--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vachalovský Přemysl
Název: Gangsteři v uniformách na ochranu demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0005/002 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
GANGSTNEŘI V UNIFORMÁCH NA OCHRANU OKUPACE. Jiřímu Ševčíkovi bylo sedmnáct let, když ho 22.srpna 1969 při brutálním zákrok u proti účastníkům protisovětských demonstrací v centru Brna zasáhla a těžce z ranila policejní kulka. Od sedmnácti let je invalidou a kvůli odškodnění za ne smyslnou střelbu do lidí se s ministerstvem vnitra soudí dodnes. V Orlí ulici, kde tehdy s rodiči bydlel, šel večer vyvenčit psa. Patronu se slzným plynem, která mu přistála u nohou, ještě se smíchem odkopl. Na sousedním Zelném trhu v šak zahlédl dva policisty s pistolemi. Od kraje chodníku se zajiskřilo. Uskoči t do vchodu drogerie už nestačil. Odražená kulka ho zasáhla do krku. V OBJETÍ SMRTI.
"Ležel jsem na zemi, nic mě nebolelo, ale jak jsem se nehýbal a nemluvil, lidé mě považovali za mrtvého. Pak jsem omdlel a probudil se až v nemocnici. Lékař ka se ptala, jestli mohu mluvit, a já nemohl. Oba jsme ještě netušili, že mám poškozenou míchu a už nikdy se nebudu normálně hýbat." vzpomíná dnes dvaačtyři cetiletý Jiří Ševčík. Po operaci, při níž mu lékaři z krku vyňali kulku a poli cisté ji okamžitě zabavili, bojoval dva týdny o život na dýchacích strojích. D louhé měsíce potom prožil v nemocnicích a v rehabilitačních ústavech. Teprve p o půlroce absolutní nehybnosti poprvé znovu pohnul jedním prstem nohy, pak ost atními. Když se mu povedlo dostat ruku k ústům, radostí držel prsty mezi zuby tak dlouho, až si z jednoho strhl nehet.
NÁVRAT DO NORMALIZAČNÍ REALITY - I. (1969)
Ale zatímco se postupně připravoval k životu na invalidním vozíku, policie mu posílala obsílky. Mladíka stíhala za útok na veřejného činitele. Měla udání do movnice, že na policisty házel cihly a úlomky prý držel i po zásahu z pistole. Lékaři to však vzhledem ke zranění míchy označili za nesmysl a vyšetřovatel m usel stíhání zastavit. Invalidní mladík jako živý důkaz pouliční střelby se ov šem režimu příliš nehodil.
HYENY S LIDSKOU TVÁŘÍ - I. (Obraz doby minulé.) "Chtěli ho schovat do ústavu, a když jsme odmítali, dostal jen základní, nejni žší invalidní důchod a odepírali mu i příplatky, na které měl nárok. Před každ ým komunistickým svátkem přišli policisté a chtěli jeho podpis, že se neúčastn í žádného srocení lidí. Sám pero neudržel, několik let se za něj podepisoval o tec. Až je jednou požádal, aby mu vedli ruku, a na papír udělal tři křížky." ř íká jeho matka Jiřina Ševčíková. Už na začátku sedmdesátých let podal její syn žalobu pro ublížení na zdraví. Od ministerstva vnitra chtěl odškodnění a od s tátu důchod, se kterým by nemusel živořit. Brněnský městský soud žalobu v roce 1975 zamítl. Připustil, že mladého muže s pravděpodobností devadesáti devíti procent zmrzačil policejní výstřel, ale kvůli zbývajícímu jednomu procentu žal obu zamítl. Stát byl ochoten zaplatit jen výdaje za soudní výlohy. Jiří Ševčík napsal dopis prezidentu Husákovi, ten však dopis předal krajskému prokurátorovi. Po čase se dozvěděl, že stížnost je nepravdivá, a krajský soud potvrdil zamítavý rozsudek. "Ten spor vyhrajete jedině po změně režimu." řekl mu v roce 1976 advokát.
*****
(Kolik odporných individuí, podobným těm dvěma z brněnského Zeleného trhu se p ohybuje nepotrestáno mezi námi a stará se nadále o naší bezpečnost? Absolutní absencí morálky, svědomí a úcty k člověku, lze bez nadsázky kvalifik ovat počínání vyšetřovatelů-zločinců, kteří beze studu a pocitu spoluviny doká zali obvinit na smrt zraněného sedmnáctiletého mladíka, z útoku na veřejného č initele? Lze jen stěží očekávat jestliže ještě dnes působí ve vyšetřovacích či justičních orgánech, že by se jejich nemorální povahové vlastnosti zásadně zm ěnili. Jak se po celá dlouhá léta vyrovnávala se svým nečistým svědomím, po od suzujícím svědectví, nevinného mladého člověka soudružka domovnice? Je zajímav é, jak právě v této "profesi" měla tehdy StB značně rozvětvenou síť svých spol upracovníků a lehce dosažitelných "vševědoucích" svědků a donašečů. Každý z nás si jistě dovede představit naději, kterou vnesl do života Jiřího Š evčíka /a nejen jeho/ 17. listopad 1989, který se měl stát podle různých popul istických prohlášení dlouho očekávanou změnou režimu.
Měl pravdu v roce 1975 Ševčíkův advokát o možnosti nápravy absurdního neprávní ho stavu jeho klienta, pouze v případě změny režimu? Nepochybně! Ke škodě neje n Jiřího Ševčíka, ale všech ostatních obětí předlistopadových zločinných prakt ik však proklamovaná sametová revoluce-nerevoluce očekávanou změnu právního sy stému, založeného na rovnosti občanů před zákonem nepřinesla, spíše naopak. To talitně-normalizační nomenklatura si pouze rozšířila svoji moc a okruh podílní ků na ni, o nové tváře a pohádkové, nelegálně-legální majetky a neustále se zv yšující osobní finanční výnosy.)
NÁVRAT DO NORMALIZAČNÍ REALITY - II. (1989)
Po čtrnácti letech ho pracovníci ministerstva vnitra vyzvali, ať si znovu najd e advokáta a požaduje odškodnění. Jen při výpočtu újmy v zaměstnání právník do šel k sumě přes čtyři sta tisíc korun a celkem navrhl více než miliónovou část ku. Ministerstvu se to však zdálo mnoho a chtělo i písemnou záruku, že se o pe níze nebude soudit. Pak Jiří Ševčík dostal zhruba třetinu původní částky. A be z vyrovnávací renty k invalidnímu důchodu. Pořídil si ojetý vůz s automatickou převodovkou, bez které auto řídit nedokáže, zbytek peněz ho stála oprava vozi dla po havárii. Po svatbě s invalidní ženou zjistil, že i když mají dvě malé d ěti, oba jejich důchody netvoří ani jeden průměrný plat.
HYENY S LIDSKOU TVÁŘÍ - II. (Obraz ze současnosti) S ministerstvem vnitra a státem se proto soudí o rentu. Místo dvou tisíc dvě s tě korun měsíčně dostal necelých dvanáct set. Obvodní soud v Praze 7 se pak od volal na zamítavý rozsudek komunistické justice z roku 1975 a jednání zastavil podle zásady, že jeden případ nemůže soudit podruhé. Městský soud o jeho stíž nosti dosud nejednal.
"S rodinou bydlím v bezbariérovém domě, kde jen za nájem a inkaso zaplatím pol ovinu našich důchodů. Přitom sousedům, kteří jsou invalidé po pracovním úrazu a neprožili si léta ústrků režimu, stát měsíčně k důchodu připlácí třítisícovo u rentu. Když jsem u soudu žádal menší částku, označili mě za nemorálního člov ěka." říká muž, který ve dvaačtyřiceti letech při pití kávy naklání šálek zuby a v prstech ruky neudrží ani tužku.
*****
( Celý příběh Jiřího Ševčíka je dokumentem doby, ve které jsme žili a nadále ž ijeme. Svědčí o zrůdnosti minulého režimu, ale co je horší, i o nemorálnosti a přetrvávajícím bezpráví toho současného. Pětadvacet let, a to nejen Ševčíkova života v křivdě, bolesti a bezmocnosti nezměnil ani listopad 1989, bohužel an i později přijaté zákony, které měly umožnit potrestání normalizačně-totalitní ch zločinů.
Děsí mně představa, že s okupanty kolaborující, po zuby ozbrojený esenbák, kte rý smrtelně zranil v srpnu 1969 bezbranného, sedmnáctiletého Jiřího Ševčíka, m ůže eventuálně ještě dnes sloužit v "nově" vytvořeném policejním sboru, a je z a svou dlouhou a "skvělou" službu po boku okupanta nadále finančně zvýhodňován .
Stejně tak mne děsí představa, že ve stejné době kdy se Jiří Ševčík neúspěšně dožadoval náhrady za své utrpení a bolest, byla kladně vyřízena žádost bezchar akterního a zbabělého kolaboranta- esenbáka o tzv.odchodné ze služby, při kter é se mimo jiné, zasloužil i o trvalou invaliditu prvně jmenovaného. Děsí mně též představa, že viník jeho utrpení, jakož i vrahové Muzikářové, Vel ehracha a dalších nevinných obětí, či viníci utrpení ostatních obětí předlisto padové totalitní zvůle, z řad příslušníků SNB /VB - StB/, LM a dalších ozbroje ných represivních složek nebyli a zřejmě nebudou nikdy potrestáni, díky přetrv ávající provázanosti, odvíjející se od prokazatelné spoluviny staronových prac ovníků vyšetřovacích a justičních orgánů, bez nichž by údajně destabilizovaná situace v bezpečnostní problematice byla ještě destabilizovanější. /Poslední v zniklé problémy na I. odboru Úřadu vyšetřováni pro ČR, v souvislosti se stíhán ím LM, které na poslední chvíli musel napravovat z pozice své politické odpově dnosti ministr vnitra však hovoří o pravém opaku. Čím méně nepostradatelných v šehoschopných vyšetřovatelů a esenbáků, spojených zločiny uplynulých desítek l et v rezortu bezpečnosti bude, tím méně neočekávaných absurdních událostí může me očekávat.
Děsí mne též absence svědomí a morálky hlavně u polistopadových "mocných", od kterých jsme oprávněně očekávali nekompromisní vyrovnání s minulostí tak jak j e tomu ve vyspělých demokratických společnostech běžné, tedy:
Trest za zločiny páchané na vlastním národu pro zločince- kolaboranty a naopak finanční a morální odškodnění pro jejich oběti za prožitá utrpení, křivdy a b olest, jež museli po celou dobu komunistické hrůzovlády snášet.
Nejvíce mne však děsí bezmocnost a letargie, do které jsme byli a jsme opět ús pěšně, stejně jako před listopadem 1989 postupně "vmanipulováni" . Díky tomu j sme nepřestali být dlužníky za utrpení obětí bývalé totality, ale stáváme se z novu spoluviníky a podílníky pokračující, obludně se rozmáhající nové, totalit ní nedemokratické zvůle, nápadně podobné té předešlé - komunistické. Těžko před sebou samými, ale zejména budoucími generacemi obstojíme s velmi ča sto používaným, alibistickým argumentem, ve kterém sami sebe obelháváme v tom, že jsme o ničem podobném nevěděli, anebo že jsme nemohli pro nápravu přežívaj ícího nenormálního a nemorálního stavu společnosti nic udělat. Bohužel věděli, ale nedokázali se vypořádat díky přetrvávající vlastní slabosti, zbabělosti a nemorálnosti.
Další vývoj v tomto, a pochopitelně i v dalších jemu podobných, z doby nedávno minulé či současné, bude naše redakce nadále sledovat a snažit se všemi dostu pnými prostředky o sjednání nápravy. Čtenáře budeme o nových zjištěných skuteč nostech průběžně informovat.)
(Mezititulky a závorkami ohraničené komentáře autor) Přemysl Vachalovský