--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kolář Vladimír
Název: Obavy staré gumy
Zdroj: NN Ročník........: 0005/018 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

OBAVY STARÉ GUMY. V nedělní Sedmičce, pořadu vysílaném televizí Nova, vyslovil své názory na arm ádu jeden z jejích bývalých protagonistů, nyní advokát, pan Kříženecký. Vzpoměl dob posrpnových, kdy mu prý pan profesor Outrata řekl něco v tom smysl u, že národ, který není ochoten nasadit za svoji svobodu život, si svobodu ani nezaslouží. Nic proti panu profesorovi. Má pravdu, však je to profesor. Pan Kříženecký, patrně ve vzpomínce na doby, kdy nosil stejnokroj, si posteskl na vztah našich občanů k armádě, na neúctu k důstojníkům. Nejspíše se panu Kř íženeckému dostalo někdy hanlivého přízviska g u m a, kterým byli častováni dů stojníci ČSLA stejně, jako jím jsou nyní častování důstojníci AČR. Pan advokát se asi nikdy příliš nezamýšlel v čem to je, ta neúcta k armádě. Bý vala totiž kdysi armáda skutečně armádou naší. To tehdy, když se v roce 1918 z ačali vracet legionáři z Ruska, Itálie a Francie. Legionáři byli skutečnými do brovolníky, kteří vlastními činy na poli válečném doslova vybojovali tradici m oderní Armády Republiky československé.

Legionáři, původně vojáci císaře Františka Josefa, k němuž pražádnou úctu nech ovali, zběhli z vojska, které nenáviděli a vytvořili vojsko vlastní a dobrovol ně.

V dobách před Mnichovem byli legionáři sloužící v armádě hotovi bojovat proti přesile, tak jak proti ní bojovali na frontách první světové války. Namísto po velu k boji se jim dostalo od politiků zrady. Tak zanikla armáda, o níž mohli všichni tehdejší občané hovořit jako o armádě své. Ti nejstatečnější z jejích vojáků vstupovali do armád protihitlerovské koalice a bojovali za svoji vlast. Po válce se pak vrátili aby vytvořili nový základ armády, o níž by občané moh li s hrdostí hovořit jako o své armádě.

Přišel však únor 1948 a bolševik občanům jejich armádu vzal. Ty, kteří by mohl i být základem armády, jež by si zasložila úcty občanů, veterány druhé světové války, velitele se zkušenostmi legionářů první světové války, bolševik vyháze l a z části i pozavíral do svých koncentráků. Tak vznika armáda, která si již žádné úcty nezaslouží. Příležitost, kterou měla v roce 1968 promarnila přiroze ně proto, že její velící kádr z větší části neměl ani na to, aby velel čemukol iv, natož aby velel k odporu proti okupaci. Většinou šlo o lidi, kteří by se j inak neuživili, než jako oficíři typu poručíka Duba či politruci stejných hodn ot, jakých dosahoval v armádě císaře Františla Josefa polní kurát Oto Katz. Pan advokát Kříženecký lituje ztrát jichž doznala armáda propuštěním důstojník ů vzdělaných na vojenských školách bývalého SSSR. K čemu by nám však tito odbo rníci byli?

Na tuto otázku lze odpovědět až poté, co bude mít náš stát svoji vojenskou dok trínu. Těžko však uvěřit potřebnosti takových vojenských vzdělanců, u nichž zá kladem strategie byl atomový úder a taktickými prostředky svazy útočících tank ů a raket, masové nazazení vojsk podle zásady - nás mnogo degradující vojína n a číslo jemuž je v útoku přiznáno několik málo minut či jen pouhých vteřin živ ota. Ztráty těchto odborníků není třeba nijak zvlášť litovat. Ti by nebyli sch opni oprostit se od toho, co je sověti naučili, ani by nebyli schopni vypracov at takovou vojenskou doktrínu, která by odpovídala geografickému položení Česk é republiky, její velikosti, jejímu začlenění v politickém systému Evropy, his torickým zkušenostem a tradicím a hlavně jejím vlastním zájmům. Ostatně doposu d Ministerstvo obrany ČR vojenskou doktrínu nevypracovalo ani v pouhém návrhu. Vypracování vojenské doktríny je však předpokladem takového začlenění České re publiky do evropského obranného systému, který by byl pro evorpské společenstv í přínosem něčeho jiného, než toho co poskytovala bývalá ČSLA Varšavské smlouv ě. Říkávalo se totiž, že ČSLA by v případě války pouze překážela válčícím stra nám. Kdo v době totality na vojně sloužil ví, že toto není daleko od pravdy a že se o takovou pověst ČSLA zasloužili zejména oni důstojnící, kteří panu Kříž eneckému tolik chybí.

Srozumitelně řečeno, moderní česká armáda musí být zcela o něčem jiném. A musí být pro evropský obranný systém přínosem z vlastní vůle, z vlastního přičiněn í a dříve, než bude do něho politiky prostě zahrnuta v podobě v jaké přežívá n yní.

V Praze dne 25. dubna 1995, pro NN Vladimír Kolář