--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Smutek Zdeněk
Název: A kdyby dnes Urválek žaloval zloděje slepic
Zdroj: NN Ročník........: 0005/030 Str.: 022
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

A kdyby dnes Urválek žaloval zloděje slepic?

Je sociologický zákon, že revoluce v konsolidační fázi hledá dorozumění s části poražených na úkor svých radikálů. Jen doby se humanisují. Roháč a Múntzer skončili na popravišti. Cibulka dostal zamítnutí své stížnosti za věznění v r. 88-89:"...neboť stíhali Petra Cibulku pro jednání v rozhodném období dle zvláštní části tehdy platného trestního zákona trestně, ...bylo jejich jednání v souladu s trestně právními předpisy..." (Judr. M.Bučková.) Místo zločinů podle významu se opět stíhá porušování socialistických zákonností podle totalitních paragrafů.

"Politiku nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politikové, hlavně ti, kteří se pokládají za náramně praktické a chytré, kterým se teto požadavek nelíbí... Nakonec mívají tak zvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, národ, lidstvo víc, než ti politikové reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí." (Hovory s T.G.M) Nejsme první ani poslední, jejichž porevuluční establisment dělá Peraktické kompromisy dřevěného železa. Ale je až příliš mnoho signálů, že to svým chytrákováním přehnal přez meze etické přípustnosti a mocenské účelnosti. Například, že soudci - zločinci Klár a Horvátová podali obžalobu pro urážku veřejného činitele, za něž se při výkonu svých totalitních zločinů pokládají. Od těch dvou figurek je to infantilismus, často vznikající dlouhým pobytem u moci. Ale že tyto obžaloby byly přijaty, je znamením vysokého sebevědomí starých struktur, kterým nutno připomenout, že společnost se stále dělí na vítěze a poražené, neb v jejich třídním pohledu se společnost dělí na ně - vyvolené a jejich povinností poddané. Ze zákona o protiprávnosti kom. režimu se tak stálo vyprávění, kterak v Kocourkově vynášeli tmu v pytlích. Znovu, jak za totality, máme se orientovat dle dvojí pravdy. Podle pravdy zákona - o protiprávnosti kom. režimu - na hraní koťatům, a důležitější pravdy, pravdy post???komunistické justice, že vykonavatelé těchto zločinů jsou chránění stále statutem veřejného činitele proti urážkám - tj. v podstatě proti pravdě. Figurky Klár a Horvátová asi těžce připustí, že vyvolávají přirozenou mravní ošklivost, jak např. pasáci. A státní orgány, parlament, většina tisku tuto dvojí pravdu obcházejí: jak dobře vychovaný host, který ne upozorní hostitele že má hovno na koberci, jen se nenápadně snaží naň nešlápnout.

"Neexistuje snad jistější způsob, jak se nakazit zatvrzelou nenávistí vůči určité osobě, než ji nějak nespravedlivě a vážně ublížit. Jsou-li pak ostatní na nás spravedlivě rozhořčeni, je to daleko pádnější důvod, abychom je nenáviděli, než kdybychom my cítili spravedlivý hněv vůči nim. Dokážeme-li lidem jejich vinu a donutíme je tak, aby se zastyděli, vůbec v nich nevyvoláme pokoru a lítost, ale spíše aroganci a zuřivou agresivitu." (E.Hoffer: O lidech víry pravé.) To neplatí pouze na Klára a Horvátovou, ale i na jiné namočené soudce a prokurátory, kteří však nebyli tak naivně narcističtí, aby se zviditelnili pro pouhou uraženou ješitnost. Mohou jen produkovat obvyklé jednání delikventů: lhát, zatloukat, muzikantovat, hledat protektory, svádět vinu na jiné, zastrašovat a korumpovat svědky...atd., atd. Některé zločiny promlčené jsou, jiné nejsou, že se nestíhají je věcí dohody "kohosi s kýmsi", což jiná politická nebo nebo personální konstelace sil může změnit, skandalisace je možná i tam, kde nehrozí trestní stíhání. Kolik spravedlnosti či jenom pouhé slušnosti můžeme čekat od lidí, kteří se musí doživotně bránit před důsledky svých vin?

Zdeněk Smutek, Brno