--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Havrda Vladimír
Název: Rovenský masakr nebyl zapomenut
Zdroj: NN Ročník........: 0005/023 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Rovenský masakr nebyl zapomenut aneb pravda osvobozuje Před padesáti lety skončila válka, ale říkat tomu u nás osvobození by bylo nep řesné. Jednak porobu německou vystřídala sovětská a jednak jsme se tehdy od na cismu osvobodili pouze fyzicky. Myšlenkově zůstáváme v zajetí tehdejších stere otypů dodnes. Vymanit se z nich nelze ozbrojeným bojem, silou ani lstí. Dokáza t to můžeme, budeme-li ochotni připustit si, že vše bylo trochu jinak, než jsm e léta zvyklí věřit, budeme-li mít odvahu přiznat si celou pravdu. Bývá nepříj emná, ale osvobozuje a umožní nám jít dál.
Značnou dávku odvahy a vůle po vyrovnání s minulostí prokázal Pavel Matys z Rovenska pod Troskami, když nedávno navzdory veřejnému mínění otevřel zdejš í události z konce války, které měly a chtěly být zapomenuty. V místních Roven ských novinách je vylíčil takto:
Dopoledne prochází městem dlouhé kolony německých odzbrojených vojáků i civili stů. Rovenští partyzáni se tento den před polednem účastní dobytí liberecké ra dnice. Kolem 15.30 přijíždí do Rovenska první auta Rudé armády. všude ve městě je velký shon, na náměstí se začíná slavit konečně osvobození. Poté je ruskou armádou do Rovenska přivážena odzbrojená jednotka SS. Na korbě prvního náklaď áku stojí SSmani s rukama nad hlavou a za nimi jede náklaďák ruské armády s ku lometem na střeše a tím na Němce míří. tento pomalý průjezd náměstím plným sla vících a jásajících lidí je pamětníky považován při nejlepším za nerozvážnost. Stačilo by, kdyby Němci začali hromadně seskakovat. Pokud by po nich začali R usové střílet, a to je velice pravděpodobné, padlo by mnoho našich lidí. SS ma ni naštěstí na náměstí neseskákali a dali se odvézt do školy. Současně, nebo t éměř současně s jejich přivezením ke škole probíhalo před chodníkem naproti šk ole "odbavování" jedné zajatecké kolony. Z velké části se jednalo o vojáky, by ly mezi nimi však i ženy a děti. S rukama nad hlavou stáli ve trojřadu na siln ici podél chodníku naproti škole. Zavazadla byla naházena u druhého chodníku u školy, obsah kapes vysypán na silnici před nimi, v šachu je drželo 10 - 15 pa rtyzánů. Pamětník říká: "Dodnes si pamatuji, jak jsem šel kolem, asi uprostřed kolony stál starší německý voják a stále se modlil. To je jeden z okamžiků, k terý se mi nadosmrti vryl do paměti."
Ale vraťme se k zajatým SS, před chvílí přivezeným do školy. podle jiného pamětníka stáli na chodbě školy s rukama nad hlavou opřenýma o zeď, za nimi n aše hlídky. "já si myslím," říká jiný pamětník, "že ti, co je hlídali, měli vě tší strach, než ti esesmani. To byli tažení, urostlí a cvičení chlapi. Za každ ým z nich stál někdo s puškou. Někteří z hlídajících však ani neměli náboje, n ěkteré pušky ani nebyly schopné vystřelit.."
Z této chodby byli údajně voděni do jedné třídy, ve které seděl, použiji přehnané slovo, soud. Ten prý nad každým z nich vynesl rozsudek smrti a po jed nom je vyváděli za školu k popravě. Každého SSmana zvlášť vedl jeden partyzán, za školou byli zajatci zastřeleni zezadu ranou do týla. Zajatci střeženi na c hodbě školy slyšeli výstřely a samozřejmě věděli, která bije. Jeden z nich zře jmě usoudil, že zastřelení při útěku je úplně stejná smrt jako zastřelení ve s toje a pokusil se o útěk. Zajatec vyběhl ze školy, utíkal do nedalekého průjez du, poté zmizel v kuželně v Lipách. Protože rychle proběhl mezi lidmi a partyz ány, nemohl po něm začít nikdo střílet.
Nejrychlejší z pronásledovatelů byl ruský komisař Ivan Karlovič Nelipovič . Do kuželny vedly lítací dveře, za kterými se SSman skrčil. Nelipovič věda, ž e Němec není ozbrojen, vtrhl dovnitř. Jak však vypověděl jeden z dalších proná sledovatelů, "v té rychlosti se Nelipovič za řemen od samopalu, opasek nebo ka psu zachytil o dveře. Němec přiskočil, otočil Nelipovičův vlastní samopal pod jeho bradu a stiskl spoušť". Okamžitě mrtvý a znetvořený komisař prý zůstal st át nebo viset za opasek či kapsu u dveří. to už přibíhají další partyzáni a up rchlík je na místě zastřelen. Zavládlo obrovské rozhořčení nad smrtí Nelipovič e. Nejdříve jsou za školou postříleni všichni zbývající SSmani, poté se oči pa rtyzánů obrací ke koloně zajatců naproti škole. Zaznívá rozkaz k postřílení. Na vyprávění navazuje jeden z mnoha přihlížejících, kteří před popravou a behem ní stáli na chodníku poblíž dnešního domu s pečovatelskou službou. "Tak, jak stáli zajatci ve trojřadu, byli od hoření strany po třech odvád ěni za školu a tam stříleni. Jeden mladý zajatec, asi z páté nebo šesté trojic e se však cestou k poli nad školou pokusil o útěk. Přeskočil plot nad dnešním Domem důchodců a chycen byl až ve třetí nebo čtvrté zahradě. Odsud byl odveden na pole za školu a zastřelen. Nato si partyzáni uvědomili, že když by se ty s tovky lidí začaly rozprchávat, těžko by je chytili a zabili. A tak se rozhodli postřílet je na místě. Když ztichla střelba, ležela na silnici a chodníku hro mada mrtvých, nebo zraněných vojáků, mezi nimi i civilové, ženy a děti. Kdo se na výzvu Rusů ještě postavil, byl odveden za školu a zastřelen. Zranění byli dostřelováni na místě. Z celé kolony, pokud se někdo ještě z te hromady mrtvol nevyhrabal, přežilo jen několik žen. Jestli se dobře pamtuji, bylo jich sedm. Ty odváděli za školu jako poslední. První šla taková mladá, hezká žena, mohlo jí být tak 20 - 23 let. Se vzpřímenou hlavou a naprosto lhostejně šla na jist ou smrt. Asi v půli cesty je však Rusové zastavili a těchto 7 posledních žen o dvedli do školy mezi ostatní zajatce."
Další pamětník doplňuje, "já jsem v té době stál kousek pod Ondřejovým pe kařstvím, pod čekárnou směrem k hřišti. Neviděl jsem tu kolonu v trojřadu, ale viděl jsem před pekařstvím stát hlouček zajatců, které tam drželi Rusové s na mířenými samopaly. V té skupince byli většinou civilové ženy a děti. pak se to spustilo a byli postříleni. Kulky všude jen hvízdaly, jedna z nich také zabil a toho partyzána Bojaričeva, co tam má pomník."
Údajně večer a v noci se mrtvoly odklízely, ráno byly zahrabány na poli n ad školou. Zakrvácená silnice a chodník se myly motorovou stříkačkou. tolik prvních deset květnových dní roku 1945. Tolik výsledek mnohaměsíční ho schánění informací, dokumentů, výpovědí, následně porovnávání a pod. Jedná se o velice stručný výtah těch nejzákladnějších událostí posledních dnů války u nás. Zdaleka není popsáno vše, co se mělo v těchto dnech udát. Jistě se brzy ozvou někteří další pamtníci, a řeknou, ž něco pamatují jinak. doplnění každé ho detailu bude samozřejmě vítáno. Ne proto, aby byl někdo na základě těchto i nformací zostuzen nebo dokonce obviněn. Jde o faktický sled a průběh událostí. O vytvoření nejpravdivjších a nejpodloženější podoby skutečných faktů. Věříte, že se těžce píšou řádky o zabíjení, o znásilňování, okrádání a vš ech těch hnusech, které nese válka. O nelidskosti lidí k lidem a o všem, co js em od pamětníků slyšel.
Jestli je někomu ospavedlněním slovo odveta, pak věřte, že nekrutější "od vety" provádějí často lidé, kteří k tomu neměli bezprostřední důvod. Spíše se chopili možnosti a dané situace.
Závěrem nechme zaznít jednu větu nedávno vyřčenou naším prezidentem Havle m. "I naše veřejnost si musí zvyknout na to, že nejsme pouhými občany České re publiky, ale že jsme obyvatelé jedné planety."
A to si žádá toleranci, vzájemné uznání a poznání. Protože bez poznání mi nulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.
Pavel Matys P.S.: Z podnětu oznamovatele se tímto případem zabývala v r. 1992 i královéhra decká policie. Vyšetřování však bylo zastaveno a na pokyn justičních orgánů ne bylo zahájeno trestní stíhání, neboť podle stanoviska Generální prokuratury ČR nešlo o válečný zločin, ale mnohonásobnou vraždu, na níž zákon stanoví promlč ecí lhůtu 20 let.
Nešlo ale ani tak o zjištění a potrestání pachatelů, jako spíše o zjištěn í počtu a totožnosti popravených a vyslechnutí svědků. Nepodařilo se zatím pro sadit ani pietní označní místa, kde odpočívají oběti jedné z nějvětších "odvet ných" hromadných poprav posledních válečných dnů v Čechách. K registraci těcht o hrobu a k umožnění péče o ně jsme se zavázali v če.-německé smlouvě. Vladimír Havrda