--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mašita Karel
Název: Vláda ombudsmana nepotřebuje
Zdroj: NN Ročník........: 0005/030 Str.: 021
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Poslanci českého Parlamentu pro kontrolu státní byrokracie Vláda ombudsmana nepotřebuje

Všechno je v naprostém pořádku, všichni jsou osprchovaní, panuje klid a pohoda. Vláda i jednotlivá ministerstva fungují perfektně, obludná masa státní byrokracie, zhusta komunistického původů, vzdělání a praxe, je pod dostatečně účinným veřejným dohledem, státní i polosoukromní obecní (městští) policisté přísně dodržuji zákony (často jen své vlastní), soudní moc s převahou pohrobků bolševického bezpráví je neomylná a její "nezávislost" nikdo nesmí zpochybňovat. I zákony jsou natolik dokonalé, že do jejich obecné kontroly nemusí zasahovat žádný zahraniční element, byť je jím třeba i Rada Evropy. Takhle to aspoň naznačuje nesouhlasné stanovisko české vlády z letošního 28. června k Zásadám zákona o veřejném ochránci práv výboru petičního, pro lidská práva a národnosti (VPLPN) Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Institut "veřejného ochránce práv" je ve světě známý pod označením ombudsman, úspěšně funguje v řadě evropských zemí a vznikl již téměř přesně před 10 lety, přesněji 23. září 1985. V ten den totiž Výbor ministrů Rady Evropy (RE) doporučil svým Usnesením č. R (85) 13 členským státům RE tuto funkci ve svých zemích zavést a ve stejný den přijal Rezoluci č. (85) 8 o spolupráci mezi ombudsmany členských zemí RE. Poněvadž ale RE byla pro tehdejší ČSSR pouhým "štváčem proti pokrokovým státům socialistické soustavy", nevěnovala zločinná kolaborantská československá vláda těmto mezinárodním procesům takřka žádnou pozitivní pozornost a šmahem je označovala jen za pokusy o "vměšování do vnitřních záležitostí naší země".

Pravý opak měl zřejmě nastat po "sametovém" převratu v listopadu 1989, kdy se jedním z prvních cílů nové československé vlády stala možnost rozsáhlé mezinárodní spolupráce především s vyspělými zeměmi tzv. kapitalistické soustavy. Právě ty totiž disponují mnohem zajímavějším hmotným i duchovním kapitálem než bývalé "sovětské" impérium a především z této strany bylo možné očekávat ochranu před opakováním téměř půlstoleté morbidní komunistické historie. Na druhou stranu tyto země mají vybudované také spolehlivé právní mechanismy na ochranu občanů před zvůli státního aparátu. Ale to už se současné jen české vládní moci zřejmě příliš nezamlouvá, neboť a) není ve své mentalitě o moc odlišnější, než byly vlády předchozí, a b) přece nemůže do zahraničí signalizovat, že její "vládnutí" je natolik nejasné, že nad sebou musí mít kontrolu jakýmsi ombudsmanem. Proto asi také, ač dle článku 41, odst. 2 české Ústavy má zákonodárnou iniciativu, dosud s žádným vážným návrhem zákona o "veřejném ochránci práv" nepřišla.

Na rozdíl od loutek všemocné KSČ v bývalé České narodní radě (ČNR) ovšem nynější parlamentní poslanci této mezinárodní nabídce chtějí vyjít vstříc. Jejich snah bylo sice už několik, ale protože se jednalo "pouze" o iniciativu tzv. opozičních poslanců (např. ČSSD), bylo vše smeteno se stolu. Teď je však situace podstatně odlišnější, neboť pod Zásadami tohoto zákona je podepsán téměř celý VPLPN. Jeho předsedou je Josef Pavela (KDU - ČSL) a kromě republikánů jsou v něm zástupci všech parlamentních stran, tedy opozičních i kolaličních. Jediný poslanec VPLPN, který Zásady nepodepsal, je Václav Trojan z ODS - tedy z partaje, která obsadila většinu vládních křesel a jejíž tuhá stranická disciplina je dostatečně známá.

Zásad zákona je celkem 28, některé jsou členěny do odstavců a ty pak do písmen, takže je možné zpracovat vše do již paragrafovaného znění. Zásady 1 - 9 obecně vymezují pojem "veřejný ochránce práv", jeho působnost vůči všem orgánům státní moci a správy (nikoli proti soudům) včetně např. BIS, policie, věznic, obecních úřadů a zařízení, která vykonávaji soudní ochrannou výchovu a léčení, jeho volbu Poslaneckou sněmovnou, slib, zachovávání mlčenlivosti, způsob pozbývání funkce a platové poměry. Zásady 10 a 11 určují působnost "ochránce" a způsob zahájení jeho jednání. Zásady 12 - 18 naznačují podrobný postup občanů v podávání podnětů "ochránci", všechny náležitosti takových podání, přijímání či odmítání takových podání, zahájení řízení "ochránce", provádění důkazů a podrobnosti jeho oprávnění v dalším postupu včetně povinnosti pokračovat v řízení i přes upozornění, že v konkrétních věcech se bude jednat o skutečnosti, tvořící předmět státního, hospodářského, obchodního nebo služebního tajemství. Zásady 19 - 21 určují státním orgánům povinnost spolupracovat s "ochráncem" a jeho povinnost oznamovat občanům a institucím výsledky svých šetření. Zásady 22 - 25 mluví o opatřeních, která "ochránce" smí učinít, o procesním řízení, pokud bude postupovat z vlastní iniciativy, o povinnosti úřadů do 30 dnů sdělovat "ochránci" i veřejnosti, jaká opatření učinily k nápravě zjištěných závad, a o jeho oprávnění podávat podněty k vydání, změně, doplnění nebo zrušení právních předpisů správním úřadům i vládě. Zásady 26 a 27 stanovují vzájemné vztahy mezi "ochráncem" a Parlamentem, včetně vyřizování došlých petic, a určují každoroční povinnost "ochránce" podávat Parlamentu souhrnou zprávu o své činnosti a o přijatých opatřeních. Závěrečně zásada 28 pak hovoří o hospodářských pravidlech "ochránce" a jeho kanceláře, které mají být samostatnou kapitolou státního rozpočtu, o organizačních pravidlech jeho kanceláře, o jmenování jeho zástupců a o jejich platových poměrech, které by měl upravit samostatný statut, projednaný nejprve s petičním výborem Poslanecké sněmovny.

Parlamentní tisk těchto Zásad samozřejmě obsahuje také obsáhlou důvodovou zprávu, která detailně vysvětluje potřebnost takové právní normy. Jelikož jde pouze o Zásady, jaksi automaticky se předpokládá, že další zákonodárný průběh vzniku tohoto právního předpisu bude podroben zevrubnému zkoumání a diskusi jak v poslaneckých kuloárech, tak na veřejnosti - tlaky různých lobby právě v Poslanecké sněmovně jsou dostatečně známé, tak proč by neměly fungovat i v tomto případě, kdy se jedná o obecně nejen prospěšný, ale navíc i zásadně nutný zákon. A poněvadž podle článku 44, odst. 1 české Ústavy "Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů," dostala tyto zásady také ona. A její reakce?

Inu, jak je už asi "starým dobrým zvykem" tuzemských vlád ještě z dob ČSSR, také současní nejvyšší státní úředníci ve svém nesouhlasném stanovisku upozornili, že oba dokumenty RE z roku 1985 o zřízení ombudsmamů a o jejich vzájemné mezinárodní součinnosti jsou jen rámcové povahy a nejsou pro členské státy RE právně závazné. Zaroveň neopomněli připomenout, že Dohoda o přidružení mezi Českou republikou a Evropským společnstvím žádné výslovné ustanovení o ombudsamovi neobsahuje. V další části k tomu vysvětlují, že "vytvoření funkce veřejného ochránce práv není účelné a není pro to žádná reálná společenská potřeba," neboť: "Vláda je přesvědčena, že ochranu občanských práv a svobod zajišťuje právní mechanismus založený na garancích a institucích zakotvených v Ústavě České republiky, Listině základních práv a svobod a provedených v ostatních úsecích našeho právního řádu." A možná jen proto, aby se v tomto přesvědčení ještě víc utvrdili, zdůraznili, že "rozvíjení práv a svobod občanů a jejich ochrana je úkolem celého zákonodárství včetně jeho aplikace a procesu jeho dalšího rozvoje; v tomto procesu je úloha zvláštního, individuálního orgánu - veřejného ochránce, nepodstatná, okrajová."

Avšak nedosti na tom. V další části svého stanoviska vláda zákonodárcům vlastně říká, že právu moc nerozumějí, neboť prý tyto Zásady obsahují i řadu legislativně právních problémů. Za nejdůležitější z nich považuje nutnost změny Ústavy, v níž funkce ombudsmana není zakotvena, a to, že by se musel měnit zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení (stále platný správní řád z roku 1967, kde pořád ještě figurují např. národní výbory). Navíc by prý některé postupy "ochránce" ohrozily pravomoc a hlavně "nezávislost soudů", která je chráněna Ústavou. O jak evidentní nesmysl se jedná, dokazuje jak citovaný správní řád, jehož důslednou kontrolu a posléze i zásadní změnu má právě funkce "ochránce" sledovat, tak jen letmé nahlédnutí do občanského i trestního soudního řádu, které zcela jasně dokazují, že soudy jednak prostě nemají pravomoc napravovat byť i někdy vskutku šílená rozhodnutí státní správy, a za druhé že v soudních řízeních lze napadat pouze jejich konečná rozhodnutí (např. rozsudky a některá usnesení), nikolivšak značnou zdlouhavost takových řízení, často hraničící až s úplnou nečinností. O "nezávislosti" soudů a najmě pak některých soudců snad ani není třeba se zmiňovat, zrpvna tak, jako o finančních požadavcích advokátů; jednání s ombudsmanen by mělo být bezplatné. A co se týká případného doplňku české Ústavy, tak i to je určité řešitelný problém - pokud jej ovšem chtějí řešit i poslanci ODS, jejíž předseda Václav Klaus je zároveň předsedou české vlády. Mimochodem: tvrzení o tom, že Listina základních práv a svobod je součástí české Ústavy, není tak úplně přesné a puristicky vzato je i velmi nebezpečné - Listina byla sice v prosinci 1992 přijata při poslaneckém jednání o české Ústavě, ale pouze jako Usnesení předsednictva tehdejší ČNR - nebyla tedy odhlasována celou poslaneckpu plenární schůzí. Způsob jejího přijetí ostatně některým pamětníkům silně připomíná jiná předsednická "zákonná optaření" ještě v ČSSR - např. z let 1969 a 1989.

Kdo ale ví, možná i zde platí známá Klausova průpovídka, že "o peníze jde vždycky až v první řadě." Vždyť podle jeho vládního kabinetu žijeme přece v naprostém právním pořádku, jsme před zvůlí státního aparátu náležitě chráněni, tak nač ještě utrácet peníze ze státního rozpočtu na jakéhosi "veřejného ochránce práv a jeho kanceláře. Kdoví, jestli poslanci, kteří tyto Zásady vypracovali, si toto vládní stanovisko už důkladně přečetli. A kdoví, třeba nakonec bude všechno zase úplně jinak. Neboť...

Neboť od 1. srpna vstupuje v platnost zákon č. 90/1995 Sb. - nový Jednací řád Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který stanovuje jiný mechanismus projednávání návrhu zákonů než dosavadní jednací řád bývalé ČNR. Jde v něm například o tzv. trojí čtení návrhů zákonů a ruší dosavadní postup předložit nejprve zásady zákonů, mezitím v zákoné lhůtě vypracovat paragrafované znění a teprve to následně závazně projednávat v jednotlivých poslaneckých výborech. Na jedné straně jde sice o zákonodárný postup poněkud snáze transparentnější, ale na druhé straně právě této situace mohou využít odpůrci tohoto zákona. Nový Jednací řád obsahuje totiž také ş 122, jehož odstavec 1 říká, že: "Návrhy zákonů předložené Sněmovně před účinností tohoto zákona se projednají podle dosavadních předpisů," tedy podle předchozího Jednacího řádu, a odst. 2 určuje, že: "K zásadám zákonů, které byly ke dni účinnosti tohoto zákona výbory projednány, sdělí navrhovateli stanovisko předseda Sněmovny; ostatní předložené zásady se neprojednají." Což v praxi může znamenat, že předseda Sněmovny, poslanec za ODS Milan Uhde, sdělí stanovisko vládní, tedy záporné, a v tomto stavu se prostě "předložené zásady zákona neprojednají." A co s tím teď udělají poslanci - autoři těchto Zásad?

Inu, uvidíme.

Karel Mašita

Autor je volný novinář

a generální zmocněnec Artfora - Jazzové sekce