--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Klenovský Jaroslav
Název: Nezdařený útěk na západ
Zdroj: NN Ročník........: 0005/005 Str.: 001
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
NEZDAŘENÝ ÚTĚK NA ZÁPAD Můj bratr Vlastimil Klenovský byl o 5 let mladší než já, ale dobře jsme s i v dospělosti rozuměli. Měli jsme společný zájem o sport, v němž jsme udělali v letech 1945-46 "jméno" pod příjmením Kořalník. (V roce 1948 jsme si změnili příjmení). Můj bratr byl i hudebně nadaný. Sám se naučil hrát dobře na klavír a na křídlovku a než odešel do Hradce Králové, byl členem studentského jazzov ého orchestru v Brně.
V posledních letech jeho života jsme se spolu mnoho neužili. Jako přísluš ník ročníku 1922 jsem byl na podzim 1942 totálně nasazen do Vídně. Z ilegálníh o odboje na Vysočině jsem se vrátil v dubnu 1945.
Od podzimu 1946 byl bratr Vlastimil ve Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. V době výcviku patřil mezi nejlepší letce-stíhače s vého ročníku. Nebyl komunista. Proto po únorovém puči dne 22. 12. 1948 byl z l etecké akademie propuštěn. V lednu 1949 nastoupil jako mechanik v továrně LET v Chocni s úmyslem realizovat útěk letadly na Západ, takže domů do Brna dojížd ěl jen občas na neděli. V té době jsem dokončoval svá právnická studia na Masa rykově universitě v Brně. Promoval jsem 13. 4. 1949.
V prvých měsících roku 1949 se mnou bratr konzultoval svůj úmysl útěku na Západ. S ohledem na kapacitu letadel mohlo odletět maximálně 6 osob. Bratr mi nabízel místo ve své skupině. Odmítl jsem ze dvou důvodů:
1) Měl jsem v té době vážnou známost a závazky, které jsem nechtěl porušit. 2) Na rozdíl od svého bratra jsem zastával názor, že 3. válka nebude, že tedy půjde o dlouhodobou emigraci.
S bratrem jsem se domluvil, že z bezpečnostních důvodů už mne nebude o plánu a termínu útěku informovat. Byl jsem si plně vědom následků útěku mého bratra a počítal jsem s tvrdými postihy.
Po mém odmítnutí vzal s sebou bratr svoji známou Hedu Prokopovou z Brna, která zavinila tragédii tohoto případu.
* * *
Pět vyloučených důstojníků z Vojenské letecké akademie v Hradci Králové a Heda Prokopová přepadli 13. 5. 1949 letiště v Chocni s úmyslem zmocnit se letadel, kterými chtěli odletět na Západ. Přepad se nezdařil. Můj bratr s Hedou Prokop ovou byli zastřeleni a Zdeněk Mikš byl těžce postřelen esenbákem Bernardem. Druhé letadlo odstartovalo, ale pro technickou poruchu přístroje havarovalo u Sušic. Jaroslav Valášek, Miroslav Nový a Jan Horníček byli zadrženi a souzeni s postřeleným Zdeňkem Mikšem.
* * *
Nebyl jsem příliš překvapen, když jsem byl i s maminkou zatčen (otec byl tehdy těžce nemocen) v noci ze 14. na 15. května 1949 a vyslýchán v Brně na StB v P říční ulici. Výslech se protáhl až do rána. Probíhal korektně a po zjištění, ž e nic nevíme nám bylo sděleno, že bratr byl zastřelen při přepadení letiště v Chocni a já dostal povolení odjet do Chocně a tam zařídit pohřeb. Pohřeb se konal dle příkazu StB dne 17. 5. 1949 v 6.OO hodin ráno na hřbitově v Chocni, který byl hlídán oddílem SNB včetně cesty od nádraží na hřbitov. Poh řbu se směli zúčastnit jen nejbližší příbuzní.
Následné postihy naší rodiny od května 1949 do roku 1989 : I.
INTERNACE V TNP
Přesto, že jsem po jistých potížích byl zaměstnán od července 1949 v n.p. Mora vské cihelny v Brně, byl jsem za 14 dnů po vynesení rozsudku býv. Státního sou du v Praze ze dne 31. 8. 1949 ve věci "ilegální teroristické skupiny" mého bra tra odsouzen výměrem Krajské komise č. 13 v Brně č.j. 11042/49 z 15. 9. 1949 d o internace v TNP na dobu 2 roků s tímto zdůvodněním: "Jste osobou z hlediska politického a státně bezpečnostního nespolehlivou, stýkáte se s reakčními živl y, pohybujete se jen v měšťanských kruzích, čímž dáváte najevo svůj negativní poměr k lidově demokratickému zřízení a ohrožujete tak výstavbu dnešního zříze ní."
Skutečné důvody mé internace dle protokolů hlášení KV-StB v Brně pro KK č.13 ( jak jsem zjistil z dokumentace při částečné rehabulitaci v r. 1968) tyto: - důvěrný přítel J. Nehněvajsy, redaktora Svobodného slova,
- je bratrem Vlastimila Klenovského, který byl vedoucím ilegální teroristick é skupiny (vědomost o činu a snad členem jeho skupiny)
- pobyt v Anglii - prý zdokonalení v angličtině (pozn.: šlo o pobyt v meziná r. studentském táboře v Cambridgi v 6-9/1947)
V internaci TNP jsem prošel těmito těžkými pracovními provozy: vysoké pece a o celárna ve Vítkovicích, cihelna, cementárna, kamenolom. Z internace TNP jsem b yl propuštěn 28. 8. 1951, tedy po uplynutí téměř 24 měsíců.
II.
NEZÁKONNÁ VYŠETŘOVACÍ VAZBA V době mé internace v TNP jsem byl zatčen orgány StB v Brně dne 9. 4. 1950 a d ržen ve vyšetřovací vazbě ve věznici na Orlí ul. v Brně až do 21. 8. 1950, ani ž bych byl vůbec vyslýchán. Předložený arch papíru a tužku k napsání doznání j sem odmítl použít. Se mnou osobně bylo zacházeno celkem slušně, ale v době mé vazby jsem byl očitým svědkem četných surovostí a hrubého zacházení s vězni. Podle mého názoru byla moje vazba nařízena v souvislosti s vyšetřováním i legální skupiny z Tišnova, jejíž odbojová činnost začala přibližně začátkem ro ku 1950 a měla osobní i skutkovou vazbu na partyzánskou činnost na Tišnovsku v letech 1944-45, které jsem se zúčastnil. Rozsudkem bývalého státního soudu v Brně z 20. 11. 1952 bylo odsouzeno 13 osob. Mezi nimi moji známí zprotinacisti ckého odboje Jaroslav Škrabálek, MUDr. Petr Fruhwit a prof. Kosík z Tišnova a Vlastimil Železný z Doubravníku, který byl v této souvislosti odsouzen k trest u smrti a údajně popraven. (Jaroslav Škrabálek a Vlastimil Železný bydleli u n ás v Brně v době svých studií od r.1946 do r.1950. Tím byla dle podezření StB dána event. souvislost s mojí osobou.)
III.
POSTIH MÝCH RODIČŮ
Před statodušními svátky 1949 přijeli rodiče do Chocně vyzdobit hrob mého brat ra. Mezi kvítí vložili fotografii a křížek ovinutý trikolorou. Dle udavaček Mi lady Sejkorové a Blanky Štrauchové z Chocně spáchali rodiče zločin schvalování trestného činu a byli odsouzeni k trestu vězení v délce jednoho roku podmíněn ě. Jejich důchod byl tak minimální, že byli oba dva nuceni i ve svém stáří pra covat, aby se uživili. Koncem roku 1950 byli rodiče nuceně vystěhováni do Stří lek, kde otec v roce 1956 zemřel. Matce se podařilo vrátit se do Brna podstatn ě později.
IV.
MOJE DALŠI ADMINISTRATIVNÍ POSTIHY Po propuštění z internace TNP v roce 1951 a návratu do Brna jsem byl donu cen pracovat jako pomocný dělník v teplárně v Brně. Pod dohledem StB jsem se v únoru oženil a v roce 1952 se nám narodil první syn. Tehdy jsem byl znovu zat čen orgány StB. Výslech na Leninově ulici se protáhl až do ranních hodin. Účel em bylo mne přesvědčit nebo donutit mne ke spolupráci s StB. Věděli, že znám n ěmecky, anglicky a francouzsky a nabízeli mi lepší zaměstnání dle mého výběru, budu-li souhlasit se spoluprací. Odmítal jsem, načež mi bylo vyhrožováno opět ným zavřením do vězení. Po mém opětovném kategorickém odmítnutí jsem byl propu štěn a od té doby jsem měl od StB pokoj. Z vlastní zkušenosti tedy vím, že spo lupráci s StB bylo možno odmítnout, chtělo to jen kus osobní statečnosti. Bohu žel, jak dnes dosvědčuje počet 100 000 konfidentů, těch statečných bylo spíš m éně, než více.
Od počátku roku 1956 jsem směl nastoupit jako právník v n.p. MEZ Mohelnic e u Zábřeha, kam jsem se se svou rodinou přestěhoval z bytu rodičů mé manželky . To jsme již měli dva syny ve věku 4 a 3 roků.
V únoru 1958, po tzv. maďarské prověrce, jsem byl zbaven funkce vedoucího právního oddělení n.p. MEZ Mohelnice a z trestu jsem byl přeložen do technick é knihovny s citelným finančním dopadem. Později, vzhledem ke svým jazykovým s chopnostem, jsem směl opracovat jako stud. technik v tomto podniku a to až do mé částečné rehabilitace v roce 1968. Výsledkem této rehabulitace bylo povolen í vrátit se zpět do Brna, kde jsem dostal družstevní byt a zaměstnání ve Výzku mném ústavu el. strojů v Brně. Tam jsem pracoval jako ved. oddělení VTEI. Souč asně jsem pracoval jako právník v právní rehabil. poradně a komisi pro Jihomor avský kraj.
V období normalizace, od roku 1972 byl znovu pro mne obnoven zákaz právni ckého povolání a já jsem opět pracoval jako studijní technik až do svého důcho du v roce 1982.
V obdobé 1949 - 1989 jsem byl celkově postižen takto: 20 měsíců internace v Táboře nucené práce, 4 měsíce nezákonná vašetřovací vazb a, 4,5 roku pomocný dělník, 23 roků diskriminace v zaměstnání s citelným posti hem na platu a s následkem nižšího důchodu. Mělo to však i své výhody: žili js me skroměji a tudíž zdravěji, měl jsem čisté svědomí a tudíž dobře spal, neměl jsem žádné ambice ctižádosti a závisti, tudíž žádné stresy a infarkty. Věděl jsem a vím, že pomsta náleží Bohu, SPRAVEDLNOST VŠAK PATŘÍ LIDEM! D očkal jsem se "Božích mlýnů", ale NEDOČKAL JSEM SE SPRAVEDLNOSTI. ZA VINOU MÁ NÁSLEDOVAT TREST, JINAK DOCHÁZÍ K DEMORALIZACI SPOLEČNOSTI. JUDr. Jaroslav Klenovský Nopova 71
615 00 Brno