--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Řehák Milan
Název: Lypragmatismus ohrožuje zdraví a životy občanů
Zdroj: NN Ročník........: 0005/004 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
LYPRAGMATISMUS OHROŽUJE ZDRAVÍ A ŽIVOTY OBČANŮ Říká se: Co oči nevidí - srdce nebolí. Proto se také pomalu začíná říkat: Co n ebolí mne - nemůže bolet ani tebe.
Jsou věci, nebo spíše pocity, které ač jsou "neviditelné", přesto o nich víme, že existují, neboť jsme je mnozí sami na sobě zkusili (pokud je na nás nezkou šeli jiní). Jsou však i lidé, kteří jsou ochotni tvrdit, že např. bolest vůbec neexistuje, neboť není vidět. A věci, které nejsou vidět, nelze koupit ani vy hodit do popelnice. Že jsem však na vlastní oči viděl a na vlastním těle zkusi l, věřím, že věci, které jen tak vidět nelze, přesto existují. I bolest! Opačn ého názoru je však zřejmě Dr. Milan Brázdil ze Střediska územní záchranné služ by v Olomouci. "Příběh", ve kterém tento "záchranář" představil naše (nebo jej ich?) zdravotnictví, se Vám, milí čtenáři, pokusím stručně vyložit. Dnes je to příběh, který se týkal mě. Zítra to může být příběh kohokoliv z Vás a může mí t i tragické následky:
Jsem inv. důchodce. Mé stálé zdravotní potíže doprovází zdravotní potíže občas né, které nemusí být vyvolány jen kolisemi tlaku, či změnou počasí. V takových případech se dostaví mdloba, závrať, žaludeční nevolnost, silná bolest hlavy, někdy - zvláště nedostane-li se mi včas pomoci - kratší stav bezvědomí. Mnohd y v takovýchto případech dostaví se i silná křečovitá bolest. Byl jsem několik rát řádně vyšetřen (a mohu mluvit i o lékařském vyšetření v zahraničí), kdy by lo vyloučeno, že tyto stavy zapřičiňuje další závažné onemocnění. Příčina těch to stavů byla spíše dávána do souvislosti s mým ušním - vestikularním onemocně ním, opožděnými operacemi a již se zmíněnými prudkými změnami povětrnosti. Co však bylo a nyní je pro mě jako pro pacienta podstatné, jsou vhodné léky, či p omoc, které se mi v takovýchto případech dostane vždy, když je již nezbytné ji přivolat.
Toho dne (9.1.1995) byl prý hlášen třetí stupeň zátěže, což jsem nevěděl. Byl jsem sám v domku své matky, kde jsem na ni čekal, až se vrátí z nemocnice. Kdy ž se začaly objevovat mírné příznaky oněch potíží, začal jsem zvažovat, nepůjd u-li raději k sobě domů (asi 1 km) vzít léky. Vzápětí jsem však již po čtyřech lezl do pokoje v domku matky, kde jsem zůstal ležet. Když se máma vrátila dom ů a uviděla mě, nic ani nezvažovala a telefonem přivolala první pomoc. Pomoc s e snesla jako modrý pták z nebe. Třicátník, blonďák, vlasy vystříhané na "miká do", v uchu třpytka (naušnice).
Tak jaké máte potíže? - otázal se pan doktor a pozoroval mě přitom, jako kdyby ch byl nějaké zvíře. (Nevím, jestli jsem v té chvíli skutečně tak vypadal. V z rcadle jsem se nezhlížel). Mezitím, co jsem popisoval své zdravotní potíže, mě doktor vyzval, abych se posadil, že mi chce změřit tlak. (Tlak naměřil zvýšen ý). Dále se začal dotazovat, nechci-li získat nějaké výhody? (Měl zřejmě zato, že jsem opilec, který zaspal šichtu a nyní shání omluvenku). I když bylo v té chvíli přítomno již více lidí, do "rozhovoru" se nakonec vložila moje matka, která panu doktorovi řekla, že jsem inv. důchodce, a to, že zavolala první pom oc, je z důvodů zdravotních. Potom se snažila stručně říci panu doktorovi, co mi vlastně je. Pan doktor ji však přerušil slovy: "To nechte na nás, paní, co mu je. Na to jsme tu my! Já píšu - PORUCHA OSOBNOSTI. Vezmeme ho s sebou na ps ychiatrii." Na to jsem reagoval: "Pane doktore, já se necítím být porouchán na osobnosti, já cítím velké bolesti na těle. Měl byste mi tedy nejspíše dát inj ekci na jejich utišení a ne psát - porucha osobnosti." Pan doktor mě však usmě rnil: "Je přece demokracie. Vy si tedy můžete říkat, co chcete a já zase mohu psát, co chci." To ano, pravil jsem s pocitem beznaděje, ale až budete vědět, co mi opravdu je. Vždyť jste mě ani nevyšetřil... Vtom se pan doktor dotázal, proč jsem se nenechal vyšetřit u svého lékaře? Z několika stran dostal tuto od pověď: V této střediskové obci zrušili z nepochopitelných a neomluvitelných dů vodů zdravotní středisko, které zde bylo nejen dlouhá desetiletí, ale které sl oužilo ještě dalším čtyřem vesnicím! Kdyby tady lékař byl - určitě bychom Vás nevolali! Pan doktor na to: "Já ale nevím, co vám je. Vždyť sedíte, tak vám as i nic nebude." "Pane doktore, když nevíte, co mi je, tak proč píšete do protok olu - porucha osobnosti?" - odvětil jsem. "Tak co vám tedy je?" - položil dokt or otázku, kterou již předtím mohl mít zodpovězenu, kdyby suverénně nepřerušil moji matku. Rozplakaná a vyčerpaná matka snad už i více jako já sám, vlídně s měrem k doktorovi pravila: "Pane doktore, víte, co on za předchozího režimu zk usil a co nyní zkouší dál..." "Paní, já to také nemám lehké" - zazněla odpověď doktora - záchranáře a začal si stěžovat především na svou finanční situaci. Svou řeč uzavřel "vysvětlením", že když pojedu s nimi na psychiatrii, tam se p rý vypovídám a bude to v pořádku. Nevím, jestli tím chtěl vyprovokovat moji ma tku k tomu, aby mu přilepila pětistovku na čelo. Vyprovokoval jsem ji však k t omu, aby mu ukázala písemnosti o tom, jak mě komunisticko-estébácký režim dost al do inv. důchodu s nejnižším příjmem a potažmo i stavu, ve kterém se momentá lně nacházím. Zatímco pan doktor létal po řádcích hbitýma očkama, připomínal j sem si doby, kdy na psychiatrii vozili estébáci své "pacienty", aby je tam pod dohledem MUDr. Hořčičkové, a především pod "obstřiky" psychopreparátů vyslých ali. Lezla po mně hrůza, že ty doby se zase vrací. Z této hrůzné představy mě však do reality probudila slova pana doktora - záchranáře: "No co, měl se smíř it s režimem, přizpůsobit se ... a nemusel tak dopadnout. Já jsem se vždycky u měl se vším smířit a vyrovnat se ... a žádné takové potíže jsem proto nikdy ne měl." Abych se ujistil, že jsem skutečně v realitě a přede mnou stojí živá byt ost, otázal jsem se: "Takže bezcitnost, cynismus a takový ten pragmatismus, ja k nám ho tady hlásá a předvádí pan Klaus a spol, o je Váš svět?"
Pan doktor důrazně odpověděl: "Ano, ano, to je to pravé slovo PRAGMATISMUS! Já jsem velký pragmatik!" Nabral jsem ještě z posledních sil, abych přiměřeně re agoval: "Já zas takovýmto lidem říkám prasata! Mámo! Vyhoď ho už!" Po probdělé noci byl ve Fakultní nemocnici v Olomouci můj zdravotní stav ohodn ocen vlídnou paní doktorkou a usměvavou sestřičkou. Narozdíl od záchranáře-pra gmatika však nepadlo jediné slovo o psychiatrii. Dostal jsem infuzi a dvě inje kce na utišení bolestí. To také proto, abych prý mohl klidně a bezbolestně nap sat stížnost na způsob určování diagnóz a především poskytnutí první pomoci na šimi doktory-pragmatiky. Protože však vím, že v tomto státě stížnosti nepomoho u, píšu to do Necenzurovaných novin, aby se celý svět dozvěděl, že komunismus u nás skončil a začala éra reálného pragmatismu ve všech směrech. Nakonec bych se ještě chtěl omluvit za svůj výrok všem prasatům a zvířatům vůb ec, neboť je mám mnohem a mnohem raději než doktory-pragmatiky.
Milan Řehák S obsahem tohoto článku naprosto souhlasím. Veškeré výroky a jednání p. doktor a jsou popsány pravdivě, mohu jen dodat, že ze strany p. doktora to místy bylo ještě horší.
Milada Řeháková - matka Byl jsem přítomen ošetřování doktorem ze záchranné služby a mohu odsouhlasit p opis jeho průběhu v souladu s textem pana Řeháka.
Oldřich Pustaj