--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Gajzlerová N.
Název: Vážené Necenzurky,
Zdroj: NN Ročník........: 0005/012 Str.: 001
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vážené Necenzurky, za prvé pozdravuji, za druhé zasílám fotografie z událostí okolo Palacha. Jsou amaterské a bohužel nemám negativy, sama jsem je nefotila. Na polštářku nesen ém s Palachovým tělěm je vyšito: Lépe umřít vstoje, než žít na kolenou. Další je trizna na Václaváku a vynášení rakve.

K této písemnosti mě vyprovokoval televizní pořad, v němž dnešní mladší odpoví dali na otázku, co pro ně znamená Palachův odkaz. Až na jednu dívenku, která m atně a spíše instinktivně tušila, že Palach byl "formát", odpovídali všichni v e smyslu "bylo o k ničemu". Asi by jim ten polštář měl někdo ukázat. Palachův odkaz je jako špatné svědomí národa zatlačován mimo jiné v rámci nego vání událostí 68-69. Ano, byl to naivní a trochu zoufalý pokus o nápravu nenap roavitelného, ale vzepětí obyčejných lidí bylo obrovské a zklaání krvavé. Je m i líto nejen nedocenění Palachova a Zajícova odkazu, ale i těch několika další ch mučedníků, o nichž do dneška nepadlo slovo.

Na Moravě existuje přísloví uřívané, když se něco nepovede. Pak se řekne: Jsme v pr...i aj s dubkem. Nevím, co je to "dubek", ale má matka tuto větu často v yslovovala. To ráno, kdy rádio hlásilo, že okupační vojska překročila naše hra nice, pronesla větu upravenou: "Jsme v pr...i aj s Dubčekem!" K dalším událost em se už nevyjadřovala, věděla o národě svý. Ignorovala naše pocity "mistrů sv ěta", když v Hradišti byl příjezd tanků očekáván a "vítán" umprumáky vyrobenou obrovskou gorilou, která si (potahováním za provázek) plácala dlaní na hlavu. Ona to byla náramná sranda a příležitost pro švejkování, až do prvních mrtvýc h.

Triznu za Palacha jsem proživala na VŠB v Ostravě. Velký průvod studentů, horn íků a hutníků se ubíral na náměstí "K loupečníkům" - k soše Lidových milicí. B oční cesty byly přehrazeny náklaďáky s pískem a před náměstím se z tlampače oz valo "jménem zákona rozejděte se". Nikdo se nehnul, i když my, osmnáctileté ho lky jsme nezdrhl snad jen díky za námi kráčejícím hutníkům, kteří nás uklidňov ali-slyším to dodnes přesně. "Holky, nebojte se, nic vám neudělají. Jsme tady my, je nás moc a kdybysme zastavili práci, jsou v .. (zas pěkné české slovo). Fakt je, že ke konfliktu s policií nedošlo. Tehdy se ještě rozpakovali užít br utality, jejímž svědkem jsem byla později.

V Porubě na koleji bylo rozhlasové studio "DéEr". Večer sem přišel smutný chla pík. Chtěl se omluvit. Představil se jako řidič jednoho z náklaďáků vezoucích písek na stavbu v době našeho průvodu. "Vébáci" je prý zastavili na silnici, r ozkázali naložené náklaďáky odvézt v jejich doprovodu a postavit napříč ulicí. pak museli auta zamknout, odevzdat vébákům klíčky a opustit prostor. Obrovské zadostiučinění se dostavilo po vítězství našich hokejistů nad Sověty na Mistrovství světa. S obrovským řevem jsme vzali lopatky na smetí, ešusy, lž íce a vyrazili do ulic. Za znění ešusových bubnů se ozývalo: jedna, dvě, tři, čtyři gól..! Ostraváci se vykláněli z oken a balkónů, mávali a podporovali vše obecné veselí - důkaž, že tonoucí se stébla chytá. Pražáci v té době rozflákal i Aeroflot, což bylo pro okupanty a kolaborující úřady záminkou k nastolení po licejního teroru.

V tom ostravském pohokejovém průvodu jsem zaznamnala tuto událost: Na konc str ůdlu se najednou zařadil chlap, ktrý tam zjevně nepatřil. Předně byl starší (k olem čtyřiceti). Začal zvonit na zvonky, kopat do výloh, převracet popelnice. Průvod byl tak zaujat svým jásáním, že ho vůbec nezaregistroval. Utíkala jsem dopradu a řekla to klukům z vyšších ročníků. ti se hned sebrali a šli s na dot yčného podívat. Okamžitě zaregistroval zájem o svou osobu a urychleně zmizel v tmavých uličkách.

V nejbližších dnech byly posíleny policejní hlidky v ostravských ulicích. VéBé (1 kus) byl doprovázen dvěma kusy vojínů ozbrojených samopaly. Na jednu z těc hto hlídek mám také vzpomínky více než osobní, ale o tom jindy. Pomalu jsme si také začali zvykat na stabilní přitomnost uniformované osoby ve vrátnici kole je.

I VŠB měla svého mučedníka. Byl jím náš ročníkový učitel, Doc. Balůšek, otec d vou malých dětí. Za pomoc při organizování protiokupačního dění studentů byl p ři následných čistkách vyhozen z fakulty. Chodil prý od podniku k podniku a ma rně hledal práci. V zoufalství s zamkl v kanceláři a otrávil se. Také pamatuji asistenta Bukovjana, který po vyhazovu ze školy pak až do penze, přes poměrně závažné onemocnění žaludku se živil jako řidič tramvaje.

Žezlo na Báňské převzal jistý miniasistentík z katedry Marxleninismu. Jeho vel mi přiléhavé jméno neuvádím. Přes noc z něj vyrostl DOCENT. Jeho žena ( bez vz dělání) převzala vedení studentské koleje. Vyhozovalo se i mezi studenty. Prvn í šlo vedení SVS a kolejní rady. Více méně veřejně se mluvilo o fízlech z řady studentů, jimž bylo umožněno přes kapitální neschopnost dostudovat. Právě ned ávno jsem slyšela v televizi jméno jednoho z nich.

N. Gajzlerová

Litevská 2584

272 01 Kladno