--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Polistopadové právo nevrací majetky ukradené emigrantům
Zdroj: NN Ročník........: 0005/002 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Polistopadové "právo" nevrací majetky ukradené emigrantům
Luboš Vydra
Podvodné OPBH Praha 5
Ve středu 11. 1. 1995, ve 12,30 hod. se u Obvodního soudu pro Prahu 5, Janáčko vo nábřeží 41, č. dveří 401, III. poschodí, na Smíchově koná jednání o vydání věci - rodinného domku v Třebonicích čp. 60. v Otavově ulici. Žalobci jsou češ tí občané Josef a Hana Růžičkovi, kteří v roce 1982 emigrovali a jejich majete k jim byl zabavený podle paragrafu 109, odst. 2 tr. z., pro opuštění republiky . Žalovaný je Martin Otava (syn národního umělce Otavy, zpíval v Národním diva dle Jeníčka v Prodané nevěstě), který získal nemovitost v Třebonicích č. 60, n a základě neuvěřitelného podvodu ze strany OPBH v Praze 5. Zodpovědnost za ten to podvod nese tehdejší ředitel Jaroslav Bolina.
Pan Josef Růžička je syn bývalého živnostníka a jezdil před svojí emigrací jak o řidič. Má manželku, která v té době trpěla těžkými epileptickými záchvaty. P rotože záchvaty měla až pět krát denně, byla pod práškama a v invalidním důcho du o výši 470 Kčs, z toho 260 Kčs přídavků na dvě děti. Jednou pana Růžičku na vštívil po delší době bratr ze Švédska a řekl mu, že pokud chce aby jeho žena zůstala na živu, měl by s ní odejít do zahraničí. To byl hlavní důvod k tomu, že když odcestovali do Jugoslávie s rodinou na dovolenou, navrhl ostatním, že zde požádají o politický azyl, přestože doma nechali právě dostavěný domek. Pr ávě v něm tehdy bydlel i jeho dvaasedmdesátiletý otec, který dům s panem Růžič kou jedenáct let stavěl. Po synově emigraci se mu ale stal těžký úraz nohy, kt erý se dlouho nechtěl hojit. Když se vrátil po čtyřech měsících z nemocnice do stal soudní výpověď (opět existuje písemný doklad, že z domu řádně dostavěného !) s příkazem, že musí do patnácti dnů dům opustit. Tak komunistické stvůry z OS Prahy 5, na čele s JUDr. Ištvánkem, místo toho, aby mu nabídli obydlí ke ko upi, jak měl podle tehdejších platných zákonů právo, stařečka naopak doslova v yhnali na ulici s tím, že na žádný náhradní byt nárok nemá. JUDr. Ištvánek sou dí v časech Novákových tzv. nezávislých soudů i nadále, a dá-li svatý Parlamen t, bude soudit až do smrti.
Seběhli se jako psi na kost
Paní Žežulková z OPBH, našim věrným čtenářům nechvalně známá aktérka případu o kradení Mozartovy obce o Bertramku, barák po panu Růžičkovi přebírala. JUDr. F išer, podnikový právník, nebo spíše varietní kouzelník s paragrafy, to zařídil , aby byla zrušena kolaudace a byl udělán na dům čp. 60 nízký odhad. Ve světě zákonnosti je majetek svatý. Tak je třeba známo, že i když zuřila vál ka a Rakousko - Uhersko bylo nepřítelem Francouzů, tak na majetky Franze Josef a I. nikdo ve Francii nesáhl. "Inu to je přece Jeho Veličenstva rakouského cís aře", říkalo se. Majetek byl tehdy zákon. Pouze u našich bolševických psů, kte ří tento zlozvyk převzali od vzteklých sabak rusko-asiatských byla loupež něčí m samozřejmým jako ono: "Davaj časy!"
Na komunisty ukradený majetek, tedy dům po panu Růžičkovi, se seběhli hned záj emci tři: pan Krásný, který dnes dělá prvního styčného důstojníka ministru nár odní obrany, pan Vápeník a ten komu urvané sousto zůstalo - pan Otava. Jak se zmenšovala obytná plocha
Občanský výbor měl původně, přes všechnu tehdejší mravní bídu, celkem ušlechti lý nápad. Chtěl totiž, protože dům měl přes 120 m2 obytné plochy, udělat z něh o mateřskou školku. Dále doporučil, jako zájemce o koupi, pana Krásného, neboť ten měl nejhorší bytové podmínky: 21 m2 a nemocné dítě. Budiž. Ovšem na příka z primátora hlavního města soudruha Štafy, jej dostal přednostně Votava. Jako ohlas na protest MNV přišlo psaníčko z kanceláře soudruha primátora, ze kteréh o cituji: "Pro Vaši informaci ještě uvádíme, že o nabytí rodinného domku v Pra ze 5 - Třebonice, č. 60 do vlastnictví Československého státu, byl informován Národní výbor hlavního města Prahy, prostřednictvím Finančního odboru NV Praha 5." To znamená další důkaz o tom, že barák byl před emigrací Růžičkovy rodiny dostavěný a měl své číslo. Zrušení kolaudace je proto v rozporu se skutečnost í. Komunistická byrokracie, pokud nebyl dům řádně dostavěný a zkolaudovaný, př ece nikomu číslo tehdy nedala.
Pan Růžička stavěl dům čp. 60, po řadu let doslova jen z výplaty, přičemž on a celá jeho rodina si odtrhávali od úst. Osm let neznali žádnou dovolenou. Přit om kupec Otava se chlubil u soudu, že je syn národního umělce, a že kdyby byl v KSČ tak mohl být ministrem. Dům čp. 60, v němž bylo 10 místností koupil za 2 03 tisíc Kčs. Otavovi, ze dvou místností v přízemí udělali, jakoby sušárnu. Je dno patro zrušili. Zbourali příčku mezi kuchyní a obývákem a přestavěli z toho halu. A tak dvougenerační barák přebudovali na jednogenerační s 64,5 m. Což j e obytná plocha rekreační chaty. Tím, že si snížili počet metrů, nemuseli ani tolik platit. V I. kategorii se tehdy platilo 3. 280 Kčs za metr čtvereční oby tné plochy a ve II. kategorii to bylo podstatně méně. Dům, který se odhadoval, měl devatenáct položek a patnáct položek v čp. 60 podle tohoto bolševického o dhadu měl Otava v I. třídě. Třináct stačilo, aby tehdy barák byl zařazen do I. třídy. A přesto byl podvodným způsobem zařazen do kategorie II. Když popřevra tový soud dal tuto věc přešetřit, zjistilo se, že tento dům i se sníženou obyt nou plochou byl i na komunistické poměry podhodnocen o 40 %. Kdyby byla vzata v potaz jeho skutečná obytná plocha, jaká byla v době odchodu Růžičkových do e migrace, (tedy 127 m2) odhaduje se, že československý stát byl tehdy takto okr aden o 300. 000 Kčs. Samozřejmě v tehdejších cenách. V to ovšem není započítán a studna, 26 metrů dlouhý parast, oplocení a skutečná cena fasády a střechy. A soudkyně Hesová raději zdrhla
Pan Růžička prodělal již osm stání a stále je jeho případ odročován. Před posl edním stáním si vzal jako právního zástupce exelantního JUDr. Ing. Jaroslava A nděla. Jak se to dozvěděla soudkyně JUDr. Ivana Hesová, která pana Růžičku do té doby pouze terorizovala, okamžitě od případu utekla. Téměř devadesátiletý, neustále pracovně vytížený pan dr. Anděl, vnesl do chcípajícího soudního jedná ní, opět vůni života. Konečně nemluvili pouze zástupci justice, ti již jen lap ali po vzduchu, ale jednal dr. Anděl. Podle toho jak se pan Otava chlubil u so udu, dostal v době koupě domu řád práce. To znamená, že dostal obálku a v ní p eníze. Z toho ovšem vyplývá, že kolaboranti dostávali tyto baráky od komunisti ckého režimu vlastně zadarmo. Jedinou námahu z toho měli bylo to, že museli pe níze z obálky odnést na poštu a zaplatit. Proto by dnes měli vrátit ukradené d omy svým majitelům zpět bez jediné koruny náhrady.
Jak herec Haničinec s požehnáním vůdců KSČ vilu zabavil Zabavené majetky po emigrantech, které měli nějakou cenu, dostávali vždy pouze příslušníci rudé šlechty za své "zásluhy" proti demokracii, republice a spolu občanům. Ti se o tyto ukradené majetky jako smrdutí kojoti dělili a nikdo jiný neměl šanci se k nim dostat. Proto, když se jim to, co kradeného získali vezm e bez náhrady zpět, nebude to žádná škoda, protože to stejně byli po roce 1968 většinou samí bezpáteřní kolaboranti s Moskvou dosazeným režimem. O komunistický režim podporujícím herci Haničincovi se ví, že vystěhoval obyva tele vily za pomocí páčidla a s esembáky. Nájemníci odjeli na dovolenou do Jug oslávie a její majitel emigroval do SRN. Kdo ho tak rychle informoval a dal mu souhlasné svolení, o tom bych rád věděl přímo od něho. Může na mne dát, za to co o něm píši, žalobu a rád se ho na to u soudu zeptám. Soudruh Haničinec se do tohoto domu nastěhoval pouze se svojí čtvrtou ženou, přičemž své v počtu tř etí manželce zanechal dosavadní obydlí. Inu, pro velkohvězdu Dietlových seriál ů nic neobvyklého. Takto kavalírsky se přece chová ke svým manželkám každý běž ný šejk z Kuvajtu. Proč by se tedy takhle neměl zachovat i poctivý komunista j akým bezesporu pan Haničinec byl? Když se dovolenkáři vrátili, tak Haničincova čtvrtá manželka, šla jim vstříc se slovy: " To jsou k nám hosti." Tři neděle na to bydleli v garáži, kam těmto bezdomovcům soudruh Haničinec milostivě slož il nábytek, samozřejmě, že bez kamen, protože ty podle něho byly součástí domu . Aby se to "spáchlo" a soudruh Haničinec mohl dál poklidně vytvářet filmové i luze ušlechtilých postav pro pracující lid, byl vystěhovaným v garáži , přesto že měli na vile 10 % podíl a dle zákona přicházeli na prvém místě v úvahu jako její kupci, urychleně s veškerou protekcí, do měsíce poskytnut byt v novostav bě v Měcholupech. To ale znamená, že musel být někdo, možná potřebnější, přesk očen v pořadníku na byt. Tak řetěz špatností prostupoval tehdy celou společnos t. Že tomu nemůže být dnes jinak je nabíledni, když víme, že právě tito lidé d nes roztáčí soukolí podnikání u nás.
Moc nomenklaturisty Otavy byla mocná i po listopadovém převratu Nomenklaturista Otava, jako náměstek tehdejšího ministerstva spojů byl velké z víře, které mělo zcela jistě co do činění s odposlechy a rušičkami. Proto by j ste ho v našich seznamech StB také marně hledali. Svého času se vytahoval, že do obce, až bude v domě čp. 60 bydlet zavede dvě linky autobusů navíc. To že j eho vliv byl nemalý i po listopadovém převratu dokazuje i ta skutečnost, že v roce 1991, aby pro sebe získal vliv u občanů Třebonic, nechal pro ně zřídit př es padesát telefonních stanic, a to navzdory tomu, že jinde na ně čekají někdy i deset let. Na svém předvolebním vystoupení v roce 1992 tituloval spoluobčan y jako soudruhy. Když ústavní soud České republiky zrušil tři odstavce, které diskriminovaly emigranty, jeho srdce to již nevydrželo a skonal.
Ve Švédsku jako v Lurdech
V rozsudku pana Růžičky, poté co byl za tzv. ilegální opuštění tehdejšího velk okoncentráku odsouzen, je uvedeno, že má negativní postoj k socialistickému zř ízení. U dnešních soudů a komunistických soudkyní je to jak se zdá přitěžující okolnost, protože vlastně nedodržoval tehdy platné zákony.
Z Jugoslávie odešli Růžičkovi do Rakouska, kde jim byl udělen politický azyl. Odtud se odebrali do Švédska. Mohli tak hovořit o štěstí, protože švédská polo bolševická vláda, moc emigranty ze "socialistického tábora" nebrala (měla záje m spíše o chilské komunisty!). Rodina šla zprvu do lágru. Což je v tamějších p oměrech velmi nepatřičné slovo. Když manželka dostala prvý záchvat, odvezli jí do nemocnice, určili správnou diagnozu, nasadili účinné prášky a od té doby ž ádný epileptický záchvat již nedostala. Po půlroční aklimatizaci, když rodina dostala ubytování v hotelu, nastoupila i ona do práce. V roce 1992 si dokonce udělala řidičský průkaz.
Od nemoci k pomoci potřebným
Ve Švédsku jsou hotely drahé. Nejlacinější stojí 350 SK na sobotu a neděli. Po kud se jedná o živnostníky je to ještě o 100 SK dražší. Ve Švédsku prostě jaká koliv radost ze schopností bohatnout zhořkne. Růžičkovi bydleli v hotelu po 3 roky, než si pronajali dům, který budou splácet třicet let, než bude jejich. J en pro zajímavost, o co je švédský přístup vstřícnější než naše český: Přestož e ve Švédsku lze dostat úvěr na dům, až když jste švédskými občany, Růžičkovi tento úvěr dostali o rok dříve, než se těmito občany stali.
Paní Růžičková založila v roce 1994 s tělesně postiženými lidmi ve Švédsku nad aci Přátelství, jež pozvala do země mentálně postižené děti z jednoho ústavu v ČR. Paní Růžičková jim zajistila v červnu loňského roku ubytování a stravován í ve městě Jonkoping. Děti navštívily královský zámek ve Stockholmu, dětský zá bavný park v Goteborgu, navázaly kontakty s jinými postiženými dětmi a navštív ili firmu, kde pracují tělesně a mentálně postižení dospělí občané. Na vlastní oči se tak mohli přesvědčit, že jejich handycap je nemusí vyloučit ze společn osti, pokud oni sami tomu nepřipustí. Viděli také jak se společnost ve Švédsku , tedy západního světa chová ke svým nemocným spoluobčanům. Tak daleko se dost ala žena, kterou socialistické zdravotnictví pomalu likvidovalo.
Dnes je pan Růžička nezaměstnaný a protože je mu více než padesát let, těžko p ráci shání. Ovšem, ve Švédsku je tak silná měna - o kterou jsme v roce 1948 př išli: to je ten nejtěžší ekonomický zločin komunistů, za který by měli jít dne s po žebrotě! - , že z podpory v nezaměstnanosti může pan Růžička dům nejenom dál splácet, ale dokonce jezdit po Evropě.
Soumrak hospodářského zázraku
Jak známo situace v současném Švédsku, kde vládnou sociální demokraté, je ale čím dál horší. Každý rok doplácí Švédsko 100 miliard SK na nezaměstnanost, při čemž se platí daně podle výšky kapitálu, takže velcí podnikatelé mění občanstv í a ukládají své peníze a staví továrny jinde. Socialistická demagogie způsobi la, že pracovní síla je čím dál dražší a že se tu žije nad poměry. Podpora v n ezaměstnanosti je stejně výhodná, jako když člověk pracuje. Chtějí tu prodlouž it pracovní věk, před odchodem do důchodu, až do 67 let a přitom mladí dvaceti letí lidé o práci zájem nemají a většinou se zabývají drogami a jinými lumpárn ami. Nereálná politika socialistů podporuje také rozvedené ženy. Platí za ně č inži, dává jim plat jako kdyby chodily do zaměstnání, což vede k tomu, že mnoh é nemají zájem se ani vdát a pořizují si někdy až pět dětí, jen tak za svobodn a. Otcové hrají přitom naprosto podřadnou roli. Nelze se divit, vždyť ve švéds ké vládě je velké zastoupení žen. Dokonce si založily i svoji vlastní politick ou stranu. Tak nepřirozená společnost nemůže nikam jinam ale směřovat než ke k rachu.
Ale svoboda projevu, toť nadevše
Jednu nespornou politickou výhodu ale Švédsko přeci jen má. Tou je svoboda pro jevu a tisku. Novinář má zde právo podívat se každému státnímu úředníkovi přím o do šuplíku. Vyjímkou jsou pouze tajné věci týkající se obrany státu. Novinář i zde sledují v parlamentě docházku poslanců. Filmují je při jednání a když zj istí, že někdo spí, příjdou k němu a zeptají se: "Co říkáte této věci?" A poku d odpoví zmateně, udeří přímo: "To jste nespal v noci? Proč se nevyspíte? Proč chodíte do parlamentu? Vždyť tady nejste nic platný?" Občané tohoto poslance potom znají a už ho nevolí. Zajímalo by mne jak by s nimi vyběhl Václav Klaus, který novináře považuje za škůdce lidstva? Vyběhl? Ne! Já si myslím, že pokud by byl tak drzý jako třeba na novináře TV Nova, premiérem by dlouho nebyl. Ve Švédsku, přes všechny vady na kráse, které způsobuje současná levicová politi ka, platí, co platilo k dobrým způsobům občanů této země již od dob, kdy nepou žívali zámky u dveří svých příbytků: - Jací jsou novináři, taková je demokraci e a takovou demokracii si občané také zaslouží. Občané, právě přes noviny, zde rozšiřují prostor pro svojí svobodu. Protože, co si dovolí novinář, může si v zápětí na to dovolit i občan. Není to jako u nás, kde noviny financuje estblis hement kágébáků, estébáků, či státostran spolu se zahraničními firmami, které mají o politické a kulturní poměry u nás stejný zájem jako o poměry, kdesi v r ovníkové Africe. Ve Švédsku naopak, se musejí politické strany o novináře uchá zet, stejně jako o občany, protože mohou ovlivnit jejich úspěch ve volbách. Za tímco u nás se prostor pro sdělovací prostředky neustále zužuje, až se stávají prostředkem závislosti nejprimitivnější komerce a reklam, ženoucích se pouze za ziskem, švédská vláda musí stále ještě se svými občany komunikovat. Tam tak ových novin, jako jsou NN, je více, nikdo jim klacky pod nohy nehází a uživí s e, protože všichni lidé nechtějí, aby z nich ze všech byli pohunkové mafií, ve xláci, či drogoví dealeři, jako si to myslí mnozí u nás, ale chtějí být občany . Tedy podílet se na správě věcí veřejných. A k tomu ostatně také mají předevš ím sdělovací prostředky sloužit, nikoliv být prostředkem pozlátkových opičáren .