--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Jiřík Václav
Název: Proces s bývalými komunisti není dodnes uzavřen
Zdroj: NN Ročník........: 0005/042 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

PROCES S BÝVALÝMI KOMUNISTY A VYSOKÝMI DŮSTOJNÍKY MINISTERSTVA VNITRA A StB NE NÍ PRAKTICKY DODNES UZAVŘEN

Tenhle proces není prakticky uzavřen dodnes. Protože v tomto případě byli souz eni nejenom bývalí komunisté, ale hlavně vysocí důstojníci ministerstva vnitra a StB. Byl jakousi ozvěnou Slánského causy; ostatně někteří z obžalovaných v nívypovídali a naopak, výpovědi přeživších z listopadu 1952 uplatly hlavnímu o bžalovanému konopnou oprátku. Bizarní na celé věci - svědčí to o stavu komunis ty ovládané společnosti a justice - jsou i jeho následné peripetie. Obžalovaní byli poměrně rychle, dílem částečně a nebo úplně, rehabilitováni. I to patřil o k tehdejšímu folkloru.

Jenže přišel rok 1968 a s ním celá řada odhalení. Jeden z těchto mužů , mjr. Bedřích Pokorný, spáchal sebevraždu. Již tehdy se objevily pochyby, jak to s jeho smrtí ve skutečnosti bylo. věděl toho skutečně mnoho a byl do jisté míry oním pověstným slabým článkem. Další, kapitán Miroslav Pich-Tůma, stanul opět před soudem a spolu s ním byli žalováni další příslušníci StB. Většina z nich figurovala v procesu z prosince 1953 jako svědci. Tehdy totiž zdaleka ne uplynula promlčecí lhůta dvaceti let, protože v tomto případě nešlo o nic menš ího než o vraždy.

Střelec Pich-Tůma

Pich-Tůma se tehdy netajil, jak uvádí zasvěcený historik onoha času K arel Kaplan, že se do Sovětského svazu třeba prostřílí, ale na stranu v roce 1 948 neřekne nic. Jeho "věrnost" se mu vyplatila. Po srpnové invazi byla celá z áležitost, přes protesty rebelujících novinářů a intelektuálů, zprovozena ze s věta. Jeho případ má však smutné pokračování: 3. července 1991 mu tehdejší Vyš ší vojenský soud v Příbrami přiznal právo na soudní rehabilitaci. Jako zbytkov ý trest z původních patnácti let, které si zdaleka neodpykal, mu zůstalo dvaná ct let.

V současné době, kdy platí zákon o nepromlčitelnosti zločinů z éry ko munismu, se nabízí otázka - co bude následovat? A protože lidská paměť je veli ce ošidná záležitost, připomeňme si, jak to všechno tehdy bylo.

Kalendář se zastavil u data 21. prosince 1953 a před Nejvyšším soudem - vojenským kolegiem stanula skupina sedmi obžalovaným. Předseda senátu mjr. justice Štěpán Flajzar: "Projednávané věci jsou záležitostí státního tajemství . Z důležitých důvodů se povoluje přítomnost osobám z MV, HVP (vojenská prokur atura) a ÚV KSČ, jejichž účast je nutná..."

Osoby a obsazení

obžalovaný číslo jedna Osvald Závodský, bývalý náčelník StB, byl již zatčen koncem ledna 1951. V tom čase se ve vězení ocitla většina jeho spolupra covníků. Měl za sebou pohnutou minulost. Jako přesvědčený komunista bojoval ve španělských intergrigádách. Po vypuknutí druhé světové války se na krátký čas objevil v řadách československé jednotky ve Francii. Po kapitulaci zde zůstal a zapojil se do komunistické rezistence. Jako odbojář byl zatčen a skončil v koncentračním táboře Mauthausen.

V tomto koncentráku se mohl setkat s celou řadou svých politických so uputníků. Jeden z nich, Antonín Novotný, bude o deset roků později, to již byl prvním tajemníkem ÚV KSČ, hlasovat pro jeho smrt na šibenici. Další spoluvězň ové, vedoucí tajemník KV KSČ v Českých Budějovicích Jiří Hendrych a náěmstek m inistra vnitra Jindřich Kotál, mu při tom budou asistovat. I další spolutrpite l z mauthausenského pekla, byť za zcela jiných okolností a souvislostí, si při loží ono příslovečné polínko. Jeho jméno - Artur London. V tomto případě to by la půjčka za oplátku; během vyšetřování kolem Slánského procesu Závodský Londo novi notně přitížil. Ve známé Londonově knize Doznání se však autor "skromně" omezil pouze na strohé, nic neříkající konstatování, že i on svědčil v tomto p rocesu. I takhle, v Londonově případě to platilo pouze okrajově, vypadala toli krát proklamovaná solidarita bojovníků proti fašismu.

Další z obžalovaných, Ivo Milén, původním povoláním středoškolský pro fesor, byl vězněn za války na Slovensku z rasových důvodů. Jako podplukovník S NB se výrazně ongažoval při honu na čarodějnice ve vlastních řadách. Vašetřova telé a soudci si hlavně smlsli na jeho rasovém původu. To ovšem nic nemění na věci, že jeho vina - o té skutečné bylo jednáno pouze okrajově - byla o něco n ižší. Výmluvně ho usvědčuje citát z předběžného výslechu, který se uskutečnil 1. prosince 1953 a vedl ho prokurátor mjr. justice dr. Drahomír Zdražil: "...v době, kdy jsem vedl vyšetřování Horákové a spol, byly násilnosti odstraněny.. ." Do jaké míry se tak stalo, se mohl přesvědčit na vlastní kůži během bezmála tříleté vazby.

Z poněkud jiného těsta než jeho kumpáni, alespoň z lidského hlediska, byl pplk. SNB a náčelník zahraniční rozvědky Oskar Vlaš. Podobně jako Závodsk ý byl i on španělským interbrigadistou a později vojákem naší zahraniční jedno tky ve Velké Británii. Zásadním způsobem odmítal veškerá obvinění. Po čtyřiatř icetiměsíční vazbě, podmínky byly nesmírně kruté, to byl úctyhodný výkon, rozh odně hodný lepší věci. I jemu Artur London přitížil svojí výpovědí, Valeš ji v šak odmítl jako lživou. V roce 1968 vyprávěl o svých osudech mladému novináři Bohuslavu Šnajdrovi. Byť v jeho líčení jsou určité nepřesnosti, nepostrádá na autentičnosti. Mnohé vystihl, když při vzpomnce na Lopoldov uvedl: "Ostatní vě zňové s námi nemluvili, nenáviděli nás jako komunisty, kteří zavinili jejich n eštěstí."

Ale pokračujme dál. Dalším obžalovaným byl bývalý mjr. SNB Vladimír Š molka, před svým zatčením velitel obranně-zpravodajského sektoru StB. také on byl za války v koncentračním táboře. Mohl se pochlubit fantasticky nízkým čísl em stranického průkazu - v KSČ byl od roku 1930 - s rozhodně neobvyklou, alesp oň pro tuto sortu, profesí akademického malíře. Při výslechu před procesem uve dl: "Nestál jsem na nepřátelské platformě. Dopustil jsem se pouze chyb, které vycházely z mé nedostatečné připravenosti na funkci, kterou jsem v bezpečnosti zastával." Tak úplně to zase pravda nebyla. Později ve svých dopisech z vězen í, vesměs se jednalo o odvolání proti rozsdku, nazančuje, že již před válkou m ěl úzké kontakty se sovětskou zpravodajskou službou. Odmítl v nich také označe ní že při své stranické činnosti se choval jako kavárenský povaleč. Doslova uv edl odvolávaje se přitom na tehdejšího místopředsedu vlády V. Kopeckého, že "p olitické porady se konaly v kavárnách".

Poměrně nenápadně proběhlo vyšetování dr. Karla Černého, pomineme-li to, že v rubrice původ figurovalo adjektivum židovský. I on se mohl prokázat p ředválečným členstvím v KSČ. Za války sloužil jako záložní důstojník v naší je dnotce ve Velké Británii. Jako právník opatrně a střídmě formuloval své odpově di a v jeho prospěch mluvilo také to, že s exekutivou MV a StB toho neměl příl iš společného. Černého doménou byly kádrové, školské a politické otázky. Při z ávěrečném slově se jeho chování úplně změnilo. Tehdy prohlásil, že považuje ce lou obžalobu za směšnou.

Nezůstalo však jenom u toho. Žádal, aby byl souzen za to, že neupozor nil na provokace a také za to, že jeho nadřízení byli neschopní lidé a "nechov ali se jako komunisté". I jeho další slova musela šokovat soudce, prokurátory a přísedící, o jejichž úloze prohlásil, že rozhodující roli v jejich činnosti hraje bezpečnostní aparát. Svoji závěrečnou řeč ukončil slovy: "Připadám si ja ko před nacistickým soudem!" Dr. Černému, přes zásadní výhrady k ideologii, kt eré sloužil, nelze upřít osobní statečnost i snahu pojmenovat věci správnými v ýrazy.

Naše vyprávění není zcela úplné, ne všechny archívy se otevřely. Přes to základní obrysy, alespoň ve svých podstatných částech, zřejmě nedoznají zás adních změn. K dokreslení celého případu zbývá vylíčit osudy dvou dalších obža lovaných. Otřesnost a zároveň i otrlost jejich počínání zcela charakterizuje o nen hrůzostrašný čas...

Protektorátní oficiál

Vyjímkou mezi obžalovanými, alespoň v předcházejících životních osude ch, byl major Bedřich Pokorný. Na rozdíl od svých kumpánů , kteří byli fanatič tí komunisté, vzešel ze zcela odlišného prostředí. Jak sám u soudu vypověděl, sloužil v letech 1934-1939 jako aktivní důstojník československé armády. Zabýv al se přitom zpravodajskou činností. Takže o jakékoliv politické angažovanosti , v předválečné armádě se důsledně dodržovala apolitičnost, nemohla být žádná řeč. Po okupaci by se dalo očekávat, že mugestapo, podobně jako všem zpravodaj sům, bude věnovat zvýšenou pozornost. O ničem takovém však nikde nenacházíme ž ádnou zmínku. Ani v náznacích se nepokoušel jít ve stejných šlépějích jako jeh o důtojničtí kolegové, pro které přísaha věrnosti demokratickému Československ u nebyla pouze prázdným cárem papíru.

Před soudem doznal, že za okupace zdravil nacistickým pozdravem. Vzáp ětí však uvedl polehčující okolnost - činil tak pouze v pracovních hodinách! P oválečný ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina zjistil (jak se později ukáže , měl k tomu pádné důvody), že za války pracoval B. Pokorný jako úředních Zems kého finančního ředitelství v Brně, kde v revizním oddělení měl na starosti po traviny a zásobování. Jako protektorátní oficiál tak střežil zájmy říše, aby n ic nepřišlo nazmar. Za normálních okolností by to byl pouze jeden z tuctových případů typického protektorátího přikrčenectví. Jenže u pokorného následuje be zprostředně po válce strmá kariéra. Nedá se však vyloučit, že právě jeho minul ost se mohla někomu hodit. Se zkorumpovanými lidmi se vždy pracuje snáze. Osta tně tuto teorii mnohokrát naplňoval v praxi.

Po sovobození Brna na sebe natáhnul uniformu prosycenou zápachem naft alínu, vstoupil do KSČ, přihlásil se k policii, jako "odborník" zaujal okamžit ě post zemského velitele SNB a začal bojovat proti Němcům. Sice pozdě, ale důs ledně - hlavně proti ženám, dětem a starcům. Na jeho vrub padá otřesný pochod brněnských Němců k rakouským hranicím. Nic nového pod sluncem, pdobná zvěrstva , a ta se skutečně stala, organizovali většinou lidé podobného typu jako byl P okorný. To, co se jim nedostávalo za války na odvaze, doháněli po válce na bru talitě. V tomto směru dostává "spravedlivé rozhořčení národa" poněkud odlišné rozměry.

Bedřich Pokorný se v Brně dlouho neohřál. Za své "zásluhy" je záhy po výšen a převelen do Prahy. I zde pokračuje v započatém poválečném boji. Podobn ě jako v Brně jsou terčem jeho pozornosti Němci a k nim se připojují nekomunis tičtí odbojáři. Dělá to vskutku rafinovaně. Vyslýchá zatčené gestapáky a přísl ušníky SD, chová se k nim vlídně, nešetří cigaretami a zatčení přitom sepisují zprávy o českých konfidentech. Zajisté, že vyšetřování tohoto typu mělo svůj význam, tuzemští udavači toho měli na svědomí mnoho. Jenže v Pokorného případě nejde o hledání spravedlnosti. Jeho číl je zcela jednozančný - těžce zkomprom itovat nekomunistický odboj. V tomto směru je do jisté míry průkopníkem - jeho způsoby přijala za své celá řáda komunistických historiků, leckterý akademick ý titul byl posvěcen touto "metodou".

Terčem byl Krajina

Terčem jeho zákeřného útoku nebyl nikdo jiný, než generální tajemník Čs. strany národně socialistické, nedávno zsnulý doc. dr. Vladimír Krajina. Zd e se na okamžik zastavíme a vrátíme se nazpět do okupace. Dr. Krajina byl akti vním odbojářem od jejího počátku. Ilegálně pracoval v Politickém ústředí (PÚ) a v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD), kde měl na starosti telegrafické spojení s Londýnem. Díky osobní ostražitosti, dodržování zásad konspirace a ne zbytnému štěstí dlouho jako jediný unikal zatčení. Většina jeho spolupracovník ů skončila na nacistických popravištích. Po dramatické honičce, předcházela jí sebevražda parašutistů ze skupiny ANTIMONY Františka Závorky a Lubomíra Jasín ka, byl koncem ledna 1943 zatčen i on. Při zatýkání se i Krajina pokusil o seb evraždu, cyankáli, které polkl, však dávno ztratilo svoji smrtící účinnost. Ge stapu se však dostal do rukou třetí parašutista - šifrant Stanislav Srazil. Př es něho se nacisté pokusili o rádiovou protihru s Londýnem pod poetickým názve m Hemelin. Neuspěli, Srazil nebyl zrádce, včas varoval ústřednu. Později skonč il na terezínském popravišti. O něco podobného, přes švědský konzulát, se poku sil i dr. Krajina, který o rádiové protihře věděl, byť do ní nebyl zainteresov án. I tato zpráva, sice s notným zpožděním, se dostala k londýnským adresátům. Až potud vše, co se odehrálo, nikterak nevybočuje z protektorátní rea lity. Menšína národa bojuje, většina, byť ve skrytu duše si myslí něco jiného , poslušně slouží a čeká na svoji chvíli. Ta ovšem musí přijít za příhodných p odmínek, jinak to přece nemá cenu! Patří mezi ně i brněnský úředník Bedřich Po korný. Jenže potom přichází něco, co se vymyká předcházejícímu ději. Do hry vs tupuje dohoda, která zde ještě nebyla. Jeden ze zatčených odbojářůodbojářů, uč itel Karel Hlaváček, je ochoten vypovídat pod jednou pomínkou: Se zadrženýámi parašutisty se bude zacházet jako s válečnými zajatci a jejich spolupracovníci nebudou potrestáni. K Hlaváčkově úžasu gestapáci na dohodu přistoupili, dokon ce se odvolávají na souhlas K.H.Franka.

Nacistické gesto

Za těchto okolností, děj byl pdostatě složitější, byl 31. ledna zatče n dr. V. Krajina. V té době byl již generálem bez vojska, prchá jako zoufalý p sanec a nechává za sebou rudou niť obětí, které vesměs skončily na nacistickýc h popravištích. Ponechme stranou zmíněnou dohodu, vydala by na samostatnou stu dii, skutečností je, že K.H.Frank ji v Krajinově případě a jeho bezprostředníh o okolí dodržel. Zadržení odbojáři byli sice uvězněni, ale nakonec skončili ja ko zvláštní vězni (Sonderäftling) v Malé pevnosti v Terezíně, kde měli velice liberální režim. Neutralizace Krajiny , designovaného předáka nekomunistického odboje, bylo gesto, které nacisty nic nestálo. Zřejm si slibovali, že ho v je ho zásadních postojích obměkčí; v tomto případě měli jako falešní hráči v ruká vě protikomunistickou kartu. Ne že by Krajina komunisty zbožňoval, ostatně dok ázal to svými militantními psotoji po válce. Ale v této chvíli byl nepřítelem číslo jedna nasmus a Krajina se podle toho také choval.

Ještě jedna epizoda je důležitá pro to, co se dělo po válce, a proto je nutné ji zaznamenat. Koncem drubna 1945 soustředili nacisté na zámečku Jene rálka v Praze - Šárce skupinu prominentních nekomunistických vězňů. Kromě dr. Krajiny se zde ocitli dipomat dr. A.Heidtich, bývalí předváleční ministři dr. I. Dérer a dr. K. Krofta a spisovatelé J. Kvapil a Zd. Němeček. I v tomto příp adě byla ve hře protikomunistická karta. Bylo to však pouhé plácnutí do vody. Ani jeden z těchto mužů se nenechal zněužít v daleko krutější době, natož nyní , kdy se čas nacistické okupace počítal na hodiny. Důležité je, že za celou ak cí stál opět k.H. Frank, který se v této prapodivné hře, alespoň v Krajinově p řípadě, objevuje již podruhé. B. Pokorný si tyto okolnosti dal do souvislosti a usoudil, že Krajinovou slabinou bude osobnost bývalého státního ministra. A podle toho začal po svém příchodu do Prahy jednat.

K.H.Frank vypovídá

O Krajinově chování po zatčení vypovídal K.H.Frank již při prvém výsl echu 30. května 1945. Jeho výpověď vyzněla jednoznačně v Krajinův prospěch. V srpnu však následoval nelegální výslech vedený orgány Obranného zpravodajství (OBZ). V čele této instituce stál B. Reicin a odtud to byl jen kousek k Sovětů m, jejichž agentem nesporně byl. Výslech byl veden česky, ve stejném jazyce by l také pořízev protokol. Teprve dodatečně byl přeložen do němčiny a předložen Frankovi, který okamžitě upozornil na závažné nedostatky. Tak se o celé záleži tosti dozvěděl generál Josef Bártík, přednosta zpravodajského odboru ministers tva vnitra. Jako jeden z mála nekomunistů v této instituci měl jedinečné zprav odajské zkušenosti a včas rozpoznal rozměry této provokace. Výsledek - proti B ártíkovibyla zorganizovaná jiná provokace, následovalo odsunutí na vedlejší ko lej a na jeho místo nastoupil právě B. Pokorný. Po komunistickém puči byl Várt ík zatčen a 1. září 1948, jako jedna z prvních obětí, odsouzen k pětiletému vě zení. Ostatně, nebude zdaleka jedinou obětí této causy. A to ještě mohl mluvit o štěstí, ti druzí dopadli hůře...

Ve své podstatě to byla absurdní situace. B. Pokorný Frankovým prostř ednictvím hodlal zkompromitovat nejen Krajinu, ale nekomunistický odboj jako c elek. V protokolech vyrobených Pokorným tvrdil Frank, že krajina měl vykoupit svůj život zradou parašutistů. Ale ti, jak víme, spáchali sebevraždu ještě pře d jeho tazčením. Stejně nesmyslné bylo i tvrzení, že na Jenerálce se ocitli "p ardonovaní lidé". Na tomto základě vyrobil Pokorný proti Krajinovi trestní ozn ámení! Ani Pokorného bezprostřední okolí, pokud se nechtělo stát spoluviníkem, nemohlo k této do očí bijící provokaci mlčet. A skutečně dva policisté, Čmolí k a Šejn (měli blízko k sociální demokracii), proti němu v tomto případě svědč ili. Z Pokorného soudní výpovědi vyplývá, že oba byli později z jeho iniciativ y zatčeni, vězněni devět měsíců a teprve na rozkaz ministra vnitra V. Noska pr opuštěni. V této výpovědi obrátil vše naruby, ajk ostatně pro něho bylo charak teristické. Krajinovi prý chtěl hlavně dokázat, že spolupracuje s britskou zpr avodajskou službou.

Václav Jiřík