří dvojí státní občanství již měli při vyjítí tohoto zákona, a těch jsou desetitisíce. Druhá skupina občanů, kteří získají občanství jiného státu nyní, ztrácí současně občanství české, což je vyložená diskriminace této skupiny občanů proti první skupině, a naprosto markantní porušení rovnosti občanů před zákonem, a tedy i porušení Ústavy České republiky.
Takové porušování lidských práv a základních svobod a "škatulkování" občanů do různých skupin s různými právy zjevně nynějším zákonodárcům starost nedělá. Nespravedlnost tohoto zákona bude jistě zcela zřejmá z následujícího příkladu: Předpokládejme, že z Jihoafrické republiky přišel do Prahy inteligentní černoch a oženil se s Češkou. Proč ne, inteligentních černochů je dnes dost a sám takový případ znám. Je to naprosto reálná možnost, jakých může být tisíce s příslušníky nejrůznějších národů.
Za krátkou dobu se jim narodil poločernoušek, který se po svém otci stal občanem Jihoafrické republiky, a protože podle ş 3 odst. a) jeho matka byla občanka České republiky, získal malý poločernoušek i české občanství, do konce života může mít oboje a nikomu to jistě nebude škodit.
Naproti tomu Čech nebo Češka, kteří se tu narodili a jejich předkové tu staletí pracovali na zvelebení této země, pokud nyní z jakýchkoli důvodů žijí delší dobu v cizím státě, jehož občanství třeba z důvodu svého sociálního zajištění přijmout musí, ztratí tímže okamžikem občanství České republiky. Nadále budou ve své vlasti cizinci, postavení na stejnou právní úroveň, jako třeba návštěvníci z Finska nebo Guatemaly.
Naprostá nespravedlivost tohoto zákona je jistě každému zřejmá, jen ovšem nebyla zřejmá zákonodárcům a již vůbec ne jeho navrhovatelům.
Zbývá tu již jen jasně položit následující otázky: Přinese ustanovení ş 17 zákona č. 40/1992 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republice nějaké výhody? Odpověď může být jen negativní. Toto ustanovení nepřinese České republice naprosto žádné, ani nejmenší výhody nebo prospěch. A druhá otázka: Přineslo by odstranění ş 17 z tohoto zákona České republice nějakou škodu? I tady je odpověď naprosto negativní: nepřineslo by jí to naprosto žádnou a ani nejmenší škodu. Naopak, tento paragraf, markantně porušující ústavou zaručenou rovnost občanů před zákonem, vyvolává pochybnost, zda Česká republika je skutečně právním a demokratickým státem, jakým se být slavnostním prohlášením předsedy Parlamentu České republiky dne 1. ledna 1993 nejen prohlásila, ale i zavázala.
Je proto jistě již čas, aby se našlo aspoň těch nutných 41 poslanců, kteří by navrhli Ústavnímu soudu České republiky odstranění tohoto uzákoněného nesmyslu a nespravedlnosti, a udělali tak další krok k tomu, aby Česká republika byla skutečně jak demokratickým, tak i právním státem."KACÍŘSKÉ" POSTŘEHY - III/čísla 21-30/
21. Kdybych V. Havlovi a V. Klausovi tu úctu ještě někdy prokázal a nemluvil už jen o nich, nikdy bych je už neoslovil "vážený pane ..."
22. Mějte si to od toho, kdo si dost často až zoufá nad ubohostí jiných i svou vlastní, třebas za domýšlivost, ale já si opravdu myslím, že se mi podařilo vystihnout prapříčinu moci zlotřilých vládců! Spočívá v zaslepenosti a v přikrčenectví ovládaných. 23. Víme-li, že pramenem moci cynických vládců je zaslepenost a přikrčenectví ovládaných, měli bychom za nejprovinilejší mít ty, co ovládané křiví a ohlupují, to jest především prodejné učitele ve školách a prodejné publicisty v údajně "sdělovacích" prostředcích.
24. V jednom se filozof Bergson velice mýlil: Vývoj lidské společnosti není tvořivý automaticky. O zachování, o přijetí nejcennějších duševních výbojů našich předchůdců musíme mohutně usilovat. Jinak se nám stane, co se dnes děje přemnohým: pro ně jakoby Jan Hus, K. H. Borovský, T. G. Masaryk, Josef Čapek a Václav Černý nikdy ani nežili.
25. Jeden z nejspolehlivějších způsobů křivení a ohlupování ovládaných: zahlcovat je bláboly o záležitostech druhořadých, nebo je napořád jen "bavit".
26. Také bědovat nad špinavou ubohostí ovládaných lze různě: tak, že je to ještě víc ochromuje, ale i tak, že je to burcuje, naplňuje mužným vzdorem proti mocným neřádům.
27. Klid a pořádek, který nám chtějí vnutit V. Havel a V. Klaus, je klidem a pořádkem na hřbitově zrazených nadějí, zrazené vůle k pravdě a spravedlnosti.
28. Vy ještě nevíte, proč je V. Klaus tak alergický na pohledy do minulosti? - Především proto, abychom neregistrovali, kolik potupného panování nám z komunistické minulosti zachoval. 29. Prokomunističtí kolaboranti v koalici V. Klaus a spol. jsou učenliví - velice rychle pochopili, že jen ovládaní, "patřičně" zaslepení a "patřičně" otrlí jsou spolehlivou zárukou jejich dalšího panování.
30. Nenechme se mýlit zdáním, že V. Klaus a V. Havel se nikoho nebojí. Báli se například Karla Kryla, bojí se DEU, Českého deníku, Necenzurovaných novin, a budou se bát slov i činů každého dalšího ušlechtilého zoufalce.
Ant. Bělohoubek