--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pavlík Vladimír
Název: Se sovětským časem na věčné časy
Zdroj: NN Ročník........: 0005/034 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY! Po uveřejnění článku Politickým zločincem se člověk nerodí - udělá ho z něho v ysoká politika v NN č. 23/1995, jsem reagoval na vědomě páchanou genocidu na č ečenském národě ze strany komunisticko-fašistických vrahů z ruského impéria. N a základě autentického svědectví českého režiséra Vladislava Kvasničky, který odvysílala ČT2 dne 22. 5. 1995 jsem měl ale i možnost se přesvědčit, že pokud by vysocí politici jiných států zbaběle nemlčeli, vrahové z ruského impéria by si nedovolili to, co si doposud dovolují. Proto jsem i dotyčný článek ukončil tím, že všichni světoví politici, kteří přijali pozvání Jelcina na pompézní o slavy do Moskvy na počest vítězství nad fašismem - třeba zařadit do kategorie POLITICKÝCH ZLOČINCŮ.
Aktivity V. Kvasničky si zaslouží úctu a obdiv (podnadpis) Otřesné svědectví o tom, že i po listopadu 1989 nejvyšší českoslovenští státní představitelé věrně sloužili ruským imperialistickým zločincům, vydal jedno z e svědectví denník Morava Expres v pondělí 27. března 1995, když na titulní st raně uveřejnil článek pod nadpisem - Poslala naše vláda sovětské zběhy na smrt ?, doplněné autentickým svědectvím publicisty V. Kvasničky.
Z dotyčného článku vybíráme: - V roce 1990 chtělo změny společenského systému v Československu využít i několik sovětských vojínů, kteří se pokusili dezerto vat. Jen některým se však podařilo dosáhnout cíle.
Vojín Alexandr Masljajev požádal 17. dubna 1990 o politický azyl v Kanceláři p rezidenta republiky. Z ní byl převezen na MO VB ve Vlašské ulici, odkud si ho druhý den odvezli sovětští důstojníci. Díky zájmu novinářské veřejnosti o jeho další osud dnes žije na Ukrajině.
Zlému osudu unikl i Alexej Kuzevanov, který po dlouhých peripetiích nakonec po litický azyl v Československu dostal. Dnes však má problémy se získáním občans tví. V tehdejším SSSR byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, a tak má pr oblém s rozvázáním ze státního svazku.
Horší osud pravděpodobně potkal další sovětské dezertéry. Podle zdrojů, které se otázkou sovětských vojínů zabývaly, jich mohlo být dvacet až pětadvacet. Vš ichni byli vydáni sovětským vojenským orgánům.
Sem patří i případ Pjotra Abolenceva. Vojín opustil svůj útvar 12. srpna 1990. Potloukal se po lesích a stravu získával od občanů. Nakonec byl zadržen a pře vezen do utečeneckého tábora v Zastávce u Brna. Podle V. Kvasničky, který byl jediný z publicistů, jenž s Abolencevem mluvil, to byl normální mladý muž, kte rý se cítil v Československu konečně jako člověk. V té době také zažádal o pol itický azyl. Abolencev však jednoho dne z utečeneckého tábora záhadně zmizel. Objevil se až na tiskové konferenci 6. října na sovětské ambasádě, spolu se sv ými údajnými rodiči. Zde již tvrdil, že žádost o azyl zrušil. Novinářům tehdy mj. uvedl: "Pochopil jsem, že mám možnost vrátit se zpět do vlasti a pokračova t dál ve vojenské službě". Tehdejší velitel střední skupiny sovětských vojsk V orobjov popřel, že by kdokoliv z důstojníků, kteří rodiče za Pjotrem přivezli, rozhodnutí Abolenceva ovlivňoval. Všem novinářům, kteří se konference účastni li, se však odpovědi nezdály být autentické.
Podezření měl i režisér Kvasnička, který druhý den vydal prohlášení. V něm pro testuje, že na tiskovou konferenci nebyl pozván, ačkoliv a to žádal. "Zřejmě t o bylo proto, abych si nemohl všimnout podivné apatie, lesklých očí a modřin n a nepřirozeně nateklém obličeji Abolenceva, které byly patrné i na televizní o brazovce. Je mi podle změněného chování zřejmé, že vojín byl zmlácen a během s vého prohlášení pod vlivem narkotik."
K událostem kolem sovětských dezertérů deník Komsomolskaja Pravda 13. října 19 90 uvedl, že "Abolencev pokračuje ve vojenské službě nedaleko svého rodiště. N ebude stíhán pro dezertérství."
Opak se stal zřejmě pravdou. Jak nyní napsal německý týdeník Der Spiegel. "V s oučasnosti nemají rodiče Abolenceva o synovi žádné zprávy"... Ty rovněž chybí, i pokud jde o ostatní dezertéry, kteří byli vrácení sovětským úřadům. Co se s nimi stalo? Žijí ještě vůbec, nebo byli za své dezertérství popraveni? Na jejich osudu se v každém případě podepsal zdrženlivý až odmítavý postoj te hdejších politických špiček. V otázce politického azylu pro sovětské dezertéry nic neudělali.
Zajímal nás názor prezidenta ČR Václava Havla. V roce 1990, podle našich infor mací, měl Hrad k otázce zdrženlivý postoj. "Mluvčí prezidenta nebude schopen z ískat odpověď na otázku, jaký má pan prezident názor k problematice dezertérů, kteří jsou dnes nezvěstní", sdělila sekretářka Ladislava Špačka. "Pan prezide nt je zaneprázdněn. Po pěti letech není možné hledat odpověď."
"Považuji to za velice tragickou událost. Myslím, že vinu na tom neslo ministe rstvo vnitra a Martin Fendrych, který se k dezertérům stavěl velice negativně" , řekl Expresu Pavel Dostál, v té době člen Komise pro odsun sovětských vojsk FS. Jeho kolega ze zmíněné komise Oldřich Kužílek sdělil. "Nevím, zda jsou nez věstní. Nemám k tomu žádné podklady." Pro jistotu projevil přání, abychom ho v této souvislosti vůbec nevzpomínali.
Ochotu vyjádřit se k případům sovětských zběhů postrádal i dnešní šéf Kancelář e prezidenta republiky Luboš Dobrovský. Prostřednictvím sekretářky Expresu vzk ázal, že k dezertérům nemá co říci. Pro něj je celá věc uzavřená. Jeho tehdejš í nadřízený Jiří Dienstbier si již na celou záležitost nevzpomíná. Martin Fend rych jakoukoliv osobní účast na odevzdávání dezertérů odmítá: "Snažili jsme se tehdy těmto vojínům pomoci. Sověti však přivezli rodiče, kteří vojáky k návra tu domů přemluvili."
Z odpovědi od tehdejších (vlastně i dnešních) politiků jsme se mnoho nedozvědě li. Jak se však Expresu podařilo zjistit, za negativním postojem k sovětským v ojínům žádajícím o pilitický azyl bylo několik důvodů. OD STRACHU, ŽE SE JEDNÁ O AGENTY KGB, až po důvody zištné. Důstojníci Sovětské armády prý byli schopn i za utečence zaplatit čímkoliv...
Komunistický cynismus tzv. bojovníků za lidská práva (podnadpis) I na těchto otřesných případech můžeme vidět, že předlistopadoví komunističtí zločinci měli na své přetransformování připravenou dobře odkojenou garnituru, která se do listopadu 1989 tak ráda skrývala za humanismus a lidská práva, hla vně přes tzv. hledače pravdy Václava Havla. Vždyť v současné době ideály tzv. něžné revoluce, může tato "disidentská elita" ohlupovat jedině děti v mateřské škole a to po vypití několika piv, dochucených okenou. Skutečnou tragédií toh oto článku je ale věta, kde se naše politické orgány vymlouvali i na strach, ž e se jedná o agenty KGB. Tady můžu kontrovat protiotázkou - ŽÁDALO BY KGB A DŮ STOJNÍCI RUSKÉ ARMÁDY O VYDÁNÍ SVÝCH AGENTŮ, KTERÉ BY POVĚŘILI ZPRAVODAJSKÝMI ÚKOLY V POLISTOPADOVÉM ČESKOSLOVENSKU? A když si toto všechno ještě víc rozměn íme na drobné, tak nám vychází další zajímavá otázka - PŘIPRAVOVALO BY SI KGB, STB A KSČ NA ZMĚNY POLITICKÉHO SYSTÉMU V JEJICH REŽII LIDI, KTEŘÍ PO PŘEVZETÍ MOCI BY DĚLALI POLITIKU PROTI JEJICH ZÁJMŮM?
Vladimír PAVLÍK