--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Emanuel Weber
Název: Dopis NN
Zdroj: NN Ročník........: 0005/002 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Redakce Necenzurovaných novin pan Petr Cibulka Praha

Vážený pane redaktore,

přesto, že s mnohými Vašimi postřehy v článku "Stav ve vedení KPV", zveřejněné m ve 28. čísle NN, souhlasím, přece jen musím kategoricky protestovat proti Va šemu, přinejmenším neomalenému výroku, o senilních starcích. Vím, stejně dobře jako Vy, že ne všichni ve vedení KPV jsou čestní lidé, ale přesto bych nikdy paušálně pro členy KPV podobný výraz nepoužil.

Je samozřejmé, že většina členů KPV jsou dnes staří lidé. Takový už je běh živ ota. Narozdíl od Vás ale také vím, že většina těchto , podle Vás starců, má za sebou tak těžký a strastiplný osud, jaký si těžko dokážete představit. A na v ěci vůbec nic nezmění Vaše tvrzení, že mnozí z nich ani nevěděli, za co byli o dsouzeni. Tím hůře. Je přece obeně známo, že už od dob prokurátora Vyšinského, se na předurčenou oběť vymyšlená viny vždy našla. To ale vůbec nic nemění na jejich utrpení.

Nezapomeňte na to, že tito, podle Vás senilní starci, byli do nepředstavitelně krutých poměrů věznic padesátých let vrženi přibližně ve Vašem současném věku , tedy v plné životní síle. Nezapomeňte na to, že mnozí z nich už v době druhé světové války na všech frontách, se zbraní v ruce, bojovali proti druhému pól u zla - nacismu. Jak se jim jejich vlast za to vše potom odvděčila, víme všich ni. Nezapomeňte ale také na to, že mnozí z členů Charty 77, před tím fanatičtí komunisté, s jejich odsouzením veřejně a nadšeně souhlasili. Někteří z nich d nes zaujímají vysoké funkce ve vládě a parlamentu.

Pro Vaše srovnávání vězňů z padesátých a sedmdesátých let bych chtěl dodat dro bnou ilustraci. Poprvé jsem byl zatčen a po půlroční vyšetřovací době odsouzen v roce 1954, tedy v době doznívajícího stalinského teroru. Protože jsem, ani po propuštění své názory nezměnil, tak jsem mimo několika přibližně týdenních vazeb absolvoval nesčetné množství jednodenních výslechů. Až do roku 1989. Pro č o tom píši? Protože mohu, ze své vlastní zkušenosti potvrdit postupné zmírňo vání vyšetřovacích metod StB a zodpovědně, v zájmu pravdy říci, že přibližně p o roce 1968 se mne při výslechu nikdo nedotkl ani prstem, o ostatních, dříve b ěžných metodách, jako noční výslechy, zavazování očí a trvalé používání pout, ani nemluvě.

A v takových, daleko snažších podmínkách, jste nastupovali právě vy. Moje tvrzení podporují i sebelitující memoáry disidentů, ať už se jedná o Havl ovy dopisy Olze, vzpomínky Jiřího Rumla nebo Evy Kantůrkové. Já vím, že vězení je vždy vězení. Ale právě z těchto memoárů lze usoudit, že disidenti byli zav íráni do věznic pro vězně z padesátých let takřka idylických. Přesto je známo, že mnozí z těchto disidentů se ve vazbě psychicky hroutili, nebo dokonce za p říslib propuštění podepisovali spolupráci.

Nepřál bych těmto lidem ani den vyšetřovací vazby padesátých let, ale někdy, k dyž čtu, jak se přehnaně litovali, možná, že by nebylo marné, aby to okusili. Domnívám se, že pokud se pustili do boje proti bezpráví, museli počítat s tím, že je dříve, nebo později zavřou. Pokud s tím nepočítali, tak byli buď hlupác i, nebo, co je horší, předem vytypovaní lidé pro narežírovaný program. Je smutnou, ale příznačnou tragedií našeho národa, že post faktum dochází k tr apnému handrkování, kdo se více zasloužil a kdo více trpěl. Místo toho, abycho m se jako čestní lidé spojili, řekli, že takto jsme si svobodu nepředstavovali , a smetli ty, kteří jsou dnes víceméně samozvaně v čele státu, začínáme se vz ájemně osočovat, kdo kdy a více kolaboroval.

Jedno je dnes bohužel jisté: špinavé charaktery a kolaboranti zatížení minulos tí jsou dnes na mnohých vedoucích postech jak v KPV, tak mezi disidenty Charty . Proč? Protože jsme jim to dovolili, protože jsme doložení činnosti v minulos ti ukvapeně prohlásili za kádrování současné doby nedůstojné. To ovšem byla id eální příležitost pro různé hochštaplery a bezcharakterní podvodníky. Není to nic nového. Obdobně tomu bylo i po roce 1945.

A tak dnes nad námi rozhoduje celá řada bůhví odkud se vylíhnutých chamtivých politických šíbrů ochotných pro svůj vlastní prospěch převlékat kabát každý dr uhý den. A těm všem jsme dnes jen k smíchu. Vy i my.

Vytýkáte politickým vězňům z padesátých let, že se po návratu domů opět nezapo jili do opozice. Jenže oni se většinou po dlouholetém věznění a krutých zkušen ostech v souladu s výrokem A. Solženicyna přikrčili a snažili se dožít zbytek svého života sice čestně, ale v relativním klidu. Tohle nemůžete pochopit, tím méně to odsuzovat. Jinak je tomu u těch, kteří zradili svůj původní postoj a ve svém deférismu došli tak daleko, že vstoupili do KSČ, nebo dokonce přistoup ili na spolupráci s StB. Takové je nutno jak v KPV, tak ve vašem disentu plně morálně odsoudit a hlavně se od nich distancovat.

Jinak ovšem máte naprostou pravdu v tom, že bohužel velice málo lidí z padesát ých let vytrvalo v aktivním odporu vůči komunistickému zřízení. I já, osobně z nám pouze dva:

Jedním z nich je pan Miroslav Dolejší, člověk, kterého si nesmírně vážím, člov ěk, který už v roce 1990, tedy v době nekritického nadšení a euforie, ve své j asnozřívé, až orwellovské "Analýze 17. listopadu 89" daleko před námi varoval a poukazoval na dodnes zamlžované pozadí "sametové revoluce".

A kdo se za něj tehdy postavil? Servilní, prohradní vedení KPVČ se jej tehdy n a pokyn z Hradu snažilo morálně zničit a nakonec jej z KPVČ vyloučilo. Člověka , který bohužel příliš brzy varoval a který mohl být i v polistopadovém antiko munistickém boji velice platný, servilní vedení KPVČ a pasivní členská základn a likvidovala.

Touto a podobnými nedomyšlenými aktivitami se KPVČ postupně vzdalo politického vlivu a přijalo roli trpěného skanzenu politických vězňů použitelných pouze p ři odhalování pomníků a podobných, současnému zřízení neškodných akcí. Veškeré , oprávněné požadavky na potrestání doložených zločinů vyšly, jak je nám všem známo, u současné vlády do vytracena.

Ale ani vy, redaktoři NN, jste Miroslavu Dolejšímu v jeho heroickém, osamocené m boji nepomohli, naopak jste některými články přiložili na jeho likvidační hr anici své polínko pomluv a útoků.

Druhým, z toho mála mně známých lidí s neměnným morálním postojem, je Františe k Pitora z Plzně, člověk, který byl několikrát za svůj postoj vězněn, ale nikd y neustoupil. Člověk, který dodnes se svojí manželkou žije v prostých až asket ických podmínkách, je stále pln pro mne nepochopitelného optimismu a v žádném případě si nehraje na mučedníka.

Není bez zajímavosti, že v době, kdy já ještě věřil, že by v novém politickém systému KPVČ mohlo být platnou silou, už tehdy této organizaci nevěřil. Asi na rozdíl ode mne věděl, proč.

Dále se pane redaktore zmiňujete o tom, proč političtí vězni z padesátých let nevstupovali do Charty 77. Mimo už výše popsanou úvahu, a přiznejme si, i minu lými prožitky opodstatněný strach, tu byl jeden, velice závažný aspekt. Bylo j im známo, že jádrem celé slavné Charty 77 byli vesměs bývalí, velice aktivní k omunisté. Divíte se, že jim nevěřili? I já jsem byl s Chartou kontaktován a dn es jsem rád, že jsem do jejích řad nevstoupil, přesto, že jsem na její obranu napsal tehdejšímu komunistickému vedení obranný dopis. A ze současného pohledu si nejsem zcela jist, jestli jsem tehdy neudělal chybu. Dnes, když vím, že já dro Charty skutečně vzniklo v režii StB v souhlasu s mocenskými cíli, bych asi uvažoval jinak. Vím, že tehdejší Rudé právo psalo o chartistech jako o narkom anech a alkoholicích. Považoval jsem to za pomluvu. Dnes vím, že v mnohém měli pravdu.

Proto dnes, když se dívám kolem sebe a vidím, jak nadvládu komunistické legiti mace nahradila nadvláda špinavých peněz, většinou v rukou těch, kteří přes noc odhodili svůj rudý stranický průkaz a konjukturálně jej nahradili členstvím v e straně s modrým ptákem, je mi nevýslovně smutno.

Je mi nesmírně líto všech těch, kteří v listopadovém nadšení a víře v lepší zí třky na náměstích zvonili klíči.

Je mi nesmírně líto všech těch, kteří v boji proti nespravedlnosti položili sv ůj život, nebo ztratili, byť jen jediný den v komunistických vězeních. Je mi nesmírně líto veliké, ale zbytečné oběti Jana Palacha.

Je mi nesmírně líto uštvaného Karla Kryla.

Weber Emanuel