--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Předsedové vlád a presidenti
Zdroj: NN Ročník........: 0005/038 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Předsedové vlád a prezidenti K nevýznamnějším rozhodnutím v demokraciích patří metoda volby nejvyšších ústa vních činitelů a zástupců. Existují dvě možnosti. V parlamentním systému vytvá ří většinová strana v legislativním orgánu nebo koalici stran vládu, v jejímž čele stojí předseda. Systém parlamentární vlády, který vznikl ve Velké Británi i, se dnes praktikuje ve většině zemí Evropy, v Karibské oblasti, Kanadě, Indi i a mnohých zemích Afriky a Asie (často v bývalých britských koloniích). Druho u hlavní metodou je přímá volba prezidenta nezávisle na legislativních orgánec h. Prezidentský systém se dnes praktikuje ve velké části Latinské Ameriky, na Filipínách, ve Francii, Polsku a Spojených státech.

Hlavní rozdíl mezi parlamentním a prezidentským systémem je ve vztahu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. V parlamentním systému je to v zásadě jedn a a tatáž moc, protože předseda vlády a členové kabinetu pocházejí z řad parla mentu. Funkční období vládních činitelů je časově omezené například čtyři nebo pět let - pokud předseda vlády neztratí v parlamentu většinu. Dojde-li k tomu , vláda odstoupí a konají se nové volby. další možností je, že prezident nebo konstituční panovník, jehož role je převážně symbolická, nabídne vůdci jiné st rany, aby sestavil vládu.

Rozdělení moci, charakteristické pro americký prezidentský systém, tu chybí, protože vládnoucím orgánem je parlament. Parlamentní systém se musí mn ohem více spoléhat na vnitřní politickou dynamiku samotného parlamentu, aby za ručoval kontrolu a rovnováhu moci vlády. Tuto úlohu většinou přebírá jedna org anizovaná opoziční strana, takzvaný "stínový" kabinet, nebo několik soupeřícíc h opozičních stran.

V prezidentském systému je funkce předsedy vlády a hlavy státu spojen a v osobě prezidenta, který je volen na určité období přímo lidem, podobně jak o členové kongresu. Jedním rysem rozdělení moci je skutečnost, že členové vlád y zpravidla nejsou členy kongresu. Prezidenti mohou být odvoláni z úřadu před vypršením funkčního období pouze pro vážný trestný čin nebo zneužití funkce. L egislativní většina prezidentovy strany může ulehčit cestu jeho politickému pr ogramu, ale na rozdíl od předsedů vlád prezidentovo funkční období nezávisí na této většině.

Zástupci

Dalším významným rozhodnutím v každé demokracii je způsob, jakým jsou organizo vány volby. Zde opět existují dvě základní možnosti: pluralitní volby nebo pom ěrné zastoupení. Pluralitní volby, někdy nazávané systém "vítěz bere všechno", znamenají, že kandidát s největším počtem hlasů v daném obvodě vyhrává - ať u ž pluralitou (když získá méně než 50 procent hlasů, ale víc než jeho soupeř) n ebo majoritou (více než 50 procent). Prezidenti jsou voleni podobným způsobem, ale na celonárodní bázi. Když ani jeden kandidát nezíská přímou většinu v prv ním kole, umožňují některé systémy rozhodující kolo mezi prvními dvěma kandidá ty. Pluralitní systémy většinou podporují dvě politické strany se řisokou zákl adnou, které dominují na politické scéně.

Na rozdíl od toho voliči v systému poměrného zastoupení, uplatňovanéh o ve většině evropských zemí, zpravidla dávají hlasy politickým stranám, nikol iv jednotlivým kandidátům. O zastoupení strany v národních legislativních orgá nech rozhoduje procento nebo podíl hlasů získaných tou kterou stranou ve volbá ch. V parlamentním systému se vůdce největší strany stává předsedou vlády a se stavuje kabinet z členů parlamentu. Když žádná strana nezíská většinu, zahájí strany intenzívní jednání s cílem vytvořit vládní koalici. Poměrné zastoupení stimuluje množství stran, které přesto, že nemají velký počet voličů, často je dnají s ostatními o křeslo v koaliční vládě.

Parlamenty a prezidenti

Největší předností parlamentního systému, který dnes najdeme ve většině demokr acií, je jeho schopnost reagovat rychle a pružně. Parlamentní vlády, zejména k dyž jsou sestavené podle proporčního zastoupení, směřují k pluralitnímu systém u, v jehož legislativě jsou zastoupena i malá politická seskupení. Díky tomu s e vyhraněné menšiny mohou zůčastňovat politického procesu na nejvyšších stupní ch vlády. Tato rozmanitost podporuje dialog a kompromis při vytváření vládní k oalice. Když se koalice zhroutí nebo strana ztratí svůj mandát, předseda vlády odstoupí a vytvoří se nová vláda nebo se konají nové volby, aniž by došlo ke krizi ohrožující samotný demokratický systém.

Hlavním nedostatkem parlamentů je stinná stránka pružnosti a podílu n a moci: nestabilita. Koalice vytvořené několika stranami mohou být křehké a zh routit se při prvním náznaku politické krize, což vede k tomu, že vlády bývají u moci relativně krátkou dobu. Mohou se také octnout v situaci, kdy jsou vydá ny na milost a nemilost extrémistickým stranám, které pohrůžkou, že vystoupí z koalice a tím přinutí vládu k rezignaci, mohou klást zvláštní politické požad avky. Předsedové vlád jsou kromě toho pouze vůdcové stran a chybí jim moc poch ázející z přímé volby lidem.

Dalším problémem je nedostatek formální instritucionální kontroly par lamentní nadvlády. Politická strana s početnou převahou v parlamentu může např íklad přijmout za vlasy přitažený a antidemokratický program a neexistuje nic, co by jí v tom mohlo zabránit, čímž se zvyšují vyhlídky na tyranii parlamentn í většiny.

Největší předností prezidentských systémů je na druhé straně přímá zo dpovědnost, kontinuita a síla. Prezidenti, volení na určité období idem, se mo hou opřít o autoritu vyplývající z přímých voleb bez ohledu na to, jaké postav ení získala jejich politická strana v kongresu. Vytvořením oddělených, ale teo reticky rovnocenných složek vládní moci, se prezidenstký systém snaží vytvořit silné výkonné a legislativní orgány, z nichž se každý může opřít o mandát dan ý lidem a zároveň kontrolovat a vyvažovat moc druhých složek. Ti, kteří se obá vají možnosti tyranie výkonné moci, budou většinou zdůrazňovat úlohu kongresu; ti, kteří se obávají potenciálního zneužití moci přechodnou většinou v zákono dárném orgánu, budou podporovat autoritu prezidenta.

Slabinou nepřímo volených prezidentů a zákonodárných institucí je pot enciální patová situace. Prezidenti nemusí získat dostatečný počet hlasů pro s vůj program, ale využitím práva veta mohou kongresu zabránit, aby ho nahradil vlastním legislativním programem.

Prezidenti, kteří jsou voleni přímo, se mohou zdát silnější než přese dové vlád. Musí se však smířit s tím, že legislativní orgány, bez ohledu na to , zda jsou nebo nejsou ovládané opozicí, mají vlastní základnu voličů. Stranic ká disciplína je proto značně slabší než v parlamentním systému. Prezident nap říklad nemůže propustit nebo potrestat neposlušné členy strany tak jako to můž e udělat předseda vlády. Předseda vlády se solidní většinou v parlamentu si je jistý přijetím legislativního programu vlády; prezident vyjednávající s kongr esem žárlícím na jeho privilegia se často musí puštět do zdlouhavých diskusí, aby dosáhl schválení předloženého návrhu.

Který systém nejlépe odpovídá požadavkům na ústavní demokracii - parl amentní nebo prezidentský? Hledání odpovědí je tématem neutuchající diskuse po litologů a politiků, částečně proto, že každý systém má specifické silné strán ky i slabiny. Stojí však za povšimnutí, že oba se dobře snášejí s ústavní demo kracií, třebaže ji ani jeden ani druhý nezaručuje. (Viz schéma na straně 22.) Politika, ekonomika a pluralismus

Účast

Po občanech nelze požadovat, aby se podíleli na politickém procesu, a je na je jich svobodné vůli, zdali chtějí svou nespokojenost dát najevo neúčastí. Bez ž ivotodárné občanské aktivity však začne demokracie slábnout. Občané demokratic kých společností mají monost zapojit se do četných soukromých organizací, sdru žení a skupin dobrovolníků. Mnohé z nich se zabývají problémy veřejné politiky , jen několik málo je řízeno nebo financováno vládou. Právo jednotlivců svobod ně se družovat a organizovat v různých typech nevládních organizací je základe m demokracie. Když se lidé se společnými zájmy spojí, je jejich hlas lépe slyš et a jejich šance na ovlivnění politické diskuse se zvýší. Významný francouzsk ý politický pozorovatel devatenáctého století Alexis de Tocqueville napsal: "V žádných jiných zemích nejsou různá sdružení na zabránění despotismu a frakc ionářství nebo svévole vladaře tak potřebná jako v zemích demokraticky konstit uovaných."

Nepřebezné množství skupin, jaké můžeme najít v demorkatických společ nostech, lze rozdělit do několika kategorií. Ty, jejichž cílem je vyvíjet tlak na vládu v určitých konkrétních otázkách, se nazývají zájmové skupiny neboli lobbies. Soukromé zájmové skupiny, jako obchodní a profesionální sdružení nebo odborové svazy, mají většinou hmotný zájem na politice, kterou prosazují, tře baže mohou zaujímat postoje k tématům daleko přesahujícím jejich pole působnos ti.

Takzvané veřejné zájmové skupiny, jako jsou ochránci životního prostř edí a sociální organizace, usilují o veřejné nebo kolektivní dobro ppodle svýc h představ. To neznamená, že tyto veřejné zájmové skupiny jsou moudřejší nebo ctnostnější než skupiny motivované soukromými zájmy. Osobní zájem hraje v jeji ch postoji k veřejným problémům často druhořadou roli.

Oba tyto typy zájmových skupin jsou ve všech demokratických státech a ktivní. Věnují velkou pozornost veřejnému mínění, snaží se ze všech sil rozšíř it svou základnu a současně vzdělávat veřejnost a ovlivňovat politiku vlády. Zájmové skupiny jsou prostředníkem mezi izolovanými jednotlivci a vlá dou, která je zpravidla rozvětvená a vzdálená. Vzájemným působením těchto skup in a v otevřené diskusi, konfliktech, kompromisech a konsensu vykonává demokra tická společnost rozhodnutí týkající se blaha všech jejich členů. Hlasování

Hlasování ve volbách veřejných činitelů je nejmarkantnější a nejdůležitější fo rmou účasti v moderních demokraciích a také nejzákladnější. Schopnost uspořáda t svobodné a spravedlivé volby je jádrem společnosti, která si chce říkat demo kratická.

Motivace voličů jsou tak rozmanité jako samy společnosti a zájmy, kte ré reprezentují. Voliči přirozeně hlasují pro kandidáty, kteří budou zastupova t jejich zájmy, ale jejich rozhodování ovlivňují i jiní činitelé. Jedním je st ranická příslušnost: jednotlivci, kteří se silně ztotožňují s jednou politicko u stranou, půjdou volit spíše než ti, kteří se považují za nezávislé nebo nean gažované. V systémech poměrného zastoupení mohou voliči volit pouze politickou stranu, a nikoliv jednotlivé kandidáty.

Politologové poukázali na další důležité faktory, které mohou ovlivni t voličovo chování a účast ve volbách. Například země se systémem poměrného za stoupení, kde každý hlas znamená mandát v zákonodárném shomáždění, mívají vyšš í účast ve volbách než země, kde o vítězi rozhodne jednoduchá většina nebo nej vyšší počet hlasů v daném obvodě. Kolik voličů a jak často se dostaví k urnám, závisí na jejich socioekonomickém postavení, na relativně jednoduché registra ci, síle stranického systému, obrazu kandidáta ve sdělovacích prostředcích, pr avidelnosti voleb. V demokratických volbách často nejde o to, kterého kandidát a veřejnost nejvíce podporuje, ale kdo dovede nejlépe motivovat své přívržence , aby potvrdili svůj postoj odevzdáním hlasu. Trvající nebezpečí apatie voličů neznamená, že nedojde k obsazení veřejných funkcí, ale že veřejní činitelé bu dou voleni stále menším procentem platných hlasů.

Politické strany

Politické strany hledají nové přívržence, nominují kandidáty a vedou volební k ampaň ; v případě, že mají většinu, navrhují politický program; jako opoziční strana kritizují vládu a předkládají alternativní program, hledají mezi zámový mi skupinami podporu pro společnou politiku; seznamují občany s veřejnými zále žitostmi; stanoví strukturu a pravidla politických diskusí. V některých politi ckých systémech může být důležitým faktorem při získávání a motivování členů s trany ideologie, v jiných mohou hrát větší roli spíše ekonomické zájmy. Stranické organizace a pravidla se velmi liší. Na jedné straně spektr a, v evropském pluralitním parlamentním systému, najdeme politické strany s pe vnou discíplínou vedené téměř výlučně profesionálními funkcionáři. Na opačném konci stojí Spojené státy, kde soupeřící strany, Republikánská a Demokratická, jsou decentralizované organizace vyvíjející činnost většinou v Kongresu a na úrovni států. Tato situace se mění jednou za čtyři roky, kdy se pobočky Demokr atické a Republikánské strany po celé zemi spojí a za vydatné podpory dobrovol níků zorganizují volební kampaň.

Politické strany jsou stejně rozmanité jako společnosti, v nichž prac ují. Volební kampaně jsou často nákladné, časově náročné, někdy hloupé. Jejich funkce je však nesmírně vážná: zaručují klidný a spravedlivý výběr vůdců dáva jící občanům demokracie možnost rozhodovat vědomě o svém osudu.

Protest

V demokratické společnosti mají občané právo klidně se shromáždit a protestova t proti politice vlády nebo činům jiných skupin demonstracemi, pochody, petice mi, bojkotem, stávkami a jinými formami přímých občanských akcí. V demokracii se přímé akce může zůčastnit každý, ale tradičně ji využ ívají utlačovaní, znevýhodnění nebo příslušníci menšin, kteří mají pocit, že j sou jim nedostupné všechny ostatní prostředky ovlivňování vládní politiky. Tak ové protesty vždy byly součástí demokratické společnosti. Nenásilné protesty, často s úmyslem upoutat pozornost sdělovacích prostředků, se dnes týkají množs tví problémů od znečišťování životního prostředí po jaderné zbraně, zahraniční politiku nebo rasovou a etnickou diskriminaci. Osobitou formou přímé akce je právo odborových svazů organizovat stávky proti zaměstnavatelům, s nimiž vedou spory, které se nevyřešily u jednacího stolu.

Protesty jsou prubířským kamenem každé demokracie. Ideál svobody vyja dřování a účast občanů se lehko brání, když jsou všichni zdvořili a se všemi ř ešeními se ztotožňují. Ale protestující - a terče jejich útoků - se neshodují v základních otázkách a jejich neshody bývají vášnivé a plné hněvu. Je třeba n ajít rovnováhu: bránit právo na svobodu projevu a shromažďování a zároveň udrž ovat veřejný pořádek, čelit pokusům o zastrašování nebo násilí. Potlačovat kli dné protesty ve jménu zachování pořádku znamená podporovat útlak; povolit neko ntrolované násilí znamená anarchii.

Neexistuje žádná zázračná formulka na dosažení této rovnováhy. Aby by ly zachovány demokratické instituce a zásady práv jednotlivců, je nutná zaanga žovanost většiny. demokratické společnosti jsou schopné přežít i nejtrpčí nesh ody mezi občany - s vyjímkou neshody v otázce legitimnosti samotné demokracie. Sdělovací prostředky

Vládnout znamená komunikovat. Jak moderní společnosti rostou codo velikosti a složitosti, domunují v aréně komunikací a veřejné diskuse stále více sdělovací prostředky; rozhlas a televize, noviny, časopisy, knihy, dokonce i počítačové databáze.

Sdělovací prostředky v demokracii plní mnoho navzájem se překrývající ch, ale výrazných funkcí. Jednou je informovat a vzdělávat. Aby lidé mohli ve veřejné politice činit fundovaná rozhodnutí, potřebují přesné, aktuální a obje ktivní informace. Jelikož názory bývají různé, potřebují mít přístup k široké škále postojů. Tato úloha je zvláště důležitá v době volebních kampaní, protož e jen málo voličů má příležitost vidět svého kandidáta nebo s ním pohovořit. M ísto toho se musí spoléhat na noviny televizi, aby mu vysvětlily problematiku a charakterizovaly pozice jednotlivých kandidátů a jejich politických stran. Druhou funkcí sdělovacích prostředků je sloužit jako střážci vlády a jiných mocných institucí společnosti. Sdělovací prostředky, které se drží zása d nezávislosti a objektivnosti, mohou odhalit pravdu skrývající se za tvrzením i vlády a povolat veřejné činitele k zodpovědnosti za jejich činy. Když se sdělovací prostředky rozhodnou, mohou hrát i aktivnější úlohu ve veřejné diskusi. V redakčních úvodních nebo odhalujících reportážích mohou vést kampaň ve prospěch určité politiky nebo reforem, o nichž jsou přesvědčen é, že stojí zato. Mohou také sloužit jako fórum organizací a jednotlivců, kteř í mají možnost vyjádřit své názory například v rubrice dopisů čtenářů, a uveře jňovat články s odlišnými názory.

Komentátoři poukazují na další, stále významnější úlohu sdělovacích p rostředků - určování tematiky. Jelikož noviny nemohou přinášet reportáže o vše m, musí si vybrat, kterému tématu dají přednost a které budou ignorovat. Rozho dují zkrátka o tom, co stojí za zmínku. Tato rozhodnutí zase ovlivňují mínění veřejnosti o tom, co je nejdůležitější. Na rozdíl od zemí, kde jsou sdělovací prostředky pod kontrolou vlády, nemohou v demokracii sdělovací prostředky pros tě manipulovat s tématy nebo na některé nebrat ohled. Jejich konkurenti, stejn ě jako sama vláda, mohou upozornit na otázka podle vlastní představy o důležit osti.

Jistě málokdo by se přel, že sdělovací prostředky plní tyto funkce vž dy zodpovědně. Novinoví reportéři a televizní zpravodajové mohou mít sebelepší úmysl informovat objektivně, ale každá zpráva prochází filtrem předsudků a sk lonů jednotlivců i agentur, pro něž pracují. A ty mohou být senzacechctivé, po vrchní, dotěrné, nepřesné nebo popichovačné. Řešením není přijmout zákony, kte ré vymezí, co je zodpovědné, nebo vydávat novinářům licence, ale rozšiřovat úr oveň veřejné diskuse, aby občané lépe mohli oddělit plevy dezinformací prázdné rétoriky od zrn pravdy. Oliver Wendell Holmes ml., uznávaný soudce Nejvyššího soudu Spojených států, v roce 1919 řekl: "Nejlepší zkouškou pravdy je schopno st myšlenky prosadit se v konkurenci.