--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cihelková Dana
Název: Žádná naděje pro spoluobčany bez naděje
Zdroj: NN Ročník........: 0005/023 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Žádná Naděje pro spoluobčany bez naděje Jedním z nejzávažnějších důsledků blížící se bytové katastrofy je vzr ůstající počet bezdomovců. Jestliže v první polistopadové fázi se jednalo o ur čité procento sociálně nepřizpůsobivých jedinců, na které se přestaly vztahova t "socialistické zákony" a tudíž se z nich stali klasičtí tuláci, po pěti lete ch postkomunistického šafářování začíná bezdomovectví postihovat všechny věkov é kategorie a všechny sociální skupiny.

Názory občanů na bezdomovce jsou většinou negativní a nebo rozporupln é. Je to dáno přetrvávajícími myšlenkovými schématy z dob reálného socialismu, kdy nám bylo do hlav vtloukáno, že stát je garantem našeho blahobytu. Ovšemže dle představ tehdejších plánovačů štěstí pro mnohé občany neznamenal tento so cialistický blahobyt více než almužnu k přežití.

Většina z nás si myslí, že tento problém je někde za horizontem naší existence a tudíž se nás netýká. Neoficiální statistiky charitativních organiz ací však hovoří jasnou řečí. Jen v Praze a blížkém okolí se nachází něco přes 3 000 bezdomovců, přičemž toto číslo představuje jen zlomek reálného stavu. Mn ozí z nich měli ještě nedávno rodiny, příbuzné a přátelé. Mnohým z nich se živ otní jistoty takříkajíc rozplynuly doslova přes noc. A právě těmto se budeme v této části našeho seriálu věnovat.

V prvé řadeě je nezbytné abychom si uvědomili, že v této zemi, kde pl atí zákony jen pro ty "dole", zatímco pro postkomunistické živly neplatí téměř vůbec, se může bezdomovcem stát každý občan bez vyjímky. Tudíž je třeba abych om se přestali dívat na tento problém jako na něco, co nás nemůže potkat a tud íž jako an něco velmi odpuzujícího.

Naskýtá se přirozená otázka jak se může ze slušného občana stát bezdo movec? Pominu-li vzpomenuté klasické tuláky, jejichž jedinou obživou je žebrot a (přestože pracovních příležitosti je relativní dostatek), nejčastější příčin ou jsou rozvody, nemoci a neurvalí restituenti, popřípadě rudí zlatokopové. Podívejme se na klasický případ sociálního propadu občana, který ješt ě před vánocemi loňského roku přemýšlel, co koupí dětem pod stromeček. Pro úpl nost dodejme, že byl rozvedený, bydlel v garsonce II. kategorie, pracoval jako strážný u bezpečnostní agentury s platem něco přes osm tišíc Kč čistého. Dvac áteého prosince onemocněl. Přestože byl pojištěn, první peníze obdržel teprve po třech měsících. Z toho, co měl ušetřeno stěží stačilo na obživu. Majitel do mu využil zákonných úprav, které umožňují vystěhovat neplatiče nájemného na ul ici bez náhrady a v březnu letošního roku jej nechal vystěhovat. Dodejme, že p ro majitele domu to byla pouhá epizoda, které využil ve svůj prospěch a zbavil se nepohodlného nájemníka. Nutno dodat, že z hlediska majitelů domů jsou nepo hodlnými nájemníky všichni občané s regulovaným nájemným.

Jakmile se tento občan ocitl na ulici, bylo jen otázkou času kdy jeho pracovní výkon poklesne a příjde o práci, což se stalo po týdnu. to, co násle dovalo se více či méně týká všech bezdomovců. V krátké době přišel o poslední úspory, protože být bezdomovcem a udržet si alespoň zdání "průměru" je neobyče jně nákladné. posledním útočištěm se pak stává nádraží, odkud je už jen kousek k pražskému pozemí, čímž míním jak kanalizaci, tak zločinecké podsvětí. V Praze a některých větších městech působí několik charitativních org anizací, jejichž osud je silně závislý na sponzorech a obecních pokladnách. po dívejme se však poněkud blíže jak pro bezdomovce ještě donedávna půpsobila Nad ěje, která vznikla v průběhu roku 1990 a stala se tak první charitativní organ izací, jejiž budoucnost spočívala výlučně na občanské iniciativě. Nutno dodat, že její zakladatelé Ilja a Vlasta Hradetí do ní vložili vše, co měli, včetně osobních úspor. Středisko "prvého kontaktu" na Bolzánově ulici, poblíž hlavníh o nádraží v Praze, se mezi bezdomovci stalo v krátkém čase pojmem. Abychom poc hopili hloubku a naléhavost tohoto závažného problému, musíme si uvědomit, že průměrný bezdomovec se v krátkém čase ocitá v mnoha problémech, kde problém hy gieny má za následek zavšivení, plísňová onemocnění a začasté chronické záněty horních cest dýchacích, odkud je pro oslabený organismus jen krůček k infekčn ím nemocem. Zde je nutno nekompromisně konstatovat, že každý bezdomovec se nej později do půl roku stává nejen problémem sociálním, ale především zdravotním. Dalším průvodním jevem je drobná kriminalita, jako krádeže potravin v obchode ch a příležitostné krádeže na ulici. Není však vyjímkou, že zoufalý bezdomovec je občas vystaven příležitosti zmocnit se věci násilím a není divu, že jako o bčan žalostně selže.

Vznik Naděje mnohým trestným činům, ale i těžkým zločinům, bezesporu předešel. Bezdomovcům byla umožněna základní zdravotní péče, čímž výrazně pokl eslo riziko šíření infekčních chorob. dfále jim byla poskytnuta možnost získat alespoň jedno teplé jídlo za den, možnost vykoupat se a získat čisté prádlo, oděv a boty. Právě tato opatření umožňují bezdomovcům nalézt opět svou lidskou důstojnost a přemýšlet o návratu do normální občanské pospolitosti. Nutno dod at, že v programu Naděje byla jen v Praze k dipozici dvě střediska. Na Krasové ulici působila ubytovna, kde bezdomovci měli možnost bydlet až 14 dnů, za pře dpokladu, že projeví zájem aktivně se podílet na integračním programu. předpok ládalo se, že v tomto období si bezdomovec dá do pořádku doklady a najde si pr áci. Pro další fázi byla k dispozici ubytovna na Šafaříkové ulici, kde již byd leli pouze ti bezdomovci, kteří měli zaměstnání. Nutno dodat, že ubytovací řád předpokládal s tříměsíčním pobytem, s možností v oddůvodněných případech prod loužit jej o další měsíc. Mnohým bezdomovcům tento proces umožnil vrátit se "m ezi lidi" a stát se opět "normálním" občanem.

je určitou tragédií, že ubytovací střediska na Krasové a Šafaříkové u lici jsou dnes zavřena. Pan primátor Koukal totiž usoudil, že varování manželů Hradeckých o potížích s bezdomovci jsou pouhým vydíráním a odmítl tato středi ska jakkoli podporovat. Jedním z podpůrných argumentů bylo tvrzení, že prý úče tnictví Naděje je neprůhledné. Budiž protiargumentem, že jen na Šafaříkové byd lelo v posledních dnech 15 bezdomovců, z nichž všichni měli zaměstnání a tudíž byli na této ubytovně existenčně závislí.

Nutno však dodat, že vyhazov bezdomovců na ulici se udal ze dne na de n, aniž by jim vedení Naděje, natož Magistrátu, poskytlo sebemenší šanci najít si náhradní ubytování. Hovořila jsem s některými postiženými bezdomovci a pož ádala je o vyjádření. Uvádím pouze zkratky jejich jmen, protože někteří dosud práci neztratili a tudíž anonymita je to poslední, co je dosud chrání před nej horším. Zde jsou jejich názory, tak jak jsem je zaznamenala na pásek: K.P.: Přišel jsem z noční směny a bylo mi ubytovatelem sděleno, že do 7.00 hod in musím opustit ubytovnu. peníze na novou ubytovnu nemám, protože v tak krátk é době se tolik peněz nedá vydělat. Bylo to sprosté, nemorální a nekřesťanské. F.U.: Nevím co mám dělat. Pracují jako vrátný a musím být vždy v kondici. Bojí m se, že o práci příjdu. Pan Koukal nás prostě odepsal.

M.K.: Na tohle v životě nezapomenu. Zase jsem žebrák. V práci mi řekli, že už mě nepotřebují. Hlavně, že páni radní utrácejí milióny na naprosté nesmysly. J e to zase jako za komunistů.

Mohla bych ditovat deset dalších, jsou si však natolik podobné, že si mohu dovolit konstatovat, že jsou jednou velkou obžalobou tohoto psotkomunist ického režimu.

Možná, že mnozí spoluobčané nad jejich osudem mávnou rukou. Problém v šak spočívá v tom, že bezdomovectví je přímým důsledkem konkrétní ne-bytové po litiky státu a obcí, je důsledkem neschopnosti těchto orgánů včas a efektivně tomuto jevu čelit, alespoň tam kde se občané ocitli v tíživé životní situaci n e vlastní vinou a projevují značné úsilí ji řešit.

V případě cílené likvidace Naděje primátorem Koukalem odbrželi všichn i občané tohoto státu jasný signál, že pro občanské iniciativy charitativního zaměření nebude v tomto státě místo. nutno podotknout, že magistrát doposud ne navrhl jedinou alternativu, natož koncepční řešení. Nejasné sliby pana Koukala , že radnice někdy něco vymyslí nemají větší hodnotu než trochu mlhy. Z tohoto konkrétního příkladu jak se likviduje občanské soucítění s potřebnými vyplývá jeden závažný poznatek, totiž, že opět jsme o něco blíže k Asii a o něco dál od kultivované Evropy.

V případě Naděje je situace o to tragičtější, že v programu má i star ost o důchodce. Nedostatek finančních prostředků ohrozí jejích životy bezprost ředně.

Na závěr této tragické kapitoly si položme otázku, jaká je souvislost mezi likvidací Naděje a bytovou problematikou? Řekněme si rovnou, že předevší m tato událost nám nepochybně signalizuje kam až jsou postkomunističtí pohrobc i ochotni jít a jakou od nich mohou občané očekávat pomoc v případě, že se oci tnou v neřešitelné životní situaci. Vzpomeňme například s jakou vehemencí vlád noucí garnitura urychleně privatizovla ubytovny. Nutno dodat, že opět do těch jedině správných rukou. Není tudíž divu, že ubytování v Praze, či v Brně spíš než slušný občan sežene nějaký ruský či vietnamský mafiozo.

Pan Koukal nepochybně prokázal svrchovanou míru cynismu a mimo to dal najevo, že žádné konzervativně pravicové řešení sociální problematiky trpět n ebvude. Inu, co se dá od ODS čekat?

Pokud po přečtení této kapitoly máte pocit, že se můžete k dané probl ematice vyjádřit, napište nám, telefonujte na t.č. 05-41221215. Rádi se na těc hto stránkách s vašimi poznatky a názory podělíme.

Dana Cihelková