--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hofer Karel
Název: Proč museli zemřít ?
Zdroj: NN Ročník........: 0005/018 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Proč museli zemřít

Josef Kubíček, Michal Benda a Bořivoj Kyselák ? Justiční vraždy, omyly, lynče, zahlazování stop, rabování... Průvodní jevy pře vratné doby. Zhýčkáni vůní šeříku, která ani po padesáti letech nevyprchala, j sme brali osvobození v roce 1945 přímočaře, tak jak nám ho nalajnovali komunis tičtí dějepisci. Ne všude se však dívají na první dny, týdny a měsíce osvoboze ní jako na chvíle bezmezné radosti, kdy byla zlomena německá nacistická moc a nastolena moc spravedlnosti. Vůně šeříku se vytrácí a vzpomínky husté jako dým se vracejí do 29. dubna 1945. Ten den byly osvobozeny Ivanovice na Hané. O ud álostech, které následovaly pak, se však do dnešní doby nesmělo psát, ba ani š eptat. Ten den zde byl totiž nastolen nový teror. Ivanovické události z dubna a května 1945 patří k největším tabu na okrese Vyškov. Dodnes nebylo ukázáno p rstem na viníky, přesto, že jsou padesát let známi.

Dvě vraždy na oltář osvobození? 29. dubna se od jihu valila k Ivanovicím na Hané vojska 2. ukrajinského f rontu pod velením R. J. Malinovského. Němci kladli ještě značný odpor. Z místn ího nádraží ostřelovali medlovickou silnici a působili tak nemalé těžkosti. St ačili navíc vyhodit do vzduchu hradlo, poškodit výhybky a u Chválkovic na Hané železniční most. Přesto však v odpoledních hodinách měli sovětští vojáci situ aci pevně v rukou a obyvatelé mohli konečně opustit sklepy a bezpečné úkryty a přivítat osvoboditele.

V tu dobu se již chopili iniciativy tzv. členové národních milicí, kteří se od ostatních odlišili rudou páskou na paži a ozbrojeni puškou zdůrazňovali vážnost své funkce, do které se sami zvolili. Ještě týž den "zatkli" správce m ístního statku Michala Bendu a protektorátního četníka Josefa Kubíčka, přiváza li

do káry, kterou se vozil dobytek na jatka, a tak je vozili po městě, cestou je bili, týrali a v podvečerních hodinách přivezli k ivanovické radnici, kde jim uvázali kolem krku dráty spadané z potrhaného elektrického vedení, aby je nem usel nikdo podpírat. To už před sběhnuvším se davem stály jen dvě krvavé trosk y, do kterých vypálili samozvaní milicionáři svůj zásobník. (Později tvrdili, že "popravu" provedli rudoarmějci, podle očitých svědků stříleli však ivanovič tí občané. Nic nepomohlo žadonění nešťastníků, aby byli vyslechnuti řádným sou dem. Možná tato žádost urychlila jejich smrt...

Proč museli Kubíček a Benda zemřít... Ani později se neprokázalo, že by správce Benda či četník Kubíček měli někoho na svědomí nebo se nějakým hrubým způsobem prohřešili proti českému národu. Na opak se našli svědkové, kteří dosvědčili, že Josef Kubíček je varoval před zat čením. Jednalo se o občany, kteří utekli z totálního nasazení a v Ivanovicích na Hané se řadu měsíců skrývali. Jejich jediným prohřeškem bylo přijmutí němec kého občanství, jelikož vševědoucí německá byrokracie vyšťourala, že jsou půvo dem Němci (do r.1918). Ovšem Němci srostlí s místním lidem a krajem. Nejeden m ístní občan si tenkrát oddechl, že českým stráž-mistrem se stal právě Kubíček a nikoli dosazený nacista a "opravdový" Němec. Taková byla doba. * * *

Způsob a rychlost odstranění těchto dvou mužů (Ivanovice byly osvobozeny teprve hodinu!!!) naskýtá řadu otázek. Proč nebyli řádně vyslechnuti revoluční m národním výborem, který předběžně rozhodoval o vině či nevině osob podezřelý ch z kolaborace s Němci. Josef Kubíček, jako obecní policajt, hodně věděl. Věd ěl bezesporu o konfliktech a celé řadě udání. Od svých dveří vyhnal nejednoho udavače, zlikvidoval písemné "žalování" na souseda. On jediný by mohl mluvit a možná dost. Proto bylo nutné ho umlčet navždy. Rovněž Michal Benda, správce s tatku, kde se občas objevila německá inspekce či zástupci branné moci, mohl mí t zajímavé informace...

Nastolený teror

Jediný, kdo se snažil oba nešťastníky obhájit, byl místní farář Josef Hra zdíra. Se zlou se však potázal a nakonec byl rád, že se mu podařilo uniknout a zachránit si život. Několik dní se dokonce skrýval.

"Byla to taková divná doba. Stačilo, aby na vás někdo ukázal a označil vá s za kolaboranta a měl jste dny sečtené", říká starý občan, který byl těchto a následujících událostí sám svědkem.

V příštích dnech byl na Poláchově mlatu zřízen koncentrační tábor. Polách byl Žid, který se již z Osvětimi nevrátil. Do dubna 1945 byla usedlost již to tálně vyrabována (jak už to v dobrých sousedských vztazích chodí). Velitelem - pánem nad životem a smrtí asi dvaceti shromážděných vězňů byl "záhadný partyz án" František Pražák, který přijel do Ivanovic na sovětském tanku. Později se z něho vyklubal válečný zločinec, člen Hlinkových gard, byl zatčen a odsouzen v Trenčíně k devítiletému těžkému žaláři, ale to předbíháme události. Byli sem svezeni všichni, kdo měli německou státní příslušnost a podezřel í z kolaborace.

Na Poláchově mlatu se ocitnul také syn po zavražděném Kubíčkovi, šestnáct iletý Vojta se svou matkou. Byl zařazen do čtyřčlenné skupiny "hrobníků". Ta m ěla za úkol vyhledávat těla padlých a svážet je do společného hrobu na ivanovi ckém hřbitově. Za dobu 3 měsíců jich Vojta spolu se čtrnáctiletým chlapcem - p oložidem, jehož rodiče zůstali v nacistickém koncentráku, holýma rukama vyhrab al a pohřbil na stovku. V červnu, červenci již byly mrtvoly ve značném stupni rozkladu. Chlapec však byl tak otupělý, že nebezpečí nevnímal. Po padesáti let ech vzpomíná: "Tehdy jsem přežil jen zázrakem. Od rána do večera jsem svážel m rtvoly. Na Poláchově jsme spali v místnosti, která neměla střechu- ta už byla rozkradená. Žil jsem jen z toho, co mi lidé dali. Vzpomínám si, jak za námi př išel jeden chlápek, že má pod ponkem padesátikilovou nevybuchlou bombu. Za dvě buchty jsme ji spolu se židovským sirotkem vyvezli na bezpečné místo a pyrote chnik ji zneškodnil. Nechtěl jsem tenkrát žít."

Později byl přidělen jako pachoek k místnímu sedlákovi, kde otročil 3 rok y (!) pouze za stravu a nocleh. Teprve pak se mu podařilo získat místo v ivano vické Biovetě. "Po třech letech jsem vydělal peníze, za které jsem si mohl kou pit konečně něco na sebe," blaženě se usmívá šestašedesátiletý pan Vojtěch Kub íček při vzpomínce na obrat k lepšímu ve svém životě.

* * *

Dnes s odstupem času je zcela evidentní, že vedení tehdejšího národního v ýboru naprosto nezvládlo situaci, která se jim vymkla nebezpečně z rukou. Kyseláka bít, bít a když padne, polít vodou a zase bít!

Od poloviny května zasedala v ivanovické sokolovně tzv. vyšetřovací komise maj ící za úkol zmapovat míru provinění jednotlivých udaných osob. 19. května 1945 si ozbrojení milicionáři přišli také pro Bořivoje Kyseláka, majitele knoflíká rny. Ten dostal již začátkem května avizo, aby se ztratil, že "po něm jdou". O n však vždy argumentoval, že má čisté svědomí a nemá proč utíkat. Dokázal to i před vyšetřovací komisí, kde zodpověděl všechny otázky. Dokonce vyšlo najevo, že zaměstnával a zachránil 30 lidí od totálního nasazení v Německu, jelikož s e mu podařilo obalamutit německé úřady a výrobu knoflíků klasifikovat jako výr obu pro armádu, tudíž obchájil i zaměstnanost těch, kteří měli odejít do rajch u.

Protokol sepsaný v sokolovně se ovšem nesl ještě na vědomí Revolučnímu ná rodnímu výboru, kde měl hlavní slovo dr. Drbal. Tento lékař měl s Kyselákem ne vyřízené účty ještě z dob první republiky, kdy se škaredě chytil po té, co dr. Drbal určil špatnou diagnózu nemocného dítěte. Drbal pak seděl nějaký čas v k oncentráku. Po válce se vrátil a velice aktivně zapojil do politického dění. P ozději byl dosazen do funkce prvního ředitele nově postavené nemocnice ve Vyšk ově.

Když si přečetl protokol, zesinal zlostí a nepříčetně řval:"Co, Kyseláka pustit? Naopak! Zavřít, bít a bít, až padne, polít vodou a zase bít!" Kde máš zlato, lumpe!

Aby to nevypadalo zvlášť křiklavě, že MUDr. Drbal porušuje usnesení vyšet řovací komise, milicionáře motivoval úkolem zjistit, kde má Bořivoj Kyselák uk ryto zlato. Již tenkrát s předstihem 3 let visela v obcích hesla typu "ZBOHATL ÍCI-ZRÁDCI NÁRODA" apod. Samozřejmě pro individua typu F. Pražáka, kterým zněl o slovo "zlato" jako rajská hudba, nebyl žádným problémem spáchat i ten nejtěž ší zločin. Ve skutečnosti žádné zlato neexistovalo. Zadlužená fabrika měla co dělat, aby splácha v termínech dvacet let staré dluhy.

Vězeň Vojta Kubíček vzpomíná:"Toho 19. dubna v podvečer nás všechny zahna li do stodoly a zamknuli. Vzápětí se začaly ozývat rány a s nimi spojené výkři ky "Kde máš zlato, lumpe!" apod. Následovaly hrozné skřeky mučeného člověka." Podobná svědectví podali později také občané bydlící v sousedství Polácho va mlatu.

Když Bořivoje Kyseláka púřivedli k "výslechu", Pražák mu svázal ruce i no hy a začal ho bít. Vystřídalo se na něm sedm milicionářů - vesměs mladých lidí kolem 20 let. Lidé, kteří (až na Františka Pražáka) v Ivanovicích vyrostli, v ychodili školu a možná u Kyseláků byli občas na brigádě...

Kolem dvaadvacáté hodiny nebyl již tehdy pětačtyřicetiletý B. Kyselák mez i živými. Pražák vtrhl mezi vězně a poručil paní Kubíčkové, aby našla provaz. Ta po nějakém čase objevila starou šňůru na prádlo. Tu pak omotali kolem krku zavražděného a tělo pověsili . Vrahové fingovali sebevraždu. Tuto hypotézu jim však hned druhý den rozbil MUDr. Foltýn, který odmítl vystavit úmrtní list se slovy, že "s tím nechce mít nic společného" a čin přímo nazval vraždou. Podle jeho svědectví, což o dva měsíce později potvrdila i exhumace a následná pitv a, napočítal kolem 17 smrtelných ran. Pitevní protokol ze dne 13. září předčí mnohé horory" zcela rozbitý obličej, nos, vyražená sanice, nalomení hrudníku, četné jizvy, probodnutý krk, tržné rány, výrony...

Druhý den dostal Vojta Kubíček za úkol mrtvolu vložit do truhly, která se dovezla od pana Kulíška a večer tajně hodit do společného vojenského hrobu. N a hřbitově však narazil na hrobníka Jinřicha Pěnčíka, velice zuboženého muže. Když slyšel, koho Vojta v rakvi přivezl, odmítl rakev položit do společného hr obu. Spolu pak rakev pohřbili do rodinné hrobky Kyseláků. Za nespnění rozkazu byl Vojta surově zbit funkcionáři tehdejšího národního výboru a poslán do Vyšk ova na sovětské velitelství GPU.

Vyšetřování skončilo, zapomeňte Na základě této soudní pitvy podává rodina Kyselákových u Krajského soudu v Brně trestní oznákení. Zprvu vypadá vyšetřování velmi slibně. Iniciativy se opět ujímá dr. Drbal. Nařuzuje novou pitvu a prosazuje závěr - smrt oběšením, sebevražda. Stopy se pomalu a zcela bezostyšně zahlazovaly a celá kauza šla d o ztracena. Výmluvně hovoří spis vyšetřovatele brněnské kriminálky, kde je dos lova zaneseno: "Od části ivanovických občanů jsme slyšeli:- Jen mažte odtud ne bo uvidíte, co se s Vámi stane, ty úřady jsou takové, jaké byly..." Ať dělali Kyselákovi cokoli, vždy se jim postavil do cesty Drbal. Měl emi nentní zájem zahladit stopy. Po únoru 1948 byl případ uzavřen pro nedostatek d ůkazů. Všichni, kteří se podíleli na vraždě Bořivoje Kyseláka jako zasloužilí členové KSČ, byli svou stranou podrženi. Někteří za svou angažovanost v době o svobození obdrželi dokonce vysoká státní a stranická vyznamenání. Překvapivé svědectví

Přešla léta šedesátá a opět se otevřela causa Kyselák. Psalo se na Krajsk ý inspektorát Ministerstva vnitra, předsedovi krajského soudu, krajskou prokur aturu. To bylo v roce 1960. Nikdo s případem nechtěl mít nic společného. PŘIŠLO TAKÉ PRAŽSKÉ JARO 1968 a s ním i naděje, že zločiny budou po zásluze po trestány, zvláště ty křiklavé-hrdelní. V ten čas si zavolal bratry Kyselákovy k důvěrnému rozhovoru jeden z domělých vrahů do ivanovické provozovny OP Prost ějov, kde dělal ten čas strážného. Pod přísahou tenkrát oběma bratrům prozradi l, že on pouze uštědřil facku, po které se svázaný Kyselák zapotácel a spadl, smrtící ránz však vedl... Stopy vedly k vysokému vojenskému funkcionáři, který navíc celé svědectví popřel. Srpnová okupace a následná normalizace upevnily jeho pozice. V Ivanovicích se na počest normalizace v sedmdesátých letech nain staloval tank.

Až na pravdě boží

Dnes žijí ze sedmice potencionálních vrahů dva. Nemůžeme počítat, že by s e sami přiznali. Ostatně už to po nich patrně ani nikdo nechce. Soudcem by nyn í mělo být jejich svědomí a rozsudek vynese až ten Nejvyšší. Teprve tam se pat rně dozvíme, kdo zavraždil 19. května Bořivoje Kyseláka, knoflíkáře. Někteří patrně namítnou, proč oživujeme tak pochmurnou historii po padesá ti letech, ve chvíli oslav radostného výročí skončení nejstrašnější války v dě jinách. Dodnes nikdo nepřehodnotil vraždu protektorátního četníka Josefa Kubíč ka, nikdo se neomluvil jeho synovi, který třicet let patřil k nejvzornějším za městnancům ivanovické cihelny. Nikdo se neomluvil rodině Kyselákově, nikdo nev rátil mrtvým jejich čest, o dopadení zločinců, kteří se dopustili trojnásobné vraždy, už vůbec nemluvě. Padesát let se muselo přísně mlčet o květnových udál ostech v Ivanovicích na Hané. Vzpomeňme v rámci oslav i na tyto nešťastné obět i, které svým osudem dokreslily tehdejší rozporuplnou dobu. Dobu, která až dop osud patřila v Ivanovicích na Hané mezi bílá místa místní historie. Článek Josefa Špidly z Vyškovských novin přepsal

Karel Höfer