--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cibulka Petr
Název: Každý národ má takovou vládu, jakou zasluhuje
Zdroj: NN Ročník........: 0005/051 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Každý národ má takovou vládu, jakou zasluhuje! "Ví někdo, jak dosáhnout více než čáry alespoň přerušované? Rád půjdu k němu d o učení", píše sociální demokrat Zdeněk Smutek.

Samozřejmě, že někdo ví. Ví to každý, kdo je schopen myslet a domýšlet věci do konce, bez ohledu na sebe. Padni komu padni. K tomuto postupnému, téměř nevid itelnému cíli na dlouhé, nekonečné cestě za zduchověním lidské bytosti, za pol idštění člověka, je v dnešní době teoreticky možné dospět dvěma základními ces tami. Cestou shora, cestou moci, moci více či méně osvícené, více či méně nemo rální, je-li zde vůbec taková. Nebo cestou tlaku zdola, ze strany množiny jedi nců více či méně lidských, na jejichž občanské a lidské zralosti závisí intenz ita a zvolené formy odporu vůči nemorální, přirozenou spravedlnost ignorující , nebo dokonce popírající společenské realitě. Kde skončili ti hlasatelé pravd y, lásky, lidskosti a morálky, kteří se spojili s mocí, aby její projevy svým osobním vkladem polidštili, vidíme všude kolem sebe. Svět moci a mocných je, d ychtící po úspěchu dosaženém právě na jeho hřišti a podle jeho pravidel, záhy jako cizorodý prvek identifikoval, lokalizoval, obrousil hrany (opouzdřil), a buď využil pro zvýšení věrohodnosti hry, kterou s námi hraje, nebo setrvali-li ve své pravdě, se kterou do tohoto světa vstoupili, popř. pokud přes velkou s nahu sehrát co nejlépe přidělenou roli a tím si udržet příslušnost ke světu mo cných , prokázali funkční neobratnost, neschopnost, je z tohoto hřiště, ve kte rém se o nás rozhoduje, vypudí nebo, kladou-li přitom odpor, s potupou znemožn í nebo zničí. Tudy tedy přímá cesta k polidštění lidské společnosti, vedoucí j edině přes sebepolidštění sama sebe skrz službu a pomoc druhým, nevede. Zbývá druhá cesta, cesta naděje pro svět slabých a bezmocných, nerezignujících na sv é představy o společnosti vhodné pro lidského člověka nebo alespoň člověka o s ebepolidštění usilujícího. Žádá po nás tak málo. Na našem hřišti, tvořeném něk olika všeobecně známými křesťanskými (lidskými) zásadami, aktivně podporujme v še, co považujeme za správné a aktivně vystupujme proti všemu, co považujeme z a špatné. Hlavně ne lhostejnost! Zůstat na cestě, hledat směr, dělat přitom ch yby,zkoumat každý krok, napravovat, snažit se vždy znovu vstát. A tak stále do kola. To je naše cesta. Cesta růstu. Cesta pro každého. Je možno chtít méně? J e možno chtít méně a zůstat přitom duchovní lidskou bytostí hodnou toho jména? Čím bychom se pak lišili od tažného dobytka? Usilujme ze všech sil o nemožné, jak jen nám stačí naše fantazie. Na této cestě nejlépe poznáme sebe, druhé a svět, ve kterém je nám dáno prožít svůj život. Porážky, které nás nezlomí, nej více urychlí náš vývoj ve spirále, ve které se točíme. Někdo v ní stoupá, někd o klesá. Lhostejnost k duchovnímu, resignace na spravedlnost, což znamená spra vedlnost jak pro nositele zla, tak pro jejich oběti, slepota k lidskému utrpen í, to nebude nikdy cesta vedoucí k polidštění člověka, k polidštění sama sebe. Smířlivost ke zlu, které nám vládne, porozumění ke zlu, porozumění k nemoráln osti, které může prosperovat jen díky naší vlastní nemorálnosti, pohodlnosti, zbabělosti, natolik silná identifikace s tlupou, že brání pojmenování zla vlas tního (partajní a jiná disciplína), to nejsou cesty vedoucí vzhůru. Cesta prof esionální, partajní nomenklatury kterékoliv politické strany na území této rep ubliky, není cestou pro člověka, ale pro piráta. A tyto všeho schopné živočich y máme nechat za sebe mluvit, rozhodovat, reprezentovat nás? Jestliže se od tě chto nedokážeme vlastními činy, celým vlastním životem, zcela zřetelně a nezam ěnitelně distancovat, pak tito žraloci představují i naši vlastní tvář. Zač po tom stojíme? Mluvím stále o cestě pro slabé a bezmocné, ale ne lhostejné! K tě m je třeba mluvit! Ty je třeba získat, pomoci jim, pokud je jejich věc spraved livá. Snažit se podporovat jeden druhého. To je cesta z bezmocnosti! Jen tak m ůžeme v této zkoušce,

v tomto životě, důstojně obstát. Není to cesta na roky, ale na desetiletí! To navíc předpokládá využít všech sil, všech prostředků, všech možností. Moc jich totiž nemáme. Podpořme každou iniciativu jdoucí správným směrem, tedy k plura lizaci občanské společnosti, decentralizaci, k hospodářské a politické demokra cii, demokracii pro každého za rovných podmínek, k rozšiřování prostoru pro př ímou účast občanů na správě svých vlastních záležitostí ve všech oblastech živ ota společnosti. Vždyť už přece nejsme malé děti, které musí lidská spodina, s tojící v čele tohoto státu, vést po cestě odlidštění. Vezměme už konečně své v lastní záležitosti do vlastních rukou a neschovávejme se za druhé, nečekejme, až to někdo udělá za nás. Cestu k lidskosti musíme projít každý sám. Máme na t o celý život. Tuhle práci za nás nikdo druhý udělat nemůže. Jsme tím povinni s ami sobě, svým dětem. Jaký vzor v nás budou mít, záleží jen na nás. Některé myšlenky Zdeňka Smutka považuji za velice sporné, nechci-li říct př ímo nebezpečné.

Např. "Velice mi vadí, že ze stíhání bolševických zločinců se stala kocourkovs ká fraška". Tak velice mu to vadí, že v touze po potrestání komunistických zlo činů vstoupil do sociální demokracie, která doposud nevynechala jedinou možnos t, jak zabránit potrestání alespoň komunistické nomenklatury, jejímu vyřazení z mocenské hry, z procesu privatizace. Není mně znám jediný návrh zákona, kter ým by sociální demokracie zkusila zahájit v této společnosti proces debolševiz ace odpovídající denacifikaci Německa po roce 1945.

Dále Zdeněk Smutek:" I kdyby byla vůle po spravedlnosti, pak technická možn ost přetížených soudů nemůže víc, než stíhat to nej- nejhorší". Slepota nebo c ílená demagogie? Myslí si snad někdo opravdu vážně, že by kádrový monolit jedn oho ze sloupů komunistického teroru proti této společnosti a záruka sovětské o kupace na věčné časy, tedy bolševická justice, byla ochotna postavit před soud sama sebe? Nebo alespoň ty největší zločince z vlastního středu? Vždyť tím by vznikl precedens, že zločince v talárech je možné za jejich zločiny postavit před spravedlnost! A tomu přece museli autoři a režiséři privatizačního puče K GB zvaného sametová "revoluce" všemi prostředky zabrániti. O tom by mohli Zdeň kovi Smutkovi lecos zajímavého povědět sociálně demokratické právní kapacity Z deněk Jíčinský a Pavel Rychetský, kteří spolu s první garniturou OF, vedenou V áclavem Havlem, prosadili pokračování zločinného komunistického právního systé mu až do dnešních dnů, čímž udělali maximum možného pro beztrestnost komunisti ckých zločinců.

Zdeněk Smutek:" Zná někdo, jak civilizačně soudit- ne nějakými revolučními, krvežíznivými tribunály?" Samozřejmě! Neznám nic jednoduššího. Stačilo udělat jenom dva kroky:

1. Zrušit právní návaznost na teroristický právní systém, zajišťující zločinců m beztrestnost a to stejně, jako byl na našem území zrušen nacistický právní s ystém. Pak přijmout ústavu a právní systém první republiky.

2. Tento systém obohatit o institut soudců volených přímo občany toho teroria, na kterém by měli vykonávat své soudcovské pravomoci. Tito demokraticky volen í soudci, disponující mandátem občanské společnosti, by byli těmi nejpovoláněj šími, kteří by byli oprávněni rozhodnout o vině či nevině exponentů sovětského okupačního režimu. Jestli jsou tito demokraticky zvolení soudci, zvolení po v zoru USA přímo občany, pro Zdeňka Smutka a sociální demokracii přesto nedůvěry hodní, a to na rozdíl od stávajících komunistických soudců, jejichž odchod z j ustice nikdy nepožadovali a nepožadují, musí hledat chybu jedině u sebe. A jes tli jsou tyto skutečné demokraticky volené soudy pro sociální demokracii, ale i pro ostatní politické strany, kontrolující tuto republiku, pouhými " revoluč ními krvežíznivými tribunály" a to jen a jen proto, že by se zřejmě nerozpakov aly postavit před spravedlnost alespoň ty hlavní komunistické stvůry, pak je t o urážka demokracie a spravedlnosti v té nejbrutálnější podobě.

Zdeněk Smutek dále:" Vadí mi, že ti, co bankrot zavinili, dnes z něj těží." Ptám se sociálního demokrata Zdeňka Smutka : Co udělala sociální demokracie, aby tomu tak nebylo? Co udělala pro vyřazení komunistické nomenklatury, milici onářů a estébáků z procesu privatizace? Co udělala pro jejich potrestání? Zdeněk Smutek:" Umí někdo dostat desetitisíce lidí do ulic, aby tito kolabo ranti ze svých křesel odešli?" Opět se ptám: Co udělala sociální demokracie, k terá má největší důvěru Zdeňka Smutka a co udělal on sám proto, aby tito kolab oranti ze svých křesel odešli? Jak to , že jsem je nikdy na protikomunistickýc h demonstracích neviděl? Co udělali za 6 let pro to, aby ve vedení televize, r ozhlasu, novin a časopisů seděli místo těchto kolaborantů oběti komunistického režimu a lidé z exilu? Proč teď pokrytecky lkají nad nemožností dostat deseti tisíce lidí do ulic, aby tito kolaboranti ze svých křesel odešli, když po celo u dobu udělali všechno možné i nemožné, aby k tomu nikdy dojít nemohlo ? Když tak strašně moc chtějí dostat lidi do ulic, aby zbavili komunisty moci, proč j e masově přijímají do sociální demokracie? S nimi chtějí proti komunistům bojo vat? Kdo je větší zločinec Zdeňku Smutku? Komunistický soudce JUDr. Klár, soud ící politické procesy nebo dnešní, pro mnohé úctyhodná politická reprezentace, díky níž jsou statisíce větších nebo menších zločinců na všech pozicích ve st átní správě, hospodářství atd., atd.? Navíc mocnější než kdykoliv předtím! Že by už v sociální demokracii před volbami povolili útočit na JUDr. Klára, ale z atím ještě nepovolili kritizovat systém, který tyto zločince ochraňuje a na je hož zdárném fungování se sociální demokracie všemi silami podílí? Není dobré z apomínat na klasické: Kdo kryje zločince, je sám zločinec.

A Zdeněk Smutek pokračuje:" Chci se soustředit na maximum možného". Je zde snad nějaká instituce, která je oprávněna rozhodovat, co je v tomto systému ma ximum možného? Že by jihomoravská BIS složená z přátel Zdeňka Smutka ( viz str ana zastávat názor, že hranice možného si stanovuje každý sám. Usiluji o to, c o je podle mého názoru správné a spravedlivé z hlediska humanizace této společ nosti a nebudu zastávat názory, které považuji za špatné nebo dokonce zločinné pouze proto, že to, co je správné a spravedlivé, leží za hranicí momentálně d osažitelného. V opačném případě bych musel před 17. listopadem soustředit vešk eré své síly na zmírnění komunistické diktaktury, místo na její úplné odstraně ní. Svržení sovětského okupačního režimu bylo v 70. a 80. letech silami vnitřn í opozice zcela nereálné, tedy podle kritérií Zdeňka Smutka za hranicí možného . Byl to snad důvod, abych podepsal spolupráci s StB a pomáhal reformnímu kříd lu KGB prosadit na našem území Gorbačovovu perestrojku v rámci "dosažení možné ho", jak to udělali mnozí z prostředí, v němž se Zdeněk Smutek pohyboval a poh ybuje?

Opět Zdeněk Smutek:"Za silnými slovy musí stát i mocenská síla: jinak si pr osíme o posměch."

Jsou slova o zločinnosti komunistické diktaktury a sovětské okupace silná? Byl a silná před dvaceti lety? Jsou pravdivá nebo směšná? Lze mluvit pravdu, stát v pravdě, i když za mnou nebude stát mocenská síla? Když tvrdím, že tzv. "prot ikomunistická revoluce" 17. listopadu 1989 byla ve skutečnosti privatizační pu č KGB, je to pravdivé nebo směšné? A bude to směšné ještě za dvacet let nebo t o bude pravda stejně samozřejmá, za jakou je dnes považována kdysi supertajná jaltská dohoda velmocí o rozdělení světa po II. světové válce?

Zdeněk Smutek smečuje: "Předložte propracovanou koncepci, kterak jinak, har monogram změn i síly, které máte k dispozici".

Po upevnění moci komunistické nomenklatury milionářů a estébáků, po úspěšném z vládnutém privatizačním puči KGB, kdy se ze samozvaných správců této republiky stali její zákonní majitelé, šance na rychlou změnu směrem k demokracii, demo kracii pro každého je, bez radikální demokratizace Evropy směrem ke švýcarské demokracii, málo pravděpodobná. To ale v žádném případě neznamená čekat. Konce pce kontroly moci zdola v politické rovině a hospodářská demokratizace, přináš ející rovnější šance pro každého ve světě ekonomické soutěže, jsou tím nejpods tatnějším, na čem lze začít pracovat. Tady a teď. Jedno podmiňuje a posiluje d ruhé. Čím bude kontrola moci zdola efektivnější, tím větší prostor pro rychlej ší formování střední třídy vznikne. Čím bude střední ekonomická třída silnější hospodářsky, tím větší politickou mocí bude disponovat. To je spirála vývoje, kterou vládnoucí komunistická oligarchie ze svých mocenských a finančních cen ter nedokáže udržet natrvalo pod kontrolou. To je hřiště, na kterém nemůžeme b ýt poraženi. Naše hřiště a naše pravidla hry! Podpora všeho, co pluralizuje tu to společnost. Co ji emancipuje na moci. Politický a geografický polycentrismu s. Jednota v mnohosti. To je naše cesta. Cesta na desetiletí.

Zdeněk Smutek:"...říkal jedné psycholožce: raději toho popeláře budu dělat celý život, než-li bych s totalitou uzavřel sebemenší kompromis. Zeptala se mě : A my, co ty kompromisy děláme, jsme snad o něco míň? Dodnes jsem za tu facku vděčný."

Souhlasím. Je to užitečná zkušenost. Taky jsem ji zažil. Přesto, když odmyslím taktické hledisko, je to prostě jinak. Ti, kteří aktivně čelí zlu, to jsou ti dobří nebo ti špatní? Ti, kteří zodpovědně plní roli spolehlivého kolečka, ab y zločinecký systém mohl co nejlépe a co nejdéle fungovat, terorizovat vlastní občany, a zejména mohl vyhrát vojenskohospodářskou soutěž se světem zvaný svo bodný, to jsou ti dobří nebo ti špatní? Je mezi nimi nějaký rozdíl? A pokud je , jsou lepší ti, kteří spolehlivě sloužili zlu nebo ti, kteří mu čelili? Jsou vzory hodnými následování ti nebo oni?

Psycholožka by mohla mít pravdu. Před zákonem mezi nimi zřejmě žádný rozdíl sh ledán nebude. Před komunistickým zákonem bude dokonce stát psycholožka mnohoná sobně výš, jak jen může stát vysoko čestný občan zločinecké společnosti nad vy vrhelem této zločinné společnosti. Zajímají někoho zákony zvané morální? A Pok ud někdo ano, jaké závěry však z toho vyvodí pro sebe?

Zdeněk Smutek na závěr:" Nemohu chtít, aby se lidé přizpůsobili mně- musím se přizpůsobit jim!"

Ptám se: Jací lidé? Mám se přizpůsobit těm, které považuji za ty dobré nebo t ěm, které považuji za špatné? Je mezi nimi nějaký rozdíl? Mohu souhlasit s těm i i oněmi? Mohu mluvit stejně s těmi i oněmi? Mohu se shodnout s těmi i oněmi? Kterým z nich se "musím přizpůsobit"? Mám na lidi působit k obrazu svému nebo k obrazu jejich? Zůstanu sám sebou nebo se stanu jimi? Mám se stát tím dobrým nebo tím špatným? Pokud bych se přizpůsobil těm dobrým, jak k tomu přijdou ti špatní? Jak se mám současně přizpůsobit i jim? Nebo mám s dobrými hrát dobréh o a se špatnými špatného? A kde zůstanu já? Být nebo zdát se? Být dobrý nebo z dát se dobrý? Poraď Zdeňku Smutku, velmistře taktiky a stratégie.

Petr Cibulka

18.12.1995