--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bruss Hubert
Název: Dobrý den,
Zdroj: NN Ročník........: 0005/023 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Dobrý den, je to už několik měsíců, co Rusko zahájilo krvavou, vyhlazovací a dob yvačnou válku proti samostatnému suverénímu Čečensku, které předcházela dlouhá příprava a dezinformační kampaň. Další podobné akce již předtím proběhly i v ostatních republikách této části formálně rozpadlého SSSR. Každý člověk v tomt o stát si může na základě vlastní zkušenosti odvodit, co se tam asi děje. Stač í si vzpomenout na rok 1968 a připočíst si, jak by to zde probíhaloé v případě obrany. Jde o to, jak se vlastně všichni lidé svým mlčenlivým souhlasem podíl í na takovýchto masakrech. Je mnohou zkušeností prokázáno, že takováto tichá s polupráce se zcela evidentním, do očí bijícím zlem vždy přinesla národům i jed notlivcům pouze útlak, porobu a násilí. Kdo se však skutečně do důsledků podív á jaký osud připravuje sobě i jiným. Jaký osud připravili sobě i jiným lidé, k teří tleskali politickým vůdcům, přinášejícím z Mnichova takzvaný mír. Kdo byl i ti lidé, kteří tleskali na olympijských hrách v roce 1936, ověšených fanglem i s obrácenou svastikou, kdo byli ti sportovci, kteří se zde předháněli, aby v yhráli za každou cenu v zemi rasových zákonů. Jaký je rozdíl mezi mini a těmi, kteří dnes jezdí na různé oslavy konce válký v zemi, která vyhlazuje téměř be zbranný národ přímo jim před nosem. Splupracují s vrahy a tisknouu si ruce s z ločinci, pro které liský život nemá žádnou cenu. Ukazují pravou tvář politiky, která pouze parazituje na všem špatném, co lidé vytvořili za celá ta staletí hrůz, které se od těch dob pouze maskují a provádějí se humánněji (hezky to ta khle přímo moc nezní - humánní provádění hrůz), ale stále se píše a tlachá o p okroku. Proto se dnes kdekdo označuje za humanistu, ačkoliv je pouze obyčejným spoluviníkem ne-li přímo napomahačem zločinů. Nikdo nechápe, že pokud nepřeje svobodu jiným, ani on sám časem nebude svobodným? Nikdo si nedovede domyslet, že pokud se nedistancuje od zločinu a od zločinců, sám dříve nebo později sko nčí ve vězení. Jaký konec války se slavil v Moskvě? Vždyť se válčí pořád. Když si Stalin s Hitlerem rozdělil Polsko a zločinně vraždili elitu národa, stali se spoluviníky a Rusko tím podporovalo Hitlera a samo se těšilo, jak se vypořá dá s třídním nepřítelem na celém světě. Měli by se všichni stydět a ne slavit. Není co slavit, vždyť žádný mír není. Před tribunami v Moskvě nedefilovali mí rotvorci a nelétali holubice míru. Před tribunami v Moskvě procházel podivný p růvod zabitých, zmrzačených, ponížených, roztrhaných, spálených, zotročených, znásilněných, podvedených z Čečenska, Abcházie, Gruzie, Ingušska, Kazachstánu, Azerbajdžánu, Moldavska, Estonska, Litvy, Lotysšska, Běloruska, a mnoha jinýc h nepočítaných. kolik bylo těch slušných, kteří se pdobného divadla odmítli zů častnit a distancvovali se od zločinců? Moc málo a my občané tohoto státu jsme se toho zůčastnili i když ne všichni fyzicky. Měli jsme tam své "čestné zástu pce". Je to stejné, jako když někdo má na zahradě šibenice a popravčí špalky a ve sklepě vedle sudu s vínem mučírnu. pak pozve své sousedy na malou zahradní slavnost. Šibenice ověší místo mrtvol květinami, z popravčích špalku udělá se dačky, po dobu slavnosti přestane mučit své oběti, aby nerušili oslavu svým bo lestným křikem. Pak se usmívá a cinká skleničkami s elitou města filozofy, pol itiky, umělci). Morální "veličiny" a politické špičky koštují kaviár a předstí rají, že nic takového není. Společně se radují, že už neexistuje inkvizice, SS a podobně.
Na závěr slavnosti napochoduje oddíl katů a trýznitelů a několik z nich je za věrné služby dekorováno. Rozdíl mezi touto "fikcí" a skutečností prakticky nee xistuje. Ve skutečnosti je to masivní demonstrace pokrytectví a ubohosti. Nedivme se proto moc, když "to" zítra bude tady. Nejprve se můžeme sp olupodílet svým pokrytectvím na vyvražďování národů a potom jim můžeme posílat humanitární pomoc. Jak by se divili dozorce třeba v Treblince, když by vězňům před odchodem do plynu přišla mezinárodní pomoc? Třeba léky, obvazy, čokoláda , něco teplého na sebe. Nebo třeba pracovní oděvy a rukavice do gulagu. Mohli bychom si pak říci: "Náš prezident sice podepsla dohodu o vzáje mné spolupráci s Hitlerem, nebo Stalinem, ale dal jsem stovku na humanitární p omoc. No třeba nám za pár let někdo taky nějakou tu čokoláru pošle. Ředne si p otom někdo? "Proč nám tady posílají jídlo a léky, když nás tady vraždí?" "Vy tady v tom Česku jste sice suverénní stát, ale klidně si tady s v ámi mohou dělat, co se jim zlíbí".
"Vy tady v tom Čečensku jste sice samostatný národ, máte svoji řeč, k ulturu, umíte pracovat, chcete žít svobodně, ale nedá se nic dělat, mohou vás tady vesele vyvražďovat, je to vnitřní záležitost Ruska. My vám pro klid duše pošleme trochu obvazů a pár bot, ale jinak je nám jedno co s vámi někdo udělá. Hlavně, že my máme klid a trochu ropy."
Není jiného východiska než uznat svobodu národů, svobodu člověka, prá vo rozhodovat samostatně o svém osudu, uznat právo na sebeurčení. Odsoudit gen ocidu, zločince nazvat zločinci a nespolupracovat s nimi. Jinak nás zítra čeká to, co dnes druhým nepřejeme.
S pozdravem
Hubert Bruss,
Vrbno pod Pradědem