--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Žijeme v době,
Zdroj: NN Ročník........: 0005/034 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Žijeme v době, kdy se volání po svobodě a demokracii ozývá po celé zeměkouli. Východní Evropa svrhla totalitní režimy, které jí vládly téměř půl století, a republiky Sovětského svazu se naží nahradit téměř pětasedmdesátiletou komunist ickou nadvládu novým demokratickým řádem, který je pro ně něčím naprosto novým . Dramatičnost nevídaných politických změn v Evropě zatlačuje do pozadí fakt, do jaké míry příslib demokracie mobilizoval lidi po celém světě. Severní a Již ní Amerika jsou dnes prakticky polokoulí demokracie; Afrika prožívá demokratic ké reformy nemající obdoby a nové dynamické demokratické státy zapustily kořen y v Asii.
Tento celosvětový jev odporuje skeptikům, kteří tvrdí, že moderní lib erální demokracie je výlučně západní záležitost, která se nikdy nedá napodobit v jiném kulturním kontextu. Ve světě, kde demokracie funguje v tak rozdílných zemích jako je Japonsko, Itálie či Venezuela, mohou demokratické instituce pr ávem tvrdit, že reagují na všeobecné úsilí lidí o svobodu a samosprávu. Výzkumná organizace Freedom House se sídlem ve Spojených státech vydá vá ročenku, v níž hodnotí každou zemi podle stupě politické svobody a občanský ch svobod - dvou základních kritérií demokracie. Podle odhadu z roku 1990 je z celkového počtu 167 států úplně svobodných 61, což představuje 39 procent svě tové populace. A přece je tento údaj dnes již zastaralý. Neodráží totiž v plné míře demokratické revoluce ve východní Evropě, včetně sjednocení Německa, rev olučních změn zmítajících republikami Sovětského svazu, vytvoření volených vlá d například v Nicaragui, Panamě, Namíbii a pobalstkých státech, ani na nastole ní demokracie v Nigérii. A demokratický kvas se šíří dál: z Mongolska až po Tc hajwan, a v Africe od Senegalu, Gabunu a Konga až po Angolu, a což je pozoruho dné, i do Jihoafrické republiky.
Přesto však silný příliv svobody v posledním desetiletí v žádném příp adě nezaručuje její konečný úspěch. Profesor pedagogiky a veřejné politiky na Vanderbiltově univerzitě a ředitel sdružení Educational Excellence Network Che ste E. Finn ml. v projevu před skupinou pedagogů a vládních úředníků v nicarag ujské Managui řekl: "Můžeme považovat za samozřejmost, že lidé dávají zcela př irozeně přednost svobodě před útlakem. To však neznamená totéž jako říci, že s e dá očekávat, že se demokratické politické systémy časem vytvoří a udrží. Prá vě naopak: myšlenka demokracie je stálá, ale její realizace v praxi je nejistá ."
Dnes jsou demokratické hodnoty sice živé, ale z hlediska dlouhých lid ských dějin - od Francouzské revoluce koncem osmnáctého století po vznik režim ů s jednou politickou stranou uprostřed dvacátého století - byly demokracie vz ácné a měly krátké trvání. Tento fakt neopravňuje k pesimismu nebo beznaději. třebaže touha po svobodě může být vrozená, demokratické praxi je třeba se učit . Budou-li veřeje historie i nadále otvárat dveře svobodě a příležitosti, závi sí na odhodlání a kolektivní moudrosti lidí samých anikoliv na nějakých železn ých zákonech dějin a už vůbec ne na předstírané blahosklonnosti samozvaných vl ádců.
Na rozdíl od některých představ není zdravá demokratická společnost p rostě arénou, v níž jednotlivci sledují své osobní cíle. Demokracie vzkvétají tam, kde se o ně starají lidé ochotní využít těžce vydobytou svobodu k aktivní účasti na životě společnosti, tam, kde se zapojují do veřejné debaty, volí zá stupce, kteří musejí skládat účty na svou činnost, a uznají potřebu tolerance a kompromisů ve veřejném životě. Občané demokratického státu mají právo na oso bní svobodu, ale zároveň mají spolu s ostatními zodpovědnost podílet se na vyt váření budoucnosti splňující základní hodnoty svobody a samosprávy. DEFINICE DEMOKRACIE
Vláda lidu
Slovo demokracie zná pravděpodobně většina lidí, ale jeho obsah je často chápá n nesprávně, a dokonce se zneužívá, když se totalitní režimy a vojenské diktat ury snaží získat podporu lidu tím, že se nazávají demokratickými. Avšak síla d emokratických myšlenek vyvolal v dějinách některé nejhlubší a nepohnutější pro jevy lidské vůle a intelektu: od Perikla ve starověkých Aténách po Václava Hav la v současném Československu, od Prohášení nezávislosti thomase Jeffersona v roce 1776 po poslední projevy Andreje Sacharova v roce 1989.
Podle slovníkové definice je demokracie "vládou lidu, v níž největší moc patří lidu, který ji vykonává buď přímo nebo prostřednictvím zástupců vole ných ve svobodných volbách". Slovy Abrahama Lincolna je demokracie vládou "lid u, lidem a pro lid."
Svoboda a demokracie se často navzájem zaměňují, přestože se nejedná o synonyma. Demokracie je souborem myšlenek a zásad o svobodě, ale obsahuje ta ké soubor praktických návodů a postupů, které se vytvářely po dobu dlouhých, a často krutých dějin. Demokracie je zkrátka institucionalizování svobody. Pro tento účel je možné označit za časem prověřené základy demokracie ústavní vlád u, lidská práva a rovnost před zákonem, které musí mít každá společnost, která se chce nazývat demokratickou.
Demokratické státy spadají do dvou základních kategorií, přímých a za stupitelských. V přímé demokracii se všichni občané účastní tvorby veřejných r ozhodnutí přímo bez volených nebo jmenovaných zástupců. Takový systém lze prak tikvat jedině v malém společenství, anpříklad v obci nebo k kmenové radě, či m ístní pobočce odborového svazu, kde se členové mohou sejít v jedné místnosti, diskutovat o naléhavých otázkách a dospět k rozhodnutí dohodou nebo většinou h lasů. Starověké Atény, nejstarší demokracie na svět, praktikovaly přímou demok racii na shromážděních pěti až šesti tisíc osob, což je patrně maximální počet , jaký se může fyzicky shromáždit na jednom místě a uskutečňovat demokracii př ímo.
Moderní společnost svou velikostí a složitostí mabízí málo příležitos tí k přímé demokracii. Dokonce i na severovýchodě Spojených států, ve městech Nové Anglie, kde schůze občanů mají slavnou tradici, se většina měst příliš ro zrostla na to, aby se všichni obyvatelé vešli do jednoho sálu a mohli halsovat přímo o otázkách týkajících se jejich života.
Dnes je nejběžnější formou demokracie, ať už ve městě s 50 000 obyvat eli nebo v padesátimiónovém národě, zastupitelská demokracie, v níž občané vol í zástupce, a ti činí politická rozhodnutí, navrhují zákony a vykonávají veřej ně prospěšnou činnost. Tito zástupci potom jménem lidu mohou diskutovat o slož itých veřejných otázkách promyšleným a systematickým způsobem, který vyžaduje hodně času a energie, což by bylo pro většinu občanů neúnosné. Způsob volby zástupců je různý. Na národní úrovni mohou být zákonodár ci vybíráni u obvodů, které si zvolí po jednom zástupci. V systému pomrného za stoupení je zase každá politická strana v legislativě zastoupena podle procent a, jakého dosáhla v celonárodních volbách. Okresní a místní volby mohou odráže t tyto národní modely nebo si vybírat zástupce neformálnějším způsebem, spíše skupinovým konsesem než volbami. Bez ohledu na zvolenou metodu získávají veřej ní činitelé v zastupitelské demokracii úřad jménem lidu a skládají mu účty ze své činnosti.
Vláda většiny a práva menšiny
Všechny demorkacie jsou systémy, v nichž občané přicházejí k politickým rozhod nutím po souhlase většiny. Vláda většiny však nemusí být demokratická : nikdo by jistě neoznačil za spravedlivý a pcotivý systém umožňující 51 procentům oby vatelstva utlačovat dalších 49 procent ve jménu většiny. V demokratické společ nosti musí být vláda většiny spojená se zárukami lidských práv jednotlivců, kt erá zase chrání práva menšín - ať už etnických, nábořenských nebo politických, nebo jednoduše těch, kteé prohlály v debatě o diskutabilní legislativní otázc e. Práva menšin nezávisí na dobré vůli většiny a nemohou být zrušena většinou hlasů. Práva menšiny jsou chráněná, protože demokratické zákony a instituce ch rání práva všech občanů.
Diane Ravitchová, vědecká pracovnice, autorka a v současné době porad kyně ministra školství, v příspěvku pro seminář o vzdělávání v Polsku píše: "K dyž zastupitelská demokracie funguje v souladu s ústavou, která omezuje pravom oci vlády a zaručuje základní práva všem občanům, je tato forma vlády ústavní demokracií. V takové společnosti je vláda většiny a práva menšin chráněná záko nem a institucionalizací zákona".
Tyto prvky určují základní črty všech moderních demokratických společ ností bez ohledu na historickou, kulturní či ekonomickou rozdílnost. Přes obro vské rozdíly mezi národy a psolečnostmi můžeme základní prvky ústavní vlády - vládu většiny ve spojení s rpávy jednotlivce a menšin a vládou záona ů najít v Kandě a Kostarice, Francii a Botswaně, Japonsku i Indii.
Demokratická společnost
Demokracie není pouze souborem ústavních pravidel a postupů, které určují, jak by měla vláda fungovat. V demokracii je vláda pouze jedním vláknem tkaniny up ředené z různých institucí, politických stran, organizací a polků. Tato rozman itost se nazývá pluralismus a vychází z předpokladu, že početné organizované s kupiny a instituce v demokratické společnosti nejsou svou existencí, legitimit ou nebo autoritou závislé na vládě.
V demokratické spoelčnosti fungují tisíce soukromých organizací, někt eré místního významu, jiné celonárodního. Mnohé z nich mají úlohu zposředkovat ele mezi jednotlivci a komplexem společenských a vládních institucí, jejichž s oučást tvoří, a plní úlohy, které nebyly svěřeny vládě, a nabízejí jednotlivců m příležitost uplatňovat svá práva a povinnosti občanů demokratického státu. Tyto skupiny zatupují zájmy svých členů - podporují kandidáty na veře jné funkce, dikutují o různých tématech a snaží se ovlivňovat politická rozhod nutí. Prostřednictvím těchto skupin mají jednotlivci otevřenou cestu k účasti na vládě a ve vlastní obci. Existuje mnoho různých příkladů: charitativní orga nizace a církve, ochránci přírody a místní spolky, profesionální sdružení a od borové svazy.
V autoritativní společnosti jsou doslova všechny organizace kontrolov ané, fungují na základě povolení, jsou sledované nebo jinak zodpovědné vládě. V demokracii jsou pravomoci vlády zákonem jasně definované a přesně vymezené. V důsledku toho nemají soukromé organizace nad sebou vládní kontrolu a mnohé z nich naopak vyvíjejí tlak na vládu a činí ji rozdpovědnou za její akce. Jiné skupiny, například umělecké svazy, církevní spolky, vědecká či jiná odborná sd ružení se mohou rozhodnout pro minimální nebo žádný kontakt s vládou. V tomto aktivním soukromém království demokratické společnosti mohou občané zkoumat možnosti svobody a povinnosti samosprávy bez tlaku potenciálně tvrdé ruky státu.
PILÍŘE DEMOKRACIE
* Národní suverenita
* Vláda založená na souhlase ovládaných
* Vláda většiny
* Práva menšiny
* Záruka základních lidských práv
* Svobodné a spravedlivé volby
* Rovnost před zákonem
* Řádný soudní proces
* Ústavní omezení vlády
* Sociální, ekonomický a politický pluralismus * Zásady tolerance, pragmatismu, spolupráce a kompromisu
První DEMOKRATÉ
Pro jev tak složitý, jako je demokracie, je jeho vznik možné považovat za pomě rně jednoduchá městský stát Atény v pátém století pře naším letopočtem. Perikl ovy Atény, nazvané podle nejskvělejšího vladaře, inspirovaly generace pozdější ch politických teoretiků a státníků. A přece se mnohé stránky aténské demokrac ie zdají dnešnímu pozorovateli podivné a nepochopitelné.
Ústřední politickou institucí v Aténách byl v šestém a pátém století před n.l. lidový sněm, který měl zpravidla pět až šest tisíc členů a tvořili h o pouze dospělí občané - muži. (Ženy, otroci a cizinci byli vyloučeni.) Lidový sněm mohl jednoduchou většinou rozhodovat doslova o každém vnitřním problému bez jakéhokoliv právního omezení. Soudy se konaly před porotami skládajícími s e z 501 občanů a rovněž o vině nebo nevině se rozhodovalo většinou hlasů. Snad nejpozoruhodnější je, že vůdci sněmu nebyli voleni, ale vybíráni losem, protože Atéňané byli přesvědčeni, že každý občan je schopen zastávat v eřejný úřad. Ve skutečnosti neexistovalo mnoho funkcí, které se takto obsazova ly; generálové byli voleni na období jednoho roku, ale jinak nebyly v Periklov ých Aténách žádné výrazné výkonné instituce, jako prezident, předseda vlády, k abinet či stálá státní správa. Tíha rozhodování padala téměř výlučně na ramena občanů-členů sněmu; takové břemeno veřejné služby by dnes většina lidí považo vala za nejpřijatelné.
Bez jakýchkoliv ústavních omezení nebyly Periklovy Atény imunní vůči frakcionářství a manipulaci vychytralých a výmluvných řečníků. Vždyť právě dem orkatické Atény odsoudily na smrt Sokrata a za to si vysloužily nehynoucí nepř átelství jeho nejslavnějšího žáka a zaníceného antidemokrata Platóna. Přes všechny své slabiny a navzdory nepřáteům nebyla aténská demokrac ie žádná křehká květinka. UDžela se téměř 200 let a přežila dokonce i porážku uštědřenou v peloponéské válce v roce 404 před. n. l. odvěkým nepřítelem - Spa rtou.
PRÁVA
Tyto pravdy považujeme za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni , že je Stvořitel obdařil jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo n a život, svobodu a budování vlastního štěstí. K zajištění těchto práv jsou ust anoveny vlády, které svou pravomoc odvozují ze souhlasu těch, kterým vládnou. Nezcizitelná práva
V těchto památných slovech amerického Prohlášení nezávislosti formuloval Thoma s Jefferson základní princip, na němž spočívá demokratická vláda VLáda v demok ratickém státě neuděluje základní svobody vyjmenované Jeffersonem: jejím psolá ním je chránit ty svobody, an něž má každý právo svou existenci. Podle definice osvícených filozofů sedmnáctého a osmnáctého století j sou nezcizitelná práva přirozená práva daná Bohem. Tato práva nepřestávají exi stovat vytvořením občanské společnosti a ani společnost ani vláda je nemohou z rušit nebo "zcizit".
K nezcizitelným právům patří svoboda projevu a smýšlení, vznání, shro mažďování a právo na stejnou ochranu před zákonem. Tento seznam práv občanů de mokratického státu není v žádném případě úplný demokratické společnosti zaruču jí také občanská práva jako právo na spravedlivý soud - ale přestavuje jádro p ráv, která musí dodržovat každá demorkatická vláda. Tato práva existují nezávi sle na vládě a nemohou být zákonem zrušena, ani se stát obětí vrtochů momentál ní volební většiny. Například První dodatek Ústavy Spojených států neuděluje s vobodu vznání nebo tisku lidu, ale zakazuje Kongresu schválit jakýkoliv zákon odporující svobodě projevu, vyznání a pokojného shromážďování. Historik Leonar d Levy řekl: "Jednotlivci mohou být svobodní jen tehdy, když je nesvobodná vlá da."
Podrobné formulace zákonů a postupů týkajících těchto základních lids kých práv se v kadém společenství nevyhnutelně liší, ale každá demokracie má z a úkol vybudovat ústavní, právní a společenské struktury, které zabezepčí ochr anu těchto práv.
Projev
Svoboda projevu a smýšlení je životadárnou mírou každé demokracie. Diskutovat a volit, shromažďovat se a protestovat, vyznávat náboženství, zajistit spraved lnost pro všechny - to vše závisí na neomezovaném svobodném projevu a dostupno sti informací. Kanaďan Patrick Wilson, autor televizního seriálu Boj o demokra cii, řáká: "Demokracie je komunikace; lidé spolu hovoří o společných problémec h a připravují si společný osud. Aby si mohli sami vládnout, musí mít napřed m ožnost se svobodně vyjadřovat."
Občané demokratického státu žijí v přesvědčení, že otevřenou výměnou myšlenek a názoru pravda nakonec zvítězí nad falší, lépe se pozná hodnota jiný ch lidí, jasněji se vyčlení oblasti kompromisu a otevře se cesta k pokroku. Čí m větší výměna názorů, tím lépe. Americký esejista E.B. White to vyjádřil takt o: "Tisk v naší svobodné zemi je spolehlivý a užitečný nejen pro svůj pevný ch arakter, ale pro velkou rozmanistot. Jakmile existuje mnoho vydavatelů, z nich ž každý sleduje svou vlastní pravdu, máme my, lid, možnost dopátrat se pravdy a žít na světle....Rozmanitost názorů je zárukou."
Na rozdíl od autoritativních států demorkatické vlády nekontrolují, n ediktují ani neposuzují obsah písemného nebo ústního projevu. Demokracie se op írá o inteligentní, vzdělané občany, jejichž přístup k co nejširšímu spektru i nformací jim umožňuje podílet se v co největší míře na veřejném životě. Nevědo most plodí apatii. Motorem demokracie je energie občanů motivovaných ničím neo mezovaným proudem nápadu, poznatků, názorů a úvah.
Jaké kroky by však měla vláda podniknout v případě, kdy sdělovací pro středky nebo instituce zneužívají svobodu projevu informacemi, které jsou pdol e názoru většiny falešné, odpuzující, nezodpovědné či nevkusné? Odpověď zhruba zní - nic. Vládě prostě nepřináleží posuzovat takové záležitosti. Všeobecně p latí, že jediným lékem na svobodný projev je ještě více svobodného projevu. Mů že se zdát paradoxní, že ve jménu svobody projevu musí demokracie někdy bránit práva jednotlivců a skupin, které samy hlásají nedemokratickou politiku jako potlačování svobody projevu. Občané demokratické společnosti hájí toto právo z přesvědčení, že oevřená diskuse nakonec povede k větší pravdivosti a moudřejš ím veřejným činům, než kdyby svoboda projevu a disidenti byli umlčeni. Zastánci svobody projevu navíc tvrdí, že potlačování svobody projevu, které dnes považuji za urážlivé, je potenciální hrozbou pro mou svobodu proje vu zítra, protože někdo jiný může pokládat můj projev za urížlivý. Jedna z kla sických obran tohoto názoru pochází z pera anglického filozofa Johna Stuarta M illa, který ve svém eseji "O svobodě" z roku 1859 napsal, že potlačením svobod y projevu jsou poškozeni všichni: "Je-li názor správný, lidé přijdou o možnost nahradit omyl pravdou. Je-li nesprávný,...ztrácejí jasnější představu a živěj ší obraz pravdy, jaký přináší střetnutí s omylem."
Logickým důsledkem svobody projevu je právo lidí shromažďovat se a po koně žádat vládu, aby vyslechla stížnosti. Bez práva shromažďovat se a být vys lechnut by svoboda projevu neměla velkou cenu. Proto se svoboda projevu považu je za úzce spjatou, ne-li neoddělitelnou, od práva shromažďovat se, protestova t a požadovat nápravu křivd. Zákon umožňuje demokratické vládě regulovat čas a místo politických shromáždění a pochodů, aby byl zajištěn pořádek, ale nemůže použit svou moc na potlačení protestu nebo zabránit disidenstkým skupinám aby byly vyslechnuty.
Svoboda vyznání
Náboženská svoboda, nebo v širším smyslu svoboda vyznání, znamená, že se na ni kom nesmí požadovat vyznávání jakékoliv víry nebo přesvědčení proti jeho vůli. Kromě toho nikdo nesmí být trestán nebo pokutován za to, že si zvolil jedno n áboženství a nikoliv jiné, nebo ře se rozhodl pro ateismus. Demokratický stát uznává, že otázka náboženského přesvědčení je čistě osobní záležitostí. Svoboda vyznání znamená, že vláda nesmí nikoho nutit uznat nějakou of iciální církev nebo víru. Na dětech se nesmí vyžadovat, aby navštěvovaly círke vní školu, a nikdo nesmí být nucen k tomu, aby se zůčastňoval církevních obřad ů, modlil se nebo se podílel na náboženských aktivitách proti své vůli. V důsl edku dějinného vývoje nebo tradice mnohé demokratické země oficiálně uznávají některou církev a podporují ji. Tato skutečnost však nezbavuje vládu povinnost i chránit svobodu jednotlivců, kteří se svým přesvědčením liší od oficiálně uz návané církve.