--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vachalovský Přemysl
Název: Projev
Zdroj: NN Ročník........: 0005/035 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Projev Svoboda projevu a smýšlení je životadárnou mízou každé demokracie. Diskutovat a volit, shromažďovat se a protestovat, vyznávat náboženství, zajistit spraved lnost pro všechny - to vše závisí na neomezovaném svobodném projevu a dostupno sti informací. Kanaďan Patrick Wilson, ator televizního seriálu Boj o demokrac ii, řáká: "Demokracie je komunikace; lidé spolu hovoří o společný osud. Aby si mohli sami vládnout, musí mít napřed možnost se svobodně vyjadřovat." Občané demokratického státu žijí v přesvědčení, že otevřenou výměnou myšl enek a názorů pravda nakonec zvítězí nad falší, lépe se pozná hodnota jiných l idí, jasněji se vyčlení obasti kompromisu a otevře se cesta k pokroku. Čím vět ší výměna názorů, tím lépe. Americký esejista E.B. White to vyjádřil takto: "T isk v naší svobodné zemi je spolehlivý a užitečný nejen pro svůj pevný charakt er, ale pro velkou rozmanistost. Jakmila existuje mnoho vydavatelů, z nichž ka ždý sleduje svou vlstní pravdu, máme my, lid, možnost dopátrat se pravdy a žít na světle... Rozmanitost názorů je zárukou."
Na rozdíl o autoritativních států demokatické vlády nekontrolují, nediktu jí ani neposuzují obsah písemného nebo ústního projevu. Demokracie se opírá o inteligentní, vzdělané občany, jejichž přístup k co nejširšímu spktru informac í jim umožňuje podílet se v co největší míře na veřejném životě. Nevědomost pl odí apatii. Motorem demokracie je energie občanů motivovaných ničím neomezovan ým prodem nápadů, poznatků, názorů a úvah.
Jaké kroky by však měla vláda podniknout v případě, kdy sdělovací prostře dky nebo instituce zneužívají svoodu projevu informacemi, které jsou podle náz oru většiny falšešné, odpuzující, nezodpovědné či nevkusné? Odpověď zhruba zní - nic. Vládě prostě nepřináleží posuzovat takové záležitosti. Všeobecně platí , že jediným lékem na svobodný projev je ještě více svobodného projevu. Může s e zdát paradoxní, že ve jménu svobody projevu musí demokracie někdy bránit prá va jednotlivců a skupin, které samy hlásají nedemokratickou politiku jako potl ačování sovbody pojevu. Občané demokratické společnosti hájí toto právo z přes vědčení, že otevřená diskuse nakonec povede k větší pravdivosti a moudřejším v eřejným činům, než kdyby svoboda projevu a disidenti byli umlčeni. Zastánci svobody projevu navíc tvrdí, že potlačování svobody projevu, kte ré dnes považují za uřážlivé, je potenciální hrozbou pro mou svobodu projevu z ítra, protože někdo jiný může pokláda můj projev za urážlivý. Jedna z klasický ch obran tohoto názoru pochází z pera anglického filozofa Johna Stuarta Milla, který ve svém eseji "O svobodě" z roku 1859 napsal, že potlačením svobody pro jevu jsou poškozeni všichni: "Je-li názor správný, lidé přijdou o možnost nahr adit omyl pravdou. Je-li nesprávný,...ztrácejí jasnější přestavu živější obraz pravdy, jaký přináší střetnutí s omylem."
Logickým důledkem svobody projevu je právo lidí shromažďovat se a pokojně žádat vládu, aby vyslechla stížnosti. Bez práva shromažďovat se a být vyslech nut by svoboda projevu považuje za úzce spjatou, ne-li neoddělitelnou, od práv a shromažďovat se, protestovat a požadovat nápravu křivd. Zákon umožňuje demor katické vládě regulovat čas a místo politických shromáždění a pochodů, aby byl zajištěn pořádek, ale nemůže použít svou moc na potlačení protestu nebo zabrá nit dizidentským skupinám, aby byly vyslechnuty.
Svoboda vyznání
Náboženský svoboda, nebo v širším smyslu svoboda vyznání, znamená, že se na ni kom nesmí požadovat vyznávání jakékoliv víry nebo přesvědčení proti jeho vůli. Kromě toho nikdo nesmí být trestán nebo pokutován za to, že si zvolil jedno n ábožensktví a nikoliv jiné, nebo že se rozhodl pro ateismus. Demokratický stát uznává, že otázka náboženského přesvědčení je čistě osobní záležitostí. Svoboda vyznání znamená, že vláda nesmí nikoho nutit uznat nějakou oficiá lní církev nebo víru. na dětech se nesmí vžadovat, aby navštěvovaly církevní š kolu, a nidko nesmí být nucen k tomu, aby se zůčastňoval církevních obřadů, mo dlil a nebo se podílel na náboženských aktivitách proti své vůli. V důsledku d ějinného vývoje nebo tradice mnohé demokratické země oficiálně uznávají někter ou církev a podporují ji. Tato skutečnost však nezbavuje vládu povinnosti chrá nit svobodu jednotlivců, kteří se svým přesvědčením liší od oficiálně uznávané církve.
Občanská práva a povinnosti
Demokratické státy spočívají na zásadě, že vláda slouží lidu a smyslem existen ce lidu není sloužit vládě. Jinými slovy, lidé jsou občany demorkatického stát u, a nikoliv jeho poddanými. Když stát chrání práva občanů, oplácejí mu občané svou věrností. Na druhé straně v autoritativním systému stát jako celek odděl ený od společnosti vyžaduje věrnost a službu lidí bez jakékoliv reciproční pov innosti, aby si získal jeho souhlas se svým počínáním.
Když například občané v demokratické společnosti volí, vykonávají své prá vo a povinnost, protože určují, kdo bude vládnou jejich jménem. V autoritativn ím státu naopak akt voleb slouží pouze jako potvrzení uchazečů, které už vybra l režim. Volby v takových společnostech nezahrnují ani práva ani povinnosti ob čanů, jsou pouze vynucenou ukázkou veřejné podpory vládě.
Občané v demorkatické spolčnosti mohou využívat práva sdružovat se v orga nizacích podle vlastního výběru, které jsou nezávislé na vládě, a svobodně se zúčastňovat veřejného života společnosti. Zároveň musí přijmout zodpovědnost, kterou taková účast obsahu: seznamovat se s aktuálními problémy, prokazovat to leranci v jednání s těmi, kteří mají opačné názory, a uzavírat kompromisy, kdy ž je třeba dospět ke shodě.
V autoritativním státě jsou soukromé skupiny dobrovolníků vzácné nebo vůb ec neexistují. neslouží jednotlivcům jako prostředek pro výměnu názorů nebo k spravování svých věcí, ale pouze jako další prodloužená ruka státu, která drží své poddané v poslušnosti.
Jiným, třebaže stjně kontrastním příkladem práv a povinností v demokratic ké a nedemorkatické společnosti, je vojenská služba. Dvě rozdílné země mohou k aždá vyžadovat od svých mladých mužů jisté období činné vojenské služby i v mí rových dobách. V autoritativním státě se tato povinnost ukládá jednostranně. V demokratickém státě je vojenská služba povinností, kterou si občané určili sa mi prostřednictvím zákonů, schválených vládou, kterou si rovněž sami zvolili. V obou zemích se může jednotlivcům zdát vojenská služba v období míru nevítaná ; ale v demokracii občan - voják slouží s vědomím, že plní povinnost, kterou s i jeho společnost svobodně určila. Členové demokratické společnosti mají navíc možnost společně jednat a tuto povinnost změnit - zrušit vojenskou službu a v ytvořit armádu složenou z doborvolníků, jako je to ve Spojených státech a jiný ch zemích, změnit délku vojenské služby, jako to nedávno udělalo Německo; nebo udržovat jako ve švýcarsku pouze záložníky, což je pro muže zároveň základní občanská povinnost.
Z těchto příkladů vyplývá, že občanství zahrnuje širokou definici práv a povinností, třebaže to jsou opačné strany stejné mince. Uplatňování práv jedno tlivců s sebou nese i povinnost chránit a upevňovat tato práva pro sebe a pro druhé. Dokonce i občané zemí s dlouhou tradicí demokracie často nesprávně cháp ou tuto rovnici a příliš často využívají jen práva a povinnosti obcházejí. Pol itolog Benjamin Barber o tom říká: "Demokracie se často chápe jako vláda větši ny a práva jsou stále častěji považována z soukromé vlastnictví jednotlivců, a tedy nevyhnutelně v rozporu s majoritní demokracií. To je však nesprávný výkl ad práv i demokracie."
Samozřčjmě platí, že jednotlivci mají základní nebo nezcizitelná práva - jako je svoboda projevu, shromažďování a vyznání - která do jisté míry omezují každou demokraticky založenou vládu. V tomto smyslu jsou práva jednotlivců ba štou proti zneužívání moci vládou nebo momentální politickou většinou. Ale v jiném smyslu práva, tak jako ani jednotlivci, nefungují izolovaně. Práva nejsou soukromým vlastnictvím jednotlivců, ale existují pouze potud, pok ud je uznávají také ostantí občané. Americký filozof Sidney Hook řekl, že "nej vyšším správcem svobody jsou voliči". Z tohoto hlediska není demorkatická vlád a, zvolená občany a skládající jim účty, nepřítelem práv jednotlivců, ale jeji ch ochráncem. Občané v demokracii si berou na sebe povinnost a zodpovědnost pr oto, aby upevnili svá práva.
V šírším smylu tyto povinnosti znamenají přímou účast na demokratickém pr ocesu. občané by se měli přinejmenším seznámit s palčivými problémy své společ nosti, aby se ve volbách dokázali rozhodnout pro správné kandidáty na vysoký ú řad. Dlaší povinnosti, jako například členství v porotách trestních soudů, můž e ukládat zákon, ale většinou jsou dobrovolné.
Základem demokratické činnosti je aktivní, svobodně zvolená účast občanů na veřejném životě své společnosti a země. Bez takové široké a trvalé účasti b y demokracie chřadla a stala by se rezervací malých vybraných skupin a organiz ací. S aktivní angažovaností jednotlivců v celém systému společnosti jsou demo kracie schopné přestát nevyhnutelné ekonomické a politické bouře, které občas zmítají každou společností, a nemusí přitom obětovat svobody ani práva, která se zapřísahaly chránit.
Aktivní účast na veřejném životě se často zúženě definuje jako boj o poli tickou moc. Ale účast občanů v demokratické společnosti je mnohem širší než úč ast na volebním boji. Na obvodní či městské úrovni mohou občané pracovat ve šk olských radách, vytvářet občanské komise nebo kandidovat do místní správy. Na okresní, státní nebo celonárodní úrovni mohou přidat svůj hlas a podpis v pokr ačující diskusi o veřejných záležitostech, vstoupit do politických stran, odbo rových organizací. Bez ohledu na míru jejich přínosu závisí zdravá demokracie na trvalé, uvědomělé účasti širokého spektra občanů.
Demokracie, píše Diane Ravitchová, "je proces, způsob života a společná p ráce. Neustále se vyvíjí a je dynamický. Vyžaduje od občanů spolupráci, kompro mis a toleranci. Dosáhnout, aby demokracie fungovalal, je těžké. Svoboda zname ná zodpovědnost, nikoliv osvobození od rozpovědnosti."
Demokracie je ztělesněním ideálů svobody a sebevyjádření, je si však záro veň vědoma nedostatků lidské povahy. Nevyžaduje na občanech všeobecné ctnosti, ale zodpovědnost. Americký teolog Reinhold Niebuhr řekl: "Smysl člověka pro s pravedlnost demokracii umožňuje, ale sklony člověka k nespravedlnosti ji činí nevyhnutelnou."
Lidská práva a politické cíle
Ochrana základních lidských práv je v základě všeobecně přijímána; je zakotven a v ústavách na celém světě stejně jako v Chartě Organizace spojených národů a mezinárodních smlouvách jako je helsinský Závěrečný dokument Konference o bez pečnosti a spolupráci v Evropě.
Rozlišování mezi různými kategoriemi práv je jiná otázka. Nedávno převlád ala zejména v mezinárodních organizacích tendence rozšiřovat výčet základních lidských práv. K základním svobodám projevu a rovného zacházení před zákonem p řipojovaly právo na práci, na vzdělání, na vlastní kulturu nebo národnost a na přiměřenou životní úroveň.
To jeou všechno chvályhodná předsevzetí, ale když se takové nároky klasif ikují jako práva, zvehodnocuje se tím význam základních občanských a lidských práv. Navíc zamlžují rozdíl mezi právy, jaká mají všichni jednotlivci, a cíli, k nimž vědomě směřují jednotlivci, organizace a vlády.
ZÁKLADNÍ LIDSKÁ PRÁVA
* Svoboda projevu, vyjadřování a tisku
* Svoboda vyznání
* Svoboda shromažďování a sdružování
* Právo na stejnou ochranu před zákonem
* Právo na řádný proces a spravedlivý soud
Vlády chrání nezcizitelná práva, jako je svoboda projevu tím, že omezují svou vlastní činnost. Jenže financování vzdělání, poskytování zdravotní péče č i zabezepčení práce vyžadují pravý opak; aktivní účast vlády na podpoře určité politiky nebo programů. Přiměřená zravotní péče a možnosti vzdělání by měly b ýt přirozeným právem každého dítěte. Smutným faktem je, že tomu tak není a že schopnost zemí dosáhnout tohoto cíle se od státu k státu výrazně liší. Udělení m statusu práva každé lidské touze se vlády vystavují riziku, že zvýší cynismu s a vyprovokují neúctu ke všem lidským právům.
VLÁDA ZÁKONA
Rovnost a zákon
Právo na rovnost před zákonem anebo rovná ochrana před zákonem, jak se často ř íká, je základem každé spravedlivé a demokratické společnosti. Bez ohledu na t o, zda jsou bohatí nebo chudí, zd patří k etnické většině nebo názoženské menš ině, mají všichni nárok na rovnou ochranu před zákonem.
Demokratický stát nemůže zaručit, že život bude s každým zacházet stejně, a není ani jeho povinností se o to starat. Odborník na ústavní právo john P. Frank říká, že "stát za žádných okolností nesmí dávat jednomu občanu přednost před druhým: požaduje se na něm, aby s každým zacházel stejně a všechny občany považoval za rovnocenné".
Zákon se vztahuje na všechny stejné, protože je výtvorem lidu, a nikoliv břemenem uvaleným vládou. Občané demokratické země s podřizují zákonům, protož e uznávají, že se tak podřizují, i když nepřímo, sami sobě jako tvůrcům zákona . Když si zákony stanoví lid, který je ptom musí dodržovat, je to dobré pro pr ávo i demokracii.
Řádný proces
Frank zdůrazňuje, že v každé společnosti a v každé době mají ti, kteří spravuj í trestně právní systém moc, která může být zneužita a vyústit v tyranii. Jmén em státu byli občané zavíráni do vězení, byl jim konfiskován majetek, byli muč eni, vyhnáni ze země nebo nebo popraveni bez zákonného orpvánění - a často bez jakéhokoliv formálního obvinění. Takovéto porušení práva nesmí tolerovat žádn á demokracie.
Každý stát musí mít moc udržovat pořádek a trestat přečiny, ale pravidla a postupy, kterými uplatňuje zákony, musí být veřejné a jasné, nikoliv tajné, svébélné nebo manipulovatelné.
Jaké jsou základní požadavky na řádný soudní proces v demokracii? Policie nesmí vniknout do sourkomého boydlí a udělat v něm prohlídku bez soudního příkazu potvrzujícího existenci oprávněného důvodu k prhlídce. V demo kracii nemá půlnoční "návštěva" policie místo.
Nikdo nesmí být zadržen bez písemného obvinění s určeným údajným porušení m zákona. Občané mají nejenom právo seznámit se s přesným zněním obvinění prot i sobě, ale jakmile soud zjistí, že obvinění je neoprávněné nebo zadržení bylo protiprávní, musí být okamžitě propuštěni podle zásady známé jako habeas corp us.
Osoby obviněné ze zločinu nesmí být drženy v prodlužované vazbě. Mají prá vo na rychlý a veřejný soud a na konfrontaci s obžalobou. Soud je povinen prop ustit obžalovaného na svobodu na kauci nebo podmínečně propustit obžalovaného, jehož čin se ještě neprojednával před soudem, je-li málo pravděpodobné, že po dezřelý uprchne nebo spáchá další trestné činy. "Kruté a mimořádné" tresty, ja k vyplývá z tradic a zákonů spolčnosti, jsou zakázané.
Občany nelze nutit, aby svědčili sami proti sobě. Zákaz nedobrovolného po škozování sebe sama musí platit absolutně. Z této vyplývá, že policie nesmí za žádných okolností týrat podezřelého. Právní systém, který zakazuje vynucené p řiznání, bezprostředně snižuje tendenci policie použít mučení, hrozby nebo jin é formy donucování, aby získala informace, protože soud nedovoluje předložení takoti získaného přiznání jako důkazu.
Osoby nesmí být dvakrát stíhané za stejný trestný čin, to znamená, že nem ohou být obviněny ze stejného činu dvakrát. Žádná osoba souzená před soudem a shledaná nevinnou až nikdy nemůže být obviněna ze stejného činu. Stejně tak je zakázané používat zákony ex post facto, neboť hrozí potenci ální nebezpečí, že jich úřady zneužijí. Jde také o zákony, které byly schválen y po nějaké uplynulé skutečnosti, a tedy nikdo nesmí být obviněn z činu, který v době, kdy se odehrál, nebyl podle platných zákonů protiprávní. Obhájci mohou použít další ochrany proti nátlakovým činů státu. Ve Spojen ých státech má obviněný například právo na obhájce, který ho zastupuje na všec h stupních soudního procesu, i když si obžalovaný nemůže dovolit platiti právn ího zástupce sám. Policie musí infromovat zadrženého o jeho právech hend při z adržení, včetně práva na obhájce a práva mlčet (odepřít výpověď, která by mohl a být použitá proti němu).
Běžnou taktikou tyranie je obvinit oponenty vlády z vlastizrady. Právě pr oto musí být pojem vlastizrady přesně definován, aby nemohl být použit jako zb raň k umlčení kritiků vlády.
Ani jedno z těchto omezení nznamená, že státu chybí moc potřebná k zabeze pčení zákona a potrestání jeho narušitelů. Naopak, systém trestního práva v de mokratické společnosti bude účinný do té míry, pokud bude veřejnost jeho fungo vání pokládat za spravedlivé a chránící práva jednotlivců stejně jako i veřejn é zájmy.
Soudcové mohou být jmenování nebo voleni a zastávat svou funkci po určito u dobu nebo doživotně. Jsouůli vytváni, je velmi důležité, aby byli politicky nezávislí a tím se zaručila jejich nestrannost. Soudcové nemohou být odvoláni za maličkosti nebo z čistě politických důvodů, ale jen za vážné přečiny nebo z neužití funkce - a to jen forální procedurou, jakou je odovolání z funkce (obv inění před soudem) a žádný soudní proces.
Ústavy
Skálou, na níž spočívá demokratická vláda, je její ústava - formální konstatov ání jejich základní povinností, omezení, postupů a institucí. Ústava země je j ejím nejvyšším zákonem a všichni občané od předsedy vlády po nádeníka se musí podrobit jejím ustanovením. Ústava, která je obvykle kodifikována v jednom pís emném dokladě, přinejmenším určuje moci národní vlády, poskytuje záruky základ ních lidských práv a stanoví základní postupy vlády.
Přes svůj trvalý dlouhodobý charakter musí být ústavy schopné změn, přizp ůsobení a oprav, nemají-li se stát působnými zkamenělinami. Nejstarší písemná ústava na světě, Ústava spojených států amerických, se skládá ze sedmi stručný ch článků a 25 dodatků. Tento písemný doklad je však pouze základem široké str uktury soudních rozhodnutí, statutů, prezidentových pravomocí a tradičních pra ktik, které vznikly během posledních dvou set let a které činí americkou ústav u živou a životaschopnou.
Podobný způsob vývoje ústavy se odehrává v každé demokracii. Všeobecně ex istují dvě názorové školy na tvorbu dodatků a změn v národní ústavě. Jednou je přijetí složité procedury vyžadující mnoho kroků a souhlas většiny. Následkem toho se ústava mění zřídka, a to jen ze závažných důvodů za značné pdopory ve řejnosti. Tento model platí ve Spojených státech, jejichž ústava je stručným k onstatováním všeobencých principů, pravomocí a omezení vlády, spolu s přesnějš ím vyjmenováním povinností, postupů a - v Listině práv - základních práv občan ů jako jednotlivců.
Mnohem jednodušší metodou doplnění a oprav, kterou používá mnoho zemí, je ustanovení, že každý dodatek lze přijmout schválením legislativou a voliči př i nejbližších volbách. Ústavy schopné měnit se tímto způsobem mohou být dost d louhé, s konrtétnímái výnosy, které se jen málo liší od všobecného charakteru legislativy.
Žádná stava napsaná v osmnáctém století, jako americká, by nebyla přežila nezměněná do konce dvacátého století. Podobně žádná dnes platná ústava nepřež ije do následujícího století bez schopnosti měnit se, i když se bude pevně drž et prindipů sovbod jednotlivce, práva na řádný soudní proces a vlády jen se so uhlasem ovládaných.
Nestoudnost nedotknutelných
V pátek 18. srpna ve večerních hodinách skončil, respektive byl přerušen podiv ně se odvíjející případ Marty Chadimové. Zásluhu na přerušení stupňujícího se trápení a zřejmě i na záchraně jejího života, měl prezident republiky Václav H avel, který využil svého nezadatelného a nezpochybnitelného ústavního práva a udělil Martě Chadimové milost. Dalo se očekávat, že toto jeho, přibližně pětis té dvacáté rozhodnutí o udělení milosti, které vynesl od svého nástupu do funk ce prezidenta České republiky (2.2.1993) vyvolá největší kontraverze (Do té do by se těšili mimořádnému zájmu "veřejnosti" pouze milosti udělené cyklistovi R adomíru Šimunkovi, disidentovi Petru Cibulkovi a bratru umučeného Pavla Wonky Jiřímu). Mimo představitelů rudých politických uskupení, která touhu po své sp ravedlnosti předváděla brilantně již při procesech v padesátých letech, se neo čekávaně přidali ke kritice prezidentova rozhodnutí zástupci nedotknutelné "ne závislé" justice a dokonce i neomylný a spravedlivý premiér.
Jako první zareagoval ministr spravedlnosti JUDr. Novák, který zřejmě zcela po zapomněl, že krátce před prezidentovým aktem sám podal, po prostudování spisu Marty Chadimové stížnost pro porušení zákona, jehož důvodem byla evidentně nez ákonná vazba. Zastavím se šířeji u dvou prohlášeních představitelů "nezávislé" justice, které shodou okolností jmenoval prezident Havel k doživotnímu výkonu soudcovských funkcí.
Místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Kučera sice respektoval udělení milosti, ale prezidentovi argumenty o neschopnosti soudce Hodouška vynést spravedlivý r ozsudek, byly podle jeho slov příliš silné. Dále pak prohlásil, že ve vazbě je řada lidí, kteří jsou více nemocní než omilostněná Chadimová.
Co proti tomuto neprávnímu stavu dělají zástupci soudních institucích ve svých doživotních funkcích, aby se tito těžce nemocní lidé, o kterých se místopředs eda Nejvyššího soudu zmínil ve vazbách nenacházeli jaksi opomněl dodat ? Není náhodou v jedné, jakoby vůbec neexistující a stále opomíjené listině, která je součástí našeho ústavního a právního řádu a k jejímuž dodržování se náš stát zavázal zmínka o této amnestijní okolnosti ? Nepadá tedy odpovědnost za tento protiústavní stav, o kterém jak vidno jsou zástupci nezávislých soudů informov ání právě na ně ?
TELEVIZNÍ HVĚZDA SOUDCE HODOUŠEK
Nejbojovnějším mužem proti prezidentovu rozhodnutí se stal nepodjatý a údajně tímto aktem znechucený soudce Hodoušek. Ten při svých bezprostředních vystoupe ních po sdělení o udělení milosti, z nichž některá byla přenášena jeho oblíben ým televizním mediem zašel dokonce tak daleko, že prezidentovo rozhodnutí spoj il s údajnými bližšími kontakty s obviněnou (Jeden publicistický pořad TV NOVA , týkající se kauzy Marty Ch., ve kterém vystupoval v hlavní roli dokonce zařa dil jako důkazní materiál do soudního spisu).
Podle nepodjatého Hodouška (o své nepodjatosti vždy sám při vznesených námitká ch obžalované rozhodoval), nebyl prezident republiky při svém rozhodování nest ranný. Neopomenul prezidenta obvinit, že svým aktem porušil dělbu moci ve stát ě, která při rozhodování při těchto procesech přísluší pouze jen a jen soudům. Podobná prohlášení státního úředníka, který byl do své doživotní funkce jmenov án právě napadeným prezidentem, by neměla uniknout údajně nezávislé justiční i nstituci. Žádný soudce a nejenom jako v tomto případě Hodoušek si tyto nebezpe čná prohlášení, v nichž zpochybňuje ústavní a nezpochybnitelné právo hlavy stá tu nemůže v žádném případě dovolit a v případě, že se tak stalo, musí zcela zá konitě následovat taková opatření aby se podobný exces neopakoval. PREZIDENTOVA REAKCE
(Rozhlasový rozhovor s Václavem Havlem - redaktorka ČRo Jitka Kučerová - Český rozhlas, 24.8.1995)
Pane prezidente, po Vašem udělení milosti paní Chadimové a hlavně po jeho zdův odnění se vynořila celá řada otázek, vy jste svým způsobem zpochybnil práci so udu.
Ano, já se přiznám, že jsem docela rád, že se tato debata rozproudila i když je z velké části namířena proti mě, neboť odkryla jedno obecnější téma a zároveň jeden, zdá se dost rozšířený blud, totiž blud, že justice je nekritizovatelná. Justice musí být nezávislá, nesmí podléhat politickým tlakům, nesmí na ni být vyvíjeny politické tlaky, její konečné verdikty musí být respektovány, to j e pravda, ale to neznamená, že kde v působící justici jsou jakási nedotknuteln á božstva, na rozdíl od všech ostatních občanů jsou kritizovatelní jako kdokol i jiný, že vždyť soudy jsou veřejné - tisk tam chodí, může psát o průběhu líčení, že, já si myslím, že by bylo nesmírně nebezpečné vyčlenit jeden pilíř demo kratické moci a učiniti ho nedotknutelný. Když například vrátím zákon parlamen tu taky nikdo neříká, že jsem tím zpochybnil parlamentní demokracii, stejně tak, když se kriticky vyjádřím o práci jednoho soudu, nebo jednoho senátu, nebo jednoho soudce, tak to neznamená, že zpochybňuji nezávislost justice. A já se dokonce domnívám, že tady se ukázaly další věci. Ukázalo se, jak si lidé pleto u spravedlnost a nástroje spravedlnosti. Spravedlnost, to je určitá mravní hod nota, které má sloužit zákon, soud, policie, státní zastupitelství atd. To jso u všechno nástroje ke službě spravedlnosti. Ale není to spravedlnost o sobě, n ejde jedno s druhým identifikovat, možná trochu zavádí to, že ministerstvo se jmenuje ministerstvo spravedlnosti. Mě se zdá, že tyto nástroje mohou občas za skřípat, zadrhnout a může se stát, že ačkoliv mají sloužit spravedlnosti tak n ajednou jí přestávají sloužit a v takovém případě se mi zdá, že je zcela legit imní součástí demokratického systému vazeb a pojistek, že to je jakási posledn í instance určená právě k obraně těch základních hodnot, která do toho může vs toupit, v tomto případě tedy prezident, tak, jako může vstupovat do práce moci zákonodárné, kde se též může cosi zadrhnout a ve jménu jakýchsi hodnot může p rezident zákon vrátit parlamentu, něco podobného může nastati i v justici a pr oto je vybaven tímto právem milosti, a v kterékoliv fázi může do toho takto vs toupit. A konec konců, určité takové možnosti má i směrem k moci výkonné. A já nejenže nelituji toho, že jsem zdůvodnil tu milost, tak jak jsem jí zdůvodnil a naopak jsem tomu dodatečně rád, protože to odkrylo tento soubor obecných ne dorozumění a umožnilo jakousi rozpravu o ní.
Pane prezidente, říkal jste, že soudy mají pocit, že nemohou být kritizovány, ale Vás, jako hlavu státu v podstatě může kritizovat kdokoliv.
Ano, to je v pořádku, já to beru jako samozřejmou parametru svého politického působení a měli by si na to zvyknout všichni.
Pro včerejší vysílání Radiožurnálu poskytla paní Chadimová exkluzivní vyjádřen í, ve kterém v první větě poděkovala všem, kteří na Vás nepodnikli štvanici. N a závěr, pane prezidente, cítil jste se jako štvanec v posledních dnech v souv islosti s tímto případem?
Já jsem očekával větší rozruch, než jaký je, rozhodně se štvancem být necítím, všechna rizika z jakýmkoliv rozhodnutím takovýmto spojená předem zakalkulovat musím na ně být připraven a patří to k věci.
Děkujeme za rozhovor.
(Co k rozhovoru pana prezidenta dodat. Snad jen to, že na rozdíl od jiných úst avních činitelů se nejen svým aktem, ale i následnými reakcemi projevil jako s tátník. A já, jako občan této republiky se připojuji k těm "průzkumovým" 75 % prezidentu důvěřujících občanů. Neodpustím si však malou výtku. Podobné kroky a nemyslím tím udělení milosti Martě Chadimové, ale dlouho očekávané označení nešvarů zužujících společnost, jako současné výtky směrované k "nezávislým" a nedotknutelným institucím, sdružujících v sobě orgány činné v trestním řízení, jsem očekával již v době, kdy se nejenom mne vyplnilo přání - "Havel na hrad".)
PŘEKVAPIVĚ "DOBŘE INFORMOVANÝ" PREMIÉR
Je třeba se zmínit též o reakci premiéra Václava Klause, který neopominul zkri tizovat ústavní akt prezidenta Václava Havla. Podle něj se totiž dost jednozna čným způsobem záporně vyjádřily "stovky a tisíce lidí, od politiků přes odborn íky, soudce až po prosté občany". Jak lidé z jeho okolí, tak kdokoli, s kým se v poslední době setkal, podle něj s prezidentovým rozhodnutím nesouhlasil. "M usím přiznat, že v tomto případě dávám za pravdu těmto hlasům", řekl doslova p remiér (převzato z deníku Telegraf, 25.8.95-pozn.autora).
Co dodat. Je zcela jistě chválihodné, že se pan premiér poprvé za dobu svého ú řadování odvolává na mínění stovek a tisíců politiků, odborníků, soudců a doko nce i prostých občanů. Zcela jistě se seznámil vzhledem ke svému státnickému v eřejně proklamovanému úsudku, stejně jako pan prezident i se soudním spisem Ma rty Chadimové a důkladně jej prostudoval. V případě, že ne, což je více než pr avděpodobné, stal se jedním z tuctových fabulistů a převzal na sebe roli, kter á mu v souvislosti s jeho funkcí v žádném případě nepřísluší. Není to bohužel v jeho případě poprvé, kdy vypouští ze svých úst neskutečné fabulace. Stačí si vzpomenout na jeho prohlášení v souvislosti s kauzou bratří Helbigů o jejichž existenci a učinkování na našem území údajně vůbec nevěděl, dokonce mu jeho j ména nic neříkala a to i přesto, že aparát jeho strany složil za jednoho svého člena nemalou finanční částku jako úhradu za daňový únik způsobený v souvislo sti s firmou německých podvodníků. Takže zatímco mu o učinkování Helbigů a pod ivné brněnské privatizační aktivity jeho spolužáka (ohledně nichž byl v Parlam entu interpelován) nic neříkaly, tak v kauze Marty Chadimové je kupodivu "perf ektně" informován společně s prostými občany. Zvláštní shoda pane premiére, al espoň někdy jste o trestné činnosti někoho "velice dobře informován" a shoduje te se tak s míněním stovek a tisíců politiků, odborníků a občanů. HRA NA PRAVDU
Následující řádky osvětlí nejen oprávněnost ústavního aktu prezidenta republik y, včetně správnosti jeho zdůvodnění, ale i nezodpovědnost kritiků jeho rozhod nutí, kteří celou kauzu znají pouze z tendečně vedené propagandy proti Martě C hadimové. Ta se stala díky nezákonným praktikám orgánů činných v trestním říze ní od samého začátku de facto odsouzenou aniž by jí bylo cokoliv prokázáno. Ne jsem ani nemůžu být zcela přesvědčen, a s tím se shodnu nejen s panem preziden tem, ale i s ostatními zastánci Marty Chadimové o její absolutní nevinně, ale zároveň nejsem přesvědčen o její vině i když podle soudního spisu a dokumentů, které jsem měl možnost zhlédnout bych se přikláněl k prvé uvedené variantě. N a rozdíl od kritiků udělené milosti, mezi něž se zařadil i premiér vlády, jsem měl možnost jak již jsem uvedl seznámit se s téměř celým materiálem této kauz y a mohu zodpovědně prohlásit, že se jedná o neuvěřitelně obsáhlý soubor "pras áren" (omlouvám se za tento jadrný výraz, ale jiný příznačný bohužel nenachází m), který lze označit jako cílevědomý a trestuhodný komplot, jakých jsme, bohu žel ze strany orgánů činných v trestním řízení poměrně dost častými svědky. Hlavním aktérem v této kauze není v žádném případě pouze soudce Hodoušek, ale především ostatní protagonisté - operativci policie, policejní vyšetřovatelé, prokurátoři, zástupci premonstrátů a podivného nájemnického sdružení, kteří od samého začátku postupovali v rozporu s trestním řádem. Celé břemeno, zachráni t a obhájit neustále se zvyšující objem nezákoností v celé kauze zbylo nakonec na soudce Hodouška. Ten se svého nelehkého úkolu ujal s nezvyklou razancí a z cela zjevnou podjatostí a při doposud proběhlých osmačtyřiceti soudních líčení ch, kam byla Marta Chadimová v pětadvaceti případech nemocná přivážena z vazeb ní ruzyňské věznice dokonával podivné a značně zapáchající kýmsi započaté dílo . Jak známo Marta Chadimová prezidentovu milost odmítla a trvá na řádném proje dnání před nezávislým soudním senátem. Je třeba zdůraznit slůvko "nezávislým". Díky tomuto aktu se snad dočkáme pravdy o tom, kdo měl hlavní zájem na diskut ovaných objektech v lukrativní části Prahy a kdo pro jejich získání, mimo rozs áhlého falšování a další trestnou činnost, neváhal předhodit k likvidaci lidsk ou bytost - Martu Chadimovou.
Nyní již slibovaný právní rozklad, který vypracoval uznávaný právník, jenž měl možnost seznámit se dokonale s celým soudním spisem Marty Chadimové a jehož z ávěry se zřejmě shodují s hodnocením právního odboru prezidentské kanceláře, n a jejímž základě prezident republiky rozhodl tak, jak rozhodl.( Jedná se pouze o výtah z elaborátu, jehož objem je téměř dvojnásobný.)
POCHYBENÍ V KAUZE
a) PROVĚŘOVÁNÍ :
Orgány činné v trestním řízení, po neúplném prověření dospěly k jednoznačnému závěru, že důvodně podezřelou může být pouze Marta Chadimová. To i přesto, že není odborníkem v archivnictví a její možnosti přístupu k předmětným archiváli ím byly horší, než možnosti dalších neprověřovaných podezřelých. Vůbec nebyla vzata v úvahu existence osob, které měly na rozdíl od obviněné po dstatně větší schopnosti a možnost listiny padělat. Navíc se u nich dal hypote ticky předpokládat obdobný motiv, jaký orgány činné v trestním řízení bez prok ázání a hlubšího zkoumání od samého začátku připisují a podsouvají Martě Chadi mové. Jak premonstráti, tak Černínská jízdárna evidentně měli a v daném případ ě na rozdíl od Marty Chadimové všemi prostředky důrazně prosazovali své ekonom ické zájmy. Řád premonstrátů měl ve svých řadách k dispozici archiváře a histo riky, navíc po dlouhou dobu nekontolovaně disponoval s archivem Náboženské mat ice.
V subjektivních ani objektivních možnostech Marty Chadimové, a to jak z hledis ka odborné kvalifikace, tak z hlediska fyzických možností, nemohlo dojít k pad ělání tak velkého množství listin, navíc vesměs podstupovaných řádem premonstr átů orgánům činným v trestním řízení.
Tento závěr však nelze učinit například u premonstrátů a ani u občanského sdru žení Černínská jízdárna a dalších zájmových subjektů, u kterých navíc nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k prošetření v této problematice. P řesto tyto orgány po neúplném prověření nelogicky dospěly k jednoznačnému závě ru, že důvodně podezřelou může být pouze Marta Chadimová.
b) OBVINĚNÍ :
Ke vznesení obvinění nebyl žádný důvod. Obvinění by bylo možné vznášet, pokud by existovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu Martou Chadimovou. Ve skutečnosti nebylo vyjasněno, zda existuje důvodné podezření proti Martě Ch adimové a jako zdůvodňující byly absolutizovány poznatky o tom, že obžalovaná navštívila pracoviště pozemkových knih, a že byla jednou z osob v jejichž pros pěch by mohlo být padělání listin v pozemkových knihách vykládáno. Obvinění by lo vzneseno protiprávně a došlo tím k porušení ş 163 tr.ř.
c) OBŽALOBA :
Obžaloba byla podána na základě nepřímých důkazů, které ani neopodstatňovaly d ůvodné podezření vůči obviněné a zejména nevylučovaly reálnou možnost, že pach atelem mohla být též jiná osoba. Takový souhrn důkazů není dostatečným podklad em pro uznání viny obviněné. Obžaloba byla podána nezákonně a došlo tím k poru šení ş 176 tr. řádu.
d) DOKAZOVÁNÍ :
Dokazování bylo prováděno výlučně v rámci apriorně stanovené a jedině uznávané verzi o vině Marty Chadimové. Této verzi byly po jejím vytýčení všechny úkony účelově přizpůsobované jednak tím, že ty, které by mohly svědčit ve prospěch obviněné nebyly vůbec dokumentovány a dále pak tím, že jiné eventuality nebyly vůbec prověřovány.
Orgány činné v trestním řízení přistupovaly zcela rozdílně k prověrce důkazů v yznívajících ve prospěch obviněné a důkazů vyznívajících v její neprospěch. U druhé uvedené skupiny byly tyto důkazy bez jakéhokoliv prověřování akceptovány . K takovémuto postupu docházelo i v případech, kdy tyto důkazy odporovaly log ice anebo byly v rozporu s jinými důkazy. Vůbec nebyly provedeny zajišťovací ú kony, zejména pak zajištění všech, pro dokazování v úvahu přicházejících archi vních materiálů. Policisté se tímto nezbytným krokem vůbec nezabývali, čímž by lo umožněno případným skutečným pachatelům padělání dalších dokumentů nebo jej ich zcizování a tím i v průběhu trestního řízení proti obviněné a vazebně stíh ané zakrývat stopy po své nezákonné činnosti.
V průběhu dokazování byly vyčerpány všechny možnosti v neprospěch obviněné, al e nebyly prakticky vůbec vyhledávány a prováděny důkazy v její prospěch. Ačkoliv bylo vzneseno Martě Chadimové obvinění, že padělala v pozemkových a ze mských knihách zápisy, z nichž část byla psána rukou, nebylo doposud vůbec vyh odnoceno a ověřeno grafologickým zkoumáním ručně psaného písma, zda toto neodp ovídá písmu jiných osob. Prověřování mělo směřovat do okruhu pracovníků pozemk ových knih, oznamovatele (premonstráti a nájemníci sdružující se v tzv. Černín ské jízdárně - pozn.autora) a k osobám, které na pracoviště pozemkových knih m ěly volný přístup anebo tam docházeli. Grafologická expertíza nebyla užita ani při zkoumání podpisů, které by mohlo eventuálně prokázat či vyvrátit názor o pravosti či nepravosti některých listin.
Orgány činné v trestním řízení přijaly oznámení premonstrátů, obsahující již h otové závěry. Ty byly v průběhu řízení doplňovány důkazy, které navrhovali, vy hledávali a dodávali premonstráti. Šlo zcela jednoznačně o nelogický postup od porující trestnímu řádu, neboť závěry měly být činěny až po prošetření orgánů činných v trestním řízení a ne na základě označení a zpracování oznamovatele. Znalec RNDr.Musil se ve svém posudku vyjadřoval ke skutečnostem , které nespad ají do jeho oboru. V tomto ohledu je posudek zcela pochybný a to i přesto, že se znalec odvolával na konzultace s odborníky v dané problematice. Pokud měly být znalecky posuzovány otázky z jiné oblasti než je RNDr. Musil znalcem, měly být vyžádány znalecké posudky z dané oblasti osobou k tomu oprávněné a určené .
Ze soudního spisu se ztratila významná listina. Soud však odmítl tuto manipula ci prověřit (Mimochodem soudce Hodoušek při svém televizním vystoupení zcela n elogicky nepřímo obvinil z tohoto aktu obhájce Chadimové, pro jejíž obhajobu m ěla zmiňovaná listina velice důležitý význam).
Velké množství svědků bylo ještě před výslechem u soudu hluboce ovlivněno tend enčními publicistickými aktivitami některých masmedií, zejména pak odvysílaným publicistickým pořadem TV NOVA. Na podání informací těmto publicistům orgány činné v trestním řízení evidentně participovaly a poskytovaly podklady, což po tvrzuje pochybnost o jejich nepodjatosti (Ústřední postavou v pořadu TV NOVA b yl představitel nezávislé justice, soudce v kauze Marty Chadimové Hodoušek). e) ZÁVĚR :
Dokazování s ohledem na uvedené skutečnosti je naprosto neúplné, zejména pokud jde o zjišťování, kdo je pachatelem pozměňování listin. Proto bylo i podání o bžaloby nedůvodné a celá věc měla být vrácena státnímu zástupci k došetření. N amísto toho začal soud provádět prověřování přesahující rámec jeho možností. V tomto postavení se postupně dostal až na pozici obžaloby a přestal plnit fun kci nezávislého a nad stranami stojícího soudu. Od samého začátku bylo v této kauze ze strany orgánů činných v trestním řízení hrubě porušeno značné množstv í paragrafů trestního řádu (şş 1-6, 89, 158, 163, 164, 176, 188). Celkově lze konstatovat hrubé porušení většiny zásad trestního řízení ze strany orgánů čin ných v trestním řízení. Zejména pak zásady zákonnosti, objektivní pravdy, pres umpce nevinny, oficiality, vyhledávací rovnosti stran, volného hodnocení důkaz ů a práva na obhajobu.
Čtenář sám si zcela jistě udělá vlastní názor o čistotě a nezávislosti nedotkn utelných, z nichž někteří se těší této výsadě dokonce doživotně a doufám, že m ne nebude podezírat s podjatosti a nadržování.
Přemysl Vachalovský