--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Adamík Josef
Název: O rozvratu práva
Zdroj: NN Ročník........: 0005/033 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Josef Adamík O rozvratu práva

prosinec 1994 - březen 1995

Základní východisko tohoto textu zní: Absolutně prvním pilířem a abso lutní podmínkou civilizace je PRÁVO.

Bez účinného právního systému, ojatého a fungujícího jako ochrana slabšího pře d zvůlí silnějšího, není civilizace.

Existuje přirozené právo jako dědictví několikatisíciletého vývoje lidské spol ečnosti. Je založeno na neměnných mravních principech: na precizním a bezpodmí nečném rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi skutečností a výmyslem.

Je založeno na přirozené rovnosti všech lidí. Právo, právní řád, právní myšlení a vědomí stojí jako hráz proti zlu. Protikladem práva je BEZPRÁVÍ. Je zločinným produktem a prostředkem MOCI, umož ňuje moci nastolit a udržovat vládu zvůle silnějšího nad slabším. Realizuje se na základě ne-řádu, chaosu, na základě násilného rozdělení lidí d o kast.

Podmínkou nastolení bezpráví je likvidace tradičních mravních principů. Zločinná moc založená na bezpráví stojí proti civilizaci. V naší zemi započala vláda bezpráví v roce 1938 tzv. mnichovskou doho dou. Podíváme-li se na následujících více než 6 let nacistické vlády, vidíme, že tato vláda nás mravně nezničila a neudusila naše právní vědomí. Přímá a úsp ěšná cesta naší zkázy začala v roce 1948. Tehdy byly vytvořeny dvě hlavní kast y, tehdy byl položen základ novodobého otrokářství.

Od té doby jsme poznali a zakusili řadu variací na téma prezentace, vysvětlová ní, odůvodňování a omlouvání bezpráví, známe bezpráví kamuflující se jako velm i složité právo.

POZVRAT PRÁVA je u nás realizován VŠEMI PROSTŘEDKY. Rutinní zločinnost v oblas ti spravované absolventy právnických fakult je připravována a zdůvodňována "Dě lostřeleckou přípravou" pseudofilosofů - mistrů dialektiky, propagandistů z řa d intelektuálů a umělců, novinářů a poblicistů.

Samotný fakt neustálých změn systémů a režimů posiluje PRINCIP CHAOSU jako jed en z hlavních předpokladů zločinného vládnutí.

V posledních 5 letech jsme vystaveni především těmto prostředkům cílevědomého rozvratu práva:

- legislativní džungle, systematické kalení vod: nepřehledná změť zákonů a vyh lášek, princip "právní" kontinuity s režimem oficiálně prohlášeným za zločinný ;

- netečnost tzv. orgánů činných v trestním řízení, nezájem o velký zločin; - řízené zaostávání státních institucí za velkým zločinem co do používaných pr ostředků, tak, aby "velkým rybám" nebylo možno nic prokázat; - systematické užívání lži a podvodu, zamlčování podstatných skutečností, utaj ování a ničení důkazního materiálu;

- relativizace a nivelizace: zpochybňování rozdílu mezi dobrem a zlem, mezi pr avdou a lží, mezi skutečností a výmyslem, mezi jednáním zákonným a zločinným, mezi právem a bezprávím, s cílem polehoučku podsunout mezi každou z dvojic rov nítko;

- rozvrat v přirozené hierarchii reálií, manipulace s argumenty nestejné síly, bagatelizace a nafukování, manipulace s umisťováním akcentu; - manipulace s klíčovými právními pojmy, zejména s pojmem DŮKAZ; - nastolování účelových hesel jako substituce práva;

- cílevědomá kalkulace s během promlčecích lhůt, záměrné zdržování a protahová ní;

- nestejná právní ochrana různých subejktů práva: pachatel je vůči oběti výraz ně zvýhodněn;

- vyvolávání strachu u populace, s cílem zastrašit a odradit potenciální žalob ce a svědky.

Systematický rozvrat morálky a práva jde ruku v ruce s neustálým zdok onalováním metod zločinné praxe panské kasty. Dnešní rozměry a úroveň zločinu v našem prostoru jsou v porovnání se stavem před 60 lety naprosto závratné a p ro mnoho lidí prostě nepochopitelné, nestravitelné.

Z dnešního pohledu dovršení gigantické a grandiózní hry s přesunem majetku pře dstavujícím miliardy miliard, na polovině euroasijského kontinentu, z pohledu náhlého obnažení smyslu virtuózních globálních hrátek s převraty politických s ystémů, z pohledu včera prožitého bezprecedentního teroru včetně likvidace cel ých národů, pod záminkou stupidní ideologie, a z pohledu "epochálního přemetu" spuštěného v roce 1989, jehož hladký průběh byl předchozím terorem umožněn, j eví se klasická krádež a loupež jako nicotná a směšná, a klasické specializace v oboru, jako kasař, kapsář, půdař, se jeví jako počestná řemesla. Idylickým anachronismem se stal zločinec vypadající a vystupující jako zloduch . Dnešní zločinec je inteligentní, vzdělaný, dobře vypadající, dobře oblečený, příjemný člověk zhlazených a nezřídka podmanivých způsobů, nacházející se v ř editelské, ministerské a vyšší funkci, t=ž Půan podnikatel". Role dvou hlavních kast jsou rozděleny takto: panská kasta beztrestně krade a loupí, údělem nás otroků je trpně to snášet. Kdo má zájem o průchod s pravedlnosti, tomu je plně k dispozici hodnotná náhražka velkoryse nabídnutá z nejvyšších státních míst: má možnost zločincům průběžně odpouštět. Každý, kdo prožil velkou křivdu, ví, jako zlo znamená nepotrestat. Nepotrestan é bezpráví plodí další bezpráví, zlo se rozmáhá jako plevel. Mimořádně cynicky a zlověstně zazní občas z jiných vysokých míst, že "je naší občanskou povinností obrátit se s konkrétním obviněním na soud a poli cii".

Kdo si troufá, může zkusit "udat" některého z prominentních estébáckých velkoz lodějů ve svém okolí. Uvidí...

Říše Zla, do které jsme se narodili, nevznikla sama od sebe, a tým ge niálních manipulátorů, skrytý kdesi v pozadí, by ji nemohl vytvořit, kdyby nem ěl k dispozici armádu zdatných bojovníků. Významnou složkou v této armádě byli do roku 1989 intelektuálové a umělci. Usměrnění a použití "lidí ducha" bylo p odmíněno objektivní situací: Koncem 19. století se vyčerpal potenciál velké ep ochy evropské kultury, založené v raném středověku. Řád, jehož možnosti byly v yužity do krajnosti, přestal sloužit a inspirovat. Pro intelektuály a umělce n astalo období dezorientace, období mučivého hledání, mečivých pochybností. Příliš mnozí bezradní ctižádostivci rádi přijali diskrétně nabízenou ruku prof esionálních manipulátorů, rádi se chytili stébla relativizace a zamlžování, př ipojili se k "levici" - ve skutečnosti ke zločinnému spiknutí - a prodloužili tak svou filosofickou či uměleckou existenci.

dnes se jejich duchovní potomci těžko smiřují s ukončením své "historické úloh y" a pláčou nad "úpadkem kultury".

Podíváme-li se na takového intelektuála, vidíme prazvláštní hříčku ci vilizace.

Na jedné straně je to člověk inteligentní, schopný vstřebat slušné kvantum věd omostí, třeba i nadaný pro konkrétní obor.

Na druhé straně bijí do očí jeho doživotní nedospělost, nesamostatnost, nescho pnost činu, neplodnost jeho nadání, rozplizlost a bizarní klikatost myšlení, n eschopnost myslet důsledně, nezájem o podstatu věci, sklon zálibně se babrat v e věcech druhořadých a okrajových, záliba pro efekty a triky, záliba ve složit ých myšlenkových konstrukcích bez vztahu ke skutečnosti, pohrdání prostými jev y pro jejich prostotu nehodnou velikosti intelektuálova ducha, přístupnost tri viální manipulaci za podmínky zviditelnění a vyzvednutí jeho osoby... V lepším případě nula, planý výhonek, v horším případě agent, jehož řídit je p ožitek.

Prvky předurčené k rozvratu práva jsou obsaženy v každém civilizované m právním systému.

Nejlabším, kíčovým místem, vždy neomylně přednostně zvoleným k manipulaci, je požadavek důkazu, prokázání viny.

Velká většina křiváckých cestiček začíná právě v tomto bodu: 1. Masívní a systematické zneužívání velice správného principu presumpce nevin y.

2. Masívní a systematické zneužívání velice správného principu ochrany práv os obnosti.

3. Nešťastná a nesmyslná právní zásada, že je lépe, unikne-li spravedlnosti de set viníků, než aby byl potrestán jeden nevinný.

Tato lžihumanistická floskule má povahu demagogického HESLA. Jistě je špatné, je-li odsouzen jeden vevinný. Stačí, aby si to každý představil na sobě. Neméně špatné však je, unikne-li spravedlnosti deset viníků, například úkladný ch vrahů. Stačí, aby si každý představil, že se některý z nich usadí v jeho bl ízkosti a jako příští oběť si vybere někoho z jeho rodiny. Zatímco první část hesla představuje úspěšný útok na pud sebezáchovy, druhou č ást zkoumá málokdo, v duchu přísloví "bližší košile nežli kabát". Bez ohledu na stáří hesla, dnes slouží moci k tomu, aby veřejnost nedělala pot íže při plánovaném a řízeném masovém úniku viníků před spravedlností. Druhým slabým místem klasického práva je zásada individuálnosti viny. V civilizované společnosti platí, že každý skutek lze hodnotit z pozice morálk y a práva jako skutek kladný, záporný či neutrální, tj. nemající k morálce a p rávu vztah.

Pojem odpovědnosti je v civilizované společnosti všudypřítomný. Jako legitimní je všeobecně chápán princip rozdělení odpovědnosti za rozhodnutí, jednání, či n, mezi více lidí, tedy princip lokeltivní odpovědnosti.

V principu odpovědnosti je v určitém stupni zahrnut prvek viny, stejně jako v principu trestu je v určitém stupni zahrnut prvek odplaty či msty, podle povah y a důsledků rozhodnutí, jednání, činu.

Jako první příklad nám dobře poslouží institut popravčí čety. Zabít ( popravit, zavraždit) člověka je pro mnoho lidí i s požehnáním vyšší autority č in neúnosně zatěžující jejich svědomí, zatěžující jejich pocit odpovědnosti po citem viny v neúnosně vysoké míře. Proto vyšší autorita rozdělí, rozplýlí odpo vědnost za popravu odsouzeného následujícím způsobem:

Určený člověk nabije pušky pro popravčí četu tak, že do většiny z nich dá slep é náboje a zpravidla jen do dvou náboje ostré.

Střelci přijdou, rozeberou si pušky, zamíří do srdce odsouzeného a vystřelí. NIKDO NEVÍ, KDO ZABIL.

Agatha Christie napsala v roce 1934 detektivní román Vražda v Orient- Expresu. V románu předvedla literární prototyp kolektivně pojatého zločinu. Dv anáct lidí odsoudí k smrti zločince uniknuvšího státní spravedlnosti a všech d vanáct se podílí na jeho popravě: postupně ho každý z nich bodne dýkou do srdc e. (Úvahy na témata legitimita, nelegitimita, samozvanost apod. nás v této chv íli nezajímají.)

Dvanáct soukromníků sehraje roli tribunálu a posléze roli popravčí čety. Odsoudili kolektivně, NIKDO NEVÍ, KDO ZABIL.

Příklad moderního, kolektivně pojatého zločinu, za který v praxi nikd o nenese odpovědnost, máme jako na dlani v případu mučednické smrti Pavla Wonk y.

Karel Höfer vyjmenovává v NN 1995/08 viníky tohoto zločinu: prokurátor JUDr. J osef Doležal, soudkyně JUDr. Marcela Horvátová, prokurátorka JUDr. Eliška Rych líková, vězeňský lékař MUDr. Radim Pek, advokát JUDr. Milan Jelínek: pak dodáv á: "bachaři, kteří ... atd.".

Za spoluviníky smrti Pavla Wonky lze asi právem považovat i všechny ty, kdož s e aktivně podíleli na vytváření a udržování stavu, který umožňoval zločinné mo ci zadržet, uvěznit, trýznit, soudit a odsoudit člověka jenom za to, že se roz hodl z vlastní vůle kandidovat do parlamentu a předložit veřejnosti svůj voleb ní program.

Zase vidíme: NIKDO NENÍ VINEN.

POJETÍ MODERNÍHO ZLOČINU JE POJETÍ VÝRAZNĚ KOLEKTIVNÍ, založené na pr ogramovém a systematickém využívání slabin právního systému. Typ odpovědnosti (viny) za tento druh zločinu je něčím poněkud jiným než typ odpovědnosti (viny ), s jakým počítá minulé a současné právo.

Klíčová otázka zní:

Je žádoucí nebo nežádoucí, aby lidská společnost byla schopna čelit i novým fo rmám zločinu?

V posledních letech máme všichni před očima "právní mechanismus", kte rý se "rozběhne" po dokonání velkého kolektivního zločinu, konkrétně, který se "rozběhl" po "epochálním přemetu" provedeném v úvodu druhého dějství naší tra gikomedie.

1. Neviditelná moc je z obliga automaticky, její nositelé jsou veřejnosti nezn ámi.

2. Vyšší agenti odpovědní neviditelné moci, "věrchuška", nesou nanejvýš "polit ickou odpovědnost", nemající nic společného s odpovědností právní. 3. Nižší agenti, pěšáci, ti přece nikdy nebyli k ničemu pořádnému připuštěni. Žili všedním životem, chodili do práce, starali se o rodinu, pěstovali na zahr ádce zeleninu. pouze snad "plnili rozkazy". Čí rozkazy, to už si nikdo nepamat uje...

Výsledek: NIKDO ZA NIC NEMŮŽE, ZLO VLATNĚ NEEXISTUJE A ANI V MINULOSTI NEEXIST OVALO.

Vraťme se na začátek a položme si otázku, jestli právní systém v naší zemi funguje jako ochrana slabšího před zvůlísilnějšího nebo jestli je tomu n aopak.

Postupme o krok a položme si otázku, jestli země relativně civilizované a demo kratické jsou imunní vůči pronikání nového typu zločinu z Říše Zla. Usoudíme, že chce-li si civilizovaný Západ uchovat šanci na normální řpežití, bude muset

a) posílit nějakým způsobem nejslabší místa právního systému, ochránit je před zneužíváním:

b) dodržovat nejvyšší opatrnost při jednání s představiteli zločinných i jen p roblematických a podezřelých režimu, s vědomím, že každý z nich může být agent em Zla.

V probíhajícím souboji práva se zločinem a bezprávím platí, jako v ka ždém souboji, základní zákon džungle: silnější vyhraje a slabší bude sežrán. Právní systém musí vycházet především z praxe, musí usilovat držet krok s "dru hou stranou". Tenprve na druhém místě může být memorování starověkých pouček. Kolektivní odpovědnost (vina), neexistující dosud de iure, de facto jasně exis tuje.

Nemocný organismus se stykem se zdravým organismem neuzdraví, zdravý organismus se může stykem s nemocným nakazit.

J A.

15. 3. 1995