--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Zelený Milan
Název: Co více si lze přát ?
Zdroj: NN Ročník........: 0005/012 Str.: 005
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
1995: Co více si lze ještě přát ?
Píše se tedy, tak jako již tolikrát předtím, opět do šuplat. Ono je to vlastně jedno. Otevřená a civilní společnost nám nevznikne tím, že si ji budeme přát či o ní psát.
Období 1989-95 se v mnohém může jevit jako obdoba let 1939-45, i když s padesá tiletým posuvem: co nám kdysi dělali jiní a cizí, to si dnes už povětšině doká žeme "urobit" sami, sami sobě a bez cizí pomoci.
Sami si rozbijeme republiku, kterou nám Evropa kdysi záviděla. Sami si rozkrad eme to, co nám kdysi kradli druzí. Bojíme se sami sebe tam, kde jsme se kdysi báli druhých. Místo cenzury jsme si na sebe uvalili prvotřídní sebecenzuru. Kd e nás kdysi museli umlčovat pěstmi, tam se nyní umlčujeme sami, tichou dohodou a jeden druhého. Kde jsme kdysi nevěřili cizím, tam dnes nevěříme svým: nevěř íme sami sobě. Kdysi nám vybíjeli a vyháněli elitu, nyní si ji klidně "pokosím e" sami: nevystrkovat hlavičky, prosím, nevyčuhovat, nekritizovat, nekecat a n eradit... my si do toho mluvit nenecháme, uděláme si všechno sami. Ztratili jsme schopnost akceptovat "Druhé a Jiné". Názory, hodnoty a chování " Druhých a Jiných" v nás vyvolávají zlobu, strach a nenávistný pocit méněcennos ti. Naše "společnost" se uzavírá sama v sobě. Nejsme však již společností, pro tože nemáme společné cíle, společné naděje a společné hodnoty. Jsme prostým ag regátem jedinců.
Kdysi jsme vyhledávali jiné a druhé, vyhledávali společnost: chodili "do města ", do hospod a restaurací, po návštěvách, "mezi lidi". Debatovali jsme, hádali se, kritizovali, přeli se. Nyní konečně sedíme doma, sami. Dělají dnes za nás všechny ty "společenské" zbytečnosti ti druzí, cizí. Někoho si pozvat domů ná s ani nenapadne. Někam si "vyrazit", obzvláště večer, to také ne. Jsme sami. S vět na nás zapomněl. Dosáhli jsme svého, takoví jsme a takoví zůstaneme, není o co se zajímat, není o co stát.
Úspěšně jsme skončili transformaci, dokončili privatizaci, rozbili republiku, rozdali kupóny, vybudovali byrokracii a vrátili se do Evropy. Co více si lze j eště přát? Tedy, co si můžeme přát sami sobě? Co by nám asi tak mohli přát ti druzí?
Co by nám asi popřáli ti druzí? Nebylo by zajímavé se zamyslet nad tím, co nám přejí ti všichni "ne my": vnější, jiní, cizí, vyhnaní, nepřijatí a zavržení? Lze vůbec přát něco těm, kteří již mají všechno, kteří si již nic nepřejí a po ničem jiném - kromě snad po bavoráku, koženém kabátě a vyhrát milion - již ne touží? Co více si lze ještě přát? V roce 1995?
-- Abychom se osvobodili od cynismu a pasivity? Není přece jedno, co a jak děl áme, a už vůbec ne, kdo a proč to dělá. Již šest let nás "vede" stejná grupa l idí se stejnými hesly a stejnými manýry. Kam nás to ale vedou? A proč? -- Abychom se naučili ocenit schopnosti a znalosti a odsoudit malost a prostře dnost? Nemůžeme přece do nekonečna omlouvat a vysvětlovat to nejhorší v nás a ty nejhorší mezi námi: musíme přece hledat, podporovat a oslavovat to nejlepší a ty nejlepší.
-- Abychom nepodléhali sebecenzuře, sebechvále a méněcennosti, ale vyhledávali kritiku, nebáli se nových myšlenek a svoji hodnotu nalezli v konfrontaci, ne v izolaci? Abychom se tak otevřeli tomu "Druhému a Jinému": kritiky se může bá t diktátor či slaboch, ale demokracie se bez ní neobejde.
-- Abychom žili déle? Mnozí se ptají: Proč? Proč žít déle za podmínek prostřed nosti, bezvýchodnosti a beznaděje? Čím se bude ten příští rok lišit od toho mi nulého? Vstupem ČR do NATO? Je třeba žít co nejdéle, protože znovunalezení smy slu a naděje trvá dlouho. Umřít předčasně by byl hřích.
-- Abychom žili zdravěji? Na zdravé prostředí si přece "nelze" vydělat jeho ni čením, ekologii nelze respektovat tím, že zemřeme dříve či budeme žít mizerněj i. Až budeme žít déle, pak budeme chtít žít i zdravěji - jinak to přece nemá s mysl.
-- Abychom trestali podvodníky, úplatkáře, zločince a státní lháře? Jediný způ sob, jak nebudeme jako oni, jak se nestaneme jimi samými, je nepřijmout, netol erovat a trestat zločin. Trest v demokracii není ani pomsta ani revanš, ale mí ra společenské hodnoty spravedlnosti a lidského života. Pustím-li na svobodu v raha, pak jsem ustavil "tržní" cenu života jeho oběti jako nulu. -- Abychom nikdy nepřijali svévolné rozbití republiky, kterou jsme nevytvořili , jako trvalé? Ekonomické, politické a geopolitické důvody nejsou důvody pro e xistenci či zánik států. Češi a Slováci k sobě patří, protože Československo j e symbolem soužití, tolerance a integrace v Evropě, srdcem středoevropského tr hu a nadějí a motivací našeho obnoveného snažení - budeme-li chtít. -- Abychom se znovu naučili tvořit, vyrábět a vyvážet, a odnaučili jen sloužit , kšeftovat a dovážet? Podnikání a podnikatelství dnes často znamená koupit le vně a prodat draze - to, čemu se kdysi říkalo "handl".
Podnikání také neznamená sloužit levně: za to se "platí" draze. Podnikatelství znamená: vymyslet, vyrobit, prodat. To je něco zcela jiného, než dostat papír - prodat papír, není-liž pravda? Býti DIKem nemá NIC společného s podnikáním. -- Abychom se dokázali zasmát i sami sobě? Nebrat se tak vážně? Nebát se říci, že prezident je třeba lokaj, magor či podšívka, zaslouží-li si to, a my hlupá ci, gumáci či naivkové, jestli jsme to nepoznali dříve? Bylo by to osvobozujíc í, uvolňující a v mnohém povznášející. Praskla by konečně ta hrozně nadmutá bu blina rozjásaného "fuchsismu," zůstal by jen navinutý závan.
-- Abychom vsadili vše a všecko na vzdělání, znalosti a vědění? Nejen žít déle , nejen žít zdravě, ale hlavně: žít informovaně, vzdělaně, ve znalostech, moud ře a plně. Hlupák a ignoramus nikdy nežijí plným životem. Žít pohodlně, jednod uše, bez poznání a znalostí je receptem k národní sebevraždě. Strkat hlavu do písku je hodné pštrosů, ne Čechů.
-- Abychom světu dali něco více než intelektuální slovo? Abychom přispěli myšl enkami, příkladem, činem a zkušeností? Musíme být hrdi na naši výrobu, ne na n aši spotřebu. Znalostní společnost nevzniká přes noc, je to otázka generací a nemá nic společného s kupóny. Znalostní společnost vzniká splečným uvědoměním si hodnoty spolupráce, společného snažení a společných tužeb býti tím nejlepší m na světě, alespoň v něčem.
Letos zemřelý Vídeňák, filozof Sir Karl Popper, nám odkázal tři myšlenky civil ní životaschopné a seberespektující společnosti: 1) Dějiny nejsou neměnné, nic netrvá věčně, vzrůstající bezmocnost mocných je zárukou obnovy: 2) Otevřená s polečnost, schopná vyrovnat se s "Jiným", aniž by se musela uzavírat, je spole čnost sebevědomá, 3) Nebezpečí nespočívá ani tak v nedostatku znalostí, jako v aktivním odmítání znalostí, vědomém odmítnutí vědění z důvodů zbabělosti, pýc hy či lenivosti.
Neznalost a ignorance získávají tedy v moderním světě etický rozměr: znát, věd ět a poznávat se stává morální povinností lidských bytostí. Státem prosazované tmářství, osvěcované pouze "Bleskem", je promrháním osobního i národního mlád í.
Lidé "venku", ti jiní, se často ptají: Co je to za režim či společenské zřízen í v dnešní ČR? Jistě ne komunismus či socialismus, asi ne fašismus či diktatur a, určitě ne kapitalismus či demokracie. Co vlastně?
Odpověď není snadná. Na Západě by mnozí platili zlatem za to, aby pochopili, p ozoruměli či alespoň zatušili, o co zde vlastně "kráčí". Zatímco anti-Clintono vská revoluce v USA zahájila nesmiřitelný boj se státní byrokracií, rozsah pol iticko-úřednických aparátů v ČR překonává rekordy. Byrokracie vždy byla a zůst ává základem moci nezvaných a zbytečných.
Osobně jsem přesvědčen, že v ČR vznikl opravdu nový režim, nová společnost, zc ela ojedinělý experiment v historii lidstva. Nemáme ani slova, výrazy, modely či kategorie, nemáme zkušenosti a schopnosti jeho kompetentního popisu či vyho dnocení.
Jak byste to, co je, a co zcela jistě není to hledané "to", nazvali či charakt erizovali vy? Udělat další sociologický průzkum?
V každém případě jde o vládu organizované menšiny nad roztříštěnou a politicky pasivní většinou. To tady již bylo. Hesla, slogany, demagogie a propaganda ja ko volební nástroje - také nic nového. Ohromné plakáty hlav mužů s knírky - ob nošená vesta. Korupce, korupce a korupce - nic nového pod sluncem (Až na to, ž e všude jinde, od Itálie až po USA, se korupce trestá rezignací či vězením, be z prodlení). Nevzdělanost, arogance a vulgarita ve vedení státu - staronové. Co tedy ?
Jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní ČR až překvapivě ús pěšného experimentu vládnoucí strany. Jde o trik, který zatím žádnou menšinovo u stranu nenapadl.
Když jste kritizovali či odhalovali komunisty, tak jste dostali na frak. Pravd a se nesměla dostat napovrch: překrucování, přetvařování, cenzura a lež vládly jejich světem. Komunisté se pravdy báli, byli si jí plně vědomi a dělali vše pro to, aby ji přetvořili. Své kritiky pozavírali, postříleli či vyhnali. Když jste kritizovali či odhalovali fašisty, tak to bylo ještě horší. Fašisté se pravdy báli opravdu jako čert kříže. Takový respekt měli, že své kritiky a hlasatele pravdy likvidovali okamžitě, bez skrupulí a bez jakýchkoliv výčitek. Když kritizujete či odhalujete dnešní americké demokraty, tak se setkáte s prá vě opačným přístupem: přehnaná citlivost až strach, okamžitá reakce, náprava c hyb a horečnatá snaha o uspokojení většiny. Clintonismus znamená, že demokraté se pragmaticky vzdávají svých principů, dělají kompromisy a přejímají myšlenk y opozice - není jim to však stejně nic platné. Je pozdě, pravda je na povrchu a lháři musí odejít.
Současný český režim však přišel s úžasným politickým vynálezem: Pravdy se nen í třeba bát, pravdu není třeba respektovat, není třeba ji překrucovat, za ni t restat či na ni reagovat - PRAVDU LZE IGNOROVAT !
Hloupí komunisté, fašisté i demokraté respektovali pravdu, báli se jí, reagova li na ni, ať již popřením a potrestáním, anebo podporou a podlézáním. Nikdy je , politické břídily, ani nenapadlo, že pravdu není nutno respektovat, že pravd u lze ignorovat či prostě na ni kašlat.
Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt, Bush i Clinton měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře i nebezpečí. Reagovali však rozdílně: jedn ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní jí podlézali a posluhovali , žádný ji však nedokázal ignorovat.
Dnes, v srdci Střední Evropy, přišli někteří mazaní a pomazaní na tu nejjednod ušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, pravdu lze ignorov at.
Není třeba zavírat, není třeba popravovat, není třeba překrucovat. Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblání, mručení či říhání. Každý si přece může říkat , co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem - dobrá tak ještě k jídlu či pro sex - neexistují-li uši. Pera se ta ké není třeba bát, neexistují-li oči. Slova se stávají nesmyslem, nejsou-li čt ena.
Potkal jsem v ČR politika, který si každé ráno nechával analyzovat všechen den ní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní r eakce, odpovědi a interpelace. Nemá šanci. Pravdu je třeba ignorovat, kašlat n a ni, neslyšet ji, nevidět ji - a prostě, vytrvale, hlavně dobře financovaně, si dokolečka mleti to své, v systému byrokracie, jakou si ani Kafka nedokázal představit.
Nikdo nás stejně nebude poslouchat, tak jako my neposloucháme je. Společenský konsensus, základ to klidu a spokojenosti, je konečně pochopitelný: my neposlo ucháme je a oni neposlouchají nás - a je to jedno.
Jenže. Jenže my jsme tam, kde jsme my, a oni tam, kde jsou oni. Jde tedy o režim a experiment jakési Byrokratické Ignorokracie, která si beze studu vyvěsí třeba i fangli "Pravda vítězí". Nyní již víte, proč: ne ze strach u, ne z respektu, a už vůbec ne z principu či ideálu. Jen a prostě proto, že j e to vlastně jedno.
Nyní již také tušíte, proč alespoň já osobně zůstávám optimistický a plný nadě jí - a to i v roce 1995. Lidé totiž, lidé v podstatě nejsou ani hlušci, ani sl epci, ani němci a respekt k pravdě se dědí po předcích. Byl jim jen na chvilku vyražen dech.
Čeho si tedy lze ještě přát?
Druhého dechu, drazí, druhého dechu.
1. ledna 1995 Prof. Milan Zelený