--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Brzobohatý Jan
Název: Napříč stranami
Zdroj: NN Ročník........: 0005/051 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Napříč stranami Spor mezi pravicí a levicí je v postkomunistických státech suplován vnitřním s porem různě levicově orientovaných politických sil, je sporem reformistů a kon zervativci. Autentická pravice je rozptýlenou menšinou bez významnějšího vlivu na politický vývoj. Je to dáno i tím, že přesvědčení stoupenci individuální s vobody, společnosti svobodných občanů a odpůrci kolektivismu mají přirozený od por k partajnímu demokratickému centralismu jakéhokoliv typu. Je vědomí narůst ajícího nebezpečí zahnívání postkomunistických poměrů přimělo některé z nich k e vstupu do politických stran, které se deklarovaly jako pravicové a antikomun istické. Pokud v nich ještě setrvají, tak většinou v trapné úloze návnady na p ravicově orientované voliče. Tu rozhodující roli ve většině " nekomunistických či pravicových" stran sehrávají ůbývalí" komunisté a jejich souputníci. Inter nacionálně prováděná perestrojka vyústila v transformaci, která je ekonomickou reformou reálného socialismu. Její politická nadstavba vytváří zdání pluralis mu, ale ve skutečnosti jde jen o modifikaci modelu ovládání společnosti jednou stranou či uspokojením postkomunistické elity v podmínkách (polo) tržního hos podářství. Překvapená pravice, která včas nepochopila, že postkomunismus je st avem komunismu a ne stavem po komunismu, se dostalo mimo hru a jejímu vstupu n a politickou scénu je zabraňováno všemi prostředky.

Současný politický stav českého státu úzce souvisí se všeobecnou krizí post komunismu a koresponduje s převažujícími levicovými postoji poválečných genera cí:

(Příloha)

Již v počátcích socialismu v Československu, po vstupu sovětské armády na n aše území, se české pravicové menšině nepodařilo formulovat jasný politický pr ogram. Po odmítnutí jejího návrhu na přijetí Marshallova plánu (1947) a po bol ševickém puči zmizela z domácí politické scény. Věčný spor pravice s levicí se ukryl v samotné komunistické straně, kde dostal podobu revizionismu. Jeho nos iteli byli pravicově orientovaní intelektuálové, kteří vycházeli z tehdy rozší řené téze, že komunismus lze rozložit jedině zevnitř. Konkrétním signálem pro jejich veřejné zpochybňování marxismu- leninismu byla Chruščovova kritika Stal ina. Revizionismus v průběhu šedesátých let přerůstal v reformismus, který při sbvém vyvrcholení ve všeobecnou protisovětskou a protisocialistickou revoltu opustil stranickou půdu marxistických dogmat a formuloval buržoazní demokratic ký a buržoazní demokratický a ekonomický program, který si však, pod hrozbou s ovětské vojenské intervence, zachoval socialistickou tvář.Sověti ale správně p ochopili, že socialismus v Československu je v troskách a že KSČ ztratila kont rolu nad politickým vývojem v zemi. Vojenská okupace byla pro ně jediným možný m řešením.

Po roce 1969, kdy ještě dozníval revoluční protikomunistický odpor širokých vrstev obyvatelstva, byl nastolen tvrdý kontrarevoluční režim. K moci se dost ala ta nejhorší spodina české společnosti. S okupační mocí kolaborující vláda stranických sekretariátů se snažila strhnout do morálního bahna celou společno st. Prověrky, čistky ahrozby vyvolali vlnu strachu a z něho pramenícího udavač ství a kolaborace. Dvojí život se stal společenskou normou politického chování velké části obyvatelstva. V atmosféře pokrytectví a strachu vyrostla nová gen erace pragmatiků, která se , po úspěšné kolaboraci s normalizačním režimem, so ustředila na získání politické a hospodářské moci. A nemohlo tomu být jinak, n ež opět ve spolupráci se stranickými sekretariáty a na pokyn z Kremlu. Tajnými službami ovlivněná část disentu, prověřené děti prověřených kádrů a Millerova klaka urychleně sehrála listopadové divadlo, aby nemohlo dojít k revolučnímu vystoupení obyvatelstva. Jen tak se mohli komunistům oddaní úředníci, funkcion áři organizací stranou řízené Národní fronty a jiné podivné existence stát hvě zdami našeho polistopadového politického nebe. Komunisté si pak ponechali výko n státní správa a ovládli ekonomiku. Tato dělba moci je pro stav naší postkomu nistické společnosti určující. Listopad 1989 byl kontrarevolucí.

Po ztrátě iluzí o charakteru listopadového převratu se měřítkem pravicovos ti stává antikomunismus. Má dvě podoby: Na jedné straně je to živelný odpor pr oti pozůstatkům primitivního vyznání komunistické ideologie, a na straně druhé uvědomění si toho, že současný stav je novou podobou komunismu. Ideologie, kt erá hlásá, že soukromé vlastnictví učiní z vládnoucích komunistů demokraty, je jen ideologií. Bohatství získané podvody není cestou ke svobodě, ale je zotro čením. Strach podílníků na podvodech brání rozvoji demokracie. Každé narušení postkomunistických jistot je osobně ohrožuje a proto budou všemi prostředky us ilovat o zachování současného stavu a o růst moci státu, který ovládají. Na re likty primitivní komunistické ideologie, ale současný postkomunismus je skuteč ným nebezpečím pro demokracii.

Politický zápas o demokracii a charakter českého státu probíhá napříč všemi politickými subjekty. Polistopadová dělba moci je jen logickým důsledkem před listopadové kolaborace. Účelově rozmístěné komunistické kádry stojí proti rozt říštěné pravici a v politickém středu se zmítají progmatičtí konjukturalisté, zkorumpováni mocí a majetkem. Bez ohledu na barvu politického dresu, logo poli tické strany. Kontraproduktivnost současné moci uvolňuje prostor pro vystoupen í autentické pravice, která se již dohodla na tom, že potřebuje fungující tržn í ekonomiku, právní stát a demokratický politický systém. Veřejnost si již uvě domila, že nic z toho zatím nemáme. Nebo máme "jako". Hrozba všemocnosti novýc h stranických sekretariátů, státu a finanční oligarchie je stále zjevnější. Ne přirozenou cestou se prohlubující sociální rozdíly nepřirozeně zmírňované přer ozdělováním nás vedou zpět do pekla reálného socialismu.

Dělící čára mezi pravicí a levicí vede napříč celou společností. Ta stále h lasitěji požaduje jasný politický a ekonomický program, nezkorumpované politik y a demokratický stát. Požaduje integraci nové skutečné pravice a její vstup d o politiky. V samotné povaze pravice je, že tak činí v okamžiku konkrétní spol ečenské krize. A ten nastal.

Jan Brzobohatý